Čtyřnozí četníci 7 – Už i ti svatí

Na četnickou stanici v Bzenci byl počátkem roku 1923 přidělen po absolvování školy četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení Zemského velitelství četnictva pro Moravu v Brně strážmistr Alois Mana. Donedávna závodčí, mladý četník plný ideálů, který se domníval, že zločinci se mu sami pohrnou do náruče jen díky autoritě četnické uniformy, na níž byl náležitě hrdý.

Pan strážmistr byl vždy upravený jako ze žurnálu a naivně věřil, že se mu zločinci budou na potkání kajícně doznávat ke svým hříchům, jako velebnému pánovi ve zpovědnici. Realitou náročné četnické výkonné služby byl ze svých iluzí záhy vyléčen.

                                     Četník na zkoušku

Obvod bzenecké četnické stanice jakoby přeškrtnutý dvěma železničními tratěmi Přerov - Břeclav a Kyjov - Veselí nad Moravou se vyznačoval zvláštním druhem trestné činnosti. Převážně chudí obyvatelé města, kteří bydlili v blízkosti železničních tratí, za zimních nocí kradli z železničních vagónů z Ostravska převážené černé uhlí. Nejodvážnější z nich naskakovali na pomalu jedoucí vlaky a během několikakilometrové jízdy dokázali sházet až několik metrických centů uhlí. Jejich společníci takto sházené kusy uhlí odnášeli na hromady do lesa podél trati, odkud je potom odváželi do města, kde s kradeným uhlím sami topili, nebo ho prodávali ostatním obyvatelům. 

Rozvětvenou "uhlařskou" organizaci vybudoval již za rakouska zámožný hospodář Vít Jansa. V celém městě byl znám jeho výrok: "Uhlí se kradlo, krade se a bude se krást dál, kdyby tu bylo třebas deset četníků." Přitom je třeba poznamenat, že bzenecká stanice měla stav pouze čtyř četníků. Tamní četníci si mohli v zimě nohy uběhat, ale na dobře organizovanou tlupu, která měla i své špehy pozorující pohyb jednotlivých četnických hlídek, neměli. Čas od času se jim pouze podařilo dopadnout jen nějakého, převážně samostatně pracujícího zoufalce.

O tom, že se uhlí kradlo snad každý večer, svědčil fakt, že z komínů mnoha stavení se přímo valil černý dým. To bylo neklamné znamení, že je v domě topeno kradeným černým uhlím. Kdo by si také nezatopil levným kradeným uhlím. Zadní dvířka stavení bývala zvláště v období zabíjaček otevřena, aby známý uhlař - dodavatel mohl dodat uhlí až do dvora.  Je nade vše jasné, že i sympatie jinak slušných občanů byly na straně uhlařů a nikoliv četníků - ochránců zákona.

A za této situace nastoupil na bzeneckou četnickou stanici jako její pátý příslušník strážmistr Mana. Ve své naivitě se dal s vervou do práce. Na velitele, vrchního strážmistra Josefa Gerika sloužícího již od roku 1911, ale i na ostatní své kolegy, kteří nastoupili do četnického sboru již za republiky, pohlížel pro jejich liknavý postup proti uhlařům, se značným despektem. Je pravdou, že boji s uhlaři se věnoval nejen ve službě, nýbrž obětoval mu veškerý svůj volný čas. Zatímco ostatní četníci spěchali ve volných chvílích, kterých pravda nebylo zrovna mnoho, za manželkami a dětmi, případně za milou, jak to činil strážmistr Vavřinec Mrkvička, Mana v občanském oděvu bloudil po lesích podél železničních tratí a číhal na přestupce zákona.

Jenomže Jansova dobře organizovaná tlupa záhy seznala, jakého nepřítele v mladém četníkovi získala. Zprvu chápali, nové koště vždy dobře mete, to je všem známá věc. Ale když se přesvědčili, jaký je nový strážmistr paličák, počali si uhlaři šeptati, že ho snad budou muset "oddělat".         

Jednoho večera se již začali domnívat, že konečně přišel k rozumu. Pan strážmistr se objevil v hospodě, na sklenku bílého. Rozverní štamgasti po chvíli zavedli řeč i na to zpropadené uhlí, které oprávněně pana četníka tak trápilo, ovšem se kterým oni tak rádi topili pro jeho láci. Pro Manovu služební horlivost si ho začal dobírat kdo jiný, než sám starý Jansa. Strážmistr žertu velmi dobřě rozuměl a nezkazil žádnou legraci, ale to o něm věděli pouze jeho kolegové.

Četníkova autorita na veřejnosti však nesmí býti otřesena, neboť jak říká litera odstavce dva paragrafu 11 služební instrukce pro četnictvo: "Ani mimo službu nesmí četník navštěvovati krčmy sprosté a takové, které nemají dobré pověsti". Je jasné, že ani nemohl veřejně souhlasit s krádežemi uhlí, které z duše nenáviděl. Pojednou zvýšil hlas a začal hovořit na celou hospodu. On totiž velmi dobře ví, že v Bzenci je uhlařem každý druhý. Ještě že nekradou ti dva svatí uprostřed náměstí. Myslel tím sochu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na náměstí. Potom za hrobového ticha, které v lokále nastalo, zaplatil a odešel, kam jinam, než na číhanou. Do kasáren se vrátil až nad ránem, ale jeho snaha byla i tu noc marná.

Co se mu však nestalo hned druhého dne. Měl předepsánu noční obchůzku a co na náměstí nespatřil. Na kamenném podstavci stojící svatí měli na zádech uvázané rance a z každého z nich koukal velký kus černého uhlí. Takže strážmistr měl pojednou dojem, že ve městě uhlaří už naprosto každý. Pojednou se jeho zrak stočil k Jansovic domu, kde v okně zahlédl starého šedou hlavu. Co je moc, to je tedy moc! Uhlaře musí dostat stůj co stůj.

Netrvalo to ani týden a potkal jednou z rána na lesní cestě starého Jansu s vozem taženým jedním koníkem. Cesta byla zmrzlá na kámen a z koníka se jen kouřilo, ačkoliv byla na korbě jen trocha steliva. Máte nějaký těžký vůz pane Janso, řekl s úsměvem strážmistr a zároveň bodákem vztýčeným na služební karabině nadzvedl stelivo, pod kterým se začernala hromada uhlí. Tak ono se nadarmo neříká, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Tou poslední kapkou v náhonu bylo, když starý Jansa do uhlaření zapojil i ty dva svaté... Došlo tedy na toho pravého. Jansa byl pro přestupek krádeže udán okresnímu soudu v Uherském Ostrohu.

                                    Výcvik poslušnosti služebního psa

Uhlařům začala v Bzenci zvonit hrana. A bylo ještě hůř poté, co si strážmistr Mana pořídil soukromého psa. Dobrmannský pinč Bojar, byl jeho majitelem vycvičen a na podzim roku 1924 úspěšně absolvoval přezkoušení velitelem četnického oddělení v Uherském Hradišti nadporučíkem Josefem Knoblochem. Od té doby mohl být Bojar na základě rozhodnutí velitele stanice voděn majitelem jako ochranný pes do služby.     

Během dvou týdnů se stal Bojar postrachem všech uhlařů, neboť sám vydal za deset četníků. Okolo Bzence se sice uhlařilo dál, ale se již značným rizikem. Sám starý Jansa musel přiznat, že když hovořil o tom, že uhlí se bude v Bzenci krást dál, i kdyby tu bylo třebas deset četníků, tak vůbec netušil, že do četnického sboru budou přijímáni i čtyřnozí četníci...    

Strážmistru Manovi se během roku podařilo co si předsevzal a co se jeho kolegům léta nedařilo. Ukázal s Bojarovou pomocí uhlařům, kdo je v rajonu skutečným pánem.   

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého VESELÉ PŘíHODY z pátrací služby, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha byla vydána ve dvou tištěných vydáních i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.