Čtyřnozí četníci 9 – Cukerinářka

Máme tady další liché pondělí, a tak na nás tedy opět čeká jeden skutečný a ryze dobrodružný případ pátracího psa. Tentokrát se vrátíme zpátky v čase až do roku 1931. Tehdy se totiž v obvodu dvoumužové četnické stanice Pirkenhammer usadila vychytralá cukerinářka, která dala místnímu četnictvu notně zabrat. A i zde nepomohl s odhalením nikdo jiný než vycvičený služební pes, tentokrát německý ovčák – Blesk.

Samostatný československý stát zdědil po monarchii tři finanční monopoly: tabákový, solní a umělých sladidel. Poslední z nich byl nejmladší, neboť byl zaveden až ve válečné době, císařským nařízením č. 37 ř. z., ze dne 25. ledna 1917. Umělá sladidla spatřila světlo světa koncem 19. století a vykazovala až pětsetkrát větší sladivost než pravý cukr. Nedostatek a vysoké ceny cukru na straně jedné a nesrovnatelně levná výroba umělých sladidel na straně druhé, způsobily zvýšený zájem o tuto náhražku, zejména u méně majetných vrstev. Stát v zájmu ochrany domácích cukrovarníků zakázal dovoz umělých sladidel a výrobků z nich a vztáhl na sebe monopol na výrobu umělých sladidel. Výroba sladidel byla v roce 1920 svěřena firmě "Bohumínské chemické závody, akc. spol. v Bohumíně", která se smluvně zavázala  dodávat umělá sladidla pro potřebu celé republiky a za to jí byl zaručen svobodný vývoz sladidel do ciziny. Ministerstvo financí stanovovalo prodejní ceny umělých sladidel a kontrolovalo jejich výrobu, distribuci a prodej. Výnos monopolu umělých sladidel byl například v roce 1919 13 milionů Kč, v roce 1920 již činil 37 milionů Kč a od roku 1924 se pohyboval okolo dvou milionů Kč ročně. Tato nepopulární opatření však měla za následek přeshraniční pašování levného cukerínu, zejména z Německa. Finanční stráž na hranicích kontrolovala dodržování uvedeného státního monopolu a neustále bojovala s profesionálními pašeráky cukerínu. Ve vnitrozemí se na boji s tímto nešvarem podílela důchodková kontrola, ale i četnictvo.

V obvodu dvoumužové četnické stanice Pirkenhammer se v období přetrvávající hospodářské krize, v roce 1931 usadila cukerinářka. Pátráním četnického strážmistra Jana Marouška se po delší době podařilo zjistit, že cukerinářka Anežka Bílá bydlí ve Stanovickém mlýně. Bílou prozradily časté návštěvy samoty, na níž stál mlýn jsoucí v zániku. V uvedeném mlýně u řeky, na samém pokraji lesa bydlil mlynář se svojí rodinou. Bílá měla samostatný vchod, který byl na opačné straně, než byl vchod do vlastního mlýna i mlynářovo obytné stavení. Zákazníci tak mohli do bytu cukerinářky chodit, aniž by byli kýmkoliv ze mlýna zpozorováni. Na základě upozornění četnické stanice Pirkenhammer byla Anežka Bílá Inspektorátem finanční stráže Boží Dar dopadena a dodána pro důchodkový trestný čin do vězení, kde strávila celý měsíc. Tento čas využila Bílá naprosto smysluplně. Vyškolila se od spoluvězňů a stala se tak rafinovanou cukerinářkou.

To však velitel stanice Adolf Grešl ani podřízený četník Maroušek zpočátku vůbec netušili. Naivně se domnívali, že trest splnil svůj účel, neboť Bílá se po propuštění z vazby chovala řádně. Šetrný dohled nad propuštěnou trestankyní prováděný ve smyslu četnické služební instrukce v místě jejího bydliště totiž nasvědčoval, že zcela zanechala obchodu s cukerínem, který předtím provozovala ve svém bytě. Snaživý strážmistr se však čirou náhodou dozvěděl, že 14 letá dcera Bílé začala objíždět na kole okolní vesnice a rozvážela zboží osobně. Po krátké době, když byl tento způsob distribuce cukerínu prozrazen, zapojila Bílá do svých aktivit i matku bydlící v osadě Sadov. Matka byla díky upozornění stanice Pirkenhammer přistižena a usvědčena místní četnickou stanicí v Dalovicích a důchodkovým úřadem odsouzena k větší pokutě. Ani to však cukerinářku neodradilo od další nezákonné činnosti.

Z počátku byl cukerin Anežce Bílé pouze donášen. Neúnavný Maroušek, pro něhož se dopadení a hlavně usvědčení cukerinářky stalo hlavním cílem, zjistil, že dovoz kontrabandu je prováděn i na motorovém kole. Evidenční značka a číslo motorového kola však bylo falešné a proto bylo pátrání opět svedeno do slepé uličky. Vrcholem bylo, když se zboží začalo dovážet osobním automobilem! Vůz opakovaně přijel až na samotu, kde cukerinářka bydlela, jeho řidič zřejmě varován, však odjel a předával dodávku někde na odlehlejším místě. Trik s falešnou značkou se opakoval i v případě použití automobilu.

Strážmistr Maroušek byl rozhodnout dopadnout Bílou stůj co stůj, pokud možno s velkou zásobou cukerinu a, pan vrchní samozřejmě iniciativě podřízeného nebránil. Cukerinářka však měla rozsáhlou síť odběratelů a přívrženců, kterými byla o četníkových snahách včas informována. Své odběratelky, mezi nimiž byly i zámožné selky, které levný cukerin kupovaly ke slazení kávy pro čeleď, zastrašovala tím, že v případě dopadení prozradí i je. Tudíž ani z jejich strany nebyl sebemenší zájem na dopadení cukerinářky.

Po delší době se na strážmistra mírně pousmálo štěstí, když na jedné z mnoha číhaných v blízkosti mlýna spatřil v ranním šeru odcházet z bytu Bílé mladíka nesoucího v ruce vulkánový kufr. Jeho srdce zaplesalo, určitě kápl na dodavatele cukerínu! Ze křoví se nečekaně ozvala rázná výzva "Jménem zákona, stát!" Mladík však nevídanou rychlostí mizí v hustém lesním křoví. Nyní musí mít Bílá doma pořádnou zásobu "koleček" a četník proto spěchá ke mlýnu, kde budí mlynáře a s ním jde k obydlí cukerinářky. Na kladené otázky však žena rozhodně popírá jakoukoliv návštěvu, natož že by doma měla nějaký cukerin. Ochotně nabízí i prohlídku obydlí. V Marouškově hlavě se zrychleně promítne část prvého odstavce  § 61 služební instrukce: "K účelu trestního řízení soudního, mohou bezpečnostní orgány, nastalo-li by z prodlení nebezpečí, i bez soudcovského rozkazu z vlastní moci vykonati domovní prohlídku..."  Po půlhodinovém snažení, celý špinavý odchází zkroušeně na četnickou stanici. Veliteli stanice Grešlovi hlásí výsledek nezdařilé domovní prohlídky a ujišťuje ho, že si Bílá určitě stěžovat nebude. Skutečně stížnost podána nebyla, ale cukerinářka se nezapomněla svým odběratelkám s radostí pochlubit, jak doběhla snaživého četníka. Několik kilogramů čerstvě dodaného cukerínu před otevřením četníkovi vhodila do škopku se špínou! Když se to Maroušek dozvěděl, mohla ho vzteky ranit mrtvice.

O to víc se nyní snažil té zpropadené ženské ukázat zač je toho loket. Ani přepadové kontroly s orgány důchodkové kontroly neobjevily v jejím bydlišti žádnou stopu po cukerinu. Veřejným tajemstvím však bylo, že Bílá dodává "svým lidem" sladidlo i nadále.

Strážmistr Maroušek odkoupil od jednoho kolegy, který byl přemístěn ze sousední stanice do vnitrozemí, jeho soukromého, dobře vycvičeného a ve službě používaného stopovacího psa, německého ovčáka Bleska. Blesk si na dobrosrdečného nového pána velmi rychle zvykl a věrně ho doprovázel zejména při nočních obchůzkách. Strážmistr byl v duchu přesvědčen, že v Bleskovi získal nejlepšího pomocníka na dopadení cukerinářky. Bral ho s sebou pravidelně na číhané, ale neměl však ani jednu příležitost prozatím nového "kamaráda" uplatnit. 

V obvodu stanice se v té době vyskytla tlupa potulných cikánů a tak bylo hlavním úkolem "doprovodit" nevítané hosty co nejrychleji z rayonu a hnát je postrkem směrem k jejich domovské obci.  Poté co se strážmistr Maroušek s Bleskem ujistili, že potulní cikáni opustili staniční obvod, aniž by se stačili dopustit jakéhokoliv trestného činu, vraceli se v podvečer okolo mlýna do četnických kasáren k odpočinku po namáhavé službě.  V dáli Blesk zaregistroval postavu pospíchající z lesa ke mlýnu. Dříve než mohla Anežka Bílá vstoupit do svého obydlí, stál u ní četník a vyptával se, kde byla. Prý se zdržela ve vesnici a nyní spěchá domů. Tento rozhovor upoutal mlynáře, který něco poklízel na mlýnském dvoře. Bílá s sebou nic nenesla, ani podle oděvu nic nenasvědčovalo tomu, že by pod ním měla něco schovaného. Prozíravý četník však nasadil Bleska na ženinu stopu a ten se zhruba po 200 metrech zastavil u svahu, kde začal pod vysokým smrkem odhrabávat zem a jehličí až narazil na dřevěnou bednu. V bedně vyjmuté z úkrytu za pomoci přítomného mlynáře bylo objeveno celých třicet kilogramů tablet cukerínu! Anežka Bílá byla strážmistrem Marouškem díky Bleskovi konečně usvědčena a ještě téhož dne dodána příslušnému kolegiátnímu důchodkovému soudu.