DĚSNÁ PSINA – soutěž o skvělý vánoční dárek a ukázka z knihy! UKONČENO!

Pamatujete si, že jsme vám o prázdninách slíbili druhou soutěž spojenou s knihou Petry Baďurové, Egon: Děsná psina? Jistě víte, že loni koncem léta poprvé putovala do tiskárny, tedy je na trhu již rok a také je na světě už i její dotisk. Tato soutěž je však určená především pro ty, kteří si ji již koupili a přečetli.

„Jsem pes. Podle papírů německej vovčák. Akorát že vovce znám jen přes plot. U nás na chalupě. A v Německu jsem jaktěživo nebyl. Podle mě jsem spíš vlčák. Českej. Ať si chovatelé německých vovčáků řikaj, co chtěj. Jsem prostě něco jako vlk. Vlky, to jo. Ty já znám. Z pražský zoó. Nejsou ale tak černý jako já. Jejich smečka je dokonalost sama. Maj instinkt. Přesně věděj, co je to hierarchie. Co je řád. Jaký jsou pravidla hry. Kdo je tady šéf. V jejich smečce je to alfa samice. Je věcná. Má respekt. Nikdy zbytečně nepindá.“… Přesně tak četl loni ukázku z knihy herec Ondřej Pavelka na crowdfundingovém portálu Hithit, kde Petra Baďurová pro svou knihu hledala podporu.

A tak její kniha doslova o radostech a strastech psího života líčených z pohledu psího seniora Egona začíná. Dozvíte se v ní, zdali by pes byl opravdu nejlepším přítelem člověka, kdyby uměl mluvit, a jaké to z jeho pohledu je – být opečovávaným domácím mazlíčkem. Milovníci nadsázky, ironie, černého humoru a fonetiky na papíře si v ní přijdou na své. Ať jsou malí nebo velcí, pejskaři či ti, komu dosud to chlupaté zvíře nepřekročilo přes práh. A užijí si pražský slang.

Pokud jste si tuto knihu plnou humorných povídek i kynologických poučení již koupili, dnešní soutěž zvládnete levou zadní!

Napište nám do 31. 10. 2020 na e-mailovou adresu redakce@ecanis.cz odpověď na tyto tři otázky:

1. Kdy se přesně protagonista knihy narodil a z jaké chovatelské stanice pocházel?
2. Jakého plemene byl jeho největší psí přítel a jak se jmenoval?
3. Jaké jméno měla jeho kočičí sousedka a komu patří?

Do názvu předmětu e-mailové zprávy uveďte „DĚSNÁ PSINA – soutěž o skvělý vánoční dárek“ a rovněž nám napište, která povídka se vám v knize nejvíc líbila a také, zdali i vy máte doma nějakého chlupatého kamaráda.

V prvním listopadovém týdnu bude vylosovaný výherce, který správně odpoví na všechny tři otázky, obdrží knihu Egon: Děsná psina přímo od autorky s graficky sladěnou záložkou do knihy ve tvaru německého ovčáka a s osobním věnováním autorky. O tom, že jste soutěž vyhráli, vás budeme informovat e-mailem a požádáme vás o vaše telefonní číslo, které autorce knihy předáme, aby vás telefonicky kontaktovala. Spolu se pak domluvíte na zaslání knížky a i na tom, zdali si přejete mít v knize nějaké zvláštní znění věnování pro sebe či pro toho, komu chcete udělat radost pod stromečkem.

A nyní si užijte ukázku z knihy – první její kapitolu:

Jsem pes.

               Podle papírů německej vovčák. Akorát že vovce znám jen přes plot. U nás na chalupě. A v Německu jsem jaktěživo nebyl.

            Podle mě jsem spíš vlčák. Českej. Ať si chovatelé německejch vovčáků řikaj, co chtěj. Jsem prostě něco jako vlk. Vlky, ty jo. Ty já znám. Z pražský zoó. Nejsou ale tak černý jako já. Jejich smečka je dokonalost sama. Maj instinkt. Přesně věděj, co je to hierarchie. Co je to řád. Jaký jsou pravidla hry. Kdo je tady šéf. V jejich smečce je to alfa samice. Je věcná. Má respekt. Nikdy zbytečně nepindá.

            V mý smečce je šéfem muj pán. I když si naše samice myslí, že je alfa vona. To se ale plete. Vim to já i muj pán. Ale necháváme ji při tom. Aby byl klid. Aby míň mlela. Máme spikleneckej testosterón. To já mam rád. Ten náš společnej hormón. Co všechno potřebný za nás chlapy zařídí.

V mý smečce jsem někdy šéf i já. Příde na to. Podle situace. Podle toho, kdo mě právě venčí. Dřív mě venčila hlavně Vona. Bejval jsem s ní nejvíc. Leta. Furt se mnou někde lítala. A já lítal s ní. Jako bych byl ňákej pták. Holub. Vorel. Nebo vlašťovka. Pak ale malej páníček povyrost a vona šla do práce. Venčí mě už jen vo víkendu. Nebo někdy navečír či zrána. Když pán zrovna nemá čas.

            Muj pán má na mě naštěstí čas skoro furt. Chodíme spolu do práce. Do naší vopravny. Automobilový. Pán je tam pán a já jsem jeho parťák. Máme tam plno pneumatik, který se točej. To já nemam rád. Žádný věci, co se točej. Jenže muj pán řiká, že my se taky musíme votáčet. Abysme měli na starý kolena zlatý časy. Moje kolena už ale starý jsou. A zlatý časy, ty já měl vod mala.

            Teď jsem už dědek. Už mam svý roky. A svý zkušenosti. Ty jsou nejlepšim učitelem. Dneska už vim, co čekat vod života. Vod mý smečky. Dneska už mě nic moc nepřekvapí. I když Vona pořád. Akorát, že hodně věcí už mam na háku. Jsem prostě starej mazák.

To Vona všem vykládá, že jsem chudák. Protože Vona se mi už nemůže tak věnovat. Že musela jít makat. Že lidi, co choděj do práce, by psy mít neměli. Protože trpěj. Ty psi. Načež jí všichni vodporujou. Že kdyby to tak bylo, tak že by psa skoro nikdo mít nemoh. Ale na to Vona řekne: „A to by bylo dobře! Aspoň by psi byli zdraví, poněvadž by jich bylo jenom pár. A kdyby nebyla poptávka, množírny by měly utrum.“ Takovýdle nápady Vona má.

            Třeba jednou ráno. Jen co se probudila, řekla: „Ha! Založím Egonovi profil na fejsbuku.“ Vyhrabala se zpod peřin a rudym drápem si odhodila loknu z čela. „Možná už ho nějakej pes má. Možný to je. Ale tohle bude jiný. První svýho druhu. Dnešní datum vstoupí do dějin internetu. Dvacátýho čtvrtýho listopadu dva tisíce třináct. Bude se to jmenovat Egon: Z mýho deníčku. Tisíce lidí to budou lajkovat. Budou to i napodobovat. Bude to bomba.“

      No co, řikám si. Nakonec proč ne. Ty moje těžce nabytý zkušenosti by se mohly hodit i jinejm hafanum. Hlavně mladejm. Jak si dát bacha na paničky. Jak jim nenaletět. Jelikož jsou rafinovaný. Maj divný nápady. A všelijaký nálady. Ať háraj anebo ne. Zvlášť ta moje. Vona. Dá se s nima přežít – to zas né, že né. Levou zadní. Ale je nutná důslednost. A vopora v páníčkovi. Páníčkové totiž většinou divný nejsou. Aspoň ten muj. Ten je uplně nejnormálnější na celym širym světě. Až mám někdy dojem, že je jako já. Starej zkušenej mazák.

Foto: Petra Baďurová