DĚSNÁ PSINA v knize

Máte rádi knížky o psech? A navíc zábavné, smutné či naučné? My vám nyní nabízíme malou ochutnávku z jedné takové naprosto skvělé publikace o německém ovčákovi Egonovi. A věřte, že je to opravdu čtení do nepohody, které vám dokáže jistě zlepšit náladu... Nevěříte? Tak se podívejte na ukázku!

Název knížky Petry Baďurové Egon: Děsná psina přesně vystihuje její obsah. Příznivci sociální sítě Facebook ji jistě znají z hojně sledované stránkyEgon – z mýho deníčku, kde také před šesti lety vznikl báječný nápad vydat ji knižně v době, když se starý německý ovčák vypravil za duhový most. A nápad to byl naprosto skvělý!

Křtu této knihy se zúčastnily loni na podzim v centru Prahy tři stovky hostů včetně mnoha zajímavých psích i lidských osobností. Mnoho zakoupených knížek pak místo v balíčku pod stromečkem skončilo ve vlastní knihovně čtenářů, protože ji nechtěli dát z ruky. Pro velký zájem byla letos kniha dotištěna a je opět v prodeji.

Chybět by neměla v knihovně žádného pejskaře. Nadšení jsou z ní však i ti, co kynologii příliš neholdují, ale chtějí se humorným způsobem něco o psech dozvědět a poznat, co jsou ti jejich milovníci vůbec zač. Knížka je vhodná pro každý věk, a to i pro seniory nebo starší děti. Je to prostě DĚSNÁ PSINA! Jednotlivé historky, které tvoří příběh, se dají číst i na přeskáčku a díky nespisovnému vyprávění pražského psího seniora a autorčině vtipné sebekritice, ironii a nadsázce nakonec po čtyřnohém příteli snad zatouží i čtenář, který všechny ty radosti, útrapy a souznění s blízkou psí duší na vlastní kůži dosud nepoznal. A ti ostatní se přesně vcítí do situací, které se svými chlupatými kamarády sami dnes a denně zažívají.

Knížku si můžete vyžádat u svého knihkupce či objednat na www.kosmas.cz . Se speciálním dárkem ve formě originální záložky, kterou jinde neseženete, ji také prodává veterinární nemocnice VETCENTRUM v Praze – Stodůlkách. Známý a uznávaný ortoped MVDr. Lukáš Duchek se dokonce stal kmotrem této knihy.

Knížka je silná, má 307 stran, sedmdesát kapitol a ještě jednu navíc. A až ji dočtete, budete litovat, že jich nebylo víc…

Knihu vydalo pražské Nakladatelství Titanic a graficky ji upravil Martina Hůla ze studia Carton Clan. Obal knížky má omyvatelné lamino a uvnitř naleznete mnoho krásných černobílých fotografií.

Podívejte se právě nyní u nás na ukázku z této knížky. A nebude jediná! 

Pes je šelma smečkovitá. Né jako kočka. Nebo tygr. Žádnej samotář. Potřebuje společnost. Ať je malej nebo velkej. Psí samice svoje mimina nikdy nevopustí. Ani na chvilku. Za nic na světě. To Vona ale jo. Klidně. Lážo plážo. I když se zrovna nechumelilo, vodkopla maličký, bezbranný, sametový štěňátko. A ještě si to předem chladnokrevně naplánovala.                 

„On se ale musí naučit bejt doma sám,“ řekla páníčkovi po prvnim nezdařenym pokusu. „Je nejvyšší čas. S tím se musí začít hned od začátku. Nechci tady žádnýho závisláka,“ rozkazovala. „Co když někdy budem muset někam odejít? Co víš, co se může stát. Musíme to nacvičit. Nejde ho nechat doma jen tak. Z ničeho nic. Bez tréninku. To by brečel. Řval by po baráku. Toho ho musíme ušetřit,“ dělala se. Jako by zanedbání povinný péče mohlo bejt k mýmu užitku. „Nácvik musí bejt postupnej. A začít s tím musíme kdy? No zrovna teď! Stromek se ohejbá, dokud je mladý. Starýho psa pak už novým kouskům nenaučíš. Posloucháš mě vůbec? Mohl by sis o tom něco přečíst sám, a nemusela bych tě poučovat. Třeba tohle. Hartlova Výchova a výcvik psů služebních plemen. Je to starý, ale dobrý, i když dost svazarmovský. Ovšem skvěle popsaný. Polopaticky. I pro laiky. Pro nováčky nezasvěcený,“ ukázala na horní polici, kde se mezi jinejma knihama skvěl bílej hřbet. „Prostě ho vyvenčíš, unavíš, obložíš hračkama a můžeš mu pustit televizi. Nebo rádio.“ Páníček přikejv, natáh se a zmačknul na rádiu čudlik. „Ježišmarjá, né tak nahlas! Copak je hluchej? Možná ty jsi hluchej. Ale moh bys vědět, vo co maj šelmy psovitý lepší sluch než my. Prostě to pouštěj jen tak trochu. Pijánko. Jako kulisu. A ne tuhle blbou kántry stanici. Prej že je uklidňuje vážná hudba, píše Hartl. Mozart. Schubert. Ludwig van Beethoven,“ naváděla páníčka ke krutýmu tejrání. „Zpočátku vodejdem jen na chvilinku, pak se to bude prodlužovat, chápeš? A žádný loučení. To je základní chyba! Sleduj,“ vystrčila pána ze dveří a zavřela je zvenčí.

Já začal ječet a muj páníček, co mě do tý doby nikdy, ale nikdy ani na chvilku nevopustil a já si za nim moh kdykoliv chodit jak ten jeho vocásek, dvéře zas vyděšeně vodevřel. Přičap ke mně na bobek a vomluvně pravil: „Pojď sem, zlato moje, ty můj malej nebohej pejsku nešťastnej, co Vona nám to dělá, viď?“ Já na něj skočil a packy mu střídavě zasekával do ramen a do čela a pištěl radostí, že ho po nekonečně dlouhejch dvouch vteřinách zase vidim. A pak jsem si před něj rovně a vážně sed, i když mi takovej povel vůbec nedal. I když jsem ještě nevěděl, že nějaký povely existujou. Jelikož jsem byl teprve mrňous. Pochopil jsem ale, že teď mi jde vo život. Vo život nás vobouch. Muj a mýho pána. Aby nás už víckrát neizolovala.

Ale Vona trvala na svym: „Tak znova! A tentokrát žádný dveře neotvírej, jakmile začne řvát. A že on začne! Hlavně se nevracet a bejt zticha, ať si tam dělá cokoliv! Musíš se zapřít, i když tě to bude bolet. Jinak si zafixuje, že mu to ječení pomůže, aby ses vrátil. A bude ječet do alelujá. To pak neodbouráš! To chce jen trochu důslednosti. Vydržet. Pojď, jdeme s odpadkama.“

                  Ano, bolelo to. Seděl jsem tam a žhavil mozek. Potichu. Zrak jsem zaměřil nahóru na polici. Na ten zločinnej manuál na tejrání psů. Zaklonil jsem se. Poskočil a… hop. A znova. Zacouval jsem až ke stěně a rozběh se z větší dálky. A zas. Chce to jen trochu důslednosti, jak řiká Vona. Zlikvidovat ty teroristický návody. Dokaď je čas. Protože návyky pak už nevodbouráš.

Skákal jsem na tu knihovnu tak dlouho, až se konečně všechny ty písmenka sesypaly na jednu hromadu. Navrch ta bílá kniha. A teď ti ukážu! Čap jsem ji, zaleh a začal ji vod hřbetu cupovat. Plival jsem kolem ten papír plnej jedu. Díky mejm vostrejm mlíčňákům zla ze světa rychle ubejvalo.

                  Po chvíli se za zavřenejma dveřma vozvalo: „No vidíš, jak je chytrej! Jak rychle pochopil, že...“ vodevřela radostně dvéře. Její pýcha sebou vokamžitě flákla vo zem. „Ježišmarjá, co je zase tohlecto! No to snad neni pravda, koukni na tu spoušť. Vždyť ta knihovna má na vejšku dva metry. Vždyť má klouby v růstu! To může mít následky! Počkej, co to žereš, dej to sem,“ rvala mi papíry z huby. „No to né! Můj Hartl! Základní kniha kynologická! S plánem výcviku od narození štěněte po osmnáct měsíců! Taková vzácnost z minulýho století. Už ji ani nikomu nepučuju. Jelikož není k sehnání. Rozprodaná v antikvariátech. I v knihovnách rozkradená.“

                  Vzala smeták, z papírový drti nametla úhlednou hromádku a smetáčkem ji čistě přesunula na lopatku. „Tak a konec. Konec rozmazlování. Máte po ptákách. Ty i on,“ zvedla víko vodpadkovýho koše. „Od zejtřka cvičák den co den!“ A zuboženýho Hartla tam mrskla.

Foto: archiv Petra Baďurová

Egon: Děsná psina

Jaké to je být opečovávaným domácím mazlíčkem? Byl by pes opravdu nejlepším přítelem ...

3.10.2019PR články

Křest knihy Egon: Děsná psina

Novou knížku Egon: Děsná psina představila její autorka Petra Baďurová čtenářům poprvé ...

18.10.2019Zajímavosti