Dogfrisbee je pro mě tím pravým sportem!

Víte, že dogfrisbee u nás zatím není zdaleka tak rozšířené, jak by si tento sport zasloužil? A myslíte, že by vás i vašeho pejska chytání talířů mohlo bavit? Pak se vám bude jistě líbit zbrusu nový seriál, který jsme si pro vás připravili. A začínáme úvodním rozhovorem s jeho autorkou!

Iveta Chomátová vlastně prapůvodně o pořízení psa vůbec neuvažovala a po nepříliš dobré zkušenosti z dětství se jich spíše bála. Momentálně má však po svém boku dva australské ovčáky a s nimi se aktivně věnuje především dogfrisbee. Je trenérkou, rozhodčí a zároveň pracuje ve výboru Discdog klubu České republiky, který u nás tento zatím stále poměrně mladý sport zastřešuje. A i prostřednictvím našeho kynologického magazínu se ho společně pokusíme zas o trochu více přiblížit široké pejskařské veřejnosti…

Ke kynologii jsem poprvé přičuchla před jedenácti lety, když jsem si přivezla svou první australskou ovčandu Ashanti. Před tím by mě ani nenapadlo, že si někdy pořídím jednoho, natož dva nebo tři psy. Mé začátky týkající se pořízení psa vedly hodně velkou oklikou a někdy se divím, jak to vlastně dopadlo. Od malička jsem se po pokousání psem začala šíleně bát a kolikrát jsem nebyla schopna jít ani po stejném chodníku. Ale nakonec to vše spravil jeden šílený nápad, že se hecnu a psa si tedy pořídím.

Ano, momentálně mám hnědou desetiletou australandu Berenicu Valkar, které říkáme Beri. Je to takové věčné štěně, které má v hlavě trochu placato. A pro frisbeečko je schopná se přerazit. K ní jsem si teď pořídila novou černou naději. Je to sedm měsíců staré štěně, také australák Gorgo Diandra aka Drop. A zatím to vypadá, že to bude také blázen.

Naštěstí většina australáků jsou šílené popelnice, takže cvičení a trénování různých triků je tím hodně ulehčeno. K tomu mají obrovský zájem o hračky, takže nikdy nevědí, jestli přiletí ňamka, nebo míček.

Než jsme na dobro skončili u dogfrisbee, zkusili jsme si hodně sportů. Začínali jsme na agi, poté jsme se přes kamarádku dostali k flyballu, který jsme i chvíli běhali závodně. Šli jsme pár dogtreků. Na polských závodech závodíme v dog divingu (daleké skoky do bazénu).

U dogfrisbee jsme nakonec zůstali hlavně díky tomu, že je to sport, u kterého musí trénovat a zlepšovat se i člověk. A za veškeré chyby může nakonec nadávat jen sobě. Protože ve chvíli, kdy ten disk prostě nehodí dobře, nemůže čekat, že mu to ten pes chytne. I když je pár „nelegálních“ psů, kteří chytí snad všechno… A hodně udělala i parta lidí, která se v tomto sportu pohybuje.

Ano, je to pravda. Mezi lidmi tento sport není tolik rozšířený. Dogfrisbee vzniklo v sedmdesátých letech v americkém Los Angeles. V ČR se v roce 2006 založil Discdog klub České republiky a začali se zvát trenéři z celého světa (USA, Japonsko, Německo) a v tu chvíli se začala členská základna trochu rozrůstat. V roce 2008 se u nás dokonce uskutečnilo Mistrovství Evropy. Další ME se konalo deset let od založení v roce 2016 a patřilo mezi jedno z nejvíce obsazených mistrovství s účastí hráčů jak z celé Evropy, tak i ze vzdáleného Japonska.

Máte pravdu, ono to vypadá, že je to vlastně strašně jednoduché. Vezmu disk, ten hodím a pes ho jen chytne. Ale opak je pravdou. Existuje spoustu různých typů hodů, které se vylepšují a hráči se neustále předhání v tom, kdo vymyslí lepší a těžší provedení, které bude pes schopný chytit. Do toho existuje několik disciplín, kdy každá potřebuje jiný styl hodu. Disciplíny rozdělujeme na distanční a freestyle. Distanční rozdělujeme ještě na krátké hody, kam patří dogdartbee (hod na terč) a timetria (hod na čas). Další disciplíny jsou na dálku jako Quadruped, kde jde o to hodit co nejdál, ale tak, aby to pes doběhl a chytil. A SPTF, kde je na hřišti nakreslené pole. A hráč hází disky tak, aby je pes chytil v nejvzdálenější zóně, pokud možno i ve středu a ve výskoku. A mezi takzvanou královskou disciplínu patří freestyle. Podrobněji se o každé disciplíně rozepíšu v jednom z dalších článků.

U dogfrisbee je dobré, že se nedrží FCI, a tudíž na startovce lze vidět různá plemena. Od jorkšírů po dalmatiny. Ale i mnoho kříženců. U nás jednu dobu hrál i cane corso, nebo bernský salašnický pes. Jako ve většině psích sportů i zde převažují borderky a australáci.

V současnosti už se dá zajet k trenérům po většině částí ČR. Na stránkách Discdog klubu (discdog.cz nebo FB discdog.cz) je seznam aktuálních trenérů. A lze tam najít i partu lidí, která třeba trénuje poblíž vašeho města.

No, já a talíř... Ani si snad nevzpomenu, kdy se to u nás zlomilo do stavu „tenhle sport budeme dělat“. Začínala jsem se starší fenou, která mi spíš dělala trenéra, a vůbec to nebylo jednoduché. S druhou fenkou Beri se to zlomilo. Ta, jak uviděla disk, tak bylo jasno, že se hold musím začít učit házet. Po nějaké době jsem se dostala do komunity kluků z freestyle frisbee a s nimi začala trénovat různé triky. A díky nim jsem si vybudovala svůj styl, díky kterému se snažíme být trochu originální. A snad se to aspoň trochu daří.

Když je normální sezóna, ne jak letos, tak jezdíme pravidelně po Evropě, např. Polsko, Německo, Švýcarsko. Mezi své úspěchy jako rozhodčí považuji pozvání na posuzování švýcarské ligy, které se bohužel muselo přesunout na příští rok. A loňské posuzovaní freestylu divize II v Itálii na ME. Jako závodník si nejvíce cením možnosti vyjet reprezentovat na MS do americké Atlanty a možnosti zahrát si na japonském Dogtownu, kam jsme byli pozváni jako první český a druhý evropský tým.

O mě je známo, že přitahuji úrazy. Takže když jdu na hřiště, je tam šance, že mě z něj odnesou na nosítkách. To se mi stalo třeba na dětském dni. Děti tam měli ukázku hasičů a policajtů. Pak jsme nastoupili my, tak jsme jim předvedli i výjezd záchranky. Bylo to tak nečekané, že když jsme tam jeli za rok, tak se mě ptali, jestli i letos máme nacvičené číslo se záchrankou. Jak jsem se dozvěděla od organizátorů, i někteří rodiče si prý mysleli, že to patří k našemu číslu. A týden na to jsem s berlemi a ortézou přes celou nohu nastoupila na závody. Další z takových historek je z našeho výjezdu do polské Wroclavi. Když jsme po sobotním freestylu vraceli do kempu, přivřela jsem si ve dveřích dodávky ruku a zlomila si palec. Za tolik sprostých slov, které ze mě v tu chvíli vyjely, by se nemusel stydět ani lecjaký pokrývač. Nakonec jsme druhý den nastoupili s obvázanou rukou. A byl z toho jeden z našich nejlepších freestylů.

Letošní sezóna je díky všem omezením po světě hodně okleštěná. Takže se bohužel zrušilo jak MS, tak i ME. Hodně států po Evropě bylo nuceno letošní sezónu zrušit. I my jsme rušili závody, ale stále jsme čekali na den, kdy se to trochu uvolní, a budeme moci vyhodit první soutěžní disk. Nakonec jsme se dočkali a 13 – 14. června jsme se sešli ve Dvoře Králové. Tím, že jsme jednou z mála zemí, kde se nakonec sezóna rozjela, můžeme očekávat, že se ukážou i cizinci, takže to je jedno z velkých lákadel pro diváky. Pozvat vás mohu např. na freestylové závody v Úvalech u Prahy 25. – 26. července, které měly být původně kvalifikací na MS. Nebo se můžete přijet podívat na MČR konané 11. – 13. září ve Dvoře Králové nad Labem. Celý seznam akcí můžete najít na stránkách http://discdog.cz/akce/

České dogfrisbee, přeji ti, ať si tu letošní sezónu užiješ v tom malém českém kroužku a příští rok zas světu ukážeš, jak se hraje u nás! A samozřejmě, ať se i letos objeví  nějaké nové nadějné týmy.

Moc děkuji za rozhovor a už se těším na váš seriál.

Foto: archiv Ivety Chomátové

https://m.facebook.com/Ashberi/ 

https://www.instagram.com/dorysa_discdogaussies/