Elegance, krása a hravá inteligence – to je italský chrtík!

Máte chuť se společně s námi seznámit s plemenem, které je maličké, elegantní, ale také rychlé? Svým vzhledem navíc rozhodně okouzlí každého, kdo na něj jen pohlédne. Řeč je samozřejmě o italském chrtíkovi.

Italský chrtík je opravdu naprosto kouzelným stvořením, kterému nelze moc odolat. Není tedy divu, že naprosto učaroval také sympatické chovatelce paní Evě Baxové, která nám ochotně povyprávěla nejen o svém životě po boku tohoto malého „itala“, ale také nás zasvětila do historie a pravidel dostihů a coursingu, které jsou výborným typem sportovního vyžití právě pro toto akční plemeno.

Miluji sport, eleganci a krásu. Když se tyto vlastnosti spojí s hravou inteligencí, nenapadne mě jiné přirovnání než právě italský chrtík. Se psem jsem vyrůstala již od narození. Už na základní škole jsem hltala veškerou dostupnou kynologickou literaturu. Sbírala pohledy psů, kreslila jejich portréty, kupovala každou novou knihu o psech, která vyšla, znala jsem zpaměti všechna plemena psů. Už v této době nacházím zárodek zalíbení v chrtech. Na střední škole jsem pravidelně chodila vypomáhat do psího útulku v Praze Jinonicích. Tam jsem sbírala zkušenosti i se psy, kteří byli týraní nebo nemocní, bylo to pro mě velmi poučné také z veterinárního hlediska.

Později jsem se stala členkou Klubu chovatelů chrtů i přestože jsem žádného chrta nevlastnila. Jezdila jsem na výstavy psů a dostihy chrtů, tiše jsem všem fandila a záviděla majitelům jejich elegantní miláčky a pokračovala jsem v rozšiřování znalostí o chrtech. Po deseti letech studia chrtí teorie, jsem se rozhodla vstoupit do řad majitelů a chovatelů chrtů plemene italský chrtík. Nyní už vím, že to bylo pro mě osudovou výzvou. Italští chrtíci si velmi rychle vytvoří silné pouto na člověka, který se o ně stará a věnuje jim svou péči.  Velmi k nim přilnou a velmi špatně snáší odloučení. Stačí několik minut nepřítomnosti a už se s člověkem nadšeně vítají, jako by ho neviděli léta.

Je dobré si tohoto daru vážit a obezřetně s tím naložit. Je potřeba s rozvahou volit, jakým způsobem chrtíka vychováváme a přistupujeme k němu a jaké aktivity, například agility, dostihy, coursing nebo vystavování s ním podnikáme. Kdy a v čem všem být důsledný a v čem mu nikdy neustoupit, protože chrtíci jsou velmi inteligentní a vynalézaví v cestách jak si prosadit svou na úkor svého páníčka. Dokáží být velmi milí a přítulní a touto metodou jsou schopni, spíše dříve než později, si podmanit svého páníčka i lidi v okolí a postupně si je zotročit, přičemž člověk se takovému otroctví rád poddá vzhledem k tomu, že chrtík je už od pohledu křehký, něžný a mazlivý. Možná je to i tím, že vypadá po celý život mladě, náhodný kolemjdoucí v parku si snadno splete dvanáctiletého chrtíka se štěnětem nebo ho neumí vůbec zařadit a pokládá ho za srnečka.

Všichni chrtíci milují pohodlí. A v případě, kdy se o ně majitel pečlivě stará, mu dají náležitě najevo svou spokojenost. Nejraději mají teplo a sucho. Milují odpočinek například ve vyhřívané posteli a k tomu ještě pod dekou. Někteří mladší jedinci vydrží být skrytí i několik hodin bez pohnutí pod peřinou, je tedy potřeba dávat pozor, aby je někdo nezalehnul. Rádi odpočívají na měkkém polštáři. Také milují dobré jídlo. Jsou šťastní, když jim nabídnete pestrou vařenou stravu doplněnou o vitamíny, stopové prvky, ovoce a zeleninu. Nesmíte je ale nechat rozmazlit a trpět v důsledku přehnané péče o ně. Je nutné mile chválit, avšak i důsledně vyžadovat pořádek a potrestat špatné chování. Ovšem u jemného chrtíka k tomu stačí jen zvýšit hlas a patřičně k tomu změnit jeho tón a barvu.

Italské chrtíky vlastním od roku 1999. Mezinárodně chráněný název mé chovatelské stanice Bugsy byl zaregistrován 3. 1. 2002. První vrh jsem odchovala v březnu roku 2003. První chrtík, kterého jsem si zakoupila v roce 1999, byl Donatelo z Bavlnky. Moje první fenečka se jmenovala Celine Astoša, se kterou jsem měla možnost prožít první triumfy vítězství na výstavách, byla rovněž matkou mého prvního vrhu. Nikdy na tebe nezapomenu! Děkuji chovatelce paní Tomanové za svěření Selinky do naší péče. Celine pocházela z francouzské a polské krve, jediná fenečka v ČR v roce 2000, která nebyla zcela příbuzná na český chov, který byl velmi zatížený inbreedingem. Poděkování a můj chovatelský obdiv patří chovatelkám paní Podané (CHS Gil Endor) a paní Daňkové (CHS Branco Piccolo), které v minulém století s velkými problémy importovaly novou krev do ČR. Děkuji paní Vlasákové (CHS z Haldy písku) za Buráčka, který je otcem našeho Ceysse Bugsy, tito pejsci ovlivnili budoucnost českého chovu. Třetí fenečka v mém vlastnictví je Holly Di Branco Piccolo. Hollynku uvádím jako zakladatelku našeho chovu z prostého důvodu, její dcery, vnučky a pravnučky totiž pokračují v našem chovu, nikoliv dcera naší první fenky jemné Celine. Můj názor na můj chov je od začátku stejný: „Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Jsem nesmírně vděčná majitelům našich štěňátek za lásku a péči, kterou jim dávají, své rodině za obětavou pomoc a Holly děkuji za skvělý základ pro můj zdravý a vyrovnaný chov.

Nejvíc jsem asi vděčná zakladatelce svého chovu Holly Di Branco Piccolo.  Hollynka je naším třetím přírůstkem, ale o to víc je vytoužená. Jako dcera nejúspěšnější feny italského chrtíka v historii Čech multišampionky Vhilomeny El-Saghir a psa interšampiona a zároveň dostihového šampiona jménem Fiefoerniek´sa Furiosa. Nezklamala naše očekávání. Exteriérově i povahově je perfektní. Milá, mazlivá, naprosto nebázlivá vůči čemukoliv a komukoliv. Výstav i dostihů se účastnila pravidelně a s velikým  úspěchem.

Ano, máte pravdu, plemeno má velmi dlouhou historii, a opravdu více než dva tisíce let. Italští chrtíci mají původ v miniaturních chrtech ze severní Afriky. Počátky vzniku plemene sahají až do starověkého Egypta. Odsud se velmi pravděpodobně dostal na Apeninský poloostrov, kde se prapředci chrtíků následně zformovali do dnešní podoby. Přímí předkové chrtíků jsou nejméně z doby vlády posledních Ptolemaiovců.

V Egyptě byly prokazatelně nalezeny mumie malých chrtíků pocházející z doby královny Kleopatry VII., poslední egyptské královny z rodu Ptolemaiovců.

V době, kdy královna žila (69 – 30 př. Kr.), téměř celé Středomoří ovládala Římská říše a chrtík, společník egyptské královny, měl proto mnoho možností proniknout mezi římskou nobilitu a vyšší společenské kruhy.

Mezi jeho přímé předky patří chrti egyptských faraonů. Zde, kromě velkých loveckých psů existovali i psi menší. Jsou vyobrazení v hrobkách vládců a vysokých státních úředníků. Tito psi byli stavbou těla podobní původnímu faraonskému chrtovi a byli rozšíření všude podle toku Nilu. Jejich úkolem bylo dělat společníky v příbytcích, pravděpodobně byli velmi oblíbenými a vyhledávanými příslušníky vyšších a nejvyšších společenských vrstev ve starověkém Egyptě.

Pro příklad můžeme uvést poměrně nedávný objev týmu pod vedením Salima Ikrama, profesora egyptologie na Americké univerzitě v Káhiře (AUC) a mezinárodního týmu výzkumníků pod vedením Paula Nicholsona z Cardiff University. Během rutinních vykopávek v katakombách v severní Sakkáře odhalili téměř osm milionů zvířecích mumií (kvalifikovaný odhad původního počtu mumií), přičemž převážná většina jsou mumie psů.

Hromadné psí pohřebiště se nachází blízko starobylého chrámu zasvěceného bohu Anubisovi. Místo bylo objevené archeology již v 19. století, v roce 1897, kdy známý francouzský egyptolog Jacques De Morgan publikoval „Carte of Memphite necropolis” s mapou ukazující existenci dvou psích katakomb v této oblasti.

Mnoho z mumií se již zcela rozpadlo, neboť byly poškozené vykradači hrobů, lupiči a v neposlední řadě průmyslníky, kteří pravděpodobně používali mumie jako hnojivo. Časově to řadí nálezy mumií malých chrtů do čtvrtého století před Kristem, neboť v té době byly katakomby pravděpodobně postavené.

Egyptský Anup (Anubis) – bůh se šakalí či psí hlavou. Anubis měl vítat zesnulé a doprovázet je na cestě k Usirovi (Osiris). Při soudu mrtvých vážil jejich srdce tzv. perem pravdy (obsahovalo všechny hříchy, které zesnulý za svého života spáchal). Anup byl nejčastěji znázorňován s hlavou psa, či spíše šakala ležícího na podstavci v podobě svatyně. Jeho barva je černá se zlatým lemováním. Může mít také podobu muže se psí (šakalí) hlavou, jen výjimečně je zobrazován jinak.

Italský chrtík pravděpodobně nebyl ve své minulosti nikdy ničím jiným než společenským psem. Chov chrtíků na egyptském královském dvoře jako by předurčil jeho další oblibu u příslušníků královských a šlechtických rodů, často býval společníkem vysoce postavených dam. Úplný výčet všech jeho příznivců by byl velmi dlouhý, ráda bych uvedla alespoň nejznámější: Bedřich Veliký (pruský král), který údajně vlastnil okolo padesáti chtíků na svém císařském dvoře, anglický básník Geoffrey Chaucer, Karel I., Borgiové, královny Anna i Viktorie (nechávaly se s nimi často a rády portrétovat).

Bohužel během 19. století došlo k přílišné miniaturizaci, která plemeno zdravotně ohrožovala. Až na úplném konci  19. století či spíše počátku 20. století  se situace postupně zlepšila např. oživením krve a následně se plemenu navrátil původní vzhled i velikost.

Jak jsem již zmínila, v chrtíkovi se snoubí sport, elegance i krása. Každý chrtík je plný energie, kterou si vybíjí při hrách s ostatními psy nebo při pronásledování kořisti na zahradě a v parku.

Naprostá většina chrtíků dostihy miluje. Jsou vynikajícím způsobem jak udržovat ve formě chrtíka i jeho majitele. Je několik základních předpokladů úspěšného dostihového působení psa. Musí mít chuť jít za návnadou, důležitá je správná výživa a velmi důležitý je i trénink. Pronásledovat to, co uniká, není vlastní jen chrtům, ale všem psovitým šelmám, protože toto je významnou součástí potravního instinktu. Nicméně chuť sledovat návnadu není stejně výrazná u všech plemen chrtů, nehledě k tomu, že jsou pochopitelně i značné individuální rozdíly mezi konkrétními psy. O chuti chrtíka ke sledování návnady je možné se přesvědčit už u malého štěněte. Něco vhodného, co upoutá pozornost štěněte, např. kůže nebo střapec z kusu papíru nebo igelitu, se upevní na konec delšího provázku. Takovou návnadu potom někdo, nejlépe člověk, kterého štěně nezná, před ním táhne tak, aby se mu neztratila z očí (chrti a chrtíci musí mít kořist stále v dohledu na očích). Není vhodné, pokud štěněti návnadu táhne člověk, kterého dobře zná. V tom případě není možné zjistit, zda jde štěně za návnadou nebo za člověkem, který ji tahá. Snahu pronásledovat unikající návnadu je možné rozvíjet a posilovat. Zejména u některých psů je to nezbytné, jinak při nedostatku tréninku by nebyli dostatečně fixovaní na návnadu a nechali by se snadno rozptýlit ostatními psy nebo okolním prostředím, zvuky, pachy.

Někdy je pro štěně velkým lákadlem místo papírového nebo igelitového střapce skutečná králičí kožka (suchá i nevysušená), jindy stačí nechat štěně dostihnout návnadu, poprat se s ní, pochválit je a odměnit (např. pamlskem). Jindy dokonce stačí, pokud návnadu táhne člověk štěněti známý, kterého má rádo a který si s ním za odměnu po dostižení návnady chvilku hraje a chválí ho. Protože tímto způsobem se postupuje již v raném mládí psa, je nezbytné dávat pozor na to, aby se štěně nikdy zbytečně neunavilo. Výcvik musí být vždy hravý. Od takového hravého nácviku je potom možné  plynule přecházet u odrůstajícího mladého psa na pravidelný trénink. Ale nesmíme zapomínat na to, aby intenzivní trénink chrtíka nikdy naprosto nevyčerpal. Trénink má psa jen příjemně unavit. Trénink na dráze, návyk na startování z boxů je velice potřebný a nenahraditelný, zejména zpočátku, kdy si pes musí na dráhu zvyknout a musí se naučit po ní běhat. Na druhou stranu, trénink se nesmí přehánět a vyčerpávat psa, aby se na něj a běh na dráze vždy těšil. Tréninkových modelů je velké množství, tréninkový plán pro chrtíka musí stanovit individuálně ten, kdo ho na dostihy připravuje a pečuje o něj, tedy jeho majitel, chovatel nebo trenér.

Pro oficiální dostihy je nutné splnit několik podmínek. Pes musí být zapsán v plemenné knize, musí mít platnou licenci nebo tréninkovou kartu (kterou získá po splnění licenčních sólo a skupinových běhů). Nejnižší věk pro start v klasické kategorii je u italských chrtíků patnáct měsíců. Nejvyšší věk pro start v dostihu je do konce dostihové sezóny, v níž pes dosáhne osmého roku věku.

Pes musí být přihlášen pod jménem majitele uvedeného v licenci, Majitel psa musí být členem národního svazu příslušejícího k FCI. Vzhled psa nesmí být uměle upraven (např. zastřižená srst). Maximální povolená výška v kohoutku pro kategorii klasik je u italských chrtíků 38 cm, vyšší chrtíci běhají v kategorii sprinter.

Ano, na úvod bych historii a počátek coursingu zmínila velmi ráda. Všichni chrti se původně uplatňovali jako lovečtí psi. Ovšem existovaly rozdíly v závislosti na plemeni  a podle původní domoviny. Staroegyptští faraónští a orientální chrti se používali především při lovu antilop a gazel. Při lovu, jak jej dříve provozovali hlavně Arabové, lovec jede na koni, jednou rukou drží otěže koně a druhou přidržuje chrta. Lovec pozorně sleduje okolí, pátrá po zvěři. Jakmile gazely spatří, snaží se k nim na koni i s chrtem co nejblíže nepozorovaně přiblížit. Teprve pak psa vypouští a vysílá za zvěří. Většinou v krátké štvanici chrt kořist dostihne a uloví. Chrt je rychlým i dostatečně vytrvalým běžcem, a pokud je to nutné, je schopen kořist pronásledovat i na poměrně značnou vzdálenost a vyvinout vysokou rychlost kolem 55 km/h. Svým výkonem, zakončeným ulovením zvěře, zajistil pes lovci a jeho rodině masitou stravu na několik nejbližších dnů a byl proto i velmi ceněným pomocníkem.

Okcidentální chrti, ale také ruský chrt (barzoj), byli používáni zpravidla ve smečkách čítajících několik nebo i více psů, k lovu vlků (podobně např. irský vlkodav) a vysoké zvěře (podobně skotský jelení pes - deerhound). Někteří se tam, kde byly vhodné podmínky (nížinaté oblasti a např. při pobřeží moře), stali takřka specialisty na lov drobné zvěře, většinou zajíců a pracovali jednotlivě, anebo - častěji - ve dvojicích. V době, kdy velké zvěře ubývalo, protože jednak byla intenzivně lovená, jednak přicházela vinou změněných přírodních podmínek (např. úbytek lesů) o své přirozené životní prostředí, se chrti používali hlavně ke štvanicím na zajíce. Ovšem tehdy lov už nepatřil k výhradním zdrojům získávání potravy, a proto se z něj zvolna stávala záležitost sportovní, především ve Velké Británii.

V té době už nešlo o to, zda chrt zvěř uloví či kolik jí uloví, spíše šlo o to, jakým způsobem a jak rychle to dokáže.

Pokud jde o lov zajíců štvaním, došlo k tomu ve Velké Británii roku 1576, kdy vévoda z Norfolku vyhlásil tzv. zákony (pravidla) lovu štvaním (Rules of tne Leash). Byla to vlastně vůbec první pravidla terénního dostihu (coursingu) za živým zajícem. S nevelkými změnami platí tyto zásady pro tento druh dostihů dodnes, ovšem dnes se z důvodu zákonů na ochranu zvířat za živou návnadou již neběhá. Psi běhají většinou za umělou návnadou, taženou podobně jako při dostizích na dráze, speciálním vlečným zařízením. První takový coursing za neživou návnadou se uskutečnil roku 1956 v Hamburku.

Klasický coursing za živou návnadou se konal na přesně vymezeném obdélníkovitém prostranství o rozměrech 300 x 250 metrů, bez křoví a podobných překážek a úkrytů. Startující chrti byli vypouštěni po dvou, zajíc před nimi dostával neveliký náskok. Štvanici sledovali dva rozhodčí na koních. Posuzovali způsob práce psů a sledovali, který z nich jako první zajíce dostihl. Tento druh sportu si ve Velké Británii brzo našel velké množství příznivců a proto roku 1776 založil Lord Orford Swaff-ham Coursing Society. První významnou akci uspořádal Lord Craven, když roku 1780 připravil „ashdown Park Meeting“. O rok později vznikl „Melton Coursing Meeting“. Na přelomu 18. a 19. století přibývalo specializovaných organizací, roku 1806 vznikl „South Coursing Club" a brzy nato roku 1825 „altcar Club“ („altcar Coursing Society"), organizace, která roku 1836 poprvé uspořádala 40 km severozápadně od Liverpoolu „Waterloo Cup", patrně nejproslulejší coursing na světě vůbec. V prvních letech se jej zúčastňovalo osm nebo šestnáct psů, poté se počet zvýšil na třicet dva psů a od roku 1856 soutěžilo šedesát čtyři psů. Waterloo Cup se koná každoročně v únoru nebo začátkem března (nekonal se pouze v letech 1917 a 1918) a trvá tři dny.

Moderní coursing, kterého je možné se účastnit s chrtíky v Čechách, ovšem vypadá poněkud jinak. Běhá se v terénu, nejlépe členitém, s přírodními nebo umělými překážkami. Na trati nepravidelného tvaru je vytýčen předem daný počet tzv. branek, kterými závodící psi musí proběhnout. Psi jsou na coursingovou trať vypouštěni po dvou, startují většinou z ruky, ne ze startovních boxů jako při dostizích na dráze. Za proběhnutí brankami dostávají body (ten pes, který proběhne brankou jako první získává více bodů). V dnešní struktuře dostihového sportu připadá coursingu spíše jen doplňková role. Hlavní pozornost je věnována dostihům na dráze. Možná z důvodu účasti více závodníků, protože na dostizích chrti startují po šesti (v USA a Austrálii po osmi). Průběh dostihů je proto zajímavější a přitáhne i více pozornosti ze strany těch, kteří se chovu chrtů nevěnují, např. z hlediska sázek, které ve Velké Británii, USA a Austrálii k dostihům neodmyslitelně patří.

Při výběru je nutné vzít v úvahu všechny aspekty, které s tím souvisí.

Například rodiny, které psa nikdy neměly, si musí uvědomit, že přestože je chrtík velmi inteligentní a dokáže se bez problému novému domovu přizpůsobit, podobně i všichni ostatní musí své chování a zvyky změnit právě kvůli novému členu rodiny a musí se v některých ohledech přizpůsobit i oni jemu. Chrtík jim pak bude oplácet svojí láskou a tím, jak moc ke svému majiteli přilne. Je třeba zdůraznit, ne každý zájemce, kterému se italský chrtík zalíbí, pro něj bude bez předchozí přípravy vhodným majitelem.

Pořízení psa není nákupem v supermarketu, není to pouze otázkou peněz, nový majitel na sebe bere velkou odpovědnost za budoucí psí život a i podle současných zákonů za něj zodpovídá. Budoucí majitel si to musí uvědomit a dopředu promyslet všechny souvislosti. Už jen tím, když poptává co nejlevnější štěně, tak se podílí na podpoře a existenci množíren psů organizovaných bezohlednými lidmi.

Velmi důležité je zmínit dlouhověkost chrtíka, dožívá se zhruba patnácti let a výjimkou nejsou ani mnohem starší jedinci. Čím zdravější bude štěně a jeho rodiče, tím jednodušší se stane soužití se psem. Bohužel v minulosti docházelo k příbuzenskému křížení psů u některých nezodpovědných chovatelů a tím následně trpí jak pes, tak i jeho majitel. Problémem jsou choroby srdce, očí, epilepsie a mnohé další.

Je těžké shrnout vše stručně. Z mnoha dalších doporučení je asi nejdůležitější zmínit štvací reflex, který není vlastní pouze chrtíkům, ale všem chrtům obecně. Chrtíka nikdy nepouštějte na ulici nebo v její blízkosti bez vodítka. Bohužel mnoho italáků každým rokem umírá naprosto zbytečně při nehodách a na vině je bohužel vždy majitel a jeho nepozornost, protože nedokázal předvídat a očekával, že chrtík na zavolání vždy přiběhne.

Chování a péče o psa je oboustranným vztahem, chrtík je jemná bytost s duší. Člověk na něj musí neustále dávat pozor. Pro jeho výchovu je nezbytná laskavost a trpělivost. Nicméně, jak jsem již dříve uvedla, nesmíte ho příliš rozmazlit, člověk musí zůstat důsledný a důrazný, aby se nestal otrokem svého psa, nestačí jen laskavost a mile ho chválit, občas je potřebné důsledně vyžadovat pořádek a „potrestat“ špatné chování. Většinou stačí zvýšit hlas a změnit tón a jeho barvu.

Italáci se nesmí cítit odstrčení, cítí se dobře, když k nim člověk přistupuje spíše jako k partnerům. Jsou sice houževnatí  ovšem současně i velmi vnímaví a citliví, nelze od nich vyžadovat slepé plnění pokynů jako od služebního psa. Špatně by snášeli, pokud by jim majitel nevěnoval dost pozornosti a lásky.

Zodpovědný chovatel každý vrh dlouho dopředu plánuje, štěňata s láskou a péčí vychovává a již od narození provádí potřebná zdravotní vyšetření. To je náročné jak časově, tak i finančně.

Jsem první chovatelkou plemene italský chrtík v České republice, která začala plošně testovat svoje chovné jedince na dědičné a vrozené vady srdce, očí a patell. Brzy mě následoval pan Holoch se svými chrtíky. Od roku 2015 jsou nutné testy patell pro chovné jedince v Klubu chovatelů italských chrtíků. Všichni chovní jedinci v mém vlastnictví mají kompletní zdravotní testy v pořádku a jsou prostí dědičných nebo vrozených vad. Od léta 2015 se také mohou prokázat identifikací DNA a svým jedinečným genetickým profilem, dále DNA testy na nejrozšířenější dědičné a vrozené vady s výsledkem negativní od akreditované genetické laboratoře Vemodia spolupracující s ČMKU.

Svůj život si bez chrtíka nedovedu představit. Italští chrtíci dokážou být nejenom úžasnými společníky a jemnými elegány, ale i houževnatými a nádhernými sportovci. Milují společnost lidi, dokážou být velmi mazliví a láskyplní společníci. Jsou velmi společenští, rádi jsou centrem pozornosti ostatních lidí. Vychází bez problémů s lidmi i se psy okolo sebe, ke svému majiteli velmi přilnou. Italsky chrtík je láskou na celý život.

Děkuji vám za moc pěkný rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Evy Baxové