Evropský saňový pes x Poitevin

Další zajímavé křížení za pracovním účelem tentokrát však saňových psů, nebojím se napsat úspěšně prováděla sympatická paní Dagmar Nešněrová. A o tom, že si vybrala plemena velmi zvláštní se můžete přesvědčit v následujícím vyprávění.

Paní Dagmar, Vy jste skvělou musherkou a v rámci tohoto, jak já s oblibou říkám, romantického a náročného sportu jste se pustila i do křížení. Jaká plemena jste křížila a za jakým účelem?

Když jsme před 26 lety začali dělat tento sport, pořídila jsem si plemeno sibiřský husky. S těmi jsme závodila cca 12 let, poté jsme začali „pokukovat“ po novém rychlejším plemeni, které se u nás objevilo ze zahraničních sportovních „stájí“. Šlo o evropské saňové psy (ESP). Největší procento z tohoto plemene tvoří ohaři – proto i ta velká podoba s ohařem. Do něj se přikřižovala další plemena – grejhund (kvůli výšce, protože ohař je malé postavy a pro menší spřežení (do 4 psů)  a canicross jsou nejlepší psi hodně velcí. Čím je delší spřežení, tím jsou kříženci menší. Dále se ohař mixoval i s např. pointry a dalšími loveckými plemeny. Do velkých spřežení od 8 psů a ti co jezdí MIDové (do 50 km)  a etapové  a další dlouhé závody zase křížily tyto ohaře s aljašskými kříženci, aby byli chlupatí a menšího vzrůstu a tak  vydrželi běžet i  za velmi nepříznivého počasí.

Františka

Já jsem si kvůli tenkrát velké ceně za štěně křížence ESP koupila čistokrevného německého ohaře a zjistila jsem, že i tento „čistý“ pes je schopen velmi dobře běhat. Začala jsem přemýšlet, jak by se tento „čistý“ dal „namixovat“ s nějakým jiným plemenem, aby potomci byli větší, víc chlupatí a také aby byli „hodní“ povahově a snesli se ve smečce. Dozvěděla jsem se, že ve Francii mají spoustu loveckých plemen, jak individuálních tak smečkových. Z těch smečkových jsem uviděla na obrázku  psa Poitevina – byl obrovský, chlupatý a na zámcích ho chovali i ve 100hlavých smečkách a bylo rozhodnuto . Ukázala jsem ho manželovi  a tomu se také moc líbil a dovolil mi si ho pořídit s tím, že ať si to ale vyjednám vše sama. Do pár měsíců přijela z Francie krásná trikolorní roční fena. Začali jsme ji říkat Františka. Se psem SPEEDY (evropský saňový pes) měla krásná černo-bílá štěňátka. Mnoho závodníků mi řeklo, že jsem blázen, že tyto psi nikdy běhat nebudou, že navíc budou necvičitelní a budou utíkat, protože jsou z lovecké chovatelské stanice. Nechala jsem štěně psa a holčičky a čekala jsem, co z nich vyroste. Musím napsat, že byli oba naprosto perfektní, nádherně běhali a také oba lídrovali spřežení. S odstupem času musím říci, že všechna odchovaná štěňata vždy perfektně běhala jak ve spřežení tak v individuálních disciplínách (Canicross – běh se psem, scooter – jízda na koloběžce se psem, skijorink – jízda na běžkách se psem). Pes Buráček naposledy závodil v 9  letech stále v lídru (pes co vede spřežení)  na Mistrovství Světa v Norsku, kde jsem skončila na 9. místě. Do poslední chvíle byl nejrychlejší pes ze spřežení a stále na něj moc vzpomínám.

 František

 Protože fena Františka zestárla a už nemohla mít další štěňata, kterými bychom doplnili spřežení, zkusili jsme chovat na jejích potomcích (druhá generace). Opět všichni byli pracovně využitelní, šikovní, ale už postavou nebyli tak vyrovnaní. Rozhodla jsem se o znovu nakoupení dalšího psa z Francie, tentokrát se podařilo přivézt čtyř měsíční štěně psa  Poitivena. Opět dostal příslušné jméno – František. František měl štěňata s fenou z mé druhé generace. Nechali jsme si tentokrát 4 pejsky – Speedyho, Pana Dírku, Teryho a Thora. Tito psi jsou  „obří“,  jak tvrdí ostatní závodníci. Jsou úplně jiné postavy i vizáže než se na závodech dá vidět. Mají neskutečnou chuť pracovat, zatím dosahují velmi dobrých průměrných rychlostí na závodech a mají hodně velkou sílu, což je problém ve chvíli, kdy špatně odbočí a musím je „přesměrovat“. Na ME v loni v Anglii, kdy jim byly dva roky skončili ve spřežení na 2. místě. Takže slušný úspěch a čekám, že v nové sezoně by ještě mohli značně přidat. Nyní už vím, že tito psi běhají a běhat budou, pokud se jim poskytne dobrý sportovní i výživový servis. Ale dopředu nejde nikdy nic říci, viděla jsem několik spojení (velmi úspěšný otec i matka), která nepřinesla úspěšné potomky. Je to jako sázka do loterie. Ale já si myslím, že i z průměrného psa lze výživou a tréninkem vychovat hodně dobrého pracovního psa. Měla jsem několik psů, kteří stáli u závodníků, protože prý špatně běhají a tak je nechali stát.  Stálo mě to vždy rok trénování a potom to vždy  byli právoplatní členové týmu.

Evropský saňový pes sice nemá žádný průkaz původu, nicméně každý závodník má od svých psů rodokmen kde zná  8-12 generací  zpět. Myslím, že šlechtit nové plemeno není vůbec jednoduché. Jakmile do něčeho takové jdete, má to svá pravidla a chce to hodně času (spíše let) než se dílo podaří. Pak je nutné zachovat všechny možné vlastnosti jak postavu, výšku, barvu, povahu atd. Myslím, že saňoví psi mají svůj vývoj a ještě další vývoj je čeká, což by u nově vzniklého plemene už nešlo, a tím by mohl stagnovat i sport se psy. U nás najdete u každého závodníka trochu jiného psa jak vizáží,  výškou, psa skoro bez srsti, psy  málo chlupaté a psy středně a hodně chlupaté. Každý na to má trochu jiný názor, jiné podmínky atd.

Foto: Archiv Dagmar Nešněrová