Falco – nekonečný příběh australského honáka

Čas nezastavíš, a když psí parťák odejde za duhový most, ve tvém srdci je z čista jasna veliká díra a svět se zdá o něco chudší, než býval dříve. A když role tvého přítele na tomto světě byla větší než „pouhé“ přátelství, jeho příběh se stane nekonečným…

Tentokrát jsme si pro vás připravili dojemný rozhovor Petry Baďurové, autorky úspěšné a mnohokrát dotiskované knihy Egon: Děsná psina, s Evou Volfovou, majitelkou neobyčejného australského honáckého psa Falca Kazari Toyo-Ken. Trávili spolu bok po boku téměř třináct let a soužití to nebylo jen tak ledajaké a ani jednoduché.

Ano, psy jsem milovala již jako dítě, jenže doma byli proti. Protože jsem o chlupatci básnila den, co den a s prosbami ne, a ne dát pokoj, v mých osmi letech mi táta slíbil, že až mi bude šestnáct, psa mi koupí. Počítal totiž s tím, že mě to do té doby přejde. Jenže já mlčky trpělivě čekala, měsíce a roky. Od jedenácti jsem chodila na jízdárnu a na koňském hřbetu jsem si den co den představovala, jaké to bude, až vedle nás poběží můj pes… A pak, jednoho krásného dne jsem se konečně dočkala. Bylo mi šestnáct, nemohla jsem dospat rána a s radostí jsem napjatě čekala na svůj dárek. A dostala jsem papouška. To zklamání ani nedovedu popsat. Byl skvělý, to jo, po nějaké době velký mazel a kamarád, ale nebyl to prostě pes. A tak jsem venčila a cvičila psy sousedům a známým. Mým prvním svěřencem byl obrovský vlkošedý německý ovčák Kim, který pokousal celou rodinu a všichni se ho báli. Takže ho jen krmili a občas mu vyčistili kotec. Ovšem on nebyl zlý, jen potřeboval lásku, péči a práci. Takto jsem sbírala zkušenosti pět let, než jsem se vdala a porodila syna. Když mu bylo půl roku, pořídila jsem si svého prvního psa – dalmatina Alana Mijapro. Byl to neskutečně hodný rodinný pes, vedle kterého byl život až do jeho patnácti let odměnou a z jeho odchodu jsem se vzpamatovávala rok. Ale psí parťák v mém životě prostě chyběl, a tak jsem si pořídila štěně německého ovčáka Akima z chovatelské stanice Grayblack, kterému jsem ale také říkala Kim a ten odstartoval novou etapu mého života. Vrhla jsem se s ním na sportovku a později jsem hlídala i vychovávala pejsky, poskytovala dočasné péče a hledala nové domovy pro opuštěné němé tváře.

Dceři bylo akorát patnáct, já intenzivně cvičila s mým Akimem, a i ona už nějakou dobu velmi toužila po vlastním pejskovi. Zamilovala se do australského honáckého psa a já ji v tom ráda podpořila. Společně jsme vybraly chovatelskou stanici Kazari Toyo-Ken, kde nás ze štěňat narozených 27. listopadu 2009 nejvíce okouzlil pejsek Falco. Byl po mamince Country Music z Lodice a otci Cayman Kazari Toyo-Ken. Oba to byli šampioni. Výběroví. A jako bonus zdraví. Paráda! Takže naše psí miminko mělo všechny předpoklady pro výstavy, chov a sport. A Falca s dcerkou čekala skvělá kynologická budoucnost!

Eva na kobylce Leny s dcerou a Falcem

Dcerka se psy vyrostla a vše tedy nasvědčovalo tomu, že bude následovat v hobby svou matku. V té době jsme ale již nějaký čas společně pečovaly o zanedbanou a týranou, tenkrát velmi zlou hafling kobylku Leny, kterou se mi spolu s malou fenkou Iriskou podařilo zachránit z hrůzostrašných podmínek a Evča za nějaký čas zjistila, že pejskařina jí jde mnohem méně než koňařina. Soužití puberťáka s puberťákem, ať mají jakýkoliv počet nohou, skutečně není jen procházkou růžovým sadem, byť se to tak zpočátku jeví. A i když je honák velmi učenlivý, rád si prosazuje vlastní názory a často se rozhoduje samostatně, pokud u páníka cítí jakoukoli nejistotu. Prostě honák byl nad její síly, a tak jednoho dne přišla a poprosila mě, abych ve Falcově výcviku pokračovala sama. Velmi jsem tenkrát ocenila její schopnost přiznat si, že to nezvládne a zodpovědnost, se kterou se k tomu postavila, poněvadž jakýkoli nátlak či ještě hůř – násilí, u honáka způsobí ztrátu důvěry v majitele, která se jen velmi těžko získává zpět. Zprvu nám vůbec nedošlo, že toto plemeno vyžaduje naprosto jiný přístup než většina psů a platné mi v tomto případě nebyly ani letité zkušenosti nejen s ovčouny, spíš někdy naopak. A tak chtě nechtě, žezlo výchovy jsem převzala já a dostala tím šanci dceřinu dobře načatou práci dotáhnout do výšin, které jsem přála jí. Jednoduše to nevyšlo a svět se kvůli tomu nezboří. Netrvalo dlouho a jejich našláplé zkoušky ZZO, ZOP a ZPU1 jsem složila s Falcem já. V té době se ale začal ukazovat jeho úžasný talent při nácviku obran. Byl stejně dobrý jako můj Akim Kim, jen daleko ovladatelnější v pouštěčkách a doprovodech. Od první chvíle jsem měla dojem, že je v něm cosi, co nedovedu dobře popsat, něco, co nemělo obdoby. A tak, byť tenkrát na svém kontě neměl Zkoušku psa obranáře 1. stupně ZPO1 honák žádný, pustili jsme se do její přípravy. Byl mu rok a půl, byl zdravý, silný a nic nám nebránilo začít na plné obrátky sportovat. 

Falcovy obrany s figurantem Lukášem Krausem

Fakt se vždy dobře nedařilo. Přihlásila jsem ho na zkoušku ZM, kde mi nedošel stopu, takže jsme ji nedokončili. Jenže stopy byly pro Falca odmala za trest. Jestli se dá říci, že psa něco nebaví, tak on stopy vysloveně nesnášel. Miloval však mne, takže když bylo třeba, udělal to pro mě, nasál na nášlapu a vyrazil. I když velmi nerad. Bez zájmu, bez emocí, jak stroj. Na zkoušce se ale velmi snažil! Z lásky. Z ryzí lásky ke mně. Prašný terén holého pole byl bohužel nad jeho síly a ač tenkrát do cíle došli ze všech přihlášených jen psi dva, byl velmi nešťastný, že on mě zklamal. Mýlil se, ale nedal si říct. A tak jsem neváhala s přihláškou ke zkoušce ZPO1, kde žádné stopy nejsou, jen jeho milovaná obrana. Všechno zvládal bravurně, takže jsme pouze chvíli dolaďovali tip ťop poslušnost a vyhledávání v terénu.

Kdekdo ho obdivoval, takže jsem ho přihlásila na výstavy a umístění byla hned úžasná: Krajský vítěz, 4x CAC, 2x res. CACIB, 2x CACIB, Vítěz střední a východní Evropy a nominace na Cruft´s. Pěkně našlápnuto na úžasnou výstavní i sportovní kariéru.

Jenže plány přišly vniveč. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla výsledek rentgenu kyčelních kloubů: E/E. Nic horšího už neexistuje! Čtyřky. Horší než koule ve škole. V tu chvíli se moje sny zhroutily a plány na štěňátko po Falcovi rozplynuly jako mlha. Po telefonátu s chovatelkou jsem se pak dozvěděla i skutečný výsledek rentgenů jeho matky.

Bezesporu. Když jsem do chovky volala poprvé, chtěla jsem štěně do sportu, tedy pochopitelně po rodičích s čistými výsledky. V inzerátu byly výsledky čisté a mě by tenkrát ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Při koupi jsem tedy ani nechtěla vidět zdravotní výsledky rodičů. Jo jo, chyba. Moje chyba. Ale ještě, že jsem je tehdy neviděla! Protože jinak bych nikdy nepoznala tak výjimečné zvíře a neprožila tak mimořádný vztah. Takže příště budu moudřejší, avšak rozhodně nelituji. Ovšem aby toho nebylo málo, já už jsem holt takové dítě štěstěny, záhy začaly Falcovy zdravotní potíže. Kulhal po každé zátěži, odlehčoval nožku, kde měl horší nález a do toho mu ochrnoval ocas. Nechala jsem mu tedy zrentgenovat i páteř a vyslechla si ortel. Zjistili jsme, že má navíc v bederní části srostlé dva obratle – spondylózu páteře. Tak. Finito! Konec! Všeho. Žádné uzdravení, žádná budoucnost, konec chovné kariéry, konec výstav a k tomu jako bonus i nadobro sbohem sportovní kynologie v čele s milovanými obranami. Tečka. Jenže do očí, ze kterých mi vyhrkly slzy, mi vesele a překvapeně civěl hafan dychtící po práci. Vyskočil, oblíznul mi nos a mlátil nadšeně do stran ocasem: „Dělej, dělej, tak už jdeme, chci jít běhat, skákat, cvičit, kousat, chci jít ven!“

O jiném zaměstnání pro něj jsem začala přemýšlet ihned. Nějaký hendikep si náš divoký honáček naprosto nepřipouštěl a my měli jediný úkol – zabavit a unavit ho tak, aby si při tom neubližoval! V té době jsem pečovala již pět let o svou nemohoucí maminku po mozkové příhodě, kterou Falco doslova zbožňoval a jak jen mohl, byl jí nablízku. A když se k ní zas dojemně přitulil, ťukla jsem si do čela – že mne to nenapadlo hned!

Zkusila jsem ho naučit podávat předměty z různých materiálů, které maminka zprvu odhazovala. Velmi je to oba bavilo, Falco rád aportoval, a brzy začal reagovat i jen na zvuk padajícího předmětu a v cuku letu se ho přihnal podat. A já pokračovala. Na povel drž a tahej jsme začali svlékat různé druhy oblečení, pomalu přidávali povel sundej ve spojení drž-sundej. Drž je vlastně takové kouzelné slovo, naprosto užitečný povel i na učení dalších cviků jako je otevírání dvířek, šuplíků, ledničky, rozepínání zipů či rozvazování tkaniček. Psovi tím totiž vysvětlíš, že potřebuješ, aby potřebný předmět vůbec vzal do tlamy. Australáčci jsou psi velmi inteligentní, učí se nadmíru rychle, pouze mají tendenci jednat příliš zbrkle, a právě na tom bylo potřeba pořádně zapracovat.

Cvičení Falca bavilo stále víc a když jsme zrovna necvičili, vymýšlel si cviky sám. Honák totiž umí poskládat naučené podle potřeby, nikoli ve sledu, v jakém se cviky učil. A nejenže ho to bavilo pořád víc, ale krásně se přitom unavoval psychicky. Bylo to pro něj postačující i po fyzické stránce, má maminka byla šťastná, což mě naplňovalo, tudíž jsem si nějaký časový shon ani nepřipouštěla.

Netrvalo to dlouho a náhle v necelých pěti letech odešel můj Kim. Dva měsíce po něm mi bohužel zemřela maminka, a to bylo na Falca příliš. Jejich odchod velmi těžce nesl, a proto jsme všechny aktivity museli na čas hodit na hřebík. Nejprve velký smutek a záhy začal zlobit. Bylo nutno změnit prostředí, vysadit jakoukoliv činnost a prostě ho nechat si tu ošklivou část života odžít. Zapomněl na své strasti jen na procházkách a v přítomnosti koní.

Dceřina kobylka už dávno nebyla zlá a v té době jsme ji přestěhovali na farmu v areálu psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde si Falco vybral první slečnu na vozíku, kterou jsme potkali. Měl se k ní, jako by se znali odjakživa a v tom okamžiku, jak špatné časy nečekaně přišly, tak zase odešly a Falco mi ukázal svou další cestu sám.

A zde jsme tuto zkoušku úspěšně složili. Byl nadmíru empatický k seniorům, k těžkým autistům a k dětem s downovým syndromem. Nejlépe to však uměl s dětmi a lidmi s traumatem po napadení psem. Takže naše společná cesta se později ubírala hlavně tímto směrem.

Vybrali si ho ve dvou, pěti a devíti letech na natáčení tří reklam. Na počítačovou hru Mass Effect 3, rum Captain Morgan a naše pivo Staropramen. Byl to fešák, stejně jako tvůj Egon. Toho jsem zas zahlédla na zdi v policejní kanceláři v seriálu Případy 1. oddělení.

Můj australák zářil v televizi, ale mně se v té době začalo zhoršovat mé letité onemocnění boreliózou. Napadlo mi nervový systém a já začala mít problémy s motorikou, rovnováhou, postupně jsem přestávala vidět na jedno oko a začala trpět stále častějšími náhlými ztrátami vědomí. Falco byl můj anděl a zcela sám, aniž mu kdokoliv řekl jediné slovo, se o mě začal starat. Přesně věděl, co a kdy potřebuji. Jak, kdo ví. Začal mi pomáhat i jako balanční pes. Když jsem toho v určitou chvíli nebyla sama schopna, dokázal mě dovést domů, byť ho to nikdo nikdy neučil. Hlavně však zcela přesně předvídal mé ztráty vědomí a já pochopila, že pokud nechci zůstat odkázána na život mezi čtyřmi stěnami, bez jeho doprovodu to již dál nepůjde…

Jenže najdi společnost, u které bych ji mohla sama s nekastrovaným psem se spondylózou a čtyřkovými kyčlemi složit. To byl oříšek, protože společnosti, které psy cvičí a předávají je klientům, pro nás skulinku nenašly. A já byla bezradná. Se psem bez této zkoušky bych se nikam nedostala, i kdyby byl ze zlata. Byla jsem zoufalá a v té chvíli mi zavolala moje kamarádka Janča Orišová a doporučila mi Centrum pro výcvik psů Alfa. Když jsem tam s Falcem zkoušku složila, začal pro nás oba zcela nový život.

Falco jako canisterapeutický pes v Domově Sue Ryder

Byl mou oporou, jistotou a svobodou. Donedávna. Věděla jsem sice již skoro dva roky, že se Falco bohužel nedožije úctyhodného honáckého věku patnácti let, neboť se kvůli prodělané operaci močových kamínků a nucené kastraci kvůli nezhoubnému nádoru imunitně rozsypal. Bylo mi navrženo i utracení kvůli původně špatně stanovené diagnóze, tím nevhodně zvolené léčbě kortikoidy a jeho téměř smrtelné reakci na ni. Přešel pak ale na speciální, mnou vytvořenou stravu a bylinné preparáty a postupně se dal dohromady. Dokonce i poškozené ledviny začaly pracovat. Stále jsme spolu fungovali jako tým, jednou tu byl on pro mne, jindy já pro něj. Stále jsme žili náš krásný život vedle sebe. My dva. S výlety, skvělými dovolenými a v chatičce u jeho milovaných kobylek. A v ten podvečer bylo teplo, konec léta, za námi krásný půlden s procházkou v lese. A pak najednou z ničeho nic, jako čistá rána z nebe, bezradně, bez hnutí stojím v ordinaci veteriny, brečím jak želva a tichým hlasem říkám: „Ano”. Nespravedlivá, blbá, náhlá, těžká břišní příhoda. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě a učinila jsem jej rychle, byť jsem dobře věděla, jak těžký život bez něj budu teď mít. Jenže to v tu chvíli nebylo důležité! Nejdůležitější bylo nenechat nejlepšího kamaráda trpět. A proto jsem ho nechala jít. Za mou maminkou a za jeho parťákem Kimem. V úterý 6. září 2022. Jako by to bylo včera a zároveň jako by to bylo sto let. A stále brečím. Nejde to zastavit a mám dojem, že to nikdy neskončí.

Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina 

Foto: Kristýna Čermáková, Aneta Hnyková, Barbora Gradová a archiv Evy Volfové

Webové stránky Evy Volfové https://falkim-team.estranky.cz

Centrum pro výcvik psů Alfa https://centrumalfa.webnode.cz

Kniha Petry Baďurové https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/