Fotografie hovawartů mám od dětství!

Jste příznivci plemene hovawart a zajímá vás třeba i historie chovu těchto nádherných německých pracovních psů? V roce 2016 uběhlo už třicet let od zápisu prvního vrhu na našem území a loni v návaznosti na toto výročí vznikla i série pěti rozhovorů s chovateli, kteří v osmdesátých a devadesátých letech minulého století aktivně chovali a my vám je postupně nabídneme i na stránkách našeho magazínu. Tentokrát si budeme povídat s Květoslavou Valušovou-Gillarovou!

Květoslava Valušová-Gillarová rovněž patří mezi zakládající členy klubu hovawartů, aktivně chová od roku 1987 a vlastní chovatelskou stanici Černá tečka. Řadu let a navíc opakovaně zastávala funkci hlavní poradkyně chovu a v současné době působí jako kontrolor vrhů v Moravskoslezském kraji.

Květo, stála jsi u počátku chovu hovawartů v bývalém Československu a v roce 1987 se ve tvé chovatelské stanici Černá tečka narodil jeden z prvních vrhů u nás. Vzhledem k tehdy logicky nepříliš široké chovné základně byl samozřejmě problém s četností vrhů, štěňat se rodilo relativně málo a tím pádem se okruh dalších potencionálních chovatelů rozrůstal jen velmi pomalu. Jaké to tehdy vlastně bylo a proč právě toto plemeno?

Množství vrhů nevidím jako problém, nýbrž přirozený počátek chovu jakéhokoliv plemene, které k nám bylo přivezeno. S postupným přibýváním chovných jedinců přibývalo i vrhů. Četnost štěňat ve vrhu byla lehce vyšší než dnes. Téměř všichni jsme se také znali a potkávali se na výstavách. Tam jsme si dokonce i navzájem „drželi“ palce, a pokud jsme si ve vítězstvích konkurovali, nakonec jsme si vždy potřásli rukou. Vládla přátelská nálada a pěknému jedinci fandili i diváci. Jinak o hovawarty jsem se zajímala ještě dříve, než k nám byli první jedinci dovezeni. Dokonce mám od dětství jejich fotografie. A když připočítám svůj zájem o pracovní plemena, a to nejlépe dlouhosrstá, bylo rozhodnuto. Později jsem uviděla na výstavě psa z Německa. Opatřila jsem si kontakty, jenže mi bohužel nikdy neodpověděli. Časem jsem se setkala s pozdějším zakladatelem chovu u nás – Ing. Luďkem Novákem a zamluvila si štěně z prvního vrhu v republice. Nebylo mi však přáno, otrávili mi ho. V neštěstí jsem nakonec měla i kousek toho pověstného štěstí. Podařilo se mi totiž domluvit se s Ing. Novákem, který v mezidobí importoval další fenu a psa pro chov, že mě z rodinných důvodů prodá již chovnou Limu v. Elbflorenz, na které jsem záhy odchovala svůj první vrh.

Jaká byla tehdy tvá chovatelská myšlenka a motivace věnovat se nově dovezenému plemeni?

O nějakém velkém chovatelském záměru v počátcích jsem ani moc nepřemýšlela. Aby však šel vůbec nějaký uskutečnit, bylo třeba vytvořit dostatečně velkou chovatelskou základnu, se kterou by se dalo pracovat. Proto bylo dobré založit klub zastřešující plemeno, to se však podařilo téměř po tříletém úsilí v březnu 1990, kdy jsme měli již i u nás dostatek majitelů hovawartů. Krytí fen probíhalo nejprve jen s plemeníky dovezenými, těch však bylo samozřejmě málo a muselo se tedy hodně jezdit za psy do zahraničí.

Touha po širší chovné základně a nové krvi pochopitelně přetrvávala, a tak nezbývalo nic jiného než importovat další jedince ze zahraničí, což určitě přinášelo různá úskalí. Tobě samotné se ale v roce 1988 podařil takřka husarský kousek s dovozem později úspěšného plemeníka Arka Heland z Polska. Podělila by ses s námi o toto nezapomenutelné a dnes už pro mnohé i těžko pochopitelné dobrodružství? 

Byli jsme opravdu v začátcích chovu hovawarta u nás a já jsem cítila potřebu najít v zahraničí psa pro svou Limu. Začala jsem se bedlivě rozhlížet a vyptávat. Bydlela jsem v Ostravě, tedy ne tak daleko od polských hranic, tak mne napadlo rozhodit sítě i tam. Obrátila jsem se na polskou plemennou knihu, zda mají nějakého registrovaného plemeníka. Byla jsem odkázána na organizaci v Rybniku, od které jsem získala kontakt na chovatelku Helenu Sedzielorz. Přivezla si z Německa fenku, kterou právě nakryla taktéž německým psem. Zamluvila jsem si pejska a čekala. Nesmíme zapomenout, že to bylo v době, kdy nebyly ani mobilní telefony, ani internet a pevná linka byla na vesnici velkou vzácností.  Veškerá komunikace probíhala prostřednictvím dopisů nebo telefonátů. Přibyli i politické změny v Polsku a naše republika styk s touto zemí omezila. Hranice se postupně uzavíraly a o volném přechodu jsme si mohli nechat jen zdát. Pro mne to znamenalo, že si štěně nebudu moci sama vybrat, nýbrž se muset spolehnout na chovatelku, která mi ho rovněž doveze až na hranice.

Samozřejmě jsem si předem zjišťovala, co potřebuji k tomu, abych si mohla pejska převzít.  Informovala jsem o tom chovatelku a domnívaly jsme se, že máme vše v pořádku. Konečně nastal den „D“. Domluvily jsme se, že se sejdeme na hranici, kde si štěně převezmu. Doufaly jsme, že nějaká drobná známost s hraničáři nám to ulehčí. Sešly jsme se včas, ale nastal problém. K sobě nás rozhodně nepustili, mohly jsme jen na dálku na sebe něco zavolat. Doslova hledali důvod, jak nám předání budoucí naděje pro náš chov znemožnit. Stále jsme na obou stranách smlouvaly a nakonec mi naši pohraničníci oznámili, že mi schází povolení ministerstva zemědělství k dovozu štěněte do naší republiky. Přestože jsem se bránila, že jsem se o dovozu informovala na celní správě, kde nic nepožadovali, neuspěla jsem. Chovatelka mi ještě stihla oznámit, že její potvrzení bohužel platí pouze týden a pak jí ho už neobnoví. Slíbila jsem, že si to určitě zařídím a sejdeme se. Dostala jsem se do časového presu. Měla jsem pět dní na to, abych z Prahy získala povolení. Naštěstí mám v Praze rodinu, a tak jsem všechny zapojila. Švagrová zašla na ministerstvo pro povolení o dovozu. Tam se kroutili, co je to za hloupost, že nic takového nepotřebuji, ale nakonec ho naštěstí napsali. Její zeť pracoval na dráze a po kolegovi strojvůdci povolení poslal vlakem do Ostravy, kde zase na vlakové poště pracoval můj zeť, který ho převzal, a já měla konečně vše.

Druhé setkání na hranici proběhlo podobně, každá jsme stála na své straně. Opět nás k sobě nepustili. Předáváme všechna potvrzení a u nás se diví, nač mám povolení o dovozu, když to nepotřebuji. Štěně si předáváme pod záminkou, že je bez rodokmenu, jinak by nám opět nastaly komplikace. Konečně celníci souhlasili s předáním štěněte s podmínkou, že mi ho ale podají oni sami. V takovém případě bych ovšem neměla možnost zaplatit. Proto chovatelka odmítá, přesvědčuje muže zákona, že je třeba ještě štěněti dát napít a ona mne musí informovat o krmení a dát mi něco pro pejska na cestu, aby neměl hlad. Vyšlo to. Pustili nás k sobě, ale stáli nám za zády. My jsme prckovi dávaly buchtu a přitom jsem paní podsunula do kabelky roličku s penězi převázanou gumičkou. Šťastně jsme se rozešly každá na svou stranu. Ohromná úleva. Odnáším si chlupaté klubíčko, závora padá. Po pár krocích na mne volají, abych se vrátila zpět. „Paní, mohla byste nám říci, proč si z Polska berete štěně, které není čistokrevné? K čemu vám bude? Nač tolik námahy?“

Zapojila jsem fantazii. „Víte, u nás toto plemeno ještě nemáme a já jsem domluvena na plemenné knize v Praze, že pokud bude pejsek odpovídat standardu, lze později průkaz původu vydat.“ „Tak ať vám roste!“ Měla jsem štěstí, že tam nebyl nikdo, kdo by se v kynologii vyznal, jinak nevím, nevím, jak by to vše dopadlo. A Arko Heland byl tedy konečně můj! Dodnes mám na památku schováno doporučení polského kynologického klubu. Je tam doslova uvedeno:  „Doporučujeme vývoz štěněte do Československé republiky, jelikož v Polsku je nedostatek masa.“

Tak tedy nevím. Asi počítali, že nás vyžere J…

Přesně o deset let později jsi importovala dalšího psa, tentokrát až z Finska. Jak se ti podařilo získat důvěru severských chovatelů, co všechno tato „akce“ obnášela a proč právě z této země?

Pomohla tomu vlastně náhoda. Na zahraniční výstavě jsem se setkala s chovatelkou z Finska. Obě jsme vystavovaly psy černé se znaky. Byl to vyrovnaný a dlouhý souboj, ve kterém nakonec zvítězil její pes nad mým Arkem. Bylo to tak těsné, že jsme se pak daly do řeči a o několik let později jsem ji oslovila s tím, že bych k nám ráda dovezla novou krev. Dopisovaly jsme si a v roce 1994 jsem jela k moři pro čtyřměsíčního celočerného psa Romi Hofenzele. Předávali jsme si ho při jejich výjezdu z trajektu. Pes byl však v budoucnu zatížen vysokým stupněm dysplazie kyčelních kloubů a i když byl krásný, zůstal nám „jen“ jako domácí mazlík. Přátelství s finskou chovatelkou ale přetrvalo a později mi bylo nabídnuto jiné štěně. Pejska jsme si předávali v Polsku při průjezdu chovatelů na výstavy do Německa. A tak v roce 1998 rozšířil mou smečku černoznakatý Lumen Bixa, po kterém se u nás později narodilo celkem devět vrhů.

Podíváš-li se dnes zpětně na všech svých dosavadních šestnáct vrhů, jak bys je zhodnotila po chovatelské stránce? A co zájemci o štěňata? Liší se nějak ti současní oproti dřívějšku? 

Ve svém chovu jsem byla vždy spokojená s povahami, a co se týče exteriéru, nezaznamenala jsem žádné závažné exteriérové vady. V současné době je mi ale líto, že již nemáme dostatek tak vzorně vybarvených jedinců černých se znaky, jako tomu bylo na počátku chovu. Moc ráda bych totiž takového psa našla pro svou fenku. Rovněž zdravotní stav mých odchovů je dobrý. Za ta léta jsem nezaznamenala žádnou závažnou nemoc, která by se vyskytla opakovaně. Samozřejmě i chov s sebou nese své stinné stránky, a tak i jeden vrh u mne opravdu nebyl šťastný. Byl napaden giardiemi. Bohužel přežila jen tři štěňata, která nebyla tolik postižená a dle veterináře v pořádku. Ovšem ani ta se nedožila vysokého věku. Domnívám se, že mohla mít citlivější organismus.

A pokud jde o zájemce o štěňata, tak ti dnešní jsou většinou informovanější, jelikož je naše plemeno již známé. Dříve převažovali lidé, kteří si šli kupovat hlavně společníka a hlídače. Dnes se bohužel někdy chovají jako by si kupovali spíše nějakou věc, než živého tvora a počítají s tím, že se jim investice musí vrátit.

Foto: archiv K. Valušové-Gillarové

Související rozhovor o historii plemene hovawart ZDE