Gladiátor v mini provedení!

Souhlasíte s tím, že co je malé, to je hezké? A u psů to platí dvojnásob! Tohle heslo si zřejmě vzali k srdci angličtí tvůrci plemene miniaturní bullteriér, když z anglického bullteriéra vyšlechtili zmenšeninu. A to doslova!

O kolik musí být menší, aby byl mini? Bullteriéři se těší obrovské oblibě nejen ve Velké Británii, ale po celém světě. Známe je jako silné, dobře osvalené a neúnavné psy, kteří se nezastaví před ničím. A právě jejich síla a mohutnost bývá často odrazujícím faktorem pro pořízení psa, který by jinak povahově zcela splňoval nároky potenciálního zájemce. A právě proto vznikl minibullteriér. Pes, který je do puntíku stejný jako standardní bullteriér, oplývá stejně skvělými vlastnostmi, téměř stejně vypadá, jen je o hodně menší. Zkrátka takové mini provedení, které se sice nevejde do kabelky, ale oproti standardnímu bullteriérovi je s ním o mnoho snazší manipulace.

Krátce z historie

Historie vývoje plemene je pevně spjatá s historií vývoje bullteriéra, ze kterého byla miniaturní varianta vyšlechtěna. Řekněme si pouze v kostce pár dat a zajímavostí. V současnosti se málo ví, že první bullteriéři byli bílí. Pro své zbarvení a jejich odvážnou povahu a využití jako módních společníků pánů ve vyšší britské společnosti, byli přezdíváni jako „bílí kavalíři”. Původ bullteriéra se datuje do poloviny devatencátého století a zásluhy za vznik tohoto plemene nese především James Hinks z Birminghamu. Proto je často bullteriér vtipně označován jako „made in Birmingham”.

První bullteriér byl představený na Národní výstavě v Cremorne, Chelsea v roce 1862 a již v roce 1887 vznikl první chovatelský klub bullteriéra a s ním také první standard plemene. Miniaturní bullteriér se stal samostatným plemenem až více než po sto letech v roce 1992.

Zajímavostí je, že minibullteriér nemá vlastní standard plemene. Pro chov se používá standard plemene bullteriér s krátkým dovětkem, který popisuje rozdílnost miniaturního bullteriéra a vymezuje tak plemeno pouze limitem maximální výšky 35,5 cm (14”). Jedná se tak o jediné výškové omezení, které plemeno bullteriér má, a to rozděluje tato dvě plemena od sebe. Žádné jiné limity (ani váhové) bullteriéři nemají a standard nám říká pouze tolik, že pes „musí působit dojmem substance odpovídající jeho velikosti” a že „musí vždy působit vyváženým dojmem”. 

Je to šašek už od pohledu

Život s bullteriérem je zážitek a s tím malým je o to větší! Minibullteriéři jsou jako děti. Jsou veselí, hraví, zábavní a nikdy se nimi nebudete nudit. Ačkoliv stavbou těla a výraznými proporcemi připomínají spíše psího zápasníka, opak je pravdou. Minibulíci jsou velmi přátelští a jsou to opravdoví klaunové psího světa. Proto by nikdy neměli být dlouho sami, na společnost svých lidských přátel jsou opravdu nároční, stejně jako na společné aktivity. Konec konců, jsou to přece teriéři, takže „gaučink” rozhodně nepatří mezi jejich oblíbené aktivity. Často jsou označováni jako psí gladiátoři a jako takoví jsou schopní opravdu náročných a dlouhotrvajících fyzických aktivit.

Život na plné pecky

To nejlepší, co si minibulík může přát, je aktivní rodina, ve které nechybí dostatek lásky a zábavy a množství různých fyzických aktivit, při kterých vybije svou energii. Vzhledem k jeho fyzické síle a náročnosti na pohyb není nejlepší volbou k malým dětem, ke kterým se může chovat příliš drsně. Zato pro větší děti, které mají také rádi aktivní život, bude skvělým a neúnavným parťákem, se kterým se nikdy nebudou nudit.

Ačkoliv je minibull malý vzrůstem, je velmi silný a jako takový potřebuje velmi důslednou, i když láskyplnou výchovu. V nezodpovědných nebo slabých rukách se z něj může stát nepříjemný a často problématický společník, který si nastaví vlastní pravidla a nebude akceptovat domácí řád. Jedná se o velmi tvrdohlavé plemeno.

Jako u většiny ostatních teriérů často dochází ke konfliktům mezi samci, kteří jsou velmi bouřliví a zejména v období dospívání si často dokazují svou sílu. Správná výchova a předevčím včasná socializace je ale zcela jistě řešením číslo jedna.

Na péči je nenáročný

Minibullteriér rozhodně není psem do kotce. Svým založením je především společník a proto by měl být se svou rodinou, kterou bude celý den neúnavně bavit. Ani jeho srst není uzpůsobena na dlouhodobý pobyt venku, špatně snáší chlad a vlhko. Pokud jde o péči, není nikterak náročná. Obvykle postačí jedenkrát v týdnu prokartáčovat a občas otřít vlhkým hadříkem. Období línání je pochopitelně o něco náročnější.

Jaké aktivity si vybrat?

S minibulíkem se dá dělat téměř cokoliv, ale rozhodně je jeho fyzický potenciál větší, než ten mentální. Ačkoliv je inteligentní a bystrý, je také dost tvrdohlavý, takže vrcholu ve výcviku poslušnosti bude dosahovat jen těžko. Zato si oblíbí veškeré fyzicky náročné aktivity, ve kterých uplatní svou sílu a vytrvalost.

Samozřejmě, že šité na míru jsou mu především bull sporty, ale řada majitelů se věnuje i dalším aktivitám, jako jsou například coursing, hoopers nebo agility. Minibulíkovi zkrátka žádný pohyb není cizí!

Chov minibulíků u nás

Zatímco ve Velké Británii se minibullteriér těší velké oblibě, v Čechách a na Slovensku je považován za málopočetné plemeno. V Čechách se ročně narodí jen několik desítek jedinců! Chov plemene zastřešují Klub chovatelů málopočetných plemen a Klub anglického bullteriéra. Oba kluby mají, ačkoliv to není v našich končinách zcela obvyklé, shodné podmínky pro chovnost.

Základní podmínky pro chovnost jsou:

• Povinné vyšetření na luxaci čočky – PLL
• Povinně BAER test (sluchový test), srdce, ledviny, UPC nebo SDMA.
• Plný počt řezáků
• Výška maximálně 38 cm
• Věk minimálně 15 měsíců a maximálně 8 let (u fen)
• Počet vrhů: 1x v kalendářním roce

Jedná se o poměrně zdravé plemeno, což je ale dáno také řadou povinných vyšetření, která jsou do chovu nutná a která možné choroby maximálně eliminují. Kromě luxace čočky může minibulíky postihnout hluchota, jsou take náchylní na nemoci srdce a ledvin.

Katka Houšková

Foto: Tereza Golasovská, Veronika Juzeková, Andrea Schwartz