Grifonci? Odjakživa se mi líbily ty jejich opičí ksichtíky!

Vybíráte malého akčního parťáka do nepohody a chtěli byste vyzkoušet i nějaké psí sporty? Pak by pro vás mohl být některý z grifonků tím pravým! Přečtěte si, co všechno s nimi lze podnikat…

Stáňa Hendrichová se do grifonků zamilovala už dávno. A nejsou to pro ni jen členové rodiny a parťáci do nepohody, ale také velmi nadšení sportovci. V žádném případě se však zběsile nehoní za tituly a zkouškami, ba naopak. Společně strávený čas a oblíbené aktivity si řádně vychutnávají a užívají si každou takovou chvilku. A o tom by to mělo být…

Odjakživa se mi líbily ty jejich opičí ksichtíky. Na internetu se píše o jejich skvělé povaze, tak jsme jeli na návštěvu do chovatelské stanice Černý onyx, kde jsme s chovatelkou probrali jejich povahy, chování, náročnost atd. Když si vyslechla, co od pejska očekáváme, doporučila nám konkrétní štěňátko, které se k nám hodí. Stručně řečeno – přijeli jsme si pro belgickou holčičku, která se nám moc líbila podle obrázku, a odvezli si brabantího kluka.

Ten brabantí kluk, kterého jsme si přivezli místo belgické holky se jmenuje Nicolas Cage Černý onyx. Tenhle pes splňuje všechno a ještě něco navíc, co jsem si kdy od psa přála. Je hrozně chytrý, udělal by pro mě cokoliv, zároveň je dost samostatný. Je to pes, který je spokojený ve všech situacích – při jakékoliv aktivitě včetně válení se na gauči. Všechno si umí dokonale vychutnat.

Druhý brabantík v naší domácnosti je Tandori Černý onyx, řečený Tonda. V okamžiku, kdy jsme si ho přivezli domů, vytvořil dokonalou dvojku s Nicolasem. Přestože mají stejnou maminku, jsou oba úplné protiklady. Zatímco Nicolas je klidný, přemýšlivý a na všechno jde vědecky, Tonda je akčnější, do všeho se vrhne po hlavě a všechno si potřebuje vyzkoušet na „vlastní packu”.

Vyzkoušela jsem s klukama opravdu hodně psích aktivit – agility, dogdancing, nosework, treibball, hersenwerk, poslušnost, mantrailing, dogfitness, hoopers.

Nejdéle jsme dělali agility a dogdancing, kde moji kluci úspěšně splnili i některé zkoušky. Nyní se nejvíc věnujeme čuchacím hrám, občas noseworku, učení nových psích triků a pro udržení kondice dojíždíme ke kamarádce na dogfitness.

Hersenwerk a čuchací hry spolu obecně dle mého úzce souvisí. Jedná se o druh hlavolamů, které pejsek řeší. Při této práci se zvíře uvolňuje, posiluje si sebevědomí a krásně se tím zabaví za každého počasí. Odborníci přirovnávají hersenwerk k tomu, když lidé luští křížovky.

Hersenwerk jako činnost může zahrnovat buď tzv. pevné hlavolamy, kdy pejsek „doluje” pamlsek tím, že musí např. otevřít krabičku, odsunout nějaké víčko, nadzvednout překážku, vydloubnout ho z jamky apod. Nebo se dá hersenwerk praktikovat jako volné čuchání, kdy na různé podložky, koberečky nebo třeba do mufinkovníku nebo krabiček od vajíček či prázdné bonboniéry nasypete pamlsky a on je pak hledá. Toto čuchání můžete ztížit např. tím, že přes koberečky nebo jamky dáte nějaké překážky – papírové ruličky, kaštany, ramínka, balónky a podobně.

Moje kluky baví bez nadsázky „cokoliv“, co jim nabídnu. Jakmile vidí, že jdu připravit čuchací kobereček, nebo nějaké krabičky, nebo beru do ruky klikr a krabičku s pamlsky, nadšeně skáčou a „přetahují se” o to, kdo půjde cvičit první.

Obecně se mi nejvíce unaví při jakémkoliv čuchání, anebo také při cvičení dogfitnessu, kdy na balančních čočkách nebo různých gymnastických míčích procvičují a protahují všechny svaly.

Také bezpečně poznají, když přijíždíme na nějakou psí akci, a v autě už nadšením kňučí, aby už byli venku a mohlo se začít.

Spíše se najde něco, co nemusím já a kluci to rozhodně vycítí, takže logicky to pak nechtějí tolik dělat. Mě moc nebaví technické věci, jako je precizní chůze u nohy nebo předpisové cviky, takže obecně poslušnost jako taková. Upřednostňuji spíše „životní poslušnost”, která se nám celkem daří, i když také není stoprocentní. Na občasné otázky, jestli poslouchají, odpovídám, že ano, ale že nereagují.

Vesměs používám pamlsky, ale někdy odměňuji i tím, že psovi „dopřeju” něco, o co hrozně stojí – třeba běžet za jiným psem, nebo očuchat nějaký hodně zajímavý pach někde venku. Prostě platí: „Ano, můžeš, ale nejprve pro mě něco udělej.” Stačí cokoliv, co pes umí – nějaký jednoduchý cvik, jako je otočka nebo podání packy, sednutí a někdy stačí jenom oční kontakt.

Rozhodně by grifonci mohli vrcholově čuchat – nosework, tam mají šanci uspět i v konkurenci, protože tento sport se hodí pro jakékoliv plemeno. Například v dogdancingu si myslím, že mají také velkou šanci. Já jsem na vrcholovou úroveň nepomýšlela spíše z toho důvodu, že nejsem tak důsledná.

Plemeno jako takové rozhodně náročné na pohyb není, což ovšem neznamená, že mu neuděláte radost tím, když může být co nejvíce venku. Naši kluci s námi absolvují úplně vše – turistickou dovolenou na horách, výcvikové víkendy nebo týdenní tábory. Občas jezdíme i na jednodenní akce, dříve i závody v agility nebo v dogdancingu. A přesto, že si umím představit, že grifonci budou v životě spokojení i na gauči se svým člověkem, přála bych každému, aby mu ten jeho člověk nějaké to zaměstnání nabídl. Vidím, jak jsou kluci nadšení z jakékoliv aktivity, kterou jim nabídnu a podle mě by každý pes nějakou „životní náplň” mít měl.

Kluci turistiku zvládají bez problémů, pokud jim zajistíte v létě dost stínu a pití, nemají problém ujít třeba patnáct kilometrů. Na běh u kola dle mého toto plemeno vhodné není. Z důvodu jejich krátkého čumáku se rychle přehřejí.

Moji psi chodí na vycházkách zásadně na volno. Jsem zvyklá po nich stále koukat, aby někde něco nesežrali nebo se „někde nezapomněli”, ale není to potřeba. Mám štěstí, že kluci „nebufetí” a jsou dobře ovladatelní. Jdou, kam chci já, a neutíkají. Jen občas zahlédnou nějakou opravdu pěknou fenku a než stačím říct „NE“, tak za ní zdrhnou. Beru to tak, že když potřebuju, aby šli rychle a měla jsem jistotu, že neutečou (např. u silnice), vezmu je na vodítko. V ostatních případech běhají na volno.

Dokonce pořádáme občasné setkání grifonků a brabanítků, kdy se sejde třeba i čtyřicet psů pohromadě. Je úžasné pozorovat, že spolu všichni vyjdou bez jakéhokoliv problému a dokáží se navzájem tolerovat. No řekněte, umíte si něco takového představit u jiných plemen?

Rozhodně! I když v tu chvíli to tak vtipné rozhodně nebylo. Páneček je občas bere s sebou do práce, protože jezdí autem. Jednou si ve fast foodu koupil oběd. Potřeboval pak něco vyřešit mimo vůz. Tondovi se povedlo ze zadních sedaček přelézt dopředu a šlápnout na tlačítko centrálního zamykání vedle řadicí páky. Páneček se pak nemohl dostat do auta a pouze se smutně díval na to, jak Tonda cupuje papírový sáček s jeho obědem, který následně mizí v psím žaludku.

Myslím, že kdybych ho tenhle „trik” chtěla naučit, že by to trvalo…

Nejedná se o nic převratného, dál se chci věnovat s klukama věcem, které je baví, protože není nad ten pocit, když je vidíte šťastné, zdravě unavené a spokojené.

Děkuji vám za příjemný rozhovor.

Foto: archiv Stáni Hendrichové