Hannoverský barvář je skvělým stopařem!

Dovedete si představit, že se s ryze loveckým plemenem dá výborně provozovat i nelovecká disciplína, jakou je praktická stopa, a navíc ještě sklízet i vavříny na závodech? A když by bylo potřeba, tak není problém „přešaltovat“ z lidského pachu na ten zvířecí. I takové schopnosti má hannoverský barvář….

Jiří Pospíšil je majitelem sedmileté hannoverské barvářky Edie, a přestože je to jeho první pes, ohromně jim to spolu klape nejenom v životě, ale i na poli praktického stopování, kde sklízí nemalé úspěchy. Sám k tomu nakonec říká: „Výcvikově se mi podařilo dostat se do stádia, kdy fena vypracování stopy nebere jako práci pro mě, ale jako odměnu pro sebe, na kterou se velmi těší.“ No, není to báječné? A stejně tak báječný, vtipný a spoustou bezvadných postřehů a rad je nabitý i náš společný rozhovor.

Dovolte, abych začal poněkud obšírněji, ale k závěru se snad dostaneme. Před cca osmi lety jsem procházel pocity a obdobím, které postihne každého normálního chlapa a které se obecně nazývá krizí středního věku. Jistě minimálně polovina z vás přesně ví, o čem hovořím. Motorka mi připadala jako strašně nebezpečné řešení a milenka strašně drahá a ještě navíc neméně nebezpečná. Volba tedy padla na nový koníček. Jelikož je manželka dlouholetou pejskařkou věnující se záchranářskému výcviku psů, přičichl jsem k této partě lidiček a řekl si, že to prostě zkusím a přes významný a citelný nesouhlas mé ženy jsem si pořídil štěně. Typicky jako úplný začátečník jsem chtěl hned zkusit královskou disciplínu- stopařinu. Od této myšlenky se potom odvíjel výběr plemene. Co jsem tímto chtěl zejména zdůraznit, je skutečnost, že je Edie mojí první fenkou a jistě by se našlo spousta mnohem fundovanějších a zkušenějších chovatelů, případně i stopařů. Berte proto, prosím, mé postřehy a názory s jistou benevolencí vám jistě vlastní.

Edie, papírově Elza z Prokopské hájenky, je v současné chvíli sedmiletá fenka hannoverského barváře. A je prostě krásná a fajn!

Hannoverský barvář je vysoce specifickým loveckým plemenem, které se v zásadě používá a dle mého názoru by se i nadále mělo používat k témuž nebo velmi podobnému účelu. Vznik plemene a jeho funkce souvisel se zavedením dlouhé kulové zbraně jako lovecké zbraně na spárkatou zvěř (srny, mufloni, daňci, jeleni, divočáci). Heslem při formování charakteru tohoto plemene bylo podobně jako u německých ovčáků, že krása psa není v estetice, ale v jeho praktickém využití. Na rozdíl od většiny loveckých psů, jejichž součinnost s lovcem začíná ještě před samotným výstřelem z lovcovy zbraně, barvářova práce začíná výlučně po výstřelu a v lepším případě nejméně dvě hodiny po výstřelu. Jeho úkolem je totiž s nízkým nosem a po stopě postřelené zvěře tuto, pokud je již zhaslá (mrtvá), najít. Pokud ji najde ještě vitální, tak ji nejlépe s hlasitým štěkotem štvát a následně zadržet do příchodu psovoda, který předchozím výstřelem zraněnou zvěř definitivně a co nejhumánněji sloví. Od této činnosti se také odvozuje název plemene, neboť výstřelem zraněná zvěř po sobě ve stopě zanechává krev, v myslivecké mluvě „barvu”. Od toho tedy barvář.

Každý barvář tedy musí splňovat následující:

• mít výborné vlohy a zkušenosti s pachovými pracemi s nízkým nosem
• mít výbornou fyzickou kondici – jak k dlouhým pachovým pracím, tak k případnému následnému štvaní
• mít dostatečnou ostrost a sebevědomí – pro závěrečné zadržení zraněné zvěře do příchodu psovoda.

Samozřejmě souhlasím. Domnívám se však, že to je problém, který se týká, když ne všech tak valné většiny pracovních a loveckých plemen. Možná, že u takto ultra pracovních psů s tímto fyzickým formátem, jakými jsou právě hannoveráci, je to o to nebezpečnější. Pravdou zůstává, že denně chodíme na minimálně devadesáti minutové procházky a pokud se mi snad nechce nebo pro nemoc např. jeden den vynechám, tak to přežijeme, ale pokud jsou tyto dny dva po sobě, tak mi už doma „skáče po hlavě” a třetí den mě donutí stejně s ní vyjít.

Tady bych to opět raději trošku rozvedl. Bydlíme v Lelekovicích, tedy vesnici cca 15 km severně od Brna. Nejedná se tedy o typicky jelenářskou oblast, kde by bylo mnohem více možností k praktickým zásahům. Další věcí je, že s rozvojem kvality zbraní, střeliva i zaměřovací techniky se významným způsobem zvýšila účinnost střelby. No, a posledním důvodem je, že spousta lovců se za svůj případný „nedokonalý” zásah zcela zbytečně tak stydí, že jej raději zapře. Nemělo by se to dít, ale dle mého se to stává. Výsledkem je, že poptávka dosledů v místě mého bydliště je za posledních sedm let prakticky nulová. Co pak doma se stopařem? Napadlo mě snad nejjednodušší, co se nabízí, a to přechod ze zvířecích na lidské stopy. To jsem si tedy původně myslel. Nicméně přejít ze zvířecích stop ve dvou letech života psa na stopy lidské, tak, aby pes šel jistě a při vzájemných kříženích na nich nescházel, byl celkem výcvikový oříšek. Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Vláďovi Makešovi, mému příteli Fredu Gutterovi, manželům Gabrišovým, jakož i ostatním členům Kynologické záchranné jednotky České republiky za jejich cenné rady, postřehy i faktickou výpomoc.

Na druhou stranu by asi bylo vhodné i poznamenat, že jsem se často setkával i s nepochopením a až pohrdáním ze strany některých kolegů myslivců, kteří nad tříhodinovými lidskými stopami „ohrnovali nos” s tím, že jejich psi chodí běžně i dvanáctihodinovou stopu. Někdy až marně jsem se jim snažil vysvětlit, že lidská stopa od svého nášlapu už jen stárne a náročnost jejího vypracování je tedy přímo úměrná jejímu stáří. Čím je stopa starší, tím je vypracování náročnější. Navíc tato stopa není nijak zvlášť parfémovaná. Oproti tomu  spárkatá zvěř má na těle hned několik pachových žláz, z nichž jedna je přímo mezi prsty spárku. Důležité pro teritorialitu zvěře. Stopa našláplá zvěří je tak mnohem „voňavější” než stopa našlápnutá gumovou podrážkou. Navíc postřelená zvěř na stopu barví a tento biologický materiál ve stopě stářím zahnívá. Oproti lidské stopě tedy zvířecí stopa v prvních hodinách naopak nabývá na vůni a teprve po cca deseti hodinách (záleží na povětrnostních podmínkách) její vůně začíná pomalu slábnout. Ale to jsem odbočil.

Nakonec se to vše podařilo a chtěl bych říci, že mám za to, že jsme se dnes s Edie dostali do stádia, kdy je schopná sledovat jakoukoliv stopu, kterou jí určím, ať již je lidského původu, či zvířecí pobarvená, i když jsou různě vzájemně kříženy.

A pokud se týká volby proč právě praktická stopa, pak mám za to, že klasická sportovní stopa je příliš sešněrována pravidly a významnou roli v bodovém hodnocení hraje naprosto subjektivní pocit rozhodčího (např. „pes šel nesoustředěně a podíval se doprava”). Něco jako umělecký dojem v krasobruslení. Asi bych měl často pocit, že nám někdo křivdí. Naproti tomu u praktické stopy je jasně měřitelný výsledek. Buď dojdeš, nebo ne. Délka, či existence stopovací šňůry je na volbě psovoda. Jak se vypořádat s rozličnými problémy je rovněž na volbě psovoda.  Improvizacím a kreativitě se meze nekladou a mě prostě baví být kreativním.

Samozřejmě si vzpomínám, a i kdybych si nevzpomenul, tak si to mohu připomenout, protože jako snad každý stopař si dělám zápisky o provedených pracích. Je to nejenom nostalgické, ale zejména se jedná o neocenitelnou metodickou pomůcku, bez které se prostě ve stopařině dál neposunete, protože nedokážete dostatečně analyzovat důvody neúspěchů. Zastávám názor, že jen dostatečně upřímnou analýzou neúspěchů se můžete poučit a dopracovat se k případným úspěchům. Začátky byly samozřejmě veselé a dodnes se divím, kolik záchranářů na jejich výcvikovém soustředění jsem přinutil prosbou, či výhružkou „kopýtkovat” po okolních lukách a lesích. „Kopýtkování”, jak to oni sami nazvali, bylo kladení stop se spárkem z daněly přivázaným na dvoumetrovém bidlu. Tehdy jsem stopoval snad, když ne každý den, tak každý druhý. Dnes je tomu samozřejmě jinak. Fence je sedm let a vycházím z toho, že již moc dobře ví, co se po ní chce. Navíc se mi výcvikově podařilo dostat se do stádia, kdy vypracování stopy nebere jako práci pro mě, ale jako odměnu pro sebe, na kterou se velmi těší.

Nějakou speciální přípravu před závody nemáme. Prostě se snažím dělat neustále co nejdelší a co nejstarší stopy v jakémkoliv terénu za jakéhokoliv počasí (s tím počasím to není zase nejupřímnější…). Snad jedinou radu, kterou se v tomto řídím, mi dal dříve jmenovaný Fred Gutter: „Pokud chceš uspět v závodě s parametry dvoukilometrové a dvouhodinové stopy, musíš se psem bezpečně chodit stopu tříhodinovou a tříkilometrovou.”

Tady bych si dovolil vás trošku doplnit. Ve Velké praktické stopě jsme dvakrát vyhráli a letos skončili na tom neslavném třetím místě. Byť je to až třetí místo, musím říci, že s výkonem jsem byl spokojený. Byli jsme jediným týmem, který našel všechny předměty a odstup od vítěze na 1,5 km dlouhé stopě byl cca čtyři minuty. To však nic nemění na skutečnosti, že letos zcela zaslouženě a po právu vyhrála Marcela Mančalová. Její skvělý výkon jsem měl možnost vidět a byla to krásná práce! Pokud to, Marcelo, čteš – tak znovu a skutečně upřímně GRATULUJI!!!

Mám za to, že postupem času se v tomto závodě vyprofilovala skupinka tak tří až pěti startujících, kteří jsou schopni naprosto srovnatelného výkonu s časy někdy i kratšími, než je doba nášlapu a skutečné pořadí bude nadále hodně záviset na náhodě v losu. Jestliže si vyberu losem stopu vedoucí z mírného kopce po louce, tak budu asi rozhodně rychlejší než chudák, který se bude muset prodírat 1,5 km šípkovým houštím do prudkého kopce. Ale možná i v tomto je to skutečný sport.

Nicméně další pravdou je, že organizátoři soutěže, znervóznění tím, že v posledních dvou ročnících už trasu došli tři z dvanácti startujících, již naznačili další ztížení v příštím ročníku, kdy k vyhledání stopy na cca 1000 m² bude přiřazeno i rozlišení stopy mezi několika jinými klamnými. Už se těšíme!

Co se týče motivace psa, vypracoval jsem si jednu celkem specifickou metodu, která si už mezi ostatními získala jistý ohlas. Je to však metoda, která je poměrně náročná a není pro každého. Nezbytně nutné je zachovat si při ní zcela nehnutou tvář hráče pokeru. Nesmíte se při ní tvářit výhružně a už vůbec vám při ní nesmí cukat koutky k úsměvu. Chce to hodně cviku a tréninku, ale stojí to za to! Tak půl hodiny před závodem si sednu na židličku a fenku si posadím před sebe. A nyní, s onou prázdnou tváří bez jakéhokoliv výrazu, vezmu do pravé ruky brousek na kosu a do levé vojenskou polní lopatku. A po dobu cca dvou minut s tváří pokerového hráče před fenkou brousím ostří lopatky. Věřte mi, pochopí situaci zcela jasně!!!  Ale jak jsem řekl už dříve, není to metoda pro každého…

No, v zásadě obojí. Pokud přivedu do rodiny se čtyřmi dětmi psa této velikosti a tohoto formátu, tak prostě MUSÍ respektovat celou rodinu. Nicméně založením je to dle mého názoru a u mé fenky pes jednoho pána.

Bohužel se nedokáži vyjádřit k tomu, jak je tomu u ostatních hannoveráků. Pokud se mám vyjádřit ke své fence (a doufám, že si to nepřečte), tak z pohledu lidského chápání naprosto bezcharakterně.

Pokud se potká s větším, nebo případně i s menším psem s dostatečným sebevědomím, tak není nejmenší problém. Velmi si chce hrát a honit se a není zde nejmenší ani náznak agrese. Potkáme-li se však s jakýmkoliv psem jakékoliv velikosti, nicméně submisivní povahy nebo „malým bílým pejsánkem”, je oheň na střeše. Jako psovod musím být velmi ostražitý a důsledný. Nicméně důsledným se samozřejmě snažím být vždy.

Pokud se týče zvěře v honitbě, kterou vidí, tak tu nijak nehoní. Jeví zájem pouze o stopy. Kočky honí všechny až na tu domácí, tu nesmí, i když je na ní často vidět, jak moc by chtěla…

Domnívám se, že se zimou, respektive s chovem ve venkovním kotci toto plemeno nemá nejmenší problém. Přiznám se, že původně jsem byl hlasitým zastáncem výlučně „domácího chovu”. Nicméně časem jsem dospěl k revizi tohoto názoru, a i když Edie je a s mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě i nadále bude v „domácím chovu”, dnes bych si chov ve venkovním kotci dokázal docela dobře představit a rozhodně bych si nedovolil jakkoliv ani náznakem odsuzovat toho, kdo se pro to z jakéhokoliv důvodu rozhodne. Těch akceptovatelných důvodů může být několik a každá z metod má svoje pro a proti. Je jenom na výběru majitele psa, jaké má možnosti a kterou z metod upřednostní.

Řekl bych, že to tak trochu souvisí s původem tohoto plemene. Je to lovecký pes, kterého chovali výlučně myslivci. Tito obvykle neměli možnost chovů několika psů a hájenky stály většinou osaměle. Proto je jenom přirozené, že tito psi většinou usedlost i hlídali. Chtěl bych však zdůraznit, že to rozhodně není pes původně určený nebo snad vhodný k ostraze. Naše fenka každou návštěvu velmi zvučně ohlásí, ale to je tak z hlídání asi všechno.

Rozhodně by si ho neměl pořizovat nikdo, kdo s ním nechce stopovat! Taky je potřeba si uvědomit, že je to lovečák a prostě nemá charakter a míru poslušnosti v predispozici služebních plemen.  A v neposlední řadě by si ho neměl pořizovat nikdo, kdo není pánem svého času a nedisponuje opravdu dostatkem volného času na svoje koníčky. Zkusím vám to názorně spočítat.

Půl hodiny, než dojedete do lesa a najdete vhodný terén. Minimálně třicet až čtyřicet minut šlapete dvou až tří kilometrovou stopu. Potom jedete půl hodiny domů a čekáte dvě hodiny na zestárnutí stopy, půl hodiny zpět na místo, následuje čtyřicet minut vypracování stopy a třicet minut cesta domů. Na každý jednotlivý trénink tedy potřebujete minimálně cca pět hodin času. Máte na to čas? Pokud jenom trošku zaváháte, tak si hannoveráka rozhodně nepořizujte!

Přiznám se, že žádné velké nebo konkrétní plány do budoucna s Edie nemáme. Musíme asi začít pracovat na rozlišování stop a dál posouvat stáří stop. Ale děláme to čistě pro naši zábavu a uvidím, jak nám to půjde. Jestli budeme šikovní a bude se nám to dařit, tak bych se rád zase přihlásil do dalšího ročníku Velké praktické stopy. Ale uvidíme…

A co popřát Hannoverákům? Lov ho!

Moc vám děkuji za skvělý rozhovor, ohromně mě bavil.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jiřího Pospíšila, Jolana Kaplanová