Hattrick českých rottweilerů – třikrát mistři světa!

Zajímalo by vás, jak probíhalo letošní mistrovství světa rottweilerů v Maďarsku, kdo nastoupil v našich barvách a jak se české reprezentaci dařilo? Pak si určitě nenechte ujít reportáž z pera team leaderky Drahy Maškové!

Čeští rottweileři se na poli sportovní kynologie rozhodně neztratí. Důkazem toho je i letošní mistrovství světa IRF pořádané v polovině října v sousedním Maďarsku. Navíc naše reprezentace drží pospolu, fandí si, přejí si úspěch a navzájem se podrží i v momentě, když se naopak někomu z nich až zas tak nedaří. Pojďme se tedy společně podívat do zákulisí takového velkolepého klání…

Češi to dokázali!

Vzpomínám si na první mistrovství světa IFR, tedy Mezinárodní federace plemene rottweiler, ve sportovní kynologii, kde jsem osobně byla přítomna – konalo se v dánském městečku Ishoj v roce 2010. Český tým tam tehdy zastupovala Pavlína Fialová s Ancarou Bonnapo, Hynek Procházka s legendárním plemeníkem Vašonem Holubí dům a Alena Karbanová s Brussem Janovský dvůr. Nutno na tomto místě podotknout, že svého prvního rottweilera jsem si pořídila v roce 2009 a jen o rok později jsem byla sportovní kynologií stále ještě takřka nepolíbená, a to jak teoreticky, natož pak prakticky. Nicméně i z pozice naprostého laika jsem mezi českými a světovými výkony viděla „jistý“ rozdíl. Zejména v poslušnosti. Zatímco projevy například skandinávských psů byly radostné a plné temperamentu, českým zástupcům nadšení z práce trošku chybělo... Říká se, že se lidé nemění. A jen o devět let později se stala Pavlína Fialová poprvé v historii RKČR (Rottweiler klub České republiky) mistryní světa IFR – shodou okolností opět v Dánsku! A dva roky poté máme dalšího českého mistra světa – Hynka Procházku! Tak co myslíte, nebude to s tvrzením, že se lidé nemění, přeci jen trochu jinak? Jak moc na sobě museli uvedení dva psovodi zapracovat, přenastavit si způsoby výcviku, aby dosáhli požadovaných moderních výsledků? Kolik nekonečných hodin práce a přemýšlení nad tím, co je třeba udělat jinak, stálo za tím, aby aspoň zahlédli cíl? A oni to přesto dokázali! Česká republika má již dva mistry světa IFR ve sportovní kynologii, a tento článek píšu jako vyslovení velkého respektu a úcty k nim. A nejen k nim, vraťme se nyní trochu na začátek.

Jak to letos začalo. Bylo, nebylo…

Před měsícem se konalo Mistrovství světa IFR 2021 pro kategorie IGP, a teprve podruhé i pro stopařskou IFH. Český tým nikdy nejel ve větším počtu závodníků, ale ani s takovou mediální a sponzorskou podporou. Sedm statečných v IGP (Pavlína Fialová, Hynek Procházka, Jan Kuncl, Miloš Sladkovský, Hana Toušková, Jana Kumaresan a Radek Amler), tři v IFH (Jaroslava Klimešová, Jiří Reizenthaler a Pavel Kubinec), plus neuvěřitelná podpora tří hlavních partnerů týmu, a to GAPPAY, TELEVIZE PRIMA a BRIT. Místem konání bylo maďarské město Jakabszallás a dny 12. až 16. října 2021.

V roce 2019, když se konal první ročník Mistrovství světa IFR IFH (reálně je to tak, že MS IFH předchází o den MS IGP – oba závody jsou tedy součástí jedné akce, jednoho nadupaného sportovního týdne), skončilo to poněkud smutným fiaskem. V Dánsku tehdy panovalo tak ukrutné počasí (extrémní vítr a déšť), že ani jeden ze psů, a to v kategorii IFH1 i IFH2, bohužel výkon nedokončil. S jistou lítostí vidím jako dnes některé z výkonů, kdy to psi prostě nechtěli vzdát, makali a snažili se, ale povětrnostní podmínky byly nad jejich limity… O to větší radost jsme mohli prožít letos, a to díky dvěma stopařským vítězstvím – protože historicky prvním mistrem světa v kategorii IFH1 se stal Jiří Reizenthaler s fenkou Catness Ginger Taffy a vicemistryni světa IFH2 vybojovala pro Jaroslavu Klimešovou fenka Gwen Jistr! A ještě dodám, že Jirka s Nessie měli náhradní stopu, protože první položil kladeč (resp. asi bych toto označení v jeho případě ani nepoužila…) v terénu porostlém ostrokvěty, což je rostlinka s pichláky nesnesitelnými asi tak jako kaktus, a Jirka si Nessie odnášel ze stopy v náruči, protože měla tlapky obalené řezavými kuličkami… Zde tedy velké uznání pro fenku, že ji první bolestivá zkušenost na maďarské stopě neodradila, jen o pár hodin později vyšvihla parádní výkon, a svému páníčkovi tak zajistila skvělé body a první místo! Naši jinak bezbřehou radost kalilo zklamání z toho, že výkon nevyšel třetímu českému stopaři, Pavlu Kubincovi s Kimem Moravia Boxrott. Dvojici zradilo bohužel cizí křížení na jednom z posledních lomů… Veliká škoda, neboť Kim pracoval až do osudného místa koncentrovaně, s nízkým nosem, ve vyrovnaném tempu. Pavlovo zklamání jsme se z něho pokusili sejmout, co to jen šlo – i od toho vyráží na mistrovství tým jako jeden celek. A zde byl největší Pavlovou oporou Miloš Sladkovský, závodník kategorie IGP3, smíšek a zlaté srdce českého týmu, který všem dodával odvahu, podporu a dobrou náladu. Aby se jen o pár dní později ocitl v situaci podobné té Pavlově…

Kategorie IGP je na mistrovstvích světa pochopitelně tradiční, královskou disciplínou, a pokud se vrátím do Dánska 2010 a srovnám například počet účastníků s letoškem, tak podobný nárůst, jako máme v kvalitě předváděných výkonů, nelze přehlédnout i ve stále se zvyšujícím počtu závodníků – v roce 2010 jich bylo 45, letos o téměř dvacet víc! A to si troufám tvrdit, že kvůli covidu nezávodili všichni, zcela například chyběla Itálie, která jindy mívá početný tým (velice šarmantní, jen tak mimochodem).

Sportovně-kynologický sen a euforie

České „trojky“, ať už se zjevily na place či v terénu na stopách, budily velký zájem přihlížejících, a to nejen díky úžasnému oblečení, za které letos vděčíme zcela výjimečné individuální péči firmy GAPPAY, ale především tím, jaké renomé si čeští reprezentanti za poslední roky svou prací a výkony vysloužili. I z pozice team leadera jsem cítila obdiv, kteří mnozí, a to dokonce i rozhodčí, nám neváhali sdělit přímo – Češi přijeli a pracovali jako jeden tým, a bylo to vidět.

Výkony byly fantastické, a samozřejmě zejména práce Pavlíny Fialové s Funnym Falko Bonnapo, Hynka Procházky se Sayem Holubí dům, Radka Amlera s Iliakem vom Kinzigtal a Honzy Kuncla s Icarem Fun z Benáteckého dvora – to byl sportovně-kynologický sen a euforie. Moci prožít ty výjimečné chvíle na vlastní oči se závodníky, jimž se po výkonu ve tvářích střídá ta nejpestřejší škála pozitivních emocí (úleva, radost, uvolnění, nadšení), to je nakažlivě dojemná záležitost. Pravidelně na MS zažívám infarktové stavy kvůli neúnosnému adrenalinu, které střídají hluboká dojetí, které je emotivně snad ještě více vysilující.

Ne vždy se ale zadaří...

A proto ani nemohu říct, zda člověk se svým týmem zažívá více radosti z úspěchů, nebo ho víc poznamená to, když někomu výkon nevyjde. Zklamání jsme všichni sdíleli nejen s Pavlem na stopách, ale Miloši Sladkovskému s Aresem Black Artemis neklapla obrana, stejně jako bohužel Janě Kumaresan s Amazing Queen of Bohemia, Hance Touškové pak pro změnu poslušnost. Člověk by neměl kritizovat rozhodčích ani figuranty, ale v tomto případě mám alespoň decentní potřebu zmínit, že k práci pomocníků a rozhodčího na obranách by bylo ledasco k poznamenání… A pozitivní by to bohužel nebylo.

A když ještě zmiňuji to, co nás mrzelo, tak nejhorší zážitek nás zastihl zcela nepřipravené při závěrečné ceremonii. Respektive my připravení byli – na důstojné vyhlášení mistra světa, kterým se za Českou republiku stal Hynek Procházka. Byli jsme připraveni ho na stupeň mistra světa doprovodit, pořádně zatleskat, zajásat a užít si to. Jenže na prvním místě byli letos dva závodníci, s Hynkem ještě Erich Seirer, a pořadatelé tomu dali slušně na frak… Úplně ten výjimečný okamžik pro Hynka zazdili – nejdříve totiž vyhlásili německého reprezentanta, kterého postavili na první místo, dali mu pohár a nechali si ho užít chvíle štěstí. My s Hynkem jsme na to celé jen bezradně koukali, abychom si v následujících okamžicích zažili ještě větší potupnost – bez poháru, bez možnosti užít si stupeň nejvyšší… Bylo to smutné.

Na shledanou za rok ve Francii!

Nicméně negativně končit nebudeme – Hynek je Mistr světa IFR 2021, to mu nikdy nikdo neodpáře, a o to tu přeci jde! Máme vicemistryni světa, Pavlínu Fialovou! Máme nejlepší obranu – Radka Amlera! A kromě již zmíněných stopařských vavřínů jsme obhájili i mistrovské první místo v týmech! Myslím, že reprezentační tým Rottweiler klubu ČR neudělal ostudu. V neposlední řadě jsme si to všichni užili a strávili spolu jeden naprosto výjimečný týden.

Člověk by si měl i z těch horších chvil v životě vybrat jen zkušenosti, kterých využije dál, a zbytek pustit z hlavy. Takže se budeme těšit na další mistrovství světa IFR a věřím, že český tým opět vyrazí v plné parádě! Za rok budete moci fandit ve Francii, pak – pozor! – Česká republika, no a v roce 2024 Slovensko! …a pokud jde o Slovensko, nejde zapomenout v rámci letošního MS na slovenský tým, jeho neskutečné úspěchy, a především naše kamarádství, manžele Hausknechtovy, Janku Šafářovou a ostatní z týmu. Děkujeme za podporu i pomoc, přátelé!

Mějte rádi své rottweilery, oni vám všechno s láskou vrátí.

PS: Ještě jednou prosím obrovské poděkování sponzorům českého týmu: GAPPAY, BRIT, TV PRIMA, KAREL FRANK TEREZSKÝ DVŮR, KRKA, ORION PHARMA, BOHEMIA PETS VÝCVIKOVÉ CENTRUM, PSÍ SPORTY.

Draha Mašková, vedoucí českého týmu

Foto: Kateřina Hájková a Pavel Kubinec