Hlavní je mít se psem vztah!

Po povídání o pomeranianech se tentokrát přesuneme o pár centimetrů výše a podíváme se hned na tři velikostní rázy.“ A představíme si špice také po pracovní stránce. Tak pojďme na to!

Tentokrát jsme navštívili sympatickou Janu Šrumovou, které dělá doma společnost opravdu pěkná „špicí“ smečka. Najdete v ní hned několik velikostních rázů, od malého přes středního až po vlčího špice. Majitelka žije se svými psy v naprosté symbióze a pohodě. A navíc má každý její pes nějaké zkoušky. A jak se s tímto plemenem pracuje? Nejen na toto jsme se paní Jany také zeptali...

Zvířata jsem měla ráda od narození, rodiče měli menší hospodářství, takže jsem měla možnost mezi nimi vyrůstat. Odchovávala jsem koťata, králíčky, měli jsme jednu dobu i prasata a husy. Psa jsem dostala až v první třídě, v té době skoro neznámé plemeno šeltie a byl to úžasný pes. Bránil mě před všemi, byl skvělým společníkem, také ale hodně utíkal a pral se se psy. Vydržel se mnou až do maturity a stále na něj vzpomínám.

Když umřel můj první pes, chtěla jsem znovu šeltii, ale zároveň jsem chtěla i druhého psa. Špice měla kdysi moje babička a moc si toto plemeno pochvalovala. Už jsem měla i zamluvené štěně šeltie, ale s chovatelkou jsme se domluvily, že vzhledem k tomu, že bych ráda i špice, bylo by lepší, aby špic byl první. Šeltičky bývají jemnější a špic by pak mohl vyvolávat zbytečné spory. Pořídila jsem si špice a poté už jsem o šeltii nepřemýšlela.

Doma mám dva malé špice (otec a syn), středního špice a vlčího špice. Všichni mají jedno společné – velkou vazbu na svou rodinu, hlídají a střeží nás (i když to občas není žádané). Celkově jsou hodně mazliví a kontaktní, ale zároveň vůči cizím i ostražití. Jsou ochotní jít se mnou kamkoli, opravdu jako společníci jsou nadšení z jakékoli aktivity.

Konflikty se mi objevily až s dospíváním vlčího špice, se středním se nemají moc rádi, i když to vypadá spíše tak, že střední na něj doráží a vlčí z toho má legraci. On sám konflikty nevyvolává a střední Tarča je hodně reaktivní a šílený pes, k tomu už je i starší a jsou věci, které ho neskutečně vytáčí.

Byly doby, kdy bylo hlavním cílem se psy mít zkoušky. Ale po narození dětí se mi hodnoty přesunuly jinam. Hlavní pro mě je strávit čas smysluplně a mít se psy dobrý vztah. Naučit cviky na zkoušky to je trénink, ale vztah si musí člověk vybudovat.

Věnuji se hlavně dogdancingu, agility a poslušnosti. Vzhledem k věku psů v podstatě už jen rekreačně. Zkoušeli jsme i záchranařinu, obedience, coursing, dogtrekking… Vlastně teď už vůbec nechápu, jak jsem dřív tohle všechno stíhala.

Hlavní je mít se psem vztah. U špiců je stěžejní je zaujmout, pak už cvičí sami, jsou to neskuteční kašpárci a jakákoli akce je baví. Bývají ale také dost reaktivní a někdy je pro ně těžké vyrovnat se s ostatními psy v okolí. Jsem ráda, že jsem to u všech svých psů zvládla a jsou schopni cvičit i vedle háravé feny, i když to samozřejmě nebude tak dokonalé. Hodně důležité mi přijde střídat odměny, hodně si hrát a bavit se, brát psy co nejvíce s sebou a ukazovat jim svět a nové situace.

Nechovám. Mám jen krycí psy, ale přesto jsem ráda věděla o štěňátkách. Když to šlo, jeli jsme se na ně i podívat, některé odchovy stále sleduji.

Toto není úplně jednoduché shrnout. Mám sice doma tři rázy, ale hodně se liší i podle stylu výcviku a výchovy, který jsem zrovna používala. Malí špicové bývají více uštěkaní, při tréninku sami ví, kdy mají dost a dál už se nepředřou, ale zároveň jsou moc šikovní, není třeba s nimi tolik běhat a spoustu cviků a úkonů s nimi člověk nacvičí skoro na místě, protože jsou malincí.

Střední špicové jsou více akčnější, ten můj tedy extrémně, takže i ve svých dvanácti letech mu musím stále nabízet nějakou aktivitu, jinak bývá až sebedestruktivní. Je méně pozorný, ale zase mu nevadí častější opakování a nejlépe se s ním pracovalo po běhu nebo hodně dlouhé procházce.

 Vlčí špic je pomalejší, rozvážnější. Protože jsem s ním chtěla hlavně běhat agility, musela jsem hodně pozornosti věnovat stylu skoku, běhání samotnému. Oni spíš tak pohopkávají, a pokud je to na povel, nemají takové zrychlení jako menší rázy (nebo jiná plemena). V jeho mládí jsme si trochu vysvětlovali, kdo vede smečku, ale teď je mu šest let a myslím, že je to naprosto dokonalý pes. Cvičení ho baví, přitom neobtěžuje, když akce není. Na cestách je to už velikostně pes, který zvládne člověka ubránit a přitom nevyvolává sám žádné konflikty. S dětmi je klidný a trpělivý, to samé se štěňaty. Beru si ho i na lekce s reaktivními psy jako figuranta, protože nemá tendenci reagovat na vrčení jiných psů.

Nejméně je asi středních. Sama nevím proč, jsou ideální na cesty i pro život. Velikost je tak akorát. Celkově si myslím, že pokud chtějí lidé psa pro sport, tak špic není výhodný – není nejrychlejší, umí si postavit hlavu a je to spíš taková výcviková výzva.

Byla bych ráda, kdyby rázy, které už skoro nejsou, nevymizely úplně, ale zároveň aby se špic nestal úplně moderním plemenem, ale zůstal dále takovým, jaký je. Kdo si totiž pořídí jednoho, většinou neodolá a pořídí si i dalšího.

Děkuji za rozhovor

https://allanovasmecka.weebly.com

Foto: archiv  Jana Šrumová, Pavel Šruma, Tereza Rulfová, Věra Hlaváčková, Psi škola MIMI,