Hledala jsem malé nenáročné plemeno!

Líbí se vám border teriér a uměli byste si představit toto plemeno nejen vlastnit a milovat, ale také ho třeba i chovat? Co všechno to obnáší a na co by se měl budoucí dobrý chovatel opravdu řádně připravit, si nyní společně probereme…

Sympatická Alena Divišová se chovu, výcviku a předvádění border teriérů na výstavách věnuje již téměř čtvrt století a název její chovatelské stanice Kuburumba rozhodně není mezi majiteli tohoto plemene neznámým pojmem. Za ta léta nasbírala celou řadu zkušeností k nezaplacení, vše dělá s obrovskou láskou a od svých psů požaduje vždycky „něco navíc“. A co to přesně znamená, se dozvíte po přečtení našeho společného rozhovoru.

Paní Divišová, povězte nám, co vás přivedlo k border teriérům a čím vám samotné nejvíce imponují?

Zhruba na konci 90. let jsem hledala malé nenáročné plemeno, které bych mohla brát všude společně s mými rotvajlery, plemeno s vyrovnanou povahou, snadno ovladatelné, přitom živé, ale ne uštěkané. Myslím, že jsem zvolila dobře, protože border teriér všechny tyto požadavky splnil, a díky jeho velikosti, přizpůsobivosti a celkové nenáročnosti jsem u tohoto plemene zůstala dodnes.

Máte doma poměrně rozsáhlou smečku. Jak spolu navzájem vycházejí?

Moje smečka je věkově poměrně pestrá. Kromě převahy „důchodců“ ve věku od devíti do čtrnácti let mám momentálně pouze dvě chovné feny a ještě mladou fenu, které není ani rok. Možná i díky věkovým rozdílům spolu vychází bez větších konfliktů, ale vždycky se vyskytne alespoň jeden jedinec, který vyvolává nepokoje a kterého raději odděluji, nebo přinejmenším nenechávám bez dozoru.

Po vašem boku se za ta léta jistě vystřídala řada psích osobností. Pokusila byste se zavzpomínat třeba na zakladatele svého chovu, a chováte na jejich krvi doposud?

Prvním border teriérem, který přišel do mé chovatelské stanice v únoru 1998, byla fena Nutty Fiery Lucifer. Za dva roky se naskytla možnost získat štěně po stejné matce, ale ze zahraničního krytí špičkovým psem, který se mi nesmírně líbil – využila jsem jedinečnou příležitost a přivezla si domů fenku Sooty Fiery Lucifer. Tato fena byla skutečně nejlepší – měla skvělou povahu, vynikající lovecké vlohy a výbornou ovladatelnost, byla úspěšná na výstavách, bez problémů rodila a odchovávala štěňata a navíc se bez závažnějšího onemocnění dožila více jak osmnácti let. A jak už to bývá, zrovna po ní mi doma nezůstalo žádné štěně do dalšího chovu. Momentálně chovám na vnučce a pravnučce jiné feny, Yo-Yo Fleret Moravia. Byla to fena po importovaných rodičích, typově snad o něco horší než ta předchozí, přesto s nejvyšším počtem i nejširší škálou výstavních titulů ze všech mých zvířat.

Zmínila jste výstavy. Čemu se tedy se svými border teriéry nejvíce věnujete?

Tak samozřejmě nejvíc se věnuji aktivitám přímo souvisejícím s plněním chovných podmínek. Předvádění na výstavách pro mne ale není nutností, už od začátku mě to vysloveně bavilo. Fakt, že si psy upravuji sama, mi přípravu na výstavy dost zjednoduší. A pokud následují úspěchy, účast se stává velmi dobrým způsobem trávení volného času. Myslím si, že devět titulů Interšampiona krásy a několikanásobně převyšující počet šampionů, Junior šampionů a Klubových šampionů z nejrůznějších zemí jasně hovoří o mém vztahu k vystavování psů.

Pak jsou tu zkoušky z loveckého výkonu. V mém případě jen lovecká kynologie, nikoli myslivost. Zpočátku pouhá nutnost, dnes i účast na soutěžích. Za ta léta, ač dodnes nemyslivec, jsem své border teriéry úspěšně předvedla na dvaceti devíti zkouškách z loveckého výkonu.

Jen tak okrajově jsem se před nějakou dobou zajímala i o coursing. Border teriéry tento sport vysloveně baví a není třeba vlastně žádná příprava. Následkem tohoto mého chvilkového zájmu byl 2x titul Coursingový vítěz a 1x titul Mistr ČR.

Co všechno musí bordík splnit, aby se stal chovným jedincem, a máte třeba vy sama pro sebe nastavená nějaká speciální kritéria?

Podmínky pro zařazení do chovu stanovuje chovatelský klub a jejich splnění momentálně není příliš náročné – pokud to hodně zjednoduším, tak stačí jedna výstava a jedna zkouška. (Pozn. red. Podrobnější informace naleznete v portrétu plemene ZDE). Opravdu jen zcela výjimečně se u svých chovných jedinců spokojím se splněním pouze základních kritérií. Vždy se snažím, aby předvedli alespoň „něco navíc“, a to jak po stránce exteriérové, tak po stránce výkonnostní – ať už je to titul výstavního šampiona nebo vyšší počet loveckých zkoušek.

Jak vy sama postupujete při sestavování chovného páru, a není problém vybrat si vhodného krycího psa u nás nebo spíš hledáte v zahraničí?

Mnohem hůře se vybírá pes na špičkovou fenu, protože si k ní představujete špičkového psa. Ač v ČR je v současnosti registrováno v chovu téměř sto devadesát chovných psů, jejich kvalita je opravdu dost různorodá. Nastavíte-li si určitá svá kritéria, počet vhodných psů se neuvěřitelně sníží. Ani výběr psa v zahraničí nemusí přinést kýžený výsledek, protože často nemáte informace o jeho výsledcích v chovu v cizí zemi, vidíte jen konkrétního psa a jeho rodokmen.

Při sestavování chovného páru já osobně vybírám:

1) podle exteriéru a povahy – pes se mi musí líbit a na danou fenu se v mých očích hodit;  také je lepší, pokud už má sám nějaké potomky, aby se snadněji odhadlo, co se po něm bude nejspíš dědit;

2) podle rodokmenu – vlastnosti jeho předků (a prapředků), které předávali, příbuznost či nepříbuznost;

3) podle intuice – když se stále nedokážu rozhodnout na základě obou předchozích bodů.

Český chov border teriérů má velké štěstí v tom, že je stále dost chovatelů, kteří buď importují nové jedince ze zahraničí, nebo v zahraničí kryjí, takže je zde víceméně stálý přísun nové krve do chovu.

Dá se říci, že border teriérky jsou dobré matky, které bez problému rodí a starají se o své potomky?

V porovnání s jinými plemeny se dá říct, že problémy s porody u border teriérů nejsou.  Samozřejmě, že dochází i k porodním komplikacím, které se bez veterinární asistence neobejdou, ale není to pravidlem. S odchovem rovněž nebývají problémy, border teriérky jsou skutečně láskyplné matky a při běžném počtu okolo čtyř pěti štěňat ve vrhu nebývá potřeba žádná zvláštní péče ze strany chovatele až do zhruba čtyř týdnů věku, všechno obstará jejich matka. Výjimkou ale nejsou ani vrhy s osmi kousky, kdy je žádoucí začít přikrmovat dříve, aby se fena příliš nevyčerpala.

Prozraďte nám, jaký je podle Vás ideální nebo rozumný počet vrhů fenky za její život?

To je celkem ošemetná otázka, na kterou nelze dát jednoznačnou odpověď. Pro každou fenu může být přiměřený počet vrhů za život jiný. Míra zátěže, kterou pro fenu bude odchov vrhu představovat, je ovlivněna především vrozenými předpoklady, životními podmínkami a věkem. Rozhodnutí, kdy nebo kolikrát konkrétní fenu krýt, by mělo vždy vycházet ze zdravotního stavu a celkové kondice feny jak v době před krytím, tak především po odchovu štěňat. Mé feny nemají první vrh před druhým rokem života a až podle toho, jak u nich probíhala březost, porod a odchov – a jak kvalitní štěňata měly – se rozhoduji, jestli je budu krýt třeba ještě jednou, nebo už vůbec ne, nebo naopak ještě několikrát.

Feně podle řádů končí chovnost v osmi letech věku. Je i pro plemeníky stanovena horní věková hranice?

V rámci Klubu chovatelů teriérů není stanovena horní hranice pro využití chovného psa v chovu. Rovněž není stanoven ani maximální počet krytí psa za nějaké časové období. V praxi to znamená, že i desetiletí psi kryjí, pokud je o ně zájem, a mohou mít normálně početné vrhy. Lze se setkat i s chovnými psi, kteří zamlada nijak zvlášť často nekryli, a naopak kryjí více ve stáří, protože se již stihli v chovu osvědčit díky kvalitě svých potomků. A naopak, leckdy i nadějný dovezený chovný pes nenaváže dobře na český chov a po nějaké době využívání v chovu o něj majitelé fen ztratí zájem, protože kvalita jeho potomstva nesplňuje očekávání.

Na chovu je asi úplně nejtěžší ze všeho vybrat štěňátkům vhodné nové rodiny, mám pravdu? Podle čeho se rozhodujete vy?

Veřejnost si často vůbec neuvědomuje, že stejně jako existují nezodpovědní chovatelé (o kterých se lze dočíst v médiích docela často), existují i nezodpovědní majitelé (o kterých media spíše mlčí).

Border teriér má tu výhodu, že díky svému vzhledu voříška o něj projevuje zájem poměrně specifická skupina lidí a téměř nikdy není předmětem zájmu, řekněme, snobů. Kromě funkce loveckého psa pro aktivní myslivce dnes border teriér velmi často zastává funkci rodinného psa v rodinách s dětmi. Část chovatelů má určité nároky na to, do jakého prostředí štěně dají (např. pouze pro lovecké využití), ale já považuji za vhodné prostředí pro život mého odchovu každé prostředí, kde se psovi dostává dostatek péče, pohybu a času tráveného s páníčkem.

Často se mi stává, a to je docela mrzuté, že dám opravdu nadějné štěně někomu, kdo slibuje, že je určitě někde na výstavě ukáže a že je určitě plánuje uchovnit. A pak, přesto, že štěně vyroste do krásy a nemá žádné závažné vady, nikdo ho nikdy na výstavě neuvidí, o uchovnění nemluvě. A na druhou stranu vidím kolikrát na výstavách těžce podprůměrné jedince, které jejich majitelé skutečně chtějí uchovnit, ale pejsek na to tak úplně nemá. Myslím, že právě ti, kteří mají o budoucí uchovnění svého border teriéra opravdový zájem, by se měli snažit získat štěně po nadprůměrných rodičích… obou nadprůměrných rodičích. Zvlášť, když pořizovací cena bývá často stejná.

Ono chovatelství ovšem není jen o plánování vrhů a prodeji štěňat, ale také o samotné péči o každého pejska, o údržbě a úpravě jeho srsti a třeba i o vhodném krmení. Na co by se tedy měl budoucí chovatel připravit?

Přesně tak, chovatelství není jen o tom, že uchovníte fenu a úspěšně odchováte zdravá štěňata. Dobrý chovatel by měl mít velmi široký záběr, co se týče znalostí i dovedností, a přiměřenou dávku zkušeností.

Přehled o chovných jedincích v dané zemi a o vlastnostech jejich potomků, povědomí o trendech v zahraničních chovech a častý kontakt s ostatními chovateli pokládám za samozřejmost. A navzdory tomu, že dnes na všechno seženete profesionály, považuji za výhodu, pokud je chovatel sám schopen psa upravit, předvést na výstavě a připravit na zkoušky. Jedině pak totiž může přímo pomoci „radou či skutkem“ majitelům svých odchovů.

Rozsáhlé teoretické znalosti chovatele jsou také velkou výhodou, konkrétně z oblasti zdraví (anatomie a fyziologie psů, základní veterinární péče, běžné zdravotní komplikace a častá onemocnění), výživy (specifické požadavky plemene na výživu, různé způsoby krmení a jejich výhody a nevýhody), dědičnosti (zákonitosti předávání žádoucích a nežádoucích vlastností a onemocnění do dalších generací), výcviku (rozlišné výcvikové metody, jejich vhodnost pro různá plemena a povahy) a v neposlední řadě i z oblasti práva, předpisů a nařízení.

Mohla byste nám na závěr říci, kam se od dob Vašich začátků plemeno posunulo, co by třeba bylo dobré ještě zlepšit?  

Asi největším rozdílem jsou vysoké počty jedinců plemene a jeho široká chovná základna. Rovněž větší povědomí veřejnosti o tomto plemeni. V průběhu let byla chovatelským klubem přijata určitá chovatelská opatření, která pomáhají zlepšit, nebo alespoň udržet současnou úroveň chovu tohoto plemene v ČR. Jsem přesvědčená, že je dobré tímto směrem pokračovat, neustále usilovat o další zlepšení, motivovat chovatele, aby se snažili dosahovat co nejkvalitnějších odchovů, nastavit takové podmínky, aby majitele lákalo opakovaně předvádět své border teriéry na klubových akcích a soutěžích… Zkrátka, aby všichni mohli být na své border teriéry pyšní.

Co byste border teriérům popřála do budoucna?

Skvělé páníčky a hodně zdraví.

Moc Vám děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Aleny Divišové, Marika Michajlová, Jan Šimeček