Hokkaido je pes věrný až za hrob!

Věděli jste, že Hokkaido není zdaleka jen exotický ostrov nebo oblíbená dýně, ale i méně známé japonské psí plemeno, které se v zemi původu považuje za národní památku a získat štěně odtamtud není vůbec jednoduché? Import do Čech se však před několika lety podařil a velmi obohatil nejen náš, ale i evropský chov. Více už se dozvíte v našem rozhovoru…

Hokkaido je impozantním psím plemenem, které patří celosvětově k málopočetným. Zaujme nejen svým přírodním vzhledem, ale i poměrně neobvyklou povahou. Nejšťastnější je v těsné blízkosti své rodiny, kterou bezmezně miluje, je jí skutečně věrný a v případě potřeby je schopný ji i velmi dobře chránit. Lásku a respekt tohoto psa si však majitel musí zasloužit. Klíčem ke štěstí při společném soužití je citlivý přístup a pozitivní motivace. Své o tom ví i Jana Janečková (chovatelská stanice Amico di Boemia), která se jeho chovu věnuje už jedenáct let a velmi ráda se s námi podělila o své zkušenosti a dojmy.

Do naší chovatelské stanice patří tři fenky, dvě starší jsou již v seniorském věku. Bílá Yuki (Yukiko Howasou) a červená Kimi (Cora Akuri Jume) si nyní užívají život domácích mazlíčků, ve třech vrzích přivedly na svět celkem dvanáct krásných štěňátek. Další bílá fenka je tříletá Moya (Cukiko Saki Moya Tokugawa Tsunayosi), která do Čech přijela v roce 2020 z Ukrajiny.

Je to hrdý a neohrožený pes, který ohromí svojí silnou osobností. Jedná se o ojedinělé plemeno, které ve své duši stále ukrývá kus divokého vlka. Typický představitel má naprosto dokonalou, souměrnou a harmonickou stavbu těla. Nejvíce mě však při prvním setkání překvapilo jeho sebevědomí a hrdost. Další vlastnosti jsem objevovala postupně při našem společném soužití. Je to neuvěřitelně vytrvalý pes s důstojným chováním. Věrný, velmi citově fixovaný na svoji rodinu, učenlivý, neohrožený a chytrý. Jeho přirozené instinkty jsou neuvěřitelné, má velmi přesný úsudek a také neskutečnou intuici.

To je příběh spíš na román, nevím, zda se to vůbec dá popsat v několika větách. Zkusím zjednodušeně – ano, bylo to těžké a časově náročné. Zejména proto, že jsem vůbec netušila, jak a kde navázat kontakt. Trvalo asi půl roku, než na mnoho mých pokusů o komunikaci alespoň někdo odpověděl. Problém spočíval v tom, že na dotaz v angličtině přišla odpověď v japonštině. Jenže já to nechtěla vzdát, a tak vzniklo mnoho humorných situací, kdy se něco „ztratilo v překladu“. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že výraz „žena bílých vlasů“ vlastně znamená „fenka bílé barvy“. Když jsem si zvykla na způsob vyjadřování, tak už to pak šlo a po několika dalších týdnech jsem konečně získala kontakt na chovatele, který se zabývá vývozem japonských plemen do světa a komunikuje v angličtině. Jenže nabídka štěňat plemene hokkaido byla velmi malá.

V nabídce se objevovaly akity, shiby, ale hokkaido téměř žádné. Tedy – nějaká možnost byla, ale já měla přesnou představu, jaké štěně by mělo přijet do Čech, po jakých rodičích, s jakým rodokmenem. Odmítla jsem štěňata ze dvou nabízených vrhů a zdůvodnila jsem to tím, že buď to bude štěně po skvělých rodičích, nebo žádné. Vybírala jsem pouze na základě poslaných fotografií a videí, ale zřejmě byly mé argumenty správné. Třetí nabídka už byl vrh, který mi připadal výborný, mohla jsem jako první vybírat ze čtyř fenek a štěňátku zvolit také jméno. Yuki byla dva měsíce u chovatele, další dva měsíce musela být u zprostředkovatele, který zajišťoval exportní rodokmen, veškerou dokumentaci, očkování a vše potřebné pro odlet.

Pro Yuki letěla moje dcera do Japonska, protože zajistit leteckou dopravu samotného štěněte do Evropy bylo finančně neúnosné. Pokud štěně cestuje s doprovodem, je to už o něčem jiném a cena za dopravu je přijatelnější. Bylo to velmi dobrodružné, protože Yuki byla zaplacená, dopravu jsme si museli zařizovat sami a o tomto „drobném“, ale pro nás velmi podstatném detailu v rozdílech ceny jsem neměla v té době ani tušení. Snažila jsem se sice najít někoho, kdo dopravu zajistí jako službu, ale všechny pokusy ztroskotaly na tom, že z Japonska přepravu samotného štěněte nikdo nedělal. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a řešení jsme našli, i když to znamenalo letět pro ni na druhý konec světa.

V čem vidím mimořádnou chovnou hodnotu naší Yuki? Určitě ne v počtu titulů šampiona, které za svoji výstavní kariéru získala a že jich nebylo málo. Ale odchov štěňátek hokkaido je velmi náročný, a ne vždy se daří. Z Japonska přiletěla jedna fenka, která ve dvou vrzích přivedla na svět devět krásných štěňátek (5 psů a 4 fenky) a jako první fena v Evropě obohatila chovnou základnu o dvě fenky CEA negativní. Její potomci žijí v České republice, na Slovensku, v Rakousku, ve Francii a v USA.

Do chovu byli zařazeni čtyři potomci Yuki – jeden pejsek a tři fenky, po kterých se dosud narodilo několik dalších vrhů. Yuki má do této chvíle 27 vnoučat ve třetí generaci své linie. Její vnoučata žijí v České republice, Francii, Maďarsku, Polsku, Libanonu, Německu, Anglii a v USA.

V současné chvíli však s hrdostí můžeme říct, že přišla na svět již čtvrtá generace psů z této linie, Yuki je prababičkou devíti štěňátek. Předností této linie je přirozený způsob rozmnožování, které u tohoto plemene není zrovna jednoduché a navíc, tato linie roste geometrickou řadou. V dalších vrzích se rodí štěňátka s krásnou stavbou těla a vyrovnanou, přátelskou povahou. Úplně nejvíc ze všeho si však vážím toho, že se díky Yuki podařilo posunout hranici chovu v České republice na nejvyšší úroveň v genetice, což bylo ještě před několika lety prakticky nemožné. Jen pro představu, když jsem začínala s chovem, tak bylo v Evropě pouze pár jedinců CEA přenašeči a zbytek populace, přibližně devadesát procent byli CEA postižení.

Mimo svoji domovinu je to extrémně vzácný pes s bohatou historií. Často je považován za údajně nejstarší a nejpůvodnější japonské plemeno.

Nejpravděpodobněji pochází ze středně velkých japonských psů, kteří mají své kořeny již v džomónském období (10 000 – 300 př. n. l.). Tito předci přišli spolu s Ainy, domorodými obyvateli Japonska, ve 12. století z hlavního japonského ostrova Honšú na ostrov Hokkaido proto, že je Japonci vytlačovali.

Od té doby byli tito psi od okolního světa geograficky izolovaní a začalo se tak vyvíjet plemeno, jaké známe dnes. Ainové své psy nazývali „seta“ či „shita“. Tyto odvážné psy po celá staletí chovali a využívali k lovu medvědů, jelenů a dalších divokých zvířat a také pro ně byli nepostradatelnými a velmi univerzálními společníky. Právě z názvu domorodých obyvatel získalo toto plemeno pojmenování ainu inu či ainu ken, které se později oficiálně změnilo na hokkaido.

Ostrov Hokkaido je místem původu těchto psů a výraz „ken“ je v japonštině „pes“.

V roce 1937, kdy byli prohlášeni za ohrožený druh, byli oficiálně přejmenováni na hokkaido, podle tradičního zvyku pojmenovávat rasy podle místa jejich původu (z původního označení ainu-inu nebo ainu-ken). V Japonsku se mimo ostrova Hokkaido toto plemeno nikde jinde prakticky nevyskytuje. FCI pak ve standardu plemene uvádí již oficiální název pouze hokkaido.

Skvělý, pokud pochopíte jeho povahu a potřeby. Je jiný než většina psů ostatních plemen, jak je známe, je svůj. Ale velmi těžko se to vysvětluje. Jedna majitelka mi kdysi řekla, že pochopila, o čem jsem mluvila až ve chvíli, kdy se svým psem začala žít. Další majitelé říkají, že je to nejlepší pes, jakého kdy měli. Každopádně je to velmi přizpůsobivý pes, ale je velmi citlivý a neomylně pozná, zda ho jeho majitel skutečně z celého srdce miluje nebo jen říká, že ho miluje. To je totiž obrovský rozdíl, a jestli hokkaido něco umí, tak spolehlivě „číst mezi řádky“. Pozná neupřímnost, pozná faleš a nezapomíná. Má neuvěřitelně vyvinutý smysl na odhad lidí a po jedenácti letech soužití musím uznat, že je v tomto neomylný. Není to pes pro každého, ale je dokonalý pro mě.

Ano, snese, ale odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Řekla bych, že hokkaido je obtiskem svého majitele a zrcadlí jeho povahu. Takže to, co naši psi zvládají, s tím mohou mít jinde problém. Ale myslím, že je to podobné i u jiných plemen, záleží na výchově a prostředí, ve kterém pejsek žije. Hokkaido je velmi bystrý a učenlivý pes, pokud má dobře nastavené hranice, co může a co už je za hranou, tak to pochopí hodně rychle. Zjednodušeně řečeno, když je hokkaido doma spokojený, tak se přizpůsobí prakticky všemu. Pokud žije v prostředí, které mu nevyhovuje a kde se necítí dobře, tak to bude velmi komplikované soužití, bohužel ve většině případů je to však vinou člověka. Hrdou povahu tohoto plemene musí majitel akceptovat a porozumět potřebám svého psa. Pak jde všechno samo a společný život je radostný.

Hokkaido známe v barvách bílá, červená, černá s pálením, sezam a žíhaná (brindle). Nejrozšířenější je červená barva, velmi vzácná je sezamová. Velmi oblíbená mezi zájemci o štěně je bílá barva, tito psi vypadají opravdu impozantně. Nicméně odchovat čistě bílé štěně není pro chovatele jednoduché a je potřeba se orientovat v genetice a vědět, jaké barvy psů můžete dát do chovného páru. Což při současném stavu populace je tak trochu chovatelský oříšek. Aby bílý pes vypadal opravdu krásně, je žádoucí, aby měl vrozenou dobrou pigmentaci, která zajistí tmavý, až černý čenich. Ve standardu je povolená také masová (růžová) barva čenichu. Je také potřeba říct, že bílá barva psa není úplně přirozená a péče o něj je mnohem náročnější. Mám fenky bílé i červené barvy a za sebe musím říct, že obě barvy jsou krásné, každá jiným způsobem a samozřejmě záleží také na vkusu a preferenci majitelů. Když jsme si přivezli domů malou Kimi, byla nádherná, vypadala tak trochu jako liška, měla krásný rezavý kožíšek. Ale mně bylo vlastně úplně jedno, jakou má barvu, měla jsem hokkaido, po kterém jsem toužila.

Často se o japonských plemenech říká, že to není vhodný pes pro začátečníky. Já na to mám trochu jiný úhel pohledu. V době, kdy jsem si pořídila první hokkaido, tak jsem opravdu nebyla nijak zvlášť zkušenou majitelkou, natož chovatelkou. Všechno jsem se učila za pochodu společně se štěňátkem a situace jsem řešila postupně tak, jak přicházely. Co ale bylo hlavní, chtěla jsem porozumět svému psovi a byla jsem ochotná se učit, případně uznat, že něco dělám špatně.

Hokkaido má opravdu velmi rád pohyb. Dá se s ním proto podnikat spousta sportovních aktivit, od agility, dogdancingu až po bikejöring či canicross, dogtrekking avšak pouze za předpokladu, že jej daný sport bude bavit. Majitel to musí sám odhadnout. Jako příklad uvedu, že pokud se někdo vidí v tom, že bude se psem společně dělat agility a pes k tomuto sportu nezíská vztah přirozenou cestou, tak je to špatně. S ohledem na jeho velmi citlivou povahu se dá dobře využít i pro canisterapii, je dokonce schopný vycítit nemoc u člověka dřív, než je diagnostikována. Toto neříkám proto, že si to myslím, ale zažila jsem to osobně.

Byla jsem rozhodnutá jít pouze cestou pozitivní motivace, nic jiného jsem ani nechtěla zkoušet. Velmi mě oslovila metoda zkušeného trenéra Františka Šusty, čerpala jsem z jeho přednášek i knih Trénink je rozhovor, Trénink je v hlavě i dalších, které v začátcích našeho soužití se psy hokkaido byly pro mě téměř povinnou literaturou a každý večer jsem je měla v ruce.

Mají jednu celkem zásadní vlastnost. Nic nedělají jen tak napůl, v jejich povaze je zakódováno, že buď fungují na sto procent anebo vůbec. Pokud získají pocit, že daný povel je „blbost“, tak si to vyhodnotí po svém a někdy nereagují. Když budete házet míček víckrát, než je to bude bavit nosit zpět, tak ho prostě po dvacáté už nepřinesou. Naopak, pokud si stále chtějí hrát, dokáží dát najevo, že chtějí pokračovat. Je to o citu a intuici majitele, aby odhadl, kde jsou hranice a limity jeho psa. Je to o pochopení, empatii a vůli rozumět si se svým psem i beze slov. Komunikace se psem hokkaido je dialogem, ne monologem majitele. Kdo to pochopí, má vyhráno a nebude mít žádný problém. Lásku a respekt tohoto psa si však majitel musí zasloužit. Co však do svého psa vložíte, tím je myšleno čas, láska, empatie a pochopení, to se vám mnohonásobně vrátí zpět. Klíčem ke štěstí je citlivý přístup a pozitivní motivace.

Tito psi jsou skvělými hlídači, ale neštěkají zbytečně. To se děje ve chvíli, kdy je něco nebo někdo ruší. Projevují se různými hlasovými zvuky, spíše než štěkot to připomíná houkání nebo jódlování. Já tomu říkám, že hokkaido je „ukecané“ a někdy to vypadá, že s člověkem komunikuje způsobem, který po nějaké době dokážete rozklíčovat. Poznáte spokojenost, netrpělivost, dožadování se něčeho, naprosto spolehlivě identifikují nebezpečí a v případě potřeby dokáží ochránit.

Hokkaido je výborný pro všechny, kteří mají rádi jakoukoliv míru dobrodružství. Jsou nenáročnými a příjemnými společníky, jež se přizpůsobí jakékoliv situaci. Se svým pánem budou klidně chodit týden po horách a zdolávat desítky kilometrů, běhat s ním v přírodě, chodit na procházky po městě nebo se jen tak válet doma či na zahradě, aniž by jej nějak obtěžovali. Každodenní dávka pohybu je však nutná.

Hokkaido může žít v bytě, ale i celoročně venku. Je to velmi vytrvalý pes, který dokáže snést opravdu extrémní chlad právě díky svému velmi hustému kožichu. Podle mých zkušeností je to však pes absolutně nevhodný pro život v kotci, kde by byl zavřený a sám. Naši psi žijí s námi v domě, mohou se volně pohybovat po zahradě, nejšťastnější jsou však v naší těsné blízkosti. Doma se pohybují s maximální ohleduplností k nám i ke kočkám v naší domácnosti, nikdy nic nezničili. Jsou také velmi čistotní, jejich kožíšek je samočistící.

To je pro mě v současné době velmi těžká otázka. Chovatelské plány jsem měla a stále mám, ale musela jsem je skoro o dva roky posunout, řešila jsem své zdraví. Mojí výhodou asi je, že nemusíme patřit do žebříčku největších chovatelských stanic. I tak ale můžeme nalézt radost a štěstí v odchovu štěňátek, kterému se budeme věnovat s láskou, citem a odpovědností. Naše chovatelská stanice nikdy nebyla postavená na velkém počtu odchovaných štěňat. Mé motto ale je, že všechno, čím se zabýváme, bychom měli dělat naplno. Protože když už nám to stojí za to, abychom to vůbec dělali, pak to zcela jistě stojí i za to, abychom to dělali dobře.

Moje touha byla dokázat nemožné a v našich podmínkách odchovat geneticky zdravá štěňata, která by dále mohla jít do chovu. Před jedenácti lety se to jevilo sice jako zbožné, ale nereálné přání začínajícího chovatele. Tento cíl jsem si ale splnila, díky Yuki a Gorovi je o další štěňátka narozená v Česku velký zájem mezi zahraničními chovateli právě díky jejich genetice a v Česku se již více než pět let nenarodilo štěně CEA postižené.

Uvidíme, co bude dál, člověk může plánovat, ale uvědomuji si, že i v průběhu příštích let může dojít k úpravám chovatelských plánů. Přece jen – je to příroda a člověk neporučí větru ani dešti a narození živých tvorů nejde ovlivnit prakticky vůbec. Nicméně jsem připravena udělat všechno, co bude v mých silách, aby štěňátka z našich plánovaných vrhů přišla na svět.

Cena za štěňátko u nás se nyní (rok 2022) může pohybovat někde mezi 40 – 50 tisíci Kč, o importu z Japonska se bohužel v současné době nedá moc uvažovat. Vysvětlím proč. V době, kdy jsme dovezli Yuki a Gora z Japonska, se cena takového štěňátka pohybovala mezi 100 – 150 tisíci Kč (včetně dopravy) v závislosti na rodokmenu psa. Platilo, že čím špičkovější rodiče, tím dražší štěně. Od ledna letošního roku však nedošlo k dohodě mezi FCI a JKC (Japan Kennel Club), z tohoto důvodu tak Japonci nevystavují pro štěňata exportní rodokmen. Je to velmi složitá situace, ani mnozí z chovatelů dosud ještě nepochopili, co se vlastně stalo a proč. Zjednodušeně řečeno - můžete přivézt z Japonska štěně, FCI ho sice zaregistruje, ale bez rodokmenu.

Zatím si neumím moc představit situaci, že některý chovatel bude v této době natolik odvážný, aby zaplatil výše uvedené částky za štěně v Japonsku (tam se cena určitě nezměnila, možná bude i vyšší) a tady by měl psa bez rodokmenu. Trvalo by čtyři generace, než by se potomkům po takovém psovi podařilo získat úplný rodokmen. Je pravda, že jednou se to v Evropě již stalo, ale byla to složitá situace a došlo k tomu zřejmě neznalostí všech podmínek pro dovoz psa a záměnou chovatelského klubu, odkud byl tenkrát ještě dovoz povolený. Teď je situace ještě horší, protože se FCI a JKC neshodnou. Přesto stále doufám, že těm, kteří tuto situaci zavinili, dojde, jak fatální následky pro japonská málopočetná plemena to může mít. Nejde jen o hokkaido, stejně ohrožené je plemeno kishu, shikoku nebo kai-ken.

Hokkaido je zařazován do chovu na základě bonitace nejdříve od 15 měsíců věku a jedné výstavy pořádané klubem v jakékoliv třídě (kromě dorostu) se známkou výborný nebo velmi dobrý. Věk pro zařazení do chovu: pes od patnácti měsíců neomezeně, fena od patnácti měsíců do osmi let věku. Počet vrhů: jeden vrh v jednom kalendářním roce.

Vzhledem k tomu, že hokkaido není přešlechtěným plemenem, je to poměrně zdravý a vitální pes. Je však potřeba sledovat genetiku na dědičné oční vady, a to zejména u psů, kteří jsou zařazeni do chovu. Sleduje se CEA (anomálie oka kolií), šedý zákal a PRA prcd. (progresivní degenerace tyčinek a čípků). Je důležité sledovat stav kyčelních kloubů, které by neměly být přetěžovány u malého štěněte minimálně do osmi měsíců věku. V Japonsku chovatelé udávají také srdeční šelest a poměrně vysoké procento kryptorchismu u psů (porucha sestupu varlat do šourku). S tím jsme se však v našem chovu dosud nesetkali.

Hokkaido je pes důstojného charakteru, který je velmi silně navázán na svoji lidskou smečku. Je to pes, který je věrný až za hrob. Milují svou rodinu a k dětem mají hezký vztah. Ke svému majiteli jsou nekonečně loajální a věrní, ale k cizím lidem bývají často nedůvěřiví. Hokkaido se hodí ke klidnějšímu a tolerantnímu člověku, který bude respektovat jeho milou a výjimečnou osobnost. Velmi důležité a zásadní vlastnosti, které by budoucí majitel měl mít, jsou tolerance, trpělivost a vyrovnanost. Pokud některou z nich nemá, tak je potřeba, aby v tomto směru chtěl na sobě pracovat. Podotýkám na sobě, ne na psovi. Pro psa tohoto plemene je základem úspěchu vzájemného soužití, aby jeho majitel byl vyrovnaný a klidný. V takovém případě nemá pes problém svého pána respektovat vždy a za všech okolností.

Hokkaido se hodí k lidem, jež jsou ochotni věnovat mu dostatek času a pozornosti. Tito psi jsou opravdu absolutně nevhodní pro pobyt v kotci. Nejšťastnější jsou v těsné blízkosti své rodiny. Psa tohoto plemene bych opravdu důrazně nedoporučila lidem, které k pořízení štěňátka vede touha mít doma něco vzácného, módního, neokoukaného, co nemá mnoho dalších lidí. To fakt není dobrá motivace, ani dobrý základ pro bezproblémové soužití s hokkaido.

Vzkázala bych všem, kteří hledají vysněný ideál psa, vyfoceného na titulní stránce magazínu.

Každý živý tvor, se kterým se rozhodneme sdílet domácnost, si zaslouží naši péči, respekt, úctu a toleranci. Ve zdraví i v nemoci. Zaslouží si zůstat se svými lidmi od začátku až do konce svého života. Proto bych chtěla říct, že je normální, když chce chovatel vědět, do jaké rodiny by měl své štěňátko poslat. Odchovu našich štěňátek věnujeme po celou dobu, co žijí s námi, maximální péči a pozornost. Z tohoto důvodu si také přejeme, aby štěňátka narozená u nás byla v prvé řadě milovanými členy svých rodin a žila v důstojných podmínkách. Jsme vděční za zprávy o štěňátku, těší nás krásné fotografie, které posílají majitelé, kteří se většinou stanou našimi dobrými přáteli. Pokud si tedy pořídíte vysněného pejska, nezapomínejte, že měl také chovatele, který ho miloval, věnoval mu svůj čas a pozornost, vychoval ho a připravil pro život v nové rodině. Protože skutečně dobrý chovatel nikdy nezapomene na žádné štěně, které se narodilo v jeho chovatelské stanici.

Děkuji vám za velmi zajímavý rozhovor a přeji mnoho radosti i chovatelských úspěchů s vašimi krásnými psy!

Text: Marie Trauškeová

Foto: Jana Janečková, Ulla Traugott-Priester, Sarah Brodart Moreno, Michaela Purnoch, Lex Blanton, Esther Leucker, Gustav Sysel