Hoopers očima rozhodčí - 2. díl

Když jemu se nechce! Chcete zkusit hoopers a máte doma lenocha? Bojíte se, že pejsek nebude spolupracovat? I to má své řešení! Pod taktovkou zkušeného trenéra vám to určitě půjde jedna báseň. Jaké jsou možnosti motivace a vychytávky z praxe, nám opět prozradí Tereza Richterová.

Ať už máte psí miminko, dospěláka či starouška, s hoopers můžete začít kdykoliv. Ale bude to vašeho kamaráda bavit? Někteří pejsci jsou do práce jako diví, jiné musí páníček nebo panička trošku popostrčit. Pokud nevědí jak, měl by jim pomoci právě trenér. O motivaci, odměňování a možných komplikacích v tomto směru se dozvíte na následujících řádcích.

V prvním tréninku začínám učit určitě oblouky. Důležitá je však i motivace páníčků. Hoopers musí bavit oba členy týmu. U psovodů jsou naopak velmi oblíbené například tunely. V první lekci si týmy vyzkouší v podstatě všechny překážky.. Asi jediné, co pro začátek obvykle vynecháme, je tangomat. Tím, že si týmy vyzkouší všechny překážky a zvládnou projít celý parkur, je to pro ně hodně motivující do budoucna. Mají tak ucelenou představu o tom, jak budou probíhat následující lekce. Dostanou i první „domácí úkoly”, aby mohli trénovat samostatně. Na dalším tréninku tak mohou být už napřed.

Jak už jsem zmiňovala v minulých dílech, hoopers není agility. Funguje na základě vysílání psa na dálku. Potřebujeme tedy psa, který je na parkuru samostatný. Na prvních lekcích obvykle klienty brzdím, aby se psem neběhali. Ono to hodně láká, přímo vybízí, aby psovod pejska tím parkurem osobně provázel, ale do budoucna je to právě spíše kontraproduktivní.

To je strašně individuální. Tady opravdu záleží vyloženě na konkrétním pejskovi. Každý je jiný, a v podstatě si je musím na prvních trénincích otipovat. Jsou psi přirozeně samostatní a protipólem jsou jim extrémní závisláci. U těch hodně fixovaných na psovoda se snažím o to, aby je ani nekrmili z ruky. U motivace na hračku se zase setkávám se psy, kteří se na ni těší tak, že se až přetáčí. V podstatě by měl mít každý tým motivaci „na míru”, aby nedocházelo k tomu, že se pejsek netěší nebo naopak těší až tak, že další práce s ním je takřka nemožná.

Každý trenér má určitě nějaké to eso v rukávu, které jeho práci odlišuje od těch druhých. Myslím si, že základem je vždy zjistit, proč ten daný pejsek má problém s nadšením do práce. Důležité je rozklíčovat, zda je to povahou, fyzickým omezením nebo jestli nemá nějaký psychický blok. Když se nám toto podaří, pak je samozřejmě prioritou vybudovat dobrý vztah v tom daném týmu. Dobrý vztah mezi psem a psovodem je základem. Pakliže tam je i mimo parkur, bude to fungovat i na něm. Existuje spousta motivačních cvičení, která mohou ten vztah mezi psovodem a psem posílit. Je to však velmi individuální a opravdu se pak konkrétní cvičení nebo postupy vybírají přímo danému páru na míru.

Pokud je pejsek tzv. „naklikaný”, tak používám ráda klikr. Tím se může práce velmi usnadnit. Ovšem za předpokladu, že pes není zvyklý si chodit ihned po kliknutí pro odměnu. To je, vzhledem k práci na dálku, nežádoucím chováním. V praxi se mi hodně osvědčily odměňovače umístěné na trati, které vydávají odměnu na signál od psovoda. Pes se tak nevrací a dostává pamlsek přímo na místě a ve vhodnou dobu. Tam je ten efekt opravdu znát. Hodně odměňuji i do vzdálené misky, což je podobný princip jako u odměňovače. V tomto směru využívám i pomocníka, který pejska odměňuje místo psovoda. Je to taková “prodloužená ruka” stejně jako již zmíněný odměňovač.

Chybovat je lidské. Dnes jsme tak trošku téma chybování na parkuru naťukli. V příštím díle odhalíme nejčastější chyby na trarti a zeptáme se Terky, jak jim máme předcházet v domácím tréninku.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Jarmily Bartošové, Michaela Weidnerová

https://dreamdogs.dogres.cz/