Hoopers očima rozhodčí – 3. díl

Je rozdíl mezi začátečníkem „bývalým agiliťákem” a týmem podobným sportem nepolíbeným? Jak dodat odvahu závisláčkovi nebo naopak umravnit až moc velkého samorosta? Na takové i jiné otázky ohledně samostatnosti na parkuru nám opět odpoví rozhodčí pro hoopers Tereza Richterová.

Že hoopers není agility, to už dávno víme. Zejména fakt, že celý tento sport je založený hlavně na samostatnosti chlupatého závodníka. No jo, ale co když je ten váš zrovna tak trochu myším ocáskem? Pojďme se na to společně podívat...

Obecně mohu říci, že začátečníci jsou spíše závisláci. Samozřejmě to není pravidlem, a ochotu psa se vzdalovat ovlivňuje více aspektů. Pokud má pes již zkušenost z agility, bývá většinou více schopen samostatné práce. Ale ani to není podmínkou. Někteří agiliťáci byli zvyklí běhat takzvaně „na ručičku” – to znamená v těsné blízkosti psovoda. Většina úplných začátečníků se dá označit spíše za závisláky.

Těch postupů, jak pejska naučit samostatnosti, je spousta. Ať už přímo v rámci výcvikových lekcí, tak při domácím výcviku. Dokonce jsem přímo na toto téma otevřela online kurz. Co však mají všechny metody společné je zejména trpělivost psovoda a pravidelný trénink.

Záleží v jakém smyslu toho slova. Může to být taková ta dobrá samostatnost, kdy pes ochotně vybíhá na parkur a vnímá psovoda. Pak je to velmi žádoucí a přesně tak by to mělo v hoopers být. Opakem je až jakási rozjívenost. Pes vidí první překážku, a vletí do parkuru jak neřízená střela. Od páníčka se takzvaně odpojuje a bezhlavě běhá od překážky k překážce. To je samozřejmě špatně. U takového psa je důležité nenechat ho moc rozlítávat, dát mu pevné základy na překážkách, upevňovat kratší části toho parkuru, a snažit se o to, aby pracoval přesněji.

Občas se to stává. Opět zde hrají roli různé aspekty. Může to být špatným vedením na parkuru, nevhodným načasováním povelů, absencí pochvaly nebo třeba i málo vybudovaným vztahem pes - psovod. Z toho vlastně plynou ty „problémy“, kdy páníček neví, jak s pejskem pracovat. Lehce se tak stává, že odmění jiné chování, než to, které zamýšlel, a posiluje nebo upevňuje toto nežádoucí chování. Myslím si, že je velmi důležité, aby měl psovod určitou dávku sebereflexe. Zejména proto, aby si i v domácím tréninku bez trenéra ty dané chyby uvědomoval, a v podstatě hlídal sám sebe. Kromě toho, že tím zlepší vlastní trénink, také se vyhne možné frustraci psa.

Myslím si, že takový ten základ je nejprve navštívit pár tréninků u zkušeného trenéra, který mu bude vyhovovat. Žádný učený z nebe nespadl a většina začátečníků si ty chyby ani neuvědomuje. Od toho je právě trenér, který na případné chyby nejen upozorní, ale nabídne i vhodné řešení pro ten konkrétní tým. Souvisí to úzce i s tou sebereflexí, jak už jsem zmínila v předešlé odpovědi. Dobrý trenér nesměřuje svou „práci” jen na tréninkové lekce, ale zadává týmům i domácí úkoly. V následující lekci tak může zhodnotit pokroky a následně poradit nebo pomoci s dalšími kroky. Osobně ráda a často doporučuji svým studentům sledovat tréninková videa, online kurzy a aktivně vyhledávat studijní materiál. Podvědomě se tak často inspirují správným handlingem a následně ho hezky aplikují do tréninku. S touto formou samostudia mám velmi pozitivní zkušenosti. Zásadní je také budovat vztah v týmu i mimo parkur. Pokud je v týmu dobrý vztah, pak se mnohem rychleji promítají výsledky i do tréninku.

Jak pravil rakouský maršálek Suvorov: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.” Co kdybychom si příště popovídali o nácviku jednotlivých překážek v praxi, a třeba si i sestavili první parkur?

Kateřina Smětáková

Foto:  archiv Terezy Richterové

Tereza Richterová - web