Hovawart vás bude milovat a chránit!

Přáli byste si oddaného přítele a spolehlivého ochránce své rodiny i majetku? A dokážete otevřít své srdce a pustit si do něj milující a přítulné zvíře? Máte chuť se psem také cvičit, ale nechcete klasické služební plemeno? A nebudete líní aktivního psa zaměstnat? Pak možná právě hovawart bude ta správná volba!

Přáli byste si oddaného přítele a spolehlivého ochránce své rodiny i majetku? Umíte si po svém boku představit elegantního a přesto sportovně založeného psa, kterého dokážete důsledně, ale spravedlivě vychovat? Máte chuť zabořit svou tvář do hebké srsti a už nikdy se nenudit? Pořiďte si hovawarta! 

Kde se vzal, tu se vzal…

Řekne-li se někde v nekynologických kruzích hovawart, nikdo vlastně neví, co si má pod tímto označením představit. Divné slovo, že? Ovšem chyba lávky! Název tohoto německého pracovního plemene přesně vystihuje jeho původní využití. Hovawart – dříve rovněž Hofewart je složeninou německého slova „der Hof“, což znamená dvůr nebo statek a slovesa „warten“, což se překládá jako hlídat nebo čekat. Úkolem tohoto impozantního psa byla v minulosti právě ostraha obydlí, zemědělských usedlostí a také majetku jeho majitele včetně bezpečí jeho samotného i jeho rodiny před nekalými živly.

Co nám říká historie?    

Hovawart byl v minulosti vždy prezentován jako silný, odvážný, středně velký pes (60 – 65cm v kohoutku) s huňatou srstí hnědé, šedé nebo černé barvy, svěšeným ocasem a částečně klopenýma ušima. Psi tohoto typu se vyskytovali na venkovských statcích a tvrzích nižší šlechty v západní Evropě, a to zejména v Německu. Jeho historie opravdu sahá až k samotným dějinám domestikace šelem psovitých na celém území Evropy. Historicky se samotný název plemene objevuje již ve středověké německé literatuře, v kresbách a písních a dokonce i v legislativě. Ve středověku byl hovawart v Německu dokonce chráněn zákonem a za jeho usmrcení byl viník nekompromisně pokutován.

Tento silný robustní pes je v literatuře stavěn jako protiklad chrtů nebo psů loveckých, kteří byli zase úzce spjati s vyšší šlechtou, a to nejen zcela jiným exteriérem, ale i rozdílným praktickým využitím. V této době se ovšem nejedná o název plemene jako takového, ale spíše o pracovní zařazení těchto psů v rámci soužití s člověkem a služby, kterou mu poskytovali. Původní starogermánští „hofewarti“ jsou zcela jistě prapředky našich dnešních hovawartů, stejně tak jsou ale také prapředky řady selských či ovčáckých plemen psů, která tehdy na území západní Evropy vznikala.

Königové v hlavní roli   

  Za rozhodně nejvýznamnějšího, nikoliv však jediného zakladatele novodobého plemene hovawart je v každém případě považován Kurt F. König, který se po první světové válce snažil pokračovat v úsilí svého otce. Bertram König se totiž pokoušel „vzkřísit“ původního „hofewarta“ již dávno předtím. Na německých venkovech pečlivě vybíral typově podobné selské psy s krásnou dlouhou srstí a vzájemným vhodným křížením pak usiloval o psa požadovaného vzhledu a povahy. Bohužel do jeho práce pak zasáhla politika a válka. Rovněž mladý König použil do chovu psy typově odpovídající představě o hovawartu a zároveň je křížil s dalšími vhodnými plemeny, která ze starogermánského „hofewarta“ pravděpodobně také vznikla. Vedle selských psů krev nově vznikajícího plemene oživil např. kuvasz, landseer, novofunland, leonberger, starošvýcarští ovčáci nebo horalští psi z Tater. Pro zdůraznění a upevnění barvy černé se znaky došlo i k přikřížení gordonstra. Nakonec se zadařilo a v roce 1922 se uskutečnil zápis prvního vrhu hovawartů do plemenné knihy. König však studoval a dále velmi pečlivě rozvíjel teorie domestikace psovitých šelem, zejména pak velkého nordického vlka, ze kterých následně v chovu hovawarta velmi striktně vycházel, neboť právě tohoto vlka považoval za přímého předka německých selských psů, tedy i hovawarta. Kurt F. König byl jedenáct let odpovědným vedoucím chovu tohoto plemene, a to přesně v letech 1934 – 1945. Největší důraz kladl vždy na povahové vlastnosti daného jedince a také na kvalitní morfologické znaky potřebné pro výkon (exteriér tedy nebyl v tomto ohledu podstatný). Šlo především o pevné zadní nohy (pro rychlý start při zadržení vetřelce), silné zuby (jako důkaz vlčího původu) a kvalitní srst nutnou pro bezproblémový venkovní odchov. U psa požadoval především bdělost, připravenost bránit kdykoliv svého pána, věrnost, radost z aportování, tvrdost a pracovitost. Již v této době se König zasazoval o vyřazování z chovu jedinců bázlivých či přehnaně agresivních a také se snažil potlačovat s tím související reakci na střelbu. Postupem času byl větší důraz kladen i na sjednocení exteriéru, především barevných rázů plemene, do jisté míry na úkor selekce povahových vlastností hovawarta.

Konečně uznán FCI

Nezávisle na Königovi se na vzniku plemene podíleli i další chovatelé, k těm nejdůležitějším patřili Alwin Busch, Theo Gräb nebo J. A. Becker. Jejich vize se do značné míry lišila od Königova hovawarta. První chovní jedinci vznikli křížením původních selských psů se staroněmeckými ovčáky. Tito chovatelé zastávali myšlenku vyšlechtit pracovně dobře upotřebitelné plemeno s vlastnostmi německého ovčáka, ale s dlouhou srstí a odpovídající typu hovawarta. V roce 1936 byla založena plemenná kniha a o rok později bylo plemeno oficiálně uznáno FCI. I v této době se na vývoji plemene podílí politika. Ve třicátých letech podporuje německá propaganda vše, co je germánské a plemeno je na vzestupu, navzdory názorovým třenicím mezi skupinou příznivců pracovního využití hovawarta využitelného ve služební praxi a skupinou příznivců psa určeného pro hlídání osob a majetku. Do chovu ovšem vstupuje druhá světová válka, během které zahynula nejen významná část populace tehdejších hovawartů, ale bylo ztraceno či úplně zničeno velké množství chovatelských materiálů.

Jedno plemeno – dva směry v chovu?                                

V rámci následného poválečného rozdělení Německa na východní a západní bohužel došlo i na rozkol a silné názorové neshody v chovu hovawartů. Vzniklo zde hned několik spolků, které se   snažily řídit chov plemene, nicméně každý po svém, a to zejména v otázce pracovní upotřebitelnosti a výcviku. V jednotlivých částech Německa pak i z důvodu ne příliš ideální dopravní dostupnosti vznikaly různé typy hovawarta. Na území bývalého NSR vznikla v roce 1948 organizace RZV (Rassezuchtverein für Hovawart-Hunde), která je až do současné doby největším chovatelským klubem v zemi původu. O jedenáct let později byl na území bývalé NDR založen druhý největší chovatelský klub hovawartů IHV (lnternationaler Hovawartzucht-Verband), ze kterého se poté v roce 1988 stává až do dnešní doby působící klub HZD (Hovawart-Zuchtgemeinschaft Deutschland). Snaha RZV o prosazení hovawarta jako pracovně dobře využitelného psa byla zřejmá a od roku 1960 byli do chovu připouštěni výhradně jedinci se složenou zkouškou z výkonu (tehdy ještě SchH1). V roce 1964 byl hovawart také uznán FCI jako služební plemeno a standardem jsou od té doby povoleny pouze tři barevné variety – černá se znaky, plavá a černá. V rámci politických tlaků se na vývoji plemene podílí levicová propaganda, podle které zlo přichází ze západu. A zatímco RZV prosazuje pracovně využitelného psa s přirozenými vlohami pro aktivní výcvik a s pevnou povahou, HZD klade naopak větší nároky na exteriér a tlumí přirozené pudy s cílem zachovat především původní fenotyp. Po rozpadu východního bloku sice nedošlo ke sjednocení obou největších německých klubů, nicméně postupem času dochází k hledání kompromisů a křížení obou typů hovawarta nejen napříč Německem, ale i celou Evropou.

Třicet let mezi námi

Prvním známým majitelem tohoto plemene na území bývalého Ćeskoslovenska byl Jiří Blažek, který již v roce 1967 dovezl ze země původu čistokrevnou hovawartku Anett v. Vogelhof. Tato fena však do chovu u nás nijak nezasáhla. Na to jsme si museli ještě téměř dvacet let počkat. První vrh hovawartů na českém území se narodil až 10. března 1986 v chovatelské stanici „z Páralovy zahrady“ Ing. Luďka Nováka, a to po importované plavé feně Limě v. Elbflorenz. V tom samém roce v říjnu se v chovatelské stanici „Tyrus“ pana Čermana narodila feně Jessy v. Elbflorenz i první štěňata na Slovensku. Hovawart klub ČR (dříve Československý hovawart klub) byl založen pak až v roce 1990.

V zemi našich východních sousedů zastřešuje čistokrevný chov Slovenský hovawart klub. Český a slovenský chov však samozřejmě po rozdělení federace vykazoval určité rozdíly, nicméně chovná základna je v závislosti na historických souvislostech do jisté míry stále příbuzná a lze tedy hovořit o stejných chovných liniích. Za těch třicet let bylo na území bývalého Československa (nyní ČR) registrováno přes devět tisíc štěňat, uchovněno přes jeden tisíc dvě stě hovawartů a v současné době v chovu aktivně působí 117 plemeníků a 146 chovných fen (k datu uzávěrky tohoto čísla).

Chovatelské cíle jsou vysoké

Od počátku byl chov hovawartů v ČR řízený, tj. podléhal nejen normativům a řádům střešních kynologických organizací (ČMKU a ČKS), ale zároveň jasně stanoveným pravidlům svého klubu.  Hovawart klub v čele s předsedou, hlavním poradcem chovu a následně pak chovatelským kolegiem vždy řídil a usměrňoval chovatelskou činnost. Cílem bylo a je zachovat standard plemene a zvyšovat kvalitu odchovaných jedinců nejen z pohledu příbuznosti, exteriéru, ale také pracovní upotřebitelnosti a další využitelnosti. Samozřejmostí je minimalizace zdravotních rizik a povahových odchylek od standardu plemene. Základem současného kontrolovaného chovu je selekce jedinců využitelných v chovu, způsob plemenitby a výběr vhodných partnerů pro plemenitbu s cílem dosáhnout co největší genetické variability populace hovawartů v ČR.

Skvěle hlídá a zbytečně neštěká                            

Je hovawart opravdu takový? Ano, je. Abychom si dovedli lépe představit, proč tato charakteristika vystihuje právě hovawarta, vraťme se zpět do středověku ke starogermánským selským psům. V této těžké době si majitel statku držel na dvoře psa nikoliv proto, že by s ním chtěl trávit volné chvíle, ale především proto, že od něj požadoval nějaký výkon. Aby pes odváděl svou práci kvalitně a nebyl „odejit“ pro neplnění povinností, musel splňovat jisté nároky. Muselo jít o silného a zdravého psa schopného uhlídat obydlí a majetek proti vetřelcům, který se chová nedůvěřivě a odměřeně – avšak nikdy bojácně či agresivně. Zároveň respektuje veškeré domácí obyvatelstvo a to nejen rodinu, ale i služebnictvo a domácí zvířata, kterým nesmí nikdy ublížit. To znamená, že muselo jít o psa s velmi silně vyvinutou emocionální i sociální inteligencí, který dovedl rozlišovat mezi běžnými a nebezpečnými situacemi, mezi vetřelcem a pomocníkem, mezi zlodějem a návštěvou. Takový pes musel jednotlivé situace velmi pečlivě analyzovat, vyhodnocovat a teprve následně jednat. Nezřídka kdy se také stávalo, že pozemky u budov, které měl takový pes na starost, nebyly vůbec oplocené. I v tomto případě musel sebejistý a inteligentní pes respektovat hranice pozemku, který mu byl svěřen do péče a hlídat pouze v tomto teritoriu. „Hofewart“ nesměl nikdy štěkat jen tak, ale pouze v případě nutnosti, aby zbytečně nezpůsobil paniku. Naprosto nežádoucí také bylo, aby měl pes sklony k toulání či dokonce lovení zvěře, to proto, aby nedocházelo ke svévolnému opuštění hlídaného pozemku, který by pak zůstal bez dozoru. Tyto nemalé požadavky, které byly na psa selského typu kladeny, vedly k přirozenému vývoji klidného a vyrovnaného pomocníka, který zasáhne sám, bez pomoci či povelu podle potřeby a který respektuje a nade vše miluje vlastní rodinu.

Tito hovawarti by se klidně mohli zúčastnit

stále více oblíbené soutěže ve skocích do vody.

Milující závislák

Můžete namítnout, co že to má dnešní hovawart společného s tím původním selským psem? Velmi mnoho! Ne-li téměř všechno. Forma tohoto hlídače dvora byla po staletí utvářena a přirozenou selekcí formována k představě sedláků a nižší šlechty nejen na německém venkově. Cílem následné rekonstrukce ovšem nebylo původní charakterové rysy těchto psů potlačovat, ale naopak je nadále rozvíjet, což se beze zbytku povedlo. Dnešní hovawart má proto velmi silnou vazbu na svoji rodinu, kterou bezmezně miluje a ochraňuje, aniž by k tomu byl cíleně trénován. Lásku umí nejen dávat, ale potřebuje ji i zpětně přijímat. Na své dvounohé smečce je opravdu nadměrně závislý a nejspokojenější je, má-li možnost v její přítomnosti trávit většinu svého času. S tím přímo souvisí i způsob jeho držení. Naprosto nevhodné je psa trvale ustájit v kotci nebo ho vystrčit jen tak na zahradu bez možnosti kontaktu se svými lidmi. Hovawart má samozřejmě velmi kvalitní srst s hustou podsadou, což sice umožňuje celoroční pobyt venku, nicméně zkušenosti naznačují něco jiného. Pes by měl mít volný přístup do domu nebo alespoň do jeho vymezené části a být prostě s těmi, které má tolik rád. Takový hovawart je potom daleko spokojenější, lépe socializovaný a s tou správnou a silnou vazbou na své majitele.

Alfou a omegou je výchova

Na téma rozdílu mezi výchovou a výcvikem není třeba hovořit. Výchova je pro hovawarta a jeho blízké okolí rozhodujícím faktorem společného soužití. Nevychovaný a nesprávně socializovaný hovawart se může z okouzlujícího společníka rázem stát neřízenou střelou, otevřeným nožem v kapse či jak to chcete nazvat – zkrátka problémem, který bude obtěžovat a ohrožovat vás i vaše okolí. Hovawart má v tlamě čtyřicet dva silných zubů a ty dovede používat. Nezdaří-li se jeho výchova, můžete si velmi snadno domyslet, jaké konce potom společné soužití může mít. Socializace probíhá již v první fázi vývoje štěněte a tu přímo ovlivňují zejména fena – matka a chovatel. Další fáze socializace už je na odpovědnosti psovoda stejně jako následná výchova. Každý odpovědný budoucí majitel by tedy měl pečlivě vybírat chovatele svého očekávaného přírůstku a také jeho matku. A pokud se necítí dostatečně odpovědný k výchově hovawarta, měl by rozhodně začít uvažovat o jiném plemeni.

Nesmí se nudit!        

Hovawart je moloss, a proto dospívá po všech stránkách (jak psychické, tak i fyzické) poměrně pozdě, a to až kolem třetího roku věku. Mnohdy má ale člověk pocit, že snad nedospěje nikdy. Psi i feny bývají totiž velmi rozverní, rádi dovádí a vůbec nás baví různými žertíky. Veselá povaha jim zůstává po celý život a jsou až do vysokého věku poměrně hraví. Toho lze využít v náš prospěch i při výchově, ale i výcviku. Je jasné, že velký pes potřebuje nějakou formu vybití své přirozené energie, ale i zábavu a tolik oblíbenou hru. Rozhodně by si co nejdříve měl zvykat na nové podněty z okolí, cizí lidi a psy a další nezvyklé, ale pro život běžné situace.  Je totiž poměrně rezervovaný a nedůvěřivý. Vymyslete mu tedy nejlépe nějakou společnou aktivitu, jednak si tím budujete a upevňujete vzájemný vztah a potom se vám nestane, že si pes najde nějakou jinou „kreativní“ činnost sám, a že nebude podle vašich představ, je téměř jisté. Dlouhé procházky samy o sobě ale nestačí. Pohyb je pro psa relax, a jakkoliv je zdravý a potřebný, kromě aktivního odpočinku potřebuje hovawart zaměstnat také hlavu. Ideální je samozřejmě výcvik, a pokud nejste právě příznivcem „klasiky,“ v dnešní době máte na výběr z mnoha pro hovawarta zajímavých aktivit – jako například nosework.

Výcvik? Žádný problém!              

Hovawart je všestranný pes a bude vám dobrým parťákem v celé řadě kynologických disciplín, ať už půjde o sportovní výcvik, záchranařinu, pachové práce, obedience, agility nebo třeba dogtrekking. V minulosti bylo jedním z důležitých aspektů českého chovu umělé potlačování kořistnického pudu v domnění, že by mohl vést ke snížení jeho schopnosti hlídat. Opak je ovšem pravdou. Kořistnický pud hovawart potřebuje právě pro systematický výcvik. Naštěstí se tyto snahy do jisté míry minuly účinkem a dnes můžeme mezi hovawarty najít mnoho nadšených aportérů, kteří i při velmi rozvinutém kořistnickém pudu nemají snahy lovit či nahánět po lese zvěř, nebo přesněji řečeno ne větší snahy než ostatní plemena stejného pracovního zařazení. Samozřejmě je potřeba dbát na specifika plemene (jsou to jedinci s těžší stavbou těla) a rychle rostoucí kostru mladého zvířete zatěžovat jen v rozumné míře. Tady platí, že zátěž dávkujeme přiměřeně a navyšujeme jen postupně s přibývající výkonností. Hovawarta je nutné po celý život udržovat v dobré kondici tak, aby zbytečně netrpěl nadváhou. Většina těchto psů i velmi ráda plave a je to pro ně i nejzdravější způsob pohybu.

Obecně při výcviku je určitě prozíravé zapojit fantazii a správnou motivaci a vyvarovat se stereotypu tak, aby na obou stranách vodítka panovala pohoda a vzájemný trénink byl pro všechny zúčastněné radostí a nikoliv noční můrou. Hovawart je velmi inteligentní pes, který je schopen naprosto přesně vyhodnocovat danou situaci a podle toho reagovat. Někdy to může být výhodou, jindy přesně naopak.

Královská disciplína je pro ně to pravé                

Hovawart je ve většině kynologických disciplín považován za „chudého příbuzného.“ Na obranách postrádá razanci německých ovčáků, na poslušnosti mu chybí nasazení maliňáků a při agility nedosahuje rychlosti a hbitosti borderek. Všechny disciplíny sice zvládne, ale ve výkonu stále tak trochu pokulhává za experty v oboru. Zato ve stopování si už dávno získal respekt odborného kynologického světa! Pravda je totiž taková, že hovawart má nejen přirozeně dobrý nos, ale zároveň i potřebný klid pro práci na stopě. Jednoduše řečeno – má zkrátka talent. Těžko budete hledat hovawarta, který by hned v prvním pachovém čtverci nepochopil, o co jde, a netěšil se na každou další stopu. Při správném tréninku a dobrém načasování se hovawart snadno naučí vypracovávat precizně i velmi staré stopy. Není tedy divu, že IHF pořádá každý rok mistrovství světa plemene ve stopách podle IPO-FH, které má pravidelně velmi kvalitní obsazenost.

Mýty o obranách           

Teorie o uplatnění tohoto plemene na obranách se různily už v poválečném Německu a k názorovému vyhrocení došlo během sporů mezi východním a západním chovem a v rámci doznívající komunistické propagandy ještě i v počátcích chovu u nás. Dnes však již víme, že hovawart vyniká nejen při pachových pracích, ale dokáže se v rámci sportovní kynologie prosadit i při obranách. Zvolíme-li správnou motivaci a vhodný trénink, mohou naši psi skládat i třístupňové zkoušky dle národního i mezinárodního zkušebního řádu, což řada z nich i dokazuje. Potřebujeme k tomu jen dobrou genetickou výbavu, šikovného psovoda a zkušeného figuranta, který bude schopný trpělivě pracovat s hovawartem jako s exotem, nikoliv jako s německým ovčákem. A pevně věříme, že i tyto rozdíly budou postupně pomalu smazávány. S obranami je však třeba začít již v útlém věku a nejideálnější je, přivezete-li si pejska nebo fenku od chovatele, který vhodně podporuje a rozvíjí kořistnický pud ještě v domácí smečce štěňat. Je však třeba dodat, že hovoříme o sportovní, nikoliv služební kynologii. Možné uplatnění hovawarta ve služební kynologii je velice diskutabilní a přesahuje rámec tohoto portrétu plemene. Určitě je na místě také podotknout, že v zemi původu se hovawarti pravidelně účastní národních mistrovství ve výkonu a ti úspěšní se umísťují v první dvacítce.

                 Co se v mládí naučíš…                           Zvolíme-li vhodný trénink

                                                                        a správnou motivaci, výsledek se dostaví.

Dobře ovladatelný, ne však zadarmo    

Ve všech encyklopediích se můžeme dočíst, že hovawart je snadno ovladatelný pes. Jako takový by tedy měl mít výrazné vlohy pro výcvik poslušnosti, ať už mluvíme o klasické sportovní poslušnosti či jakýchkoliv mladších disciplínách jako například obedience nebo dogdancingu. Ano, hovawart je skutečně dobře ovladatelný. Ale pro kvalitní spolupráci musí mít důvod. Aby vás hovawart poslouchal a spolupracoval s vámi, musíte si to zasloužit. Pouze opravdu citlivý, kreativní a pozitivně naladěný psovod může s hovawartem dosahovat výraznějších úspěchů při poslušnosti. V dnešní době, kdy jsme zahlceni novými metodami pozitivní motivace, různými semináři, máme k dispozici informace o klikr tréninku a mnoho dalších, nebude jistě problém vymyslet pro hovawarta smysluplný a efektivní trénink, který ho bude bavit. Ale bylo by velkou chybou si myslet, že hovawart s námi bude hodinu spolupracovat při pořadových cvičeních a bude se na to opět těšit. Stereotyp je největší nepřítel inteligentního psa.

Otočí se za ním každý

Překrásný majestátní vzhled, inteligentní pohled, mohutná hlava, nádherná lesklá srst a neuvěřitelně ladný a harmonický pohyb – to je hovawart! Na první pohled by také mělo být jasně patrné, zda před vámi stojí pes anebo fena. Plemeno se vyskytuje ve třech barevných variantách, a to jsou z cca dvou třetin populace jedinci černí se znaky, dále plaví v celé škále různých odstínů (pouze běloplavá barva je vyřazující vadou), avšak s jasně patrným zesvětlením směrem k břichu a končetinám a pět až deset procent tvoří psi celočerní. Ideální černoznakatý hovawart (black and tan) disponuje kompletními a dobře ohraničenými středně plavými znaky jednotného odstínu. Plaví hovawarti mají na rozdíl od druhých dvou barevných rázů bohatší a hustší osrstění s jemnější strukturou chlupů. Standardem jsou u všech barev povoleny menší bílé znaky na hrudi a jednotlivé bílé chlupy na hrudi či prstech. Všichni tři však musí mít kvalitní pigmentaci nosní houby a všech sliznic. Výjimku tvoří pouze jedinci plaví, u kterých je povolen tzv. „proměnlivý nos“ neboli játrové barvy v návaznosti na roční období. Péče o srst není nikterak náročná (samozřejmě kromě období línání dvakrát do roka), zcela postačí ji zpravidla jedenkrát týdně důkladně pročesat a občas vystříhat přerostlé chlupy mezi prsty. Koupání není nutné a na výstavy se hovawart neupravuje žádným střihem.     

Jak je na tom se zdravím?        

Hovawart se při dobré péči a zacházení dožívá průměrně dvanácti let, ale výjimkou nejsou ani jedinci čtrnáctiletí. Rekordmankou bude v tomto ohledu asi jedna německá fena, která svému majiteli dělala radost přes sedmnáct let. Je potěšující, že plemeno zatím nepatří mezi přešlechtěná a moderní a je tím pádem zatíženo minimem závažných geneticky vázaných onemocnění. Podmínkou k uchovnění je v současné době povinný pouze rentgen kyčelních kloubů (RTG DKK) a do chovu jsou připouštěni pouze jedinci s negativním nebo hraničním (feny) výsledkem – pes pouze DKK 0/0 (HD-A) a fena max. do 1/1 (HD-B). Díky pečlivé selekci se poměrně daří toto závažné onemocnění v českém chovu potlačovat. Určitým strašákem je i jaterní shunt nebo degenerativní myleopatie, které sleduje zejména chovatelské kolegium v zemi původu. Mnoho majitelů u nás však svým psům nechává dobrovolně rentgenovat navíc ještě lokty (DKK) a ramena (OCD), ale i provádí i další vyšetření např. štítné žlázy, očí (DOV) nebo srdce. Zdraví celoevropské populace pak na základě hlášení jednotlivých členských zemí sleduje a vyhodnocuje mezinárodní federace hovawartů IHF (International Hovawart Federation).

Pod jedním klubem

Hovawart klub ČR, z. s.  je střešní kynologickou organizací řídící chov hovawartů v České republice. Pořádá pravidelné chovatelské a sportovní akce včetně klubové a speciální výstavy. Za řízení chovu zodpovídá v první řadě hlavní poradce chovu ve spolupráci s chovatelským kolegiem, které tvoří jednotliví oblastní poradci.  

Na poli mezinárodním

Přestože snahy o sjednocení chovu hovawarta v Evropě započaly již v padesátých letech, byl rozhodující krok učiněn až v roce 1983, a to založením v chovu psů poměrně ojedinělé  organizace IHF (International Hovawart Federation). Jde o sdružení, které mezinárodně podporuje chov hovawartů, zajišťuje spolupráci mezi chovatelskými kluby a výměnu informací v jednotlivých zemích s cílem rozvíjet toto plemeno. V současné době má šestnáct členů – Belgii, Českou republiku, Dánsko, Finsko, Francii, Itálii, Maďarsko, Německo (RZV i HZD), Nizozemí, Norsko, Rakousko, Slovensko, Švédsko, Velkou Británii a Hovawart klub severní Ameriky pro USA a Canadu. Za duchovního otce IHF je považován její bývalý dlouholetý president a zároveň také bývalý prezident RZV Gisbert Langheim, současný čestný prezident obou organizací. IHF se snaží stmelit členské země i na poli pracovním a pořádá proto každoročně kromě mistrovství světa dle IPO-FH i mistrovství světa v obedience a podle IPO. Mimo to vznikla na území bývalého Československa docela hezká tradice v podobě československého závodu/preteku hovawartů, o jehož pořadatelství se obě země střídají a letos se uskuteční již jeho pátý ročník.

Je hovawart pro vás?

Dočetli jste až sem, jste srozuměni s tím, co jste se dozvěděli, a nepodařilo se nám vás odradit? Pak zní odpověď nejspíš „ano“.

Kateřina Houšková (CHS Katčina smečka, www.katcinasmecka.cz)
Michaela Weidnerová (CHS Iormino Grande)
Zdroj informací a historické fotografie: Encyklopedie Plemena psů / H. Räuber, www.hovawart.cz
Foto: autorky, archiv autorek, R. Rakovan, S. Kerschner, J. Fábin, M.Prišták