Hrdinové všude mezi námi – příběh Stubbyho, válečného hrdiny

Jistě dobře víte, že psi typu „bull“ patří sice mezi nejoblíbenější plemena, bohužel si však s sebou nesou také ne moc pěknou nálepku zabijáků. My vám v našem seriálu o psích hrdinech tentokrát jednoho takového zástupce bullů, ovšem v úplně jiném světle, představíme...

Příběh, který vám budeme na následujících řádcích vyprávět, se odehrál za první světové války v době, kdy psi začali plnit své úlohy také v armádě. Mnozí z nás znají slavný příběh filmového hrdiny Rin tin tina, ale o něm to ale dnes nebude. Společně se podíváme na čtyřnohého válečného hrdinu a maskota první světové války pitbulteriéra Stubbyho.

Tento výjimečný americký pitbulteriér se stal nejen maskotem a hrdinou, ale také se za svůj krátký psí život setkal se třemi americkými prezidenty a po válce byl dokonce vyznamenaný  generálem „Black Jackem“ Pershingem. Ale vraťme se na začátek...

Z nalezence maskotem...

Navzdory tehdejším předpisům si američtí vojáci během bojů v Evropě v průběhu první světové války osvojili mnoho psů a ti se postupně stali jejich  maskoty. Tito psi nebyli nijak zvlášť vycvičení pro určité úkoly, ale jen trávili svoji službu jako oddaní přátele vojáků. Přesto však dokázali zachránit mnoho životů už jen tím, že varovali své kamarády před útočícím letounem nebo třeba plynovým útokem.  A takový je i příběh našeho Stubbyho, zatoulaného štěněte pitbula nalezeného Robertem Conroyem na ulicích Hartfordu v Connecticutu.

Během léta 1917 se Stubby stal maskotem 102. pěšího pluku tvořícího součást 26. divize „Yenkee“, která zrovna dokončovala svůj výcvik v Yale Bowl blízko Hartfordu. Conroy svého psa Stubbyho pak propašoval na palubu lodi v Newport News ve Virginii. Tento pár se pak vylodil  v lednu 2018 ve St. Nazaire ve Francii. Stubby se společně se svým plukem zapojil do bojů. Prvních bojů se  zúčastnil 5. února 1918 u Chemin des Dames, severně od Soissons. Více než měsíc byl spolu se svým pánem ve dne v noci pod neustálou palbou. V dubnu téhož roku byl zraněn střepinou německého granátu. Na dobu, než se vyléčí, byl poslán do týlu, kde prý pomáhal udržovat mezi vojáky dobrou náladu. Sotva se ze zranění vzpamatoval, vrátil se opět do zákopů. Mezi zákeřné bojové prostředky, které se v první světové válce používaly, patřily smrtící útoky jedovatým plynem. Také Stubby byl jednou plynem zasažen, ale naštěstí přežil. Sám se pak díky tomu naučil včas varovat jednotky před plynovým útokem – jeho štěkání upozornilo vojáky, aby sobě i psovi nasadili plynové masky. Uměl také vyhledávat zraněné a zásluhou svého perfektního sluchu dokázal varovat vojáky před letícími dělostřeleckými granáty dříve, než je sami mohli zaslechnout. 

Během jedné noci se mu podařilo zadržet i německého špiona – objevil jej v křoví a nekompromisně se mu zakousl do hýždě a nepustil ho, dokud nepřišli američtí vojáci. Jeden z vojáků prý špionovi zabavil německý Železný kříž a dal ho Stubbymu. Když byla jednotka převelena do města Château-Thierry, stal se populárním i mezi zdejšími obyvateli.

Jeho popularita stále rostla

Jak jeho popularita narůstala, několik francouzských žen mu ušilo pokrývku (obleček). A z neznámých důvodů se pro lidi stalo oblíbené mu  na ni připichovat medaile. Takže netrvalo dlouho a byl známý jako „pes hrdina“.

Poté, co se po devatenácti měsících za oceánem vrátil společně s Cornoyem domů, jeho popularita ještě vzrostla. V roce 1920 bostonský Východní psí klub vyznamenal Stubbyho velkou stříbrnou medailí, na které bylo vyryto věnování: „Uděleno Psu hrdinovi Stubbymu“. O rok později ho vyznamenal generál Jon Joseph „Black Jack“ Pershing, který během války velel americkým expedičním silám medailí udělovanou Humane Society. Americký červený kříž, YMCA a Americká legie jmenovaly psa doživotním členem svých organizací. Stubby se na pozvání legionářů vydal na okružní turné po  zemi a pravděpodobně se účastnil tolika vojenských přehlídek jako žádný jiný pes na celém světě. Nesmíme opomenout, že dostal také hodnost seržanta.

Věk nezastavíme, ani když jsme slavní...

Nakonec stáří dohnalo i hrdinného Subbyho. Malý bojovník v roce 1926 onemocněl a zemřel v Coroyově náručí. Kurátorka muzea Červeného kříže Urene Givenwilsonová-Kilnerová okamžitě požádala o to, aby jeho tělo bylo preparováno a vystaveno v muzeu. Stubby pak po mnoho let vítal návštěvníky muzea ve skleněné vitríně, přikrytý francouzskou přikrývkou ověnčenou medailemi. Stubby zůstal v muzeu přes tři desítky let. Ale ani zde nebyl uchráněn pro věčnost. Vzduch a vlhkost pomalu narušovaly jeho kůži. Nakonec se Pes hrdina Velké války stal pouze jakousi bizarní kuriozitou pradávného střetnutí.

Stubby se posléze „přežil“ a přestal být pro Červený kříž užitečný. Takže kurátor přesunul tento rozkládající se památník do Smithsonianova muzea americké historie.

Zajímavosti o Stubbym

Po Stubbyho smrti v roce 1926 vyšel v New York Times nekrolog, který měl půl stránky. To je mnohem více než nekrology mnoha pozoruhodných lidí daného období.

Během ceremonie, která se konala v Den příměří v roce 2006, byla na Památník svobody umístěna cihla na chodníku cti v Kansas City na památku seržanta Stubbyho.

Stubby se stal námětem nejméně čtyř knih. V roce 2014 seriál BBC Schools WWI použil Stubbyho jako slavnou postavu, aby pomohl učit děti o válce spolu s vytvořením animovaného komiksu pro ilustraci jeho života.

Stubby má svůj portrét vystavený ve West Haven Military Museum v Connecticutu.

Potomci Roberta Conroye věnovali bronzovou sochu Stubbyho v životní velikosti s názvem „Stubby Salutes“ od Susan Baharyové v památníku Stromy cti v Connecticutu v Pamětním parku veteránů v Middletownu v Connecticutu v květnu 2018. Socha vzdává hold padlým Veteránům z Connecticutu, odkud jsou Stubby i Robert Conroy.

Foto: google.com, wikipedia.com, Pinteres, kniha Váleční psi

Zdroj: Kniha Váleční psi - Lemish Michael G., vydavatelství Naše vojsko