Hurá, doběhly jsme! Ale bylo to fuška!

Víte, že vaše příběhy nás prostě neskutečně berou? Je úžasné, co vše si se svými psy zažíváme. A nyní vám přinášíme jeden takový příběh, díky kterému se zrodila jedna bezva běžecká dvojice. Ale jaké vlastně bylo to jejich poprvé?

Těch, kteří nejsou na Facebooku, je už opravdu málo. A my ostatní velmi rádi pročítáme a procházíme obrázky našich FCB přátel. A tak jsme jednoho dne narazili i na fotografie a krásné povídání Jarušky Sedlákové o jejím prvním běhu se psem. Ostatně posuďte sami, je to fakt super počteníčko…

Byla neděle 2. srpna 2020 odpoledne a venku pršelo, sedím doma a koukám na Facebook a čtu, že 7. 8. 2020 se v Jeseníkách běží horská výzva, a že je možné jít i se psem. No, to je něco pro mě! Ihned se rozhoduji, že do toho jdu... A je jasné, že volím trasu LONG 64 km po horách s převýšením 2500 m a navíc v noci.

Netuším, co mě čeká, ale už mám v těle spoustu adrenalinu!

V pátek po obědě odjíždím s mojí věrnou australačkou Bastetkou sama do Jeseníků s odhodláním, že se po tmě v noci v horách SNAD neztratím. V těle už adrenalin nemám, ale mám strach, strach, že se ztratím, a že se budu po tmě v horách bát.

Je 23.30 hodin a je odstartováno, samozřejmě že moje Bastetka vylítla a vleče mě za sebou do prvního krpálu a nadšením štěká jak „prdlá“, postupně předbíháme všechny běžce s jejich psy a jen dva muži mi mizí někde ve tmě v dáli. Po chvíli už je to doslova „tma přede mnou, tma za mnou“. Nikde nikdo, jenom já a moje Bastetka. Uvědomuji si, že je mi krásně, přímo nádherně, jenom já a můj pes v noci ve tmě v horách, měsíc sice svítí, ale tma je jak v p.....! Čelovka jede naplno a já makám do prvního prudkého kopce, pak rovinka a krásná cestička z dřevěných fošen. Mně se nádherně běží a Bastetka hudrá s obavou, aby si v mezerách mezi fošnami nezatrhla drápek. Cesta je perfektně značená, ale přesto často kontroluji moje Garminy s nahranou mapou s obavou, abych fakt běžela správně. Na druhé ruce druhé Garminy s měřením trasy v kilometrech. No jo, blondýna, jedny hodinky nestačí.

Po cca osmi kilometrech jsme na silnici a já makám do kopce na Praděd (je tam vysílač, tak to přeci musí být Praděd)! Jsem poprvé v životě na Pradědu a deset a půl kilometru za námi, je tu první kontrolní bod, čipuji GPS náramek a už peláším z kopce dolů do druhé kontrolní stanice. Ovčárna a třináct a půl kilometru za námi, kde do sebe kopu dvě skleničky vody a půlku banánu, Bastetka pít z misky pro psy nechce, vždyť do nich jistě naprskali ti dva psi před námi. Přes silnici je potok s tůňkou, kde vítězoslavně pije a lehá si, aby si namočila bříško – šikulka. A už zase klušeme do kopce. Ježíš, on je ten kopec prudší a prudší, po nějaké době jsme nahoře a utíkáme po hřebeni. Bylo to na mapě a byl tam rozhled na obě strany, takže to musel být hřeben hor, po chvíli mírné klesání a cesta vymletá a samý vystouplý kámen.

První krize, ale my to zvládneme...

Bastetka táhne celkem dost a začíná mi to být nepříjemné, přichází první krize, na patnáctém kilometru zakopávám a přichází první pád – křupnutí asi čelové svítilny a bolest, Bastetka na mě vyčítavě čumí, že zdržuju, ale ihned se zvedám a běžíme dál, po chvíli mi něco teče po čele, pot to není... Na osmnáctém kilometru zase padám. Kurňa a zase na pravý bok, tak teď už to vážně bolí dost, hudrám na Bastetku, ať mě z kopce tak nerve, je to marné... Běžíme dál z kopce dolů, kolem mě pořád lítají nějaký malý potvory, spolkla už jsem jich minimálně deset a vůbec mi nechutnají, fuj. Na dvacátém druhém kilometru další pád, ten už ale moc nevnímám, pomalu mě začíná bolet celé tělo.

Čelovka začíná mlít z posledního, musím zastavit a poprvé si vzpomenu na cenné rady Kačky (Kateřina Kováč), abych měla ještě druhou, byť obyčejnou čelovku, vytahuji z batohu druhou čelovku a klepajícíma rukama měním baterii v profi čelovce a zároveň vysvětluji Bastetce, že musí počkat, že hned poběžíme dál. Začínají nás předbíhat rychlí běžci bez psů, kteří startovali dvacet minut po nás. Na dvacátém devátém kilometru si vzpomínám na další Kačky radu: „V polovině závodu si vezmi hořčíkovou kapsuli!“ Sice ještě není polovina, ale bojím se křečí, takže hořčík. Sbíháme dolů po sjezdovce a tlačí mě močák, šmarjá, jak to udělám?  No nic, nevidím kolem sebe žádná další světýlka běžců, a tak rychle rozepínám bežecký postroj a ze zpoceného těla obtížně stahuji postroj, oblečení a rychle... Bastetka se mi snad směje? Vidím světýlka, rychle obléknout, bylo to ťip ťop.

Na třicátém druhém kilometru se v Koutech nad Desnou nachází třetí kontrolní stanice, čipuji GPS náramek, hltám vodu, coca colu a energeťák. Bastetce dávám Pemmican, chutná jí, ale na energický gel, co voní rybinou, se mi vyprdla – nevadí, hlavně že pije. Vybíhám dál a po cestě dohltávám kousek melouna. Probíháme vesnicí a všude je takové ticho, lampy svítí a já ve tři hodiny ráno  závidím spícím lidem v domečkách. Silnice se zvedá do mírného táhlého a předlouhého zvedáku, takže běžíme, musíme. Jsme v lese a kopec je prudší a prudší, netuším, že šplhám na Šerák. Nad ránem se v lese začíná rozednívat a já vzpomínám opět na Kačku, jak říkala:  „Bude se ti to líbit, až se bude rozednívat, bude to nádherné, uvidíš.“ Ano, je to nádherné. Zhasínám čelovku a jsem nahoře, pociťuji únavu, a to netuším, jaký hnusný dlouhý seběh mě čeká dolů do Ramzové na poslední stanici před cílem. Na čtyřicátém sedmém kilometru se otočím a dobíhá mě žena se psem – Zlatka, běhna jedna, co tu dělá?? Předbíhá mě a v Ramzové na čtyřicátém osmém kilometru je první, dobíhám, ale ona už tam není.

Hltám coca colu a Bastetka chtěla salám, co tam měli. OK, tady máš tři kousky vysočiny. Makáme dál a na padesátém kilometru má moje Bastetka záchvat radosti a začíná vyštěkávat a poskakovat kolem mě, nechápu ji, magor pes. Chudina, dostala okřiknuto, ať nehlučí, ok přestala, ale aby mě naštvala, tak mě rve z kopečka dolů, můra. Terén začíná opět stoupat, aha šplháme z druhé strany na Šerák – nenávidím ten kopec! Na padesátém druhém kilometru beru kofeinovou kapsuli, chutná to jako hustá coca cola, fuj, zapíjím to za běhu a jedeme dál. Padesátý pátý kilometr – hele, v kopci přede mnou je Zlatka se psem, ok dohoníme je. Na vrchol Šeráku už šplháme společně, jí strašně bolí hlava a mě chodidla. Do cíle zbývá osm kilometrů, Zlatka i já běžíme po rovině po hřebeni, trpím na chodidla a běžím už jen silou vůle. Kopečky dolů už moje chodidla nedávají a Zlatka se mi vzdaluje – no nic, je lepší. Na šedesátém kilometru kopec dolů po štěrkové cestě, Bastetku bolí polštářky, ale táhne – nemohu tomu uvěřit. Klušu z kopce dolů a každý krok, každý otřes bolí jako čert, šíleně trpím a odpočítávám každých sto metrů do cíle. Hodinky píply šedesát čtyři kilometrů, kde je ten cíl, kurňa??? Psali 64 km! Skoro brečím bolestí, ale běžím, 64,4 km CÍL!!! Čipuji GPS náramek, slečna za pultem v cíli s úsměvem hlásí: „Jste druhá!“  AMEN.

Foto: Jaroslava Sedláková