Hurá! Zas jeden zcela normální a fajn myslivec!

Také už jste někdy měli na procházce slovní „potyčku“ s myslivcem, který neskákal zrovna radostí nad vaším čtvernožcem pohybujícím se na volno? Ano, na jedné straně jsou samozřejmě předpisy a nařízení, ale na straně druhé určitě nikdo rozumný nenechá svého psa jen tak svévolně štvát zvěř. Možná by tedy občas nebylo na škodu zapojit zdravý rozum a trocha lidství. A právě o tom bude naše následující povídání.

Téměř všichni pejskaři nám dají jistě za pravdu, když budeme tvrdit, že většina myslivců, které při svých toulkách přírodou potkáme, nejsou zrovna jako hajný Robátko ze známého Večerníčku, ale spíš nerudní zelení mužíci, kteří na nás autoritativně nastoupí a budou vyhrožovat zastřelením našeho volně pobíhajícího psa, byť vychovaného. Pokud byste ale zavítali na Svitavsko a v lese náhodou narazili na Luboše Šmardu, člena tamního mysliveckého spolku, budete si připadat skoro jako v jiné galaxii. Pan Luboš totiž do této statistiky ani v nejmenším nezapadá, psy má velmi rád a kynologům a kynologii všeho druhu velmi fandí. A o tom by to mělo být vždy…

V první řadě, zdravím všechny pejskaře. Jsem pejskař, stejně jako převážná část čtenářů vašeho magazínu. Prvně byla otázka směřována na mou osobu, dovolte mi, prosím, abych začal právě o svých psech, protože právě oni jsou ti, kteří mě společně s kamarádem mého dědy dostali k myslivosti. Oni jsou ti, kvůli kterým právě myslivost dělám. A bez nich bych byl poloviční. Mám fenku bretaňského ohaře a psa plemene labradorský retrívr. Jsou to neskuteční pracanti s pravým a nefalšovaným ryzím srdcem. Jsou mým životem a já zase jejich. Víte, dle mého názoru, pokud chcete cokoliv se psem dělat na vysoké úrovni, musíte mít dvě srdce, avšak jeden tep. V mém případě jsme tedy tři srdce a jeden tep. Zrovna teď sedíme na horské chatě, kam jsme přijeli jednak na návštěvu za strejdou a jednak na soustředění v rámci tréninku, abychom změnili prostředí a obměnili tréninky. Co se týče mé osoby, jsem pouze obyčejný člověk jako každý jiný. Pracující student a myslivec.

Na tom, že jsem se stal myslivcem, má velký podíl moje láska ke kynologii. Rukama mně prošly více než desítky psů. Ale také kamarád mého dědy Jirka. Tímto bych zde rád pozdravil Jirku Mazance. Jirka, je člověk, který nám, když jsme byli na základní škole, předváděl výkon svých psů. Prošel zkouškami s různými plemeny ohařů, ale vždy sám v sobě zůstával věrný plemeni český fousek. A právě jeden z jeho českých fousků se stal mou srdcovou záležitostí. Tento pes se jmenoval Alan a byl to pan Profesor pes s velkým P! Jeho um a klid při práci byl nevídaný. Jirka mě také uhranul, tím, že má psy dokonale poslušné, což se u většiny moderních rádoby myslivců, spíše řečeno lovců, nevidí. Už jako malý kluk jsem to ze širokého a dalekého okolí viděl jen u něj. Myslím, že měl standardy nastavené od německých ovčáků, se kterými jako malý kluk začínal. A když si vzpomenu na to, co mi kladl na srdce: „Nejdřív musíš se psem dokonale zvládnout poslušnost a pak toho psa naučíš cokoliv“, musím říct, že to skutečně platí. Nicméně ruku v ruce s tím vším začala i moje láska ke skutečné myslivosti. A co mi tento koníček přináší? Čas v klidu strávený smysluplně v přírodě, kde relaxuji od každodenního shonu. Někdo si myslí, že vám to přináší peníze skrze maso. Ano, někomu možná ano. Ale mně ne… Nebo snad, že mi přináší dobrý pocit, že něco zastřelím. To je člověk také na omylu. Myslivost zdaleka není jen o střílení. Je to globální záležitost, která má spousty úhlů, které normální člověk nevidí.

Je to jednoduché. Z devadesáti procent už se mezi myslivci nenacházejí skuteční kynologové. A my si jako myslivci nebo spíš lovci dnešní doby myslíme, že nám patří svět. Nejčastěji to drhne tehdy, když má někdo na volno puštěného psa, byť poslušného a potká zakomplexovaného lovce. A tam nastává problém.

No, honitba není pouze les. Je to i louka či pole. Je potřeba se tedy podívat, kde honitba začíná a kde končí na internetu či v mobilní aplikaci. Nicméně povětšinou, kde jedna honitba končí, tam další začíná. A myslím, že je tedy pro běžného občana zbytečné to hledat. Ano, tento zákon sice existuje. Nicméně, je zde důležitý dodatek. Pes se nesmí pohybovat v honitbě na volno, pokud není pod přímým vlivem majitele. Čili bych tento zákon klidně opomněl.

No, ono… Když potkáte zakomplexovaného člověka, bude mít problém se všemi plemeny psů. Asi jakási pradivná paralela mezi loveckými psy a myslivci existuje. Ale rozhodně bych na ni nespoléhal.

Na rovinu, jak jsem psal v předchozí odpovědi na předchozí otázku. Když potkáte zakomplexovaného člověka, tak vašemu pejskovi nepomůže ani svěcená voda. Bohužel, těchto chudáků je mezi námi spousta. Asi mi jich je i líto. Nevím, proč takoví jsou. Třeba je neměla ráda maminka či tatínek. Třeba byli šikanovaní, třeba nikdy nedokázali vycvičit psa. Těžko říct. Musíte doufat, že potkáte pravého srdečného myslivce. Pak vám nehrozí nic. Nicméně zastřelit psa může jen myslivecká stráž či hospodář mysliveckého sdružení. Ale pokud má v hlavě všech pět pohromadě, tak to nikdy neudělá. Podívejte, já když vidím psa hnát zvěř bez dohledu majitele, snažím se psa za jakoukoliv cenu přivolat či k sobě přilákat. Ještě se mi nestalo, že bych k sobě cizího psa nenalákal. A vzhledem k tomu, že dělám kynologii a mám u sebe spousty pamlsků, tak pejska většinou připnu na své vodítko a snažím se najít majitele. Vždy se mi to povedlo. Jen je potřeba chtít. Nicméně, co bych to byl za myslivce, kdybych vzal kulovnici a začal po pejskovi střílet? To bych se na sebe nemohl kouknout do zrcadla. Dovedu si živě představit, kdyby se mi můj pes ztratil a poté se našel s projektilem v těle a bez známek života. Asi bych zešílel. A toto zlo neudělám nikomu jinému. Co když to je pes, na kterém majitel teprve pracuje? Co když tento pejsek jinak zcela poslušný jednou chytnul stopu? Ano, doma by mu poté, co to udělá pod dohledem pána, mělo být vyčiněno, ale tím končíme. Nemám prostě takovéto jednání rád. Mám rád psy lovecké, to je asi jasné. Ale jsem kynolog, čili mám rád všechny psy bez ohledu na plemeno. A chtěl bych všechny majitele psů moc poprosit, aby v rámci prevence zainvestovali a pořídili svému pejskovi obojek se jménem, a hlavně s telefonním číslem. Je to pro mě velké ulehčení v případě že pejska někde najdu a chci jej vrátit majiteli. A pro vás to znamená nejrychlejší cestu, jak ho dostat zpátky domů. Prosím vás, říkám obojek. Psí známka se časem seškrábe, takže není téměř čitelná a mnohdy si jí ani nevšimneme. Obojek je vidět ihned a je to na něm napsáno dostatečně velkým písmem.

V pořádku to není. To zajisté. Je však také velký rozdíl, když to majitel psa dělá schválně, anebo se to stane náhodou anebo během tréninku, když psovod cvičí přivolání. A pes se musí odvolání od zvěře nějak naučit. A pokud jste kynolog, tak zajisté víte, že jinak než praxí se to nenaučí. A prostě dokud ta zvěř nevyběhne a pes za ní, tak, vy od nín nikdy natrénovat odvolání nemůžete. A to je v pořádku. A vlastně jen dobře, že ji prožene. Aspoň si zvěř trochu připomene vlka, který tu stále chybí. A každý, kdo studoval alespoň trošičku biologii, ví, že zvěř, kterou zde pes prožene, je lovná. Čili ví, že má v genech zakódovanou informaci, že má tato zvěř své predátory, a že musí být rychlá. Tento adrenalin, potom co je pes přivolán, či přestane sám zvěř štvát, rychle klesá a zvěř se učí být ostražitá. Co však není v pořádku, když si psa pořídí člověk, který ho nechává celé dny bez dohledu. To je pak problém. Ale opět. Chcete snad trestat nevinné zvíře?

Postih samozřejmě hrozí, ale je to legislativně hrozně táhlé a složité. Nicméně není nad dobrou domluvu. Jak jsem již zmiňoval v řádcích předchozích. Psa smí zastřelit jen myslivecká stráž anebo myslivecký hospodář a to pouze za zákonem daných podmínek. Nesmí to být plemena ovčáckých či loveckých psů. Nesmí to být pes služební či záchranářský. Viz. zákon. Ale dle mého názoru, kdo tento čin i za všech uvedených podmínek dle legislativy provede, patří mu sebrat zbrojní průkaz. Tento člověk mezi námi nemá co dělat. Jak říká můj kamarád Radek, který je v myslivecké praxi opravdu ostřílený pardál a myslivost dělá od svých, tuším, pěti let, čili to bude padesát let, co se tomuto koníčku věnuje. Cituji: „Máme spoustu jiných prostředků, jak tyto konflikty řešit, zbraň v tomto případě odložte, jsou z toho jen pletky ve zprávách a vždy trestáte nevinné!“. Možná, je tomu tak i proto, že je Radek bezvadný a velice úspěšný kynolog a mnoho toho se psy za život dokázal. Ale to je jen moje poznámka.

U nás asi pejskovi nehrozí žádné nebezpečí ze strany volně žijící zvěře. Aby na vás zaútočila bachyně, to byste jí museli začít krást selata přímo před ní. Problém by však mohl nastat, když se omylem naskytnete u postřeleného prasete. Toto prase by v rámci zachování svého života mohlo zaútočit. Nicméně pokud jej obejdete a necháte jej na pokoji, nic by vám hrozit nemělo. Jinak je dobré samozřejmě s sebou nosit nůž, pepřový sprej a kdo má zbrojní průkaz, tak schovanou malou zbraň. Vždy jednejte v zájmu svého života! Nikdy se nekoukejte na vyhlášky!

Nevidím důvod, proč by se nesmělo. Já to vidím vždy s velkou radostí. Není nad to, když si psa pořídí někdo, kdo s ním chce cvičit a pracovat. Proč bych mu měl, i kdybych mohl dělat problémy. Je to krása na to pohledět a tyto lidi je třeba podporovat. Protože právě tito lidé mohou v mnohém obohatit i loveckou kynologii. Přeji jim jen absolutní úspěch za jejich snahy. A když by mě někdo z nich poprosil, zda by si nemohl udělat stopu v místech, kam se nesmí vjet autem, rád ho tam i s pejskem zavezu, pokochám se výkonem a zase odvezu. Je potřeba tyto lidi podporovat, a to za každou cenu. A v dnešní době, kdy se ze psů dělají jen neschopní gaučáci, je to opravdu úžasné! Takže tito lidé mají moji plnou podporu! Miluji psy stopaře,ať už jsou to sportovkáři, záchranáři či naši lovečáci!

Absolutně s vámi souhlasím. Řekl bych, že jsem dost tolerantní člověk. Ale do lesa chodím také především kvůli klidu. A ten klid mi takovýto motorkář dost často narušuje. Takže bych byl rád, kdyby si tito lidé vybrali nějakou dráhu, kde je jim to povoleno a neobtěžovali v lese a na polích! Jednou jsem takto odchytil kamaráda. Poté mi řekl, že měl strach u mě zastavit, když viděl můj výraz již z dálky. No, popravdě se mu nedivím. Ne, motorka nemá v lese co dělat, pouze za účelem práce.

Na tom se shodneme zajisté, kde jsou rozumní lidé, tam je i vzájemný respekt.

Bude moc hezké, pokud šlapete stopu, a potkáte myslivce, sundat pokrývku hlavy a slušně pozdravit. To je vše. Tím dáváte najevo úctu. On totéž pravděpodobně udělá také. Není to vaše povinnost, je to však velmi milé, gentlemanské a tradiční gesto. Pak si buď každý odkráčí po svých, anebo pokud je zvědavý myslivec stejně jako já, tak posečká na místě a následně se zeptá, na jakou zkoušku trénujete, a pak se podívá na výkon psa. Pokud narazíte na zakomplexovaného člověka, vůbec si ho nevšímejte.

Všem čtenářům bych chtěl vzkázat: „Užívejte přírody. Užívejte toho klidu. Užívejte tréninku se svými svěřenci. Užívejte života a nenechte se námi, jakkoliv rozhodit. A když narazíte na arogantního člověka, moc vás prosím, vzpomeňte si na mě. Nejsme všichni stejní. A vám, kdo opravdu trénujete se psy v jakémkoliv kynologickém odvětví, vám moc držím palce. A nenechte se rozhodit kdejakým zeleným mrzoutem! Pokud by čtenáře toto téma zaujalo a měli zájem o odpovědi na další otázky, moc rád na ně odpovím.“ S pozdravem Luboš.

Moc děkuji za milý a velmi podnětný rozhovor. Kéž by byli všichni takoví, jako jste vy! Za celou redakci vám přeji, ať se vám daří nejen v myslivosti, ale i s pejsky.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Luboše Šmardy, Zuzana Kemrová, Pixabay