Irský teriér se hodí do aktivní rodiny!

Dovedete si jako svého čtyřnohého parťáka představit ani velkého a ani malého zrzavého fešáka z rodu teriérů? A už jste někdy slyšeli o elegantním irčanovi? Pak by to mohl být právě on, který by vás mohl zaujmout.

V našich končinách poměrně málo známý irský teriér nejen svým vzhledem, ale především povahou naprosto učaroval MVDr. Ivaně Bendové. Je to inteligentní, veselý a velmi akční pes střední velikosti, se kterým lze provozovat celou škálu nejrůznějších kynologických aktivit. Navíc má silnou vazbu na svou rodinu a miluje děti. Je však třeba ho pečlivě a hlavně včas socializovat s ostatními psy a počítat i s jeho silně vyvinutým loveckým pudem. Pojďme se tedy společně s tímto plemenem blíže seznámit…

Popravdě je má cesta k irskému teriérovi spíše jakousi až absurdní souhrou náhod. Jako malé holce mi rodiče psa nedovolili. A v dospělosti si k nám, vzhledem k mému i manželovu povolání veterinárních lékařů, vždy našel cestu nějaký zachráněný psí pacient, kterého se majitelé zřekli. Krásný psí život u nás strávil i pejsek jorkšírského teriéra Boďák (zde musím napsat první vsuvku ze série „nikdy nebudu“ - předtím, než k nám přišel, plna předsudků jsem tvrdila, že „jorkšíra nikdy“). Tak nás chytl za srdce, že jak stárl, začala jsem se pomalu poohlížet po jeho důstojném nástupci. Ale ať jsem procházela internet, jak jsem procházela, žádná chovatelská stanice jorkšírů mě neoslovila, nehledě na fakt, že jorkšíři, kteří mi v poslední době procházeli rukama, zdravím právě neoplývali. Dobrá tedy, jorkšíra ne, ale rozhodně teriéra, protože jak se říká, svůj k svému – teriéří povaha je mi blízká. Teriéři jsou obecně velmi inteligentní, učenliví, všestranní, odvážní, aktivní a také trochu tvrdohlaví psi, což mi svým způsobem imponuje. Tento popis velmi dobře odpovídal mému vysněnému parťákovi, takovému, kterého si konečně pečlivě vyberu a vychovám od štěňátka k obrazu svému, jak až teriér dovolí. Další důležitou podmínkou pro mě bylo zdraví, střední velikost plemene, láska k dětem a psychická odolnost, čímž se výběr mírně zúžil.

Přiznám se, že irského teriéra jsem do té doby vůbec neznala. Až jednou přišla do naší ordinace manželova spolužačka z gymnázia se svou tenkrát nevytrimovanou fenkou irčana Honey… „Jé, ta je krásná, co to máš za voříška?,“ vypadlo ze mě. Kamarádka se zasmála a uvedla mě do obrazu. Čím více jsem Honey poznávala, tím více jsem měla o svém budoucím parťákovi jasno. Pro jistotu jsem si také o irčanech nastudovala veškeré dostupné informace a začala procházet stránky chovatelských stanic, až mě jedna zaujala jak svými psy, tak i přístupem. Psal se podzim roku 2020. Na další rok měl chovatel plánovat štěňata, tak jsem mu hned napsala s tím, že mám ještě určitě aspoň rok času. Již jsem věděla, že na štěně u tak málopočetného plemene se často dlouho čeká… A chovatel obratem odepsal, že fenka právě hárá a budou každým dnem krýt. První reakcí byl šok. Je to tady! Náš jorkšír se do hrobu ještě rozhodně nechystal a já stála před otázkou, jestli doma zvládneme psího seniora současně s teriéřím štěnětem. Ale co, zkušeností máme spoustu, s manželem se mj. věnujeme i behaviorální terapii, víme, co a jak, Boďák byl vždy nekonfliktním psem, tak proč ne. Krytí nakonec nevyšlo, ale chovatel měsíc na to kryl svým psem jinou fenku, jejíž první vrh mě zaujal, a bylo jasno… Aby toho nebylo málo, přišel covid a přesně v době, kdy jsme si měli jet vybrat mé vysněné osudové štěně, byl vyhlášený zákaz opustit okres. Zde padlo mé druhé „nikdy“ – „nikdy si nevezmu štěně bez předchozího velmi pečlivého výběru a alespoň dvou tří návštěv u chovatele!“ Mou vysněnou parťačku mi po konzultaci se mnou de facto vybírali oba chovatelé. Přičemž utrpělo porážku i mé další „nikdy“ – „ne, já rozhodně nikdy nebudu jezdit na výstavy“. Když se chovatelka zeptala, zda bych to přece jen nechtěla zkusit, protože má fenka se jí zdá nejnadějnější z vrhu, a chovatel slíbil, že mi se vším pomůže, kývla jsem i na výstavy. A že „nikdy nebudu chovat?“ Jak jen tohle dopadne…

O irském teriérovi se říká, že je to „strážce chudáka, přítel sedláka a miláček gentlemana“, což ho vcelku přesně vystihuje. Právě to mě na irčanech uchvátilo.

Exteriérově je irský teriér impozantní, elegantní, středně velký pes s inteligentním výrazem. Působí aktivním, houževnatým a atletickým dojmem. Charakteristická je jeho rezavá barva v odstínech červené, červeno-pšeničné či žluto-červené. Srst je hustá, hrubá až drátovitá. Upravuje se trimováním (vytrháváním odumřelé srsti). Prut je vysoko nasazený a hrdě nesený.

Povahově je irský teriér odvážný, vyrovnaný, přátelský, oddaný, ale také velmi ochranářský a teritoriální – dokáže si hlídat a bránit nejen svůj domov, ale i členy své rodiny. Vzhledem ke své inteligenci a učenlivosti se dá relativně snadno vycvičit. Výcvik ale musí být velmi důsledný, a především pozitivní a citlivý.  Po zlém s irčanem nic nezmůžete, je to hrdý pes, který se postaví proti nátlaku, navíc nevhodným výcvikem ztrácí důvěru ve svého pána. Jako správný teriér umí být velmi tvrdohlavý. I dobře vycvičený irčan si občas dělá, co chce. Je výborným parťákem pro děti, nicméně pro hodně malé děti mohou být jeho teriéří hry až příliš drsné a je nutné je poněkud mírnit. Pokud neznalý člověk vidí hrát si dva irčany, často nabyde dojmu, že jde o pořádnou rvačku, ačkoli se ve skutečnosti jedná jen o takové přátelské pošťuchování. Vůči ostatním psům jsou irčani dominantní. Konflikty aktivně nevyhledávají, nicméně výzvu k boji nikdy neodmítnou. Majitel tedy musí takovým situacím předcházet a naučit se včas číst psí signály. Naprosto nezbytná je socializace na ostatní psy ve štěněčím věku.

Irský teriér mě svou aktivitou, hravostí a schopností vymýšlet hlouposti motivuje žít každý den s radostí a naplno. A když přece jen přijde splín, tiše si položí hlavu do mého klína a s výrazem „v pořádku, já počkám a budu tu s tebou, než tě to přejde“ se nechá trpělivě hladit po hlavě.

Fenka Bessy, celým jménem Bessy z Revíru Dvořisko, je velmi inteligentní, pracovitá, velmi rychle se učící téměř dvouletá fena. Doma jí říkáme „naše šprtka“. Absolutně naplnila mé představy o dokonalém psím parťákovi a právě ona dokonala to, že jsem irčanům zcela propadla. Již ve dvanácti týdnech věku uměla většinu cviků, se kterými se potýkají leckdy i dospělí psi. Novým věcem se učí velmi ráda a ochotně. Má i výborné vlohy pro pachovou práci. Má ráda rodinu pohromadě a je velmi ochranářská. Umí být pořádně tvrdohlavá, čímž mi vytváří výcvikové i životní výzvy. Bessy má za sebou několik krásných výstavních úspěchů a je již šampionkou krásy dvou zemí FCI. Aby nebyla jen „hloupou blondýnou“, v současnosti je připravována na zkoušky ZZO. Velmi ráda bych se s ní věnovala záchranařině, bohužel jsem vzhledem ke své práci poměrně časově limitovaná. Nejraději se spolu jen tak touláme lesem nebo chodíme po horách.

Jake, pyšnící se vznešeným jménem Galahad´s Guardian Just Jake (FCI), přibyl do naší smečky relativně nedávno. Importovali jsme ho ze Švýcarska jako snad budoucího ženicha pro naši Bessy a také jako novou krev do českého chovu. Jake je náš elegantní malý gentleman a hlavní mazel. Má jedinečnou povahu. S Bessy tvoří nerozlučnou dvojku. I Jake už má ve svém dorosteneckém věku na kontě několik velkých výstavních úspěchů a my se těšíme a doufáme, že se bude dál tak velmi nadějně vyvíjet. Časem uvidíme, jaké jsou jeho hřivny, a ty se budeme snažit dále citlivou prací rozmnožit.

To je zajímavá otázka asi spíše přímo na chovatelku. Sama jsem příliš nedoufala, že bych mohla jako zcela nevýznamná osůbka z České republiky, která si teprve nedávno pořídila první chovnou fenu a ještě před dvěma lety tvrdila, že rozhodně „nikdy nebude jezdit na výstavy, ani chovat“, u tak nadané a zkušené chovatelky uspět se zájmem o štěně potenciálně chovného psa (vždyť většina chovatelů u nás na každého nováčka kouká skrz prsty), ale jsem za tuto možnost a obrovskou důvěru velmi vděčná.

S chovatelkou jsme se seznámily již před rokem na Evropské výstavě psů v Budapešti. Vystavovala tam tehdy mladého psa, který se mi exteriérově velmi líbil a má zajímavý rodokmen. Po výstavě jsem ji kontaktovala s dotazem, zda bych mohla v budoucnu, když vše dobře dopadne, jejím psem krýt svou fenu (ani to totiž není zdaleka samozřejmost), s čímž chovatelka souhlasila.

A pak, opět pro mě šťastnou shodou okolností, se chovatelce v červnu uvolnil jeden rezervovaný pejsek ze zajímavého spojení – náš Jake. Bylo to v době, kdy jsem věděla, že v České republice v podstatě není vhodný krycí pes pro mou fenu, a stála před volbou na chov zcela rezignovat, nebo se do něj pustit „pořádně“. Samozřejmě je diametrální rozdíl „pouze“ jet krýt do zahraničí, nebo importovat psa a přijmout tak zodpovědnost za dalšího člena rodiny. Teriéří samci přece jen umí být náročnější než fenky… Budu mít čas poctivě se věnovat dvěma psům? A co když si s Bessy nepadnou do noty? Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Seděli jsme s manželem na hotelovém pokoji po mezinárodní výstavě v Nitře a celý večer probírali pro a proti, prohlíželi fotky a vše konzultovali s našimi kamarády – zkušenými chovateli. Vzpomínám si živě na ty střídající se pocity „co když to nevyjde“ s protichůdným „co když to vyjde“. Po vnitřních bojích a velmi důkladné úvaze jsem napsala chovatelce, že mám o pejska vážný zájem. Moc jsem v úspěch nedoufala, bylo více zájemců v zahraničí, kteří o Jakea stáli. Chovatelka si vzala čas na rozmyšlenou. A po týdnu mi napsala, že se rozhodla svěřit Jakea právě mně, protože si myslí, že pro mě bude mít největší chovatelský význam a dle jejích zkušeností by mohl dobře „pasovat“ k mé feně. Samozřejmě součástí dohody bylo několik speciálních podmínek, které jsme se rozhodli přijmout (a s nimi i další výzvy)… A o měsíc později jsme si pro Jakea jeli do Švýcarska! Velmi si vážím tak velké důvěry a jsem si vědoma ještě větší odpovědnosti, jež s sebou nese…

V 17. a 18. století byli v Irsku běžně chováni psi typu irského teriéra s hmotností přes 25 kg, kteří byli využíváni k boji. Od toho se odvíjí neohrožená, tvrdá a bojovná povaha irčana tak, jak ho známe dnes. Moderní irský teriér byl systematicky vyšlechtěný v Irsku koncem 19. století, původně jako všestranný lovecký a hlídací pes tamních rolníků. Pro jeho univerzálnost, odvahu, obratnost, vytrvalost a inteligenci byl dokonce v britských koloniích s oblibou používán při lovu velkých kočkovitých šelem, jako jsou lvi a tygři. Traduje se, že tři irští teriéři byli schopni zadržet a „zaměstnat“ takovouto kořist do příchodu lovce. Právě při lovu velkých kočkovitých šelem získal svou přezdívku „Red Devil“ (rudý ďábel).

Jak jsem již uvedla, irský teriér je opravdu univerzální pes. V současnosti je pro svou přátelskou a ochranitelskou povahu, primární neútočnost a toleranci k dětem chovaný především jako rodinný společník. V souladu se svým původním určením je využívaný též v myslivosti. Irští teriéři se s radostí a se ctí účastní agility, coursingu, výcviku poslušnosti, obedience, stopování, canicrossu, dogtrekkingu. Někteří dokonce pomáhají lidem jako záchranářští, asistenční či canisterapeutičtí psi.

Irský teriér je plemenem vhodným pro lidi aktivní. Vyžaduje mnoho pohybu a hlavně zaměstnat hlavu. Když se nudí, stává se destruktivním živlem. Současně ale, pokud je mu poskytnutý dostatek podnětů, se z něj ve chvílích odpočinku stává nefalšovaný gaučák. Co dodat? Jsou prostě úžasní.

Irský teriér je v myslivosti používaný na hony i naháňky. Zvládne donést jak zajíce, tak i lišku. Divočáka se nezalekne a s radostí dohledá poraněnou zvěř. Na dosledy má přímo talent.

Vzhledem k jeho obecně velmi silně vyvinutému loveckému pudu je třeba počítat s tím, že občas rád při procházce prožene srnu nebo zajíce. Bez problémů uloví ježka, bodliny nebodliny. Ani kočky, slepice či jiná domácí zvířata si před irčanem nemůžou být jistí. Za určitých okolností, především pokud jsou tito psi odmalička dobře socializováni, se i s kočkou v domácnosti dokáží sžít… Cizí kočky pro ně ale dál mohou zůstávat kořistí, zvláště pokud se neuváženě vydají na procházku po zahradě, kde je irčan doma. Při procházkách s irčanem tedy musíte být stále ve střehu, vidět a slyšet dřív než on, a především odmalička velmi intenzivně pracovat na perfektním přivolání a zastavení na povel, a to i v náročném prostředí a vypjatých situacích.

Ano, spousta irčanů žije v rodinách „jen“ jako společníci. Dokáží se přizpůsobit životnímu stylu své rodiny. Jsou to velmi kontaktní a milující rodinní psi. Pokud irčanovi poskytnete dostatek pohybu a běžných psích aktivit spolu s minimálně základním výcvikem a dobrou socializací, bude si v roli společníka libovat. Pokud ale máte časově náročné zaměstnání a nejste schopni zajistit mu patřičné vyžití, zajistí si ho sám a pravděpodobně se z něj stane likvidátor vaší domácnosti.

Irský teriér je hrubosrsté plemeno upravované trimováním, tzn. vytrháváním odumřelé či přerostlé srsti. Srst je samočistící, stačí ji asi tak jednou týdně kartáčovat a česat. Časté koupání je nežádoucí, srst tím ztrácí svou hrubost a špatně se poté udržuje a trimuje, nicméně jednou dvakrát ročně je třeba. Pokud nemáte výstavní ambice a netrváte na stále upraveném psovi, postačí trimování přezrálé srsti třikrát až čtyřikrát ročně. Pokud chcete, aby irský teriér nelínal, nebo se pravidelně účastníte výstav, je třeba přetrimovávat pravidelně pouze horní vrstvu srsti (tzv. rolovat). S rolováním se začíná již od deseti týdnů věku psa a ideálně by mělo být prováděno v závislosti na typu srsti v týdenních až měsíčních intervalech. Chystáte-li se na výstavu párkrát do roka a psa obvykle necháváte v dlouhé srsti, je třeba ho trimováním upravit cca šest až osm týdnů před výstavou, aby byl na výstavu v optimální kondici. V tomto případě se také různé části těla trimují v různou dobu. Výstavní úprava psa je tak trochu uměním, které se člověk stále učí a zdokonaluje se v něm.

Své psy si trimuji sama, obvykle mi vytrimování jednoho psa zabere několik hodin práce (a v závěrečných soutěžích na výstavách pak rozhodčí stejně vyberou načesané psy, protože „irčan přece nedá žádnou práci“.

Irský teriér je houževnatý pes a patří mezi plemena, která jsou schopná být celoročně venku. V takovém případě je však přes zimu ponechána srst delší tak, aby tvořila izolační vrstvu. Co se týče oblékání psů, je to velmi kontroverzní téma. Obecně zdravý pes v našich klimatických podmínkách oblékat nepotřebuje. Situace je ale jiná u psů starých či nemocných. Také vydáte-li se v zimě na celodenní túru v horách s vytrimovaným psem, určitě kabátek ocení. Samozřejmě záleží, zda a jak se pes pohybuje. Pamatuji si na podzimní výstavu pod širým nebem v Maďarsku, kdy bylo osm stupňů nad nulou, foukal vítr a vytrimovaným psům odpočívajícím většinu dne v kennelkách byla prostě zima. A jak byli šťastní, když jsme je oblékli. Univerzální odpověď na oblékání tedy neexistuje.

Irský teriér je obecně zdravým plemenem a většina psů chodí k veterináři jen na očkování. V průměru se dožívá třinácti až patnácti let. Nicméně u plemene jako takového se v současnosti řeší dispozice ke dvěma geneticky podmíněným onemocněním – hyperkeratóze a cystinurii.

Cystinurie je dědičný metabolický problém způsobený genetickou mutací neznámého genu či genů, který vede ke zvýšenému vylučování aminokyselin cystinu, lysinu, ornitinu a argininu do moči a za určitých podmínek pak i k tvorbě močových kamenů. Pokud není problém včas odhalený, může dojít, zvláště pak u psů - samců, kteří mají oproti fenám delší a užší močovou trubici, k jejímu ucpání, což je stav život ohrožující. Cystinurie byla popsána u desítek dalších plemen psů (anglický buldok, jezevčík, novofundlandský pes, baset, mastif, labradorský retrívr, australský honácký pes, trpasličí pinč aj.) a u lidí. Dříve se předpokládalo, že cystinurie je u irských teriérů, podobně jako třeba i buldoků, jednoznačně tzv. testosteron-dependentní, tudíž se může vyvinout pouze u nekastrovaných samců, ale poslední studie MVDr. Simony Kovaříkové-Králové zachytila i dvě postižené feny (matku s dcerou) a tuto teorii tedy zásadně nabourala. Již dlouhé roky se vědecké týmy po celém světě snaží identifikovat geny, které toto onemocnění u irčanů kódují tak, aby bylo možné vyvinout genetický test a pomocí něj identifikovat postižené jednice v chovu (validní test již existuje pro jiná plemena, tyto testy však pro irské teriéry nelze použít, byť je některé laboratoře nesprávně nabízejí).

V případě výskytu močových kamenů je diagnostika poměrně jednoduchá, a to pomocí rentgenologického či ultrasonografického vyšetření. Psi, u kterých nejsou močové kameny vytvořeny, jsou bezpříznakoví. I v takových případech je ale vhodné vyhledávat postižené jedince. Chovatelé mají v současnosti možnost identifikovat postižené jedince pomocí vyšetření močového sedimentu, kdy v moči nacházíme typické a nezaměnitelné cystinové krystaly. Tyto krystaly se u zdravých zvířat nikdy nevyskytují. Problémem je, že ne u všech psů s tímto genetickým defektem se krystaly vytvářejí. Laboratoře proto nyní nabízejí tzv. COLA test, stanovující koncentraci jednotlivých aminokyselin v moči. Tato metoda je tedy pro vyhledávání jedinců s tímto metabolickým defektem nejcitlivější. I ona má však své limity. Je validovaná pro psy od jednoho roku věku a výsledky mohou být ovlivněny přísnou dietou s vynecháním některých druhů bílkovin.

Tudíž i po dvou stech letech, kdy je cystinurie známá, existuje spousta nejasností. U většiny plemen neznáme gen, na kterém je mutace lokalizována, tudíž neexistuje genetický test, a navíc u velké části zvířat s touto mutací k tvorbě krystalů, potažmo močových kamenů nedochází. Chovatelům a majitelům irských teriérů proto vřele doporučuji pravidelně alespoň jednou ročně ultrazvukové vyšetření močových cest a vyšetření moči včetně močového sedimentu, které přítomnost krystalů včas odhalí. Prokazatelně postižené chovné jedince je vhodné vyřadit z chovu, obecně pak toto vyšetření dá majiteli psa informaci o problému dříve, než dojde k případné tvorbě močových kamenů ucpávajících močovou trubici a ohrožení psa na životě. Takovému jedinci je naordinována speciální dieta, příp. doporučena kastrace, jelikož vliv testosteronu se stále předpokládá, ačkoli zřejmě nebude jediným ovlivňujícím faktorem. Zároveň apeluji na chovatele a majitele irčánků, aby poskytovali vzorky moči a DNA svých psů pracovištím, která se výzkumem cystinurie zabývají… Protože čím více vzorků, tím větší šance rozklíčovat ony defektní geny, zjistit typ dědičnosti a dát možnost vzniku genetickému testu, který může pomoci zlepšit zdraví tohoto úžasného, jinak zdravého plemene.

Digitální hyperkeratóza (corny feet) je dědičným onemocněním kůže, zejména polštářků. Vyskytuje se již ve štěněčím věku, zhruba od čtyř do deseti měsíců, bez pohlavní predispozice. Postižení jedinci mají ztvrdlé a rozpraskané polštářky na packách. Zprvu jsou patrné pouze drsnější okraje, zesílení a zrudnutí plochy polštářků. Postupně vznikají na okraji zrohovatělé výrůstky a tvrdý povrch začne praskat. Do otevřených ranek vnikají bakterie a dochází k sekundární bakteriální infekci. Chůze je pro takové jedince bolestivá, proto lze pozorovat kulhání, příp. až odmítání chůze.  Postižení jedinci mívají také matnou a měkkou srst, drápy bývají silné a rychle rostoucí, často deformované. Léčba bohužel neexistuje, lze pouze mírnit příznaky onemocnění. Příčinou onemocnění je genetická mutace.  Na rozdíl od cystinurie pro digitální hyperkeratózu existuje genetický test. Chovatelé tak mohou zabránit přenosu tohoto genetického onemocnění z rodičů na potomstvo. Postižení psi a feny jsou z chovu vyřazováni. Přenašeči se pak mohou pářit pouze se zdravými jedinci, tudíž z tohoto spojení nevzniknou nemocní jedinci, pouze část potomstva budou opět přenašeči. Při spojení dvou přenašečů budou v potomstvu přenašeči a nemocní jedinci, proto je toto spojení nepřípustné.

Hyperkeratóza byla u nás považována za prakticky vymýcené onemocnění, proto bohužel mnoho chovatelů své psy netestuje. Z tohoto důvodu se nyní vyskytl problém v sousedních zemích, jako jsou Polsko nebo Slovensko, kde se objevují i nemocní jedinci. Vzhledem k tomu, že spousta chovatelů kryje v zahraničí, mělo by toto dostupné a relativně levné vyšetření být u chovných jedinců standardem a ideálně vyžadováno po chovatelích budoucími novými majiteli irčánků. U zodpovědného chovatele je samozřejmostí.

Chov irských teriérů zastřešuje Klub chovatelů teriérů (KCHT). Podmínkou uchovnění pro irské teriéry je absolvování uchovňující výstavy s hodnocením výborná nebo velmi dobrá, a to minimálně ve dvanácti měsících věku. Jedinci můžou chybět celkem maximálně dva zuby, a to P1 nebo P2. Pro účely uchovnění se za oligodoncii (chudozubost) nepovažuje absence zubů M3. Jeden z rodičů musí být vždy plnochrupý. Krom kontroly zubů a skusu se měří i kohoutková výška. Irský teriér je plemenem, které nepodléhá povinné zkoušce z výkonu.

Počet chovných psů uvedených ve veřejně přístupné databázi KCHT je momentálně kolem dvaceti jedinců. Seznam chovných fen není uveřejňován. Ročně je evidováno kolem deseti vrhů. Obvyklý počet štěňat ve vrhu se pohybuje od tří do devíti, ale v roce 2021 byl evidován i vrh třinácti štěňat. Feny většinou nemívají problémy se zabřezáváním, komplikace spojené s březostí a porodem se nijak nevymykají z obvyklého standardu. Feny bývají dobrými, zodpovědnými a obětavými matkami.

Vzhledem k tomu, že jsem v zájmu o chov irských teriérů v podstatě nováčkem, nemohu zprostředkovat letité zkušenosti, k tomu by se jistě našli povolanější. Nicméně prohlížím-li starší fotografie z výstav a bavím-li se se zkušenějšími chovateli, musím říci, že exteriérová kvalita jedinců v České republice se v posledních letech velmi zvýšila. Na výstavách lze vidět převážně velmi pěkné představitele plemene, často ze zahraničních krytí, příp. i jedince importované, což velmi vítám. Milým zjištěním pro mě bylo, že psi z českého chovu včetně mé fenky jsou schopní konkurovat na mezinárodních výstavách i zahraničním psům. Z vyprávění dlouholetých chovatelů vím, že i v minulosti byl o psy z České republiky zájem a sbírali v zahraničí cenné tituly.

Jako u jiných plemen je třeba neustále se posouvat kupředu, minimalizovat počet opakovaných krytí, snažit se o import nové krve do chovu a nanejvýš zodpovědný přístup k výběru rodičovského páru nejen vzhledem ke geneticky podmíněným chorobám. Pevně věřím, že toto je společnou snahou naprosté většiny chovatelů. S velikou pokorou musím říci, že jsem si vědoma, že poslední slovo má v chovu vždy příroda. A i spojení dvou kvalitních jedinců nemusí vždy dát výsledek, jaký by si chovatel přál.

Nejen nové zájemce o štěňátka, ale i příznivce tohoto úžasného plemene bych velmi ráda pozvala na akci s názvem „Víkend s irským teriérem“, která se koná obvykle každý rok v září. Vždy se sejde parta bezva lidí, vesměs majitelů a chovatelů irčánků, mohou si navzájem předávat zkušenosti a rady. Součástí programu bývají poutavé přednášky a ukázky, například o trimování, výcviku, různých sportech (agility, coursing, obedience) či výstavním předvedení irského teriéra. Je to možnost načerpat nové informace, ale i užít si krásně strávený čas s partou podobně „ postižených“ jedinců. V květnu 2023 se bude konat také první speciální výstava irských teriérů, kde bude jistě k vidění spousta krásných irčanů a bohatý doprovodný program.

Za sebe musím říct, že s naší fenkou nám vstoupila do života i parta skvělých lidí, dnes už si troufám říct kamarádů a přátel, se kterou je nám fajn a jsem za ni velmi vděčná. Stejně tak za úžasný chovatelský servis našich chovatelů, kteří jsou nám vždy připraveni pomoci radou či povzbuzením.

Závěrem bych chtěla poděkovat všem kamarádům od irčánků za poskytnutí ilustračních fotografií s jejich psy tak, aby bylo možné demonstrovat úžasnou povahu a univerzálnost tohoto jedinečného plemene.

Děkuji za moc pěkný a zcela vyčerpávající rozhovor.

MVDr. Ivana Bendová

Foto: archiv MVDr. Ivany Bendové, Ivan Cápík, Zuzana Sommerová, Tereza Navrátilová, Kateřina Navrátilová,Camilla Flessner, Kateřina Kollarová