Jablko nepadá daleko od stromu…

Možná to také znáte. Trénujete a trénujete, připravujete se poctivě na zkoušku, jenže váš pes si v den „D“ usmyslí, že bude vše prostě jinak!

Bylo mi tehdy nějakých devatenáct let a to už je tedy opravdu hodně dávno (Moje dnes téměř devatenáctiletá dcera toto období nazývá hlubokým středověkem a potutelně se tomu směje. Fakt nevím čemu.) a můj první vlastní pes, německý ovčák Asir, mi docela „zatápěl“. No, a já? Sebevědomí veliké, ale zkušenosti na bodu mrazu…

Chovatelka mého miláčka mi doporučila se psem navštěvovat kynologické cvičiště. Poslechla jsem. Zaplať Pánbůh! I tak jsem však měla se sebevědomým dominantním samcem co dělat. Výcvik mne ale hodně bavil a po nějaké době všemožného snažení jsem dospěla k názoru, že by bylo fajn složit také nějakou tu zkoušku. Nakonec podstatné jméno zkouška je odvozeno od slovesa zkoušet, takže proč nakonec ne, že?

Jako celkem vhodný termín se jevila jedna červencová sobota v rámci výcvikového tábora pořádaného naší ZKO. Jeli jsme tehdy někam do jižních Čech, na konkrétní místo si už ale nevzpomenu (za chvíli si už možná nebudu vzpomínat ani na jiné podstatnější věci…) a strávili tam prima týden plný tréninků, pilování detailů a předávání zkušeností. Jako každý začátečník jsem nasávala vše plnými doušky.

… a já jsem měla nastoupit na svou první kynologickou zkoušku v životě. Byla to ZMka. Nervy pracovaly na plné obrátky. Největší strach jsem měla ze stop, ale ty jsme zvládli celkem v pohodě. Ulevilo se mi, srdce přestalo bušit jako o závod a já v klidu nastoupila na poslušnost. Podala jsem hlášení. Bodrý pan posuzovatel se ještě dotázal, jakže budu psa vlastně přivolávat. Aha, na to jsem zapomněla. „No, přece ke mně,“ odvětím opět mírně rozhozená. Ještě nutno dodat, že tehdy o prázdninách bylo opravdu přepychové počasí, nikoliv však pro pejskaře. Sluníčko pralo od samého rána a rtuť teploměru kolem jedenácté, kdy na nás konečně přišla řada, se blížila k pětatřicítce…

„Volno!“ zavelela jsem rázně. Pes předpisově odběhl. Ale co to? Vzdaluje se čím dál tím rychleji a rozhodně už je to víc, než je zkušebním řádem požadovaná vzdálenost. Tuším nějakou zradu. „Kam ten prevít sakra běží?“ přemítám si v hlavě. A kruci! Už je mi to jasné! Kousek vedle klubovny byl takový ten malý nafukovací a zcela opuštěný bazének pro dítka našeho výcvikáře. Asir do něj hupsnul, rozvalil se tam jak široký, tak dlouhý a začal na střídačku pít a rochnit se ve vodě. Ve mně by se krve nedořezal. Střelila jsem pohledem po rozhodčím. Tomu mírně cukaly koutky, ale snažil se zachovat dekórum. „No, tak si ho přivolejte!“ říká pobaveně.

„Ke mně!!!“ řvu, co mi síly stačí. Nevěřím svým očím. Hafan kupodivu opustil jistě velmi příjemnou lázeň, vyskočil a plnou rychlostí se přiřítil, předpisově předsedl a následně se i přiřadil k noze. Trochu mě při tom však zmáchal. „Máte to za plný počet!“, hodnotí toto představení pan rozhodčí. Koukám jak sůva z nudlí. Evidentně si toho všiml. „Měl přece volno, mohl si dělat, co chtěl,“ vysvětluje mi ten dobrý člověk.

Zkoušku jsme nakonec složili, ale můj pes mě tenkrát opravdu dostal. A víte, co mne pobavilo ještě víc? Podobné kousky jsou zřejmě dědičné. Hned po návratu z tábora jsem se chtěla pochlubit paní chovatelce a líčím jí i příhodu s přivoláním. Čekala jsem pochvalu, ale ona se začala hlasitě smát. Pochopila jsem až za malý okamžik. Asirova máma Grita předvedla kdysi při přivolání taškařici velmi podobnou. Jen si vlezla do vany plné vody. Jablko holt nepadá daleko od stromu…  

Ilustrační foto