Jak jsem chtěla socializovat Emíka aneb Když se plány nedaří!

Máte rovněž rádi vtipné historky od našich čtenářů? Tak tentokrát přidáme k dobru jednu, která se přihodila minulý týden majitelům štěněte naší redaktorky Katky. To by člověk fakt hned tak nevymyslel…

Být chovatelem je radost, starost, a někdy taky velká sranda. A zejména, když máte skvělé majitele štěňat, kteří s nimi podnikají různé aktivity, o veselé historky není nouze! A tak jsem dnes dostala e-mail od Moniky, majitelky „našeho” Emíka. A dost jsem se pobavila!  

Jde se socializovat! 

Eminence – Emi – prostě Emík je roční štěndo, které žije ve Středočeském kraji se svými majiteli Monikou a Vláďou. Nejsou to žádní amatéři, psů už v životě měli několik a dokonce už měli i hovawarta a také ode mě. Proto jsou dobře vyškolení v oblasti výchovy a především potřebné situace. Jenže člověk míní a korona mění, takže roční Emík seděl většinu svého života doma a moc toho nenacestoval. Zkrátka má mezery. Volný čas tráví na stopách a během procházek, a tak se Monika rozhodla vyrazit na pořádnou socializaci!  

Pojede se k Sázavě 

Ahoj Katko, tak jsme se konečně pustili do socializace Emíka a ráda bych ti poreferovala o našich prvních zkušenostech s hromadnou dopravou. 

Včera jsme jeli na návštěvu za partou kamarádů ze Sázavy a Emíka jsme samozřejmě brali s sebou, aby měl dostatek společenských kontaktů. Nevěděli jsme, kam vyrazit na výlet, a tak jsem navrhla, že pojedeme do Zlenic. Přátelé to tam neznají a já jsem viděla skvělou příležitost na socializaci toho našeho černého čerta. Doma jsme natrénovali bezproblémové nasazování náhubku a mohlo se jet! 

Na staré trati Zruč nad Sázavou – Čerčany jezdí většinou staré motorové vláčky, takové ty s vysokými schody. Ale my jsme měli štěstí! V Sázavě jsme nastoupili do klasického bezbariérového pantografu a Emík to zvládl na pána. V pohodičce nastoupil, ačkoliv tam byla spousta lidí, tak nic neřešil, nechal se pohladit, no prostě normální skoro dospělák! 

Co čert nechtěl… 

Ve Zlenicích jsme vystoupili z vlaku a plán byl překročit řeku Sázavu místním přívozem a na druhé straně si dát pivko. Po druhém břehu jsme měli jít procházkou do Hvězdonic, která je opravdu moc pěkná, a odtud potom vlakem zase zpět do města Sázavy. A byl to moc dobrý plán! Bohužel, Emík byl trochu jiného názoru. 

V sobotu odpoledne byla na přívoz vážně fronta. Už to se mu moc nelíbilo, mačkala se tam spolu spousta lidí. Potom přijela ta divná velká pramice, kterou řídil hluchý převozník v pruhovaném tričku. Lidé vystupovali z lodi a na hodně úzké lávce se míjeli s těmi, kteří chtěli nastupovat. Emíkovi se tam vůbec nechtělo, ale lávku ještě tak nějak přešel. Při nastupování do lodi ovšem zbystřil, ihned pochopil, že na něj něco šijeme, a začal vzdorovat. Hluchý převozník vůbec nerozuměl problematice socializace hovawarta a neměl pro naše počínání pražádné pochopení. Začal být velmi nerudný, lidé na lávce, kteří čekali na další loď, také nebyli úplně příjemní, a do toho lehce hysterický Emík. Navíc byla velká voda a převozníkovi se moc nedařilo držet loď na jednom místě a měl s lodí a silným proudem plné ruce práce. Po velkém přemlouvání se Emík vyvlékl z obojku a prchal co nejdál od vody. 

Stihla jsem jen zavolat na naši skupinku, ať si dají pivko a pokračují v plánu, že my půjdeme s Emíkem po tomhle břehu a ve Hvězdonicích, kde je most, se všichni zase potkáme. 

Tak z toho nic nebude! 

Zostuděna výstupem na lávce jsem si před hosty místní zahradní restaurace střihla ještě jedno vtipné číslo s názvem „Chyť si svého hovawarta,” když Emík nechtěl uvěřit, že do lodi už nemusí, a samozřejmě se nechtěl nechat chytit. Po kratší honičce zahrnující jeden pád, téměř vyvrknutý kotník a závěrečnou rybičku se Emíka podařilo polapit a mohli jsme se vydat po naší straně břehu směrem na Hvězdonice. 

Procházka podél řeky je to moc krásná, pěšinka vede těsně při kraji břehu a po pravé ruce už jsou koleje a strmý sráz lesa. I dnes by to byla pěkná romantika, kdyby nebyla ta velká voda. Ze začátku suchá cesta začala být více a více blátivá, podmáčená, a asi v polovině trasy jsem pochopila, že bez nějakého plavidla se do Hvězdonic touto cestou dostat nelze. 

Nu což, tak jsem sklopila uši, vzala telefon, a provinile zavolala manžela. „Vláďo, tak do těch Hvězdonic nedojdu, vraťte se zase do Zlenic a pojedeme domů, tenhle výlet se tedy nepovedl.” 

A tak jsme se za necelou hodinku shledali s partou kamarádů zase u toho přívozu, u té zahradní restaurace, kde se už štamgasti i turisté těšili na další vtipný výstup. Ten se naštěstí nekonal, a s celou partou jsme vyrazili na vlak, který nás měl dovézt do Sázavy. 

Pro čtenáře neznalé lokality bych asi měla doplnit, že podél řeky nevede žádná silnice. Koryto řeky lemují pouze turistické cestičky a také železnice. Vlakem je to ze Sázavy do Zlenic asi dvacet minut, zatímco objízdná trasa autem je něco přes 40 kilometrů a téměř hodina jízdy.  

Happyend se nekonal 

Na vlakové zastávce si Emík ochotně nechal nasadit náhubek a čekali jsme na vlak. Čekali jsme dlouho, protože vlaky zde nejezdí na úplně časté frekvenci, ale nakonec jsme se dočkali. Všichni nastoupili do vlaku a my s Emíkem jsme šli poslední. K našemu velkému překvapení ale už pro zpáteční cestu nebyl vypravený bezbariérový panťák, ale ten starý motoráček. Ano, ten vlak, do kterého nastoupit těmi vysokými schody dělá problém i méně fyzicky schopnému člověku, natož psovi. Emík vytřeštil oči, zaujal pozici „ležím a ani se mnou nehneš” a opravdu jsem s ním nehnula. Po menším výstupu, kdy už jsem se trochu hystericky chovala pro změnu já, vyšel průvodčí a důrazně nás upozornil, že zpoždění si opravdu nemůže dovolit.  

Tak nic, rezignovala jsem. Tenhle výlet se vážně nepovedl, socializaci dneska vzdávám. Do zavírajících dveří jsem už jen stihla zavolat na Vláďu, aby pro mě přijel autem. A jak vláček mizel v dáli malebného údolí řeky Sázavy, sáhla jsem si do kapsy, a měla jsem v ní klíčky od auta. 

Srdečně zdraví Monika

Katka Houšková 

Foto:  Monika Tilschová, Roman Rakovan