Jak se rodil kavalíří kalendář…

Máte rádi zajímavé a originální projekty? Možná by se do této kategorie dal zařadit i „vymazlený“ stolní kalendář, kde hlavní roli hraje maličký kavalír king Charles španěl. Ovšem co všechno předcházelo tomu, než se dostal na svět a jaké „porodní bolesti“ si musela protrpět Míša Čermáková, než svůj báááječný nápad zrealizovala? A chcete si o kalendář na závěr ještě zasoutěžit? Tak račte…

Právě touto dobou před deseti lety jsem (asi z nedostatku jiné činnosti) přišla na báááječný nápad. Usmyslela jsem si, že dám dohromady padesát dva lidí a společně necháme vytisknout pro rok 2010 kavalíří kalendáře. Jako myšlenka to byla pěkná, o to nic, ale kdybych tenkrát věděla to, co vím dnes, asi bych jí šla rychle rozchodit někam do lesa...

Není nad dobré přátele

Už jenom ta představa, že se mi přihlásí tolik zájemců, byla zcestná, ale protože mám skvělé a hlavně odolné kamarády, nenechali mně v pověstném „štychu“, a neobsazené týdny si zabrali pro sebe. Takže třeba Hanka s Pavlem měli týdny hned tři, což by asi nebylo nic proti ničemu, jenže ta kalendářová „spolujízda“ byla a je nastavena tak, že každý, kdo obsadí svými pejsky jeden týden, si zakoupí deset výtisků, které pak může třeba rozdat. Tím jsme se totiž dostali nad hranici pěti set kusů, a tak se cena tisku významně snížila. Co tenkrát se třiceti kalendáři udělali, netuším, ale vytapetovanou kuchyni jimi neměli.

S vakem jak babka svačinářka…

První kalendáře vyšly a mně nastal další úkol, nějak je dostat mezi lidi. Drahou poštu jsem si nechala jako poslední možnost a v taškách, ruksaku a kufru jsem po výstavách a bonitacích rozvážela balíky kalendářů a potichu se modlila, aby lidi, co je měli objednané, na tu kterou akci také dorazili. Kdo to nezažil, ten těžko pochopí, do jaké eskapády jsem se pustila, ale i já jsem odolná a tak příští rok byla akce „Kavalíří kalendář“ rozpoutána opět. To už jsem se domnívala, že mám nejhorší za sebou, že už mě nemůže skoro nic překvapit, ale samozřejmě, že jsem se zase mýlila. 

Krucinál, pošli mi to větší!"

Tak například kvalitní fotky v tiskové kvalitě nejméně jeden mega velké znamenaly pro některé mé technicky nevybavené kamarády deset fotografií (abych si mohla prý vybrat) ve velikosti 300 kB.

 „Větší, musíš mi to poslat větší“, kvílela jsem do telefonu a vzápětí jsem dostala obrázek 320 kB. Ano, byl větší. Každá další edice byla sice organizačně méně náročná, zato laťku jsme výrazně zvyšovali, takže věta: „Tuhle fotku neberu a ten text jsi také schopná napsat líp“, se opakuje se železnou pravidelností každý ročník. Příští rok na jaře vyjde pro rok 2019 edice jubilejní – desátá. Už mám vymyšlený motiv, kamarád Libor připravuje „kalendářového blížence“, tedy kalendář nástěnný a já už se moc těším, jak se budu zmítat v hysterickém oblouku a ječet na Evu, fotografováním nepoznamenanou: „Větší! Krucinál, pošli mi to větší!"

Je to nakažlivé

Jo a nemyslete si, že jsme jediní šílení chovatelé, co si nechávají tisknout kalendáře svého plemene, to vůbec ne. Třeba velká rodina pudlů se pod taktovkou Hanky pustila do kalendářového koncertu také. Tak hodně krásné kalendáře přejeme.

Foto: Míša Čermáková