Jak si vybrat čtyřnohého parťáka pro život

Zvažujete pořízení psa nebo jste se pro něj již rozhodli a nevíte, jak to uchopit? Rozhodujete se mezi „papírákem“ a „útulkáčem“? Pročítáte standardy plemen a stále nemáte jasno v tom, které se k vám hodí? Svůj pohled na výběr pejska nám přiblížily trenérky Helena Pozníčková Hejzlarová a Petra Šatopletová a podělily se s námi i o své osobní zkušenosti. Pokud vás tato témata zajímají, nenechte si ujít tento rozhovor.

Ing. Helena Pozníčková Hejzlarová začala s pejsky pracovat v útulkovém prostředí. Práce s nimi ji nadchla natolik, že se v roce 2010 stala trenérkou psů. Je předsedkyní spolku ISCA z.s., který pořádá kurzy pro trenéry zvířat. Dále je instruktorkou hersenwerku, předsedkyní Kynologického spolku sportu Dog Puller, z. s. a trenérkou i rozhodčí tohoto psího sportu.

Petra Šatopletová se věnuje výcviku tři roky, vzdělávat se začala s pořízením svého prvního psa před jedenácti lety. Měla tři psy z útulku, díky kterým si vyzkoušela řadu kynologických disciplín, nejvíce jí však k srdci přirostl klikrtrénink a hersenwerk. Momentálně se věnuje především výcviku v reálném prostředí a je poradkyní hersenwerku. Založila projekt Street dog a je součástí týmu ISCA,  z. s.

Obě trenérky společně založily v roce 2022 výcvikové centrum Hodný pes.

Jako důležité kritérium obě trenérky uvádějí, zda člověk má, nebo chce zakládat rodinu. „Když už rodinu mám, pes od začátku vstupuje do rodinného prostředí s určitým počtem členů a je pro něj jednodušší si na to uspořádání zvyknout. Platí to i pro plemena, která k dětem nejsou příliš vhodná. Stále je pro ně snazší v tom žít celý život, než když změna nastane až v průběhu jejich života. Pokud však plánuji založit rodinu v budoucnu, měla bych vždy uvažovat o plemeni, které je pro soužití s dětmi vhodné. Příchod dítěte do rodiny je nejen pro psa, ale i pro samotné lidi obrovskou změnou“, říká Helena.

„Dále by měl člověk zhodnotit svůj životní styl. Vedle rodiny to, jakou má práci, kolik času a peněz je schopen a ochoten do života se psem investovat. Nemám na mysli počáteční investici do pořízení pejska, ale peníze na všechny jeho potřeby a zejména na veterinu. Pokud si psa pořídí člověk, který ví, že v případě jeho nemoci či úrazu nebude mít finance na ošetření, považuji jeho rozhodnutí za čistě sobecké“, dodává.

Helča také doporučuje zhodnotit, jakého psa člověk fyzicky zvládne. „Měli jsme v minulosti klientku, mladou slečnu, která k nám chodila s cane corso italiano. Po jedné zimní lekci jsem ji musela doprovodit domů a pomáhat jí, jinak by ji ten pes vláčel po zemi. Když jsem se jí zeptala, co s ním dělá venku, řekla mi, že když někam silně táhne, pustí ho, protože nemá šanci ho udržet. Je to extrémní případ, nicméně apeluji na všechny, aby si uvědomili, že mají za svého psa stoprocentní odpovědnost.“

Poslední otázkou je zhodnocení zkušeností, co člověk o psech ví a na co má. Nicméně Helča doplňuje ze své zkušenosti: „Zvažování, zda jsem schopná psa vychovat, podle mě spadá do samostatné disciplíny – psychologie výchovy. Sama si říkám, že před dvanácti lety, i když jsem hodně studovala, jsem o tom vlastně nic nevěděla, a kdo mi tehdy dal cvičit psy, musel být blázen.“

Petra doporučuje vzít si tužku a papír a sepsat si, co od života s pejskem očekáváte a jak moc jste ochotní se dál učit. „Co chcete s pejskem dělat? Zajímá vás nějaký konkrétní psí sport? Chcete pejska, kterého budete moct vodit všude s sebou? Jste připraveni mít celou domácnost zaplavenou chlupy? Máte auto? Když budete v nemocnici nebo na dovolené, budete mít pro pejska hlídání? Zvažte také svůj zdravotní stav a fyzickou kondici.“

„Pokud se rozhodnete pro konkrétní plemeno, hledejte samozřejmě pouze mezi psy s průkazem původu. Zajeďte se také na vybrané plemeno podívat, chovatel vám poskytne určitý vhled. Setkejte se s ním vícekrát, ideálně vyrazte na několik procházek. Uvidíte, jak se pes chová, a to i v jiném než domácím prostředí a vůči ostatním psům. Může vám to s rozhodnutím, zda si ho skutečně chcete pořídit, hodně pomoci“, doporučuje Helena.

Podle Petry je fajn využít také s rozumem sociální sítě. „Spousta plemen má dobře fungující kluby i facebookové skupiny. Doporučuji zjišťovat si informace od zkušených majitelů, eventuálně se obrátit na poradce chovu. Pokud vybíráte z konkrétních plemen, zajeďte si na některou z velkých výstav, kde se ta plemena protočí, a nebojte se zde lidi oslovovat. Pokud je vaší prioritou konkrétní aktivita, zajeďte se podívat na závody či soutěž. Uvidíte, která plemena se jich nejčastěji účastní a získáte další informace, od kterých se budete moci odpíchnout.

Můžete mít i opačný přístup, stejný jako mám já – chcete dát pejskovi domov a neočekáváte od něj nic konkrétního. Proto jsem si pořizovala psy z útulku. Všechny tyto cesty jsou v pořádku. Podle mě jedinou chybou je pořídit si pejska, který ke mně vůbec nesedí, například když si člověk lenoch pořídí aktivní plemeno. Vztahuje se to i na psy z útulku, vybírejte podle informací či odhadu, která plemena by v něm mohla být smíšena.

Hodně lidí má také strach z toho, že se o traumatizovaného pejska z útulku nezvládnou postarat. Jim doporučuji adoptovat pejska, který je v dočasné péči. Když už někdo pejska v dočasné péči měsíc či dva má, dozvěděl se o něm relativně hodně informací, které vám předá. Pravděpodobně vás i přesto něčím překvapí, jelikož se dostanete do situace, kterou s ním dočaskář nezažil, nicméně velké penzum informací už budete mít.“

Trenérky se shodují, že je nezbytné, aby v této otázce byli všichni v souladu. „Když žije v domácnosti víc lidí, k pořízení pejska by měli přistoupit pouze, pokud se na něm všichni shodnou. Jinak se to rozhodnutí proti nim může jednoho dne nepříjemně obrátit. Nemám na mysli pouze v otázce péče o něj, tu si mohou rozdělit, jak je pro ně vhodné. Můj přítel například moje pejsky miluje, ale jsou stále moji a jsme domluveni, že je nechodí venčit, ani se o ně jinak nestará. Mně to vůbec nevadí, je pro mě důležité, že je má rád a bez problémů s nimi žije. Pokud by je naopak v domácnosti vyloženě nechtěl, soužití by nefungovalo. Na druhou stranu vím, že když budu v práci a někdo z nich bude nervózně přešlapovat u dveří, vyvenčí je právě proto, že je má rád.

Do soužití se psem bych však nenutila žádného člena domácnosti, který je vyloženě proti nebo to pro něj může být nebezpečné. To je třeba respektovat. Já paradoxně znám spoustu alergiků, kteří mají psa. Buď se o alergii dozvěděli po jeho pořízení, nebo si ho pořídili i přes ni. Hodně lidí mi také řeklo, že z hlediska alergie si na svého vlastního psa zvykli. Ale nejsem odborníkem, nevím, jak je to možné.

Také záleží na prostředí, ve kterém žijete. Umím si představit, že si k domu s obrovským pozemkem pořídíte pastevce, kterému bude pobyt venku vyhovovat. Zároveň pokud babička, která je proti a nechce s ním být v kontaktu, na tu jeho část pozemku vůbec nechodí, asi to lze skloubit. Mám ale více zkušeností s tím, že si psa pořizují partneři, a mezi nimi to může být věčné téma, které ze vztahu nevymizí, minimálně dokud tam ten pes bude přítomen“, říká Péťa.

„Začnu tím, že mám moc ráda děti na lekcích. Líbí se mi, když s pejsky pracují a budují si s nimi vztah“, sděluje svůj pohled Petra. „Nicméně veškerou odpovědnost za to, co pes udělá, nese jeho dospělý majitel. Jak může být člověk odpovědný za něco, u čeho není přítomen? Proto jsem toho názoru, že děti by neměly samy psa venčit přibližně do čtrnácti let. Respektive spíše bych to měřítko nastavila tak, že psa nemůže venčit samo dítě, se kterým ještě nemůžu jednat jako s dospělým. Hlediskem není pouze velikost psa a to, zda ho dítě udrží. Rodiče musí počítat s různými situacemi, které mohou nastat. Sedmiletá holčička se svým milovaným maltézáčkem může narazit na nezodpovědného majitele, jehož třicetikilový pes toho maltézáčka zraní. Nemusí být agresivní, úrazy se stávají i při hře. Dítě si s touto situací neumí poradit a neměl by na něj být kladen takový nárok. Nepříjemné zranění se může stát zcela zbytečně psovi, ale i tomu dítěti. Ještě obezřetnější bych byla se psem, který vykazuje nežádoucí nebo jiné specifické chování. Například pokud můj pes nenávidí boxery, tak i když vím, že v našem okolí žádný boxer nebydlí, nebudu riskovat, že samo dítě se psem nějakého náhodou potká. Může dojít k situaci, kterou by dospělý člověk celkem snadno vyřešil, ale dítě v ní nedokáže racionálně jednat, nebo na ni nemá fyzické síly.“

Helena naprosto souhlasí: „Mentální i fyzická nevyspělost jsou důvody, proč by podle mě děti neměly samy bez dospělého venčit psa. Nedávno jsem zrovna viděla na facebooku inzerát, ve kterém dvanáctiletý klučina poptával venčení pejsků jako brigádu. Cením si jeho snahy, ale věřím v rozum dospělých, že mu psy do rukou nedají.“

Podle Helčiných zkušeností proběhl špatný výběr téměř u každého druhého psa. „Všech lidí v Hodném psovi se ptáme, proč si zvolili to konkrétní plemeno. Velice často si teprve u nás na lekcích vyjasní, jakého psa si vlastně pořídili. Nejčastěji to vidíme u loveckých plemen. Například majitelé maďarských ohařů často netuší, jak velice aktivní plemeno si vybrali. Dá se s ním samozřejmě dobře žít, pokud tomu psovi dáte vše, co potřebuje.

Dále často jako nevhodný výběr hodnotím pořízení labradorského retrívra. Lidé u nich často přehlíží, že jsou loveckým plemenem, neposkytnou jim dostatek zaměstnání a zároveň neuhlídají, aby nesnědli vše, co potkají. Bohužel neznám labradora, který by byl v dobré fyzické kondici. Není to však chybou psa, stravu a aktivitu mu musí hlídat majitelé. Můj německý ovčák by také snědl, co vidí, ale má naopak problém přibrat. Je to tím, že jsem s ním aktivní.

Kvůli nežádoucímu chování pejsků se na nás často obrací majitelé border kolií a ostatních ovčáckých psů. Pasou auta, nahání lidi, štípou dospělé i jejich děti. Lidé jsou vlastně často překvapeni těmi základními vlastnostmi, které k danému plemeni patří.

Mám pocit, že se to kupodivu neděje u pracovních psů, jako je třeba německý ovčák. Na druhou stranu se občas setkáme s tím, že si je pořídí lidé, kteří na ně nestačí fyzicky, což může vést k vážným následkům. Při výběru je tedy potřeba zvážit i to, jakou škodu může pes způsobit v případě, že ho nezvládnu vychovat.

Samostatnou kapitolou jsou vlny módních plemen, dnes bych mezi ně řadila zejména shiby a basenji.“ Petra tento názor potvrzuje: „Mám pocit, že za dobu, po kterou se profesionálně věnuji výcviku, jsem asi nejvíc záležitostí řešila se shibami. Některé věci jsou drobnosti, jako třeba manipulace, kterou obecně nemívají moc rády. Majitelé se na mě obrací s tím, že na ně pejsek při sahání na pacičky vrčí a chňape po nich. To je relativně jednoduchá práce. Ale poměrně často se setkáváme s agresivními projevy vůči jiným psům. Mám dojem, že lidem dělá problém pochopit, že shiba není společenský pes, a také, že je těžší ji motivovat ke spolupráci.

V posledních letech se roztrhl pytel také s nádhernými welsh corgi. Mně se ti psi moc líbí, ale samotnou mě v jednom dokumentu o nich překvapilo, jak všestranní pejsci to jsou. Na těch krátkých nožičkách toho vlastně zvládnou opravdu hodně.

Oblíbené plemeno je také jack russell teriér, u kterého lidé často dojedou na to, že je velmi aktivní, chytrý, zvídavý a učenlivý.  Poměrně dost trpí, když jeho potřeby nejsou naplněny. Je mi proti srsti pracovat s lidmi, kteří mají doma jacka russella, který jim ničí věci a chtějí, abych ho to odnaučila, zatímco nejsou ochotní mu poskytnout adekvátní stimulaci a aktivity. Připadá mi, že podobně jsou na tom i oblíbení stafordšírští bullteriéři, kteří jsou velkými sportovci.“

„Na viszlách se lidem líbí, že jsou aktivní, představují si, že s nimi budou chodit na procházky. Jsou to také subtilní, celkem skladní psi. Lidé jsou ale často překvapení, že loví. Myslí si, že potřebují lítat a jejich potřeby jim naplní aportování míčků. Potom vyjasňujeme, že když pes nalítá za míčkem tisíce kilometrů, nemá to s loveckým výcvikem nic společného a bavíme se o tom, co to skutečně obnáší. Stejně tak lidi překvapují lovecké vlastnosti labradorů, které považovali pouze za roztomilé medvídky vhodné k dětem.

U shib zase nejčastější odpovědí bývá, že ji má kamarádka nebo soused a zamilovali se do jejího vzhledu“, popisuje svoje zkušenosti Helena. „Souhlasím a myslím si, že nevýhodou toho psa je právě jeho krása“, doplňuje Petra. „Většina majitelů shib mi říká, že si ho pořídili, protože se jim líbí. Za poslední dva roky jsem pracovala se šesti shibami nebo jejich kříženci a mám pocit, že z nich si pouze jedna paní vybrala to plemeno se správnou motivací. Chtěla psa solitéra, který nebude zvědavý na ostatní psy. Trénují spolu všechno jako naši ostatní klienti, jen svým tempem vzhledem k tomu, že není snadné ho motivovat. Ve vztahu k ostatním psům ho vlastně učí jen ignoraci. Je to asi jediný člověk, který na otázku, proč chce shibu, vyjmenoval její skutečné vlastnosti. Vzájemně si vyhoví a krásně jim to klape.

U loveckých plemen se setkávám s tím, že ho měli dříve v rodině někde na vsi a jiného psa nechtějí. Nebo muži často nechtějí malého psa a o ohařích se dozvěděli, že jsou aktivní a nekonfliktní. Nicméně přehlížejí jejich lovecké pudy a vlastnosti.

U borderek bývá důvodem inteligence. Mám však pocit, že hodně lidí nechápe, že chytrý a učenlivý pes neznamená, že se již rodí vychovaný. Potkávám potom borderky, které pasou vše, co se hýbe, protože jim majitel neposkytuje žádné zaměstnání a vyžití.

Od welsh corgi kvůli jeho vzhledu lidé očekávají klidného společenského pejska. Na Vinohradech jich potkávám celkem hodně s očividnými přebytky energie, kteří jsou na spoustu věcí reaktivní. Přitom je to chytré ovčácké plemeno se vztahem k práci.“

„Je to neustále omílané téma, i Helča už to zmínila: pokud chcete čistokrevného psa, kupte si ho od slušného chovatele a s průkazem původu. Prosím, věřte, že průkaz původu není vstupenkou na výstavu. Je to jeho rodokmen, potvrzení plemene a původu psa. Sama mám fenku, která se narodila v množírně, a mám štěstí, že je ještě relativně zdravá. Řešily jsme vleklé záněty uší, prasklé kolenní vazy (což je u malého psa, který navíc není v zátěži, hodně neobvyklé), špatnou peristaltiku střev a kompletní selhání štítné žlázy. Je toho dost, ale nejde o nic, co by ji ohrožovalo na životě, řešíme to dietou a medikací. Každopádně když mi někdo řekne, že by chtěl čivavu bez průkazu původu, řeknu mu, že bude vypadat jako moje Čoko a že budou také řešit řadu zdravotních obtíží.

Dále mám tendenci zrazovat lidi od plemen, která jsou zrovna moderní. Myslím si, že některé chovatelské stanice zejména těchto plemen jsou vlastně legalizované množírny. Například bych nikomu nedoporučila pořídit si francouzského buldočka. Pokud chcete malého, klidného, rodinného pejska, pátrala bych jinde než mezi brachycefalickými plemeny. Neříkám, že s nimi nemám i super zkušenost. V kurzu máme zdravého buldočka se skvělou povahou, s nímž majitelé cvičí, protože zjistili, že má zájem o práci, což je skvělý přístup. Ale jen na základě této zkušenosti bych ho dalším lidem nedoporučila“, shrnuje Péťa.

Helča s úsměvem vypráví, že její muž by stoprocentně řekl, že si naposledy pořídila naprosto nevhodného psa. „Ve zkratce bych řekla: německý ovčák k malému dítěti. Naše situace je však taková, že nejsem amatérem, psy roky trénuji. Německého ovčáka jsem už měla a docela hodně jich znám, takže jsem věděla, co můžu očekávat. Také jsem věděla, co od něj chci. Moc mě baví sportování s ním a to, že se mnou chce dělat naprosto cokoli, ať už trénink poslušnosti, dog puller nebo canicross. Ale když byl Pantík štěnětem, nebylo možné ho ani pohladit, mazlení nepřipadalo v úvahu. Okamžitě se psychicky vzrušil, štípal a kousal. Stále to někdy dělá, ale již v mnohem menší míře. Vůči cizím lidem je stále hodně vítací, může se z nich zbláznit a moc projevené lásky mu škodí. Odmalička má hodně silný stisk, už se štěněcími jehličkami byl schopný prokousnout ruku. Doposud když mu dám nový puller, on se rozjede a neovládne se, přeštípne ho na jedno kousnutí. Nicméně dosavadní dvouletá práce mu pomohla a je teď vlastně úplně zlatý. První rok jsme v podstatě pracovali jen na klidu okolo naší dcerky. Měla jsem všude připravené krabičky s odměnami, prokrmovala ho a učila klidu ve všech situacích, kdy se zvyšovala jeho excitace. Například když jsem ji přebalovala, později když jsem jí obouvala boty. Vlastně vždy, kdykoli se děla nějaká aktivita, kde se sdružili lidi, nebo Emma dělala jakýkoli zvuk nebo pohyby, tedy téměř pořád. Výsledkem je, že je s ní úplně super, má ji rád, hlídá ji. Nikdy ji neštípne, je jediná, kdo ho může hladit, můžou se spolu i honit. Podle mě s ní má podvědomě utlumenou energii. Jsem tím teď ale nasycená a až oba moji psi zemřou, chci nějakého klidnějšího rodinného psa pouze na procházky, bez jakýchkoli ambicí. Například King Charles španěla, který je naprosto vhodný k dětem. Bude potřebovat menší klec v autě, nebude zaplňovat celý kufr. Dcera si s ním bude cvičit podle sebe a mně to bude úplně jedno.“

Péti příběh je odlišný. „Od dětství jsem hodně chtěla psa, naši ho však nepořídili zaprvé proto, že ségra je alergik a zadruhé nebyli pejskaři, nechtěli měnit svůj životní styl a uvědomovali si, jaká by to byla odpovědnost. Zpětně mi jejich přístup připadá maximálně zodpovědný. Já jsem si tedy psa pořídila ve chvíli, kdy jsem měla vlastní domácnost. Měla jsem jasno v tom, jaké psy nechci. Věděla jsem, že mě to táhne k malým pejskům a zároveň jsem zvažovala svoje možnosti. Například jsem neměla auto, proto jsem chtěla pejska, kterého pohodlně unesu. Před dvanácti lety, kdy jsem si pořizovala prvního psa, jsem neměla žádné velké kynologické znalosti a moje úvaha byla, že chci psa, který se mě ideálně nebude snažit sežrat, protože s tím bych neuměla pracovat. Rozhodla jsem se začít venčením psů v útulku. Zašla jsem tam třikrát a hned jsem si přivedla domů Lolinku. Teprve s ní jsem začala číst knížky a vzdělávat se. Pozitivka ke mně přišla přirozeně, jelikož když je pes můj kámoš, nebudu ho přeci trestat. Jednoho dne mě kamarád vytáhl na klikr trénink, který mě pohltil. K ostatním aktivitám jsem přistupovala tak, že jsem zkoušela, co by nás společně bavilo. Dostala jsem se tak k hersenwerku, agility, záchranářskému výcviku, obranám a dogtrekkingu.“

„Vlastně moc ne, nepotřebovali jsme ho, jelikož jsem ho učila odpočívat jiným způsobem. Od příchodu k nám měl program na to, kdy bude mít aktivitu a kdy odpočinek. Využívám klec a když ho do ní zavřu, je naučený v ní odpočívat. Interakcí, pachů a ostatních vjemů, které by hersenwerkem získal, má dostatek na trénincích. Takže mu hlavolamy dávám spíše pro zábavu, ale neučím přes ně cíleně klid nebo něco jiného.

Hersenwerk obecně mi však dal dva hlavní poznatky. Naučil mě dobře si nakoukat psy. Když ho člověk se psem dělá, vidí na něm detaily, které běžně přehlídne. Ta aktivita je v porovnání s běžnými interakcemi klidnější, pes se pohybuje pomaleji a jelikož řeší hlavolam sám, člověk má klid a prostor ho pozorovat. Schopnost psy takhle pozorovat je um, který jsem si převedla do všech oblastí života s nimi. Druhý poznatek je, že takhle zdánlivě málo dokáže udělat hodně muziky. Tato aktivita, která vypadá nedůležitě, může být hodně podstatná a pomoci s řešením spousty problémů. Nejvíc jsem se mu věnovala s Rastíčkem, mým předchozím německým ovčákem, a to celý jeho život. Měl nemocné srdíčko a když ve stáří nechtěl jíst, byl hersenwerkem i krmený. Pomohl mu hodně psychicky, s jeho labilitou, kterou podle mě získal v důsledku toho, jak se k němu choval jeho předchozí majitel. Pokud člověk něco obdobného s pejskem řeší, může být hersenwerk součástí terapie.“

Moc vám děkuji za velmi obohacující rozhovor.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Jaroslava Hejzlara, archiv Petry Šatopletové, archiv Hodného psa, Pavlína Vajsová, Pixabay

https://www.hodnypes.cz/