Jak štěňátka přicházejí na svět, aneb Z deníčku těhotné Štěkny – 11. díl

Vítejte u jedenáctého dílu seriálu povídání o naší hovawartí mámě Štěkně a jejích osmi chlupatých výtržnících. Dnes na téma „jak postavit štěňátkům ohrádku.” Pokud plánujete sami odchovat nějaký vrh, jistě vám přijdou chyby a omyly jiných chovatelů vhod!

Každý z nás v životě viděl ty krásné fotografie, na kterých leží elegantní psí máma, kolem ní si hrají veselá štěňátka, pyšný chovatel na to dění z dálky dohlíží, a to vše na pozadí zahrady podobající se parku ve Versailles. Realita je ovšem bohužel jiná! Co na chovatele skutečně čeká? Krev, pot, slzy, nepořádek, smrádek, vydupaná zahrada, zničené květiny, okousaný nábytek... a mohli bychom pokračovat. Nyní se podíváme na návod, jak postavit štěňátkům ohrádku.

Kolik uděláš chyb, tolikrát jsi chovatelem

Při mém prvním vrhu jsem skutečně měla tu naivní představu, jak sedíme celá rodina v altánku u kávy, kolem nás pobíhají štěňátka a vesele si hrají. Jasně, že štěňátka si nehrají na ploše k tomu určené, ale zcela zásadně v místech ke hře nevhodných, jako jsou pěstěné záhony růží, maminčina poctivě opečovávaná skalka nebo ještě hůř, v místech nebezpečných, kde se dá někam spadnout nebo se o něco zranit.

První den po té, co jsme vynesli štěňátka ven a ta ihned začala sáňkovat po již zmíněné skalce, nám bylo jasné, kolik uhodilo, a tak jsme postavili ohrádku. Naivně jsme použili drátěný plůtek výšky půl metru. Druhý den to štěňátka přelezla. Jasně, je to velké plemeno, tak jsme ohrádku hnali „o štok” za použití vlnitého plastu. To vydrželo dva dny a opět jsme fičeli do hobby marketu. Nakonec jsme postavili ohradu z metr a půl vysokých kari sítí, a s tou jsme následně odchovali všechny další vrhy. Instalace je rychlá, ohrada je bezpečná, nedá se podhrabat ani rozkousat, a za relativně nízký peníz lze oplotit půl zahrady a oddělit tak místo určené pro likvidaci od místa, které si hodláte ještě někdy užít.

Inovace bez legrace

Roky rokoucí to fungovalo, tak proč to měnit? Proč nás vůbec napadlo tentokrát nepoužít kari sítě? Čert ví! Máme kamaráda Luboše, a jisto jistě to byl jeho nápad. Pravdou je, že ta rezavá kari síť není moc pohledná, že štěňátka vypadají trochu jako za mříží, navíc to není hezké pozadí na fotkách. A tak přišel Luboš s bezva nápadem – použijeme ochrannou sportovní síť určenou na lyžařské svahy! No to je nápad, hned se mi líbil. Síť je oranžová (to bude krása na fotkách), absolutně bezpečná (vždyť zachytí i lyžaře ve stokilometrové rychlosti) a můžou jí klidně kousat, nic se nestane. Už jsem to viděla zcela jasně, jak si budeme užívat se štěňátky v oranžové ohrádce a všechny návštěvy ji budou obdivovat.

Štěňata už dovršila věku, kdy je třeba je vážně zabezpečit, aby nelítala po celé zahradě a nedej bože se jim nepodařilo zdolat sousedovic plot, takže jdeme na to. Luboš nám sice dovezl síť a k ní potřebné ocelové tyče a háčky, ale po pravdě, zkušenosti s instalací na lyžařském svahu nikdo z nás neměl. A to byla právě ta chyba! Roman, přesvědčen o svých kutilských dovednostech, se pustil odvážně do díla. Práce mu šla od ruky, tak si vesele pískal a za několik hodin postavil polovinu ohrádky. Dali jsme si společně kávu a zřejmě nás osvítil duch svatý, protože jsme v instalaci ohrádky nepokračovali, ale napřed se rozhodli tu polovinu vyzkoušet.

Nejlepší atrakce všech dob

Kdo mohl tušit, že z oranžové sítě se místo ochranné ohrady stane během pár minut úžasná průlezka! Štěňátka naběhla do „skoro ohrádky.” Ti odvážnější běželi prostě podél sítě, a když našli konec, tak běželi druhou stranou zase zpátky. Ti méně odvážní stáli před sítí a čekali na odvážnou partu, až dorazí. Půlka štěňat venku a druhá půlka štěňat uvnitř sítě. Takovou legraci ještě nikdy nezažili! Štěkali na sebe přes síť jako smyslů zbavení a jedna parta se zkoušela dostat ven a druhá dovnitř. Čím déle to nešlo, tím větší tropili povyk.

Hovawart není žádné pako, takže ti chytřejší rychle pochopili, že Roman nepoužil potřebné množství stanových kolíků, a že síť u země není tak docela pevná. A tak začali podlézat. Jeden ven, druhý dovnitř. Ten, který prolezl ven, štěkal na ty uvnitř a naopak. Sousedi nás museli milovat, až do centra vesnice se nesl nepřetržitý hukot, jakou měli radost z nové zábavy. Proč se asi jejich matka jmenuje Štěkn, nemusím zdůrazňovat. A znovu a znovu. Jeden prolezl ven a začal zběsile štěkat na ty uvnitř. A naopak! No, zábava na celé odpoledne.

Ne všechna štěňata ale používají hlavu, někteří z nich používají více hrubé síly. A protože všichni chtěli být venku i vevnitř najednou, tak ti méně chytří (zato silnější) si usmysleli, že zkusí sítí proskočit. Vážně to nejde. Kdyby se zeptali, tak bychom jim to řekli. Že je to síť pro lyžaře a že ji není možné fyzickou silou zničit. Co nás ovšem nenapadlo, jakého elastického efektu může taková váha jednoho štěněte docílit, když se rozběhne, odrazí a vší silou do sítě skočí.

Vertikální trampolína

A tak jsme štěňatům zcela omylem pořídili na zahradu trampolínu. Sice jsem to plánovala, pořídit dospělým holkám trampolínu kvůli kondici. Ale tak nějak jsem chtěla zvolit běžnou variantu na skok do výšky, nikoliv vertikální trampolínu, která odmrští psa směrem, ze kterého se odrazil. Naštěstí ta štěňata jsou vážně „gumová”. Samozřejmě, že zábava skákání směrem do sítě zaujala okamžitě všechny, takže se předháněli v tom, kdo se víc odrazí a kdo dál doletí. Za ustavičného štěkotu. 

Byla by to zábava i pro nás, kdyby se některým výtečníkům nepodařilo sítí procpat hlavu a nehrozilo jim oběšení. Ke všemu jejich bezmocnosti ihned využívali ostatní, kteří chudákovi visícímu v síti vždy pořádně naložili.

To už mi došla trpělivost, síť musí okamžitě dolů. Jenže demontáž, ačkoliv je rozhodně snazší, než montáž, také není hotová právě raz dva. Takže místo odpolední kávičky se Roman snažil co nejobratněji a nejrychleji sundat tu úžasnou ohrádku a já jsem běhala kolem něj, nadávala jak špaček, a snažila se vysvobodit ze sítě jednu štěněcí hlavu za druhou. To byl poslední level celé této zábavy, tedy když jsem se kromě sítě do hry vložila ještě já, ječící a nadávající. Jistě si dovedete představit, jak se štěňátka pobavila a o kolik nervových buněk jsem při tom já přišla.

A závěr toho všeho?

Nakonec jsme museli zkonstatovat, že všichni přežili, a to je podstatné. Nikdo se neoběsil, nikdo se nezabil při skocích na trampolíně a my s Romanem si srovnáme pocuchané nervy trochou vínečka. Až ti malí výtržníci usnou, pochopitelně.

Kari síť už ovšem nemáme a po pravdě, ani jsme neměli náladu na další zábavnou instalaci, na kterou již byla naše štěňata připravená. A při představě, že své zkušenosti ze zábavy v lyžařské síti přenesou do železné kari sítě, se mi dělalo trochu mdlo. A tak se poprvé stalo, že naše štěňata neměla žádnou ohrádku. A ono to fungovalo! Překvapivě jsme zjistili, že když nejsou omezení prostorem, tak se ani nikam jinam nesnaží dostat a když nejsou překážky, není co překonávat. Jistě, obětovali jsme nějaké ty levandule, pivoňky, bergénie..., ale to všechno zase doroste! A za trochu té štěněcí radosti ta květena stojí.

Katka Houšková
Foto: archiv Katky Houškové, Roman Rakovan

www.katcinasmecka.cz, www.villarivvis.sk