Jak štěňátka přicházejí na svět, aneb Z deníčku těhotné Štěkny – 12. díl

A je to tady zase, Štěkna se hlásí o slovo! Prý už o ní dlouho nebylo slyšet. Jak se žije naším malým štěkníkům a hlavně, jak se žije nám? Chovatelství je radost, ale hlavně starost. Tentokrát se podíváme na další kolo výběrového řízení na nové majitele!

V osmém dílu našeho seriálu jsme se zaměřili na první výběr nových majitelů pro štěňátka. První výběr je ale vlastně jen taková „online seznamka”, ze které se o zájemcích moc nedozvíte. Můžete rovnou vyselektovat ty vyloženě nevhodné, ale pravda je samozřejmě taková, že více můžete zjistit teprve při osobním setkání. Proto na něm samozřejmě trváme a bez osobního setkání žádnou závaznou rezervaci neslibujeme. Nikdy! 

Jako na pracovním pohovoru 

Při prvním setkání s novými majiteli je to hodně podobné jako na pracovním pohovoru. Vy máte něco, co zájemce chce, a udělá vše pro to, aby to získal. V případě pohovoru práci, v našem případě štěně. A ať už je člověk upřímný nebo podvodník, každý se snaží působit lépe, vypadat solidně a slibovat přesně to, co si myslí, že chcete slyšet. Abych řekla pravdu – každý zájemce o štěně je potenciální darebák. Ano, darebák! Lotr, který bude vámi vypiplané a mnohdy i vlastnoručně kojené vymazlené nejsladší štěňátko na světě určitě týrat. Napřed ho vyhodí z obýváku, potom ho zavře do boudy, pak ho buď vezme (lepší případ) na cvičák, kde ho ale bude týrat zase svojí neschopností nebo nevezme (horší případ) na cvičák, a bude ho týrat svojí neschopností doma. A za rok zavolá, že má problém. Tak to ne, hochu..., tobě bych neprodala ani morče! Říkám si opravdu často. A někdy se spletu! Často mnou vyhozený zájemce, který působil jako největší idiot pod sluncem, nakonec získá štěně od jiného chovatele a potkám ho na nějaké hovi akci jako milého a příjemného člověka. Pak nezbývá než zalitovat. Ale většinou se nepletu!  

Kupte si raději plyšového! 

Jednou přijel na návštěvu tak strašný zájemce, že jsem mu místo štěněte dala do ruky leták z hračkářství a poslala ho koupit si psa plyšového. Také se vám občas stává, že vidíte nějakého majitele psa a říkáte si: „Kdyby si tak, blbec, koupil místo psa raději tenisovou raketu?” Trochu si vymýšlím, nestalo se mi to jednou, že zájemce byl tak strašný. Stalo se mi to mockrát! Ale jen jednou jsem měla doma ten leták z hračkářství. 

Zkrátka některým lidem pes, potažmo velké plemeno, potažmo hovawart, do ruky prostě nepatří. A úkolem chovatele by nemělo být prodat, ale vhodně umístit. Dát štěně prostě takovému člověku, se kterým je naladěn na stejnou notu. Člověku, který má cit pro zvířata. Člověku, který dokáže psa správně vychovat, který se mu bude plnohodnotně věnovat a který mu bude oporou i kámošem. A to u některých plemen není právě snadné! A hovawart není výjimkou. S úplně jinou zodpovědností se prodává pětikilový pudl a s jinou čtyřicetikilový hovawart.  

Štěňátko na hraní pro naši holčičku

Ráda dávám k dobrému historku „Jak mi naši koupili psa”. Bylo mi deset, a chtěla jsem hovawarta. V Německu na táboře jsem si koupila pohled krásného plavého psa a přijela z tábora se slovy: „Chci psa!” Nebyli skladem, neboť v té době byl u nás chov hovawartů teprve v plenkách, a tak druhá volba automaticky padla na briarda. Kdo v mém věku viděl film Mrkáček Čiko, jistě pochopí. Při první návštěvě u štěňat chovatelka prohlásila, že fenu-matku nemůže ukázat, protože je tak zlá, že by je všechny pokousala. První signál pro moje rodiče, aby vzali nohy na ramena. Nestalo se. Po jejich sdělení, že chtějí štěně koupit desetiletému dítěti, je měla chovatelka vyhodit. Nestalo se. A tak jsem já dostala briarda a ani moje rodiče, ani chovatelku ve snu nenapadlo, že by to třeba mohl být trochu problém. Že čtyřicetikilový briard bude mít brzy vyšší hmotnost než já, a hlavně víc rozumu než já, a že se mnou bude pěkně mávat a že to možná dopadne dost blbě. Dopadlo to dobře, ale bylo to štěstí a náhoda a fakt, že se mně ujala hodná paní, která mně dotáhla na cvičák, a moje briardka fungovala na Václaváku bez vodítka a dokonce padla i nějaká ta zkouška.

Známí nebo cizí, na výslech musejí všichni 

Ale k našim zájemcům...  Je jich vážně moc! Je to fajn, že je z čeho vybírat, ale znáte to – je to jako s jídelním lístkem v restauraci. Když je tam pět jídel, vyberete si guláš a spolehlivě si pochutnáte. Když má lístek třicet stran, tak půl hodiny vybíráte a potom litujete, že jste nevybrali svíčkovou. Nebyla by třeba lepší? A chutnal mi vlastně ten guláš? Čím víc zájemců, tím víc času, práce, vybírání a hodnocení. Trošičku nám usnadnili výběr naši přátelé, kteří nám řadu zájemců doporučili. Ano, vlastně až na dva psy odešla všechna naše štěňátka k lidem na doporučení. To je vždy fajn, když se za vás někdo zaručí, máte lepší vyjednávací pozici. Ale ne jistou! Prověřit jsme pochopitelně museli i ty doporučené, protože po pravdě – pokud by došlo na lámání chleba, zodpovědnost je vaše, nikoliv vašeho/jejich přejícího přítele a štěňata jsou vaše, ne jeho. A obezřetnosti při výběru opravdu nikdy není dost, ani v tomto případě! 

Jedinou výjimku z vleklých výslechů v uzavřené místnosti pod rozžhavenou žárovkou mají bývalí majitelé našich štěňat, kteří už od nás nějaké to zvíře kdysi dostali, a se kterými jsme od té doby v kontaktu. A máme velmi konkrétní představu o tom, jak se o psa starali, co všechno pro něj dělali, jak se mu věnovali, a jak ho nakonec nechali odejít. 

Pod drobnohledem 

Samozřejmě, že každý chovatel má jinou představu o budoucích majitelích. Někdo má zájem, aby jezdili po výstavách, jiný aby to dotáhli ke zkouškám, někdo preferuje zájemce o další chov. A někomu stačí, že se pes bude mít dobře! My se jako chovatelé snažíme vybrat konkrétnímu psovi konkrétní vhodnou rodinu. Náš chov je sice v rámci plemene považován za pracovní a ano, majitelé se zájmem o výcvik jsou nám už od pohledu milejší. Ale každé štěně je jiné, a i když je vrh vyrovnaný, před každým z nich se otevírá úplně jiná budoucnost. Jedno štěně může ukázat vlohy pro výcvik, jiné může mít výtečný exteriér, a třetí má vadu, která ho již předem vylučuje z chovu, ale zase je to slibný obranář. Pravděpodobnost, že z deseti štěňat ve vrhu jich bude deset skvělých obranářů nebo výstavních šampionů, je mizivá. Tedy spíš žádná. Proto je úlohou chovatele pro slibného obranáře vybrat majitele se zájmem o práci, a naopak hezkého knedlíka umístit k lidem, kteří se těší, že absolvují nějakou tu výstavu. Protože pokud by to bylo naopak, majitel hezkého lenocha by se trápil na cvičáku a majitel obranáře by vozil z výstavy samá VDčka a ještě možná řešil výchovný problém. 

Proto se na pohovor u chovatele nedá připravit tak jako na pracovní pohovor. Protože zájemce vlastně neví, co chovatel chce slyšet. A u nás je to celkem jasně dané – my chceme slyšet v první řadě pravdu! Na první pohled poznám lháře, který tvrdí, že bude vymetat všechny výstavy a přitom nepozná škaredé štěně od hezkého a stejně tak rozpoznám aktivního člověka od lenocha, který bude na cvičáku leda tak online. Žádná odpověď tedy není špatná či správná, jen pro některé zájemce zkrátka vhodné štěně nemáme a u některých si myslíme, že se bude mít lépe. 

Co hovoří PRO a co PROTI 

Chování psů ve smečce:

Máme doma více psů, a z jejich reakce poznáme hodně. Pokud Dráča nebo Godzila řeknou, že ne, tak prostě ne. Pokud se ale naše nekontaktní fena někomu rovnou nacpe na klín, tak je jasné, že je to ten pravý. 

Vychované děti: 

Pokud má rodina nějaké děti, vždy trváme na tom, abychom je viděli. Jednak chceme vidět, jakým způsobem se děti budou chovat ke psům (tam přichází první selekce), jednak jde o jejich vzájemnou komunikaci a výchovu. Prodali byste štěně člověku, který nedokáže vychovat ani dítě, které mu rozumí? Já tedy ne.... 

To jsou dva takové první signály, které se nedají oklamat. Zpovykanému harantovi nevysvětlíte, že se má půl hodiny chovat slušně „jen na oko...” a moje psy ani žrádlo nepřesvědčí, aby se kámošili s nějakým hanebným člověkem. A zase jsme u toho – každý je prostě potenciální darebák! 

Zájemci první 

Jirka a Kačka byli doporučení naší fajn kamarádkou a na návštěvu přijeli jako první. Můj první dojem byl bohužel strašný, protože jsem je znala z Facebooku. A všichni víme, jak dokáží být sociální sítě a některé fotografie zavádějící. Potetovaný párek, věčně věků někde na dovolené, sklenka šampáňa u bazénu, nová vymazlená zahrada i dům... no majitelé snů to fakt nebyli. Když si představím svoji neděli, jak jdu zablácená ze stopy nebo se vracím v poloroztrhaných hadrech ze cvičáku, a jejich neděli u bazénu, zřejmě párty, a někde uprostřed zahrady v kotci zavřený pes... Ty sem ani na návštěvu nezvi! Byla moje první reakce. Ale už tu byli, už si to hasili na terasu. K mému údivu nevypadali nijak snobsky, menší chlapeček celkem vychovaný (až časem vyšlo najevo, že vrcholově sportuje), větší holčička trochu rozespalá z auta, ale celkem tvárná. Tak to bychom měli, první dojem není zase tak zlý.  

Po chvíli povídání se ukázalo, že čistě teoreticky by možná mohli stát za to... než se Jirka vytasil se svým plánem zahrady, kde uprostřed byl vážně ten kotec určený na přenocování našeho štěňátka. My štěňata do boudy neprodáváme, zněla zcela striktní odpověď. A to je pravda, my spaní zvířat mimo dům nepodporujeme a zvířata do takových podmínek nedáváme. Kotec ano, kam si chodí pes odpočinout, když chce, případně kam ho zavřu v případě potřeby. Ale model „já jdu spát a ty hybaj hlídat ven” není v souladu s naším přesvědčením ani s etickým chováním. Výjimku má pouze pes, který ten den prošel nějakou parfumerií v podobě týden chcíplé ryby nebo kravského hnoje. Ten bude za odměnu vonět venku tak dlouho, dokud nevyčichne. 

Jirka rázně bouchnul do stolu, až jsme se lekli. Teď jste mi pokazili celý architektonický projekt zahrady! Chvíle přemýšlení, jestli si dělá srandu, myslí to vážně, nebo ho máme rovnou vyhodit? Kačka byla ticho, my na sebe s Romanem nechápavě koukáme, a Jirka přechází sem – tam a evidentně se mu kouří z hlavy. No jo, dává to smysl, asi máte pravdu. Tak kotec teda zrušíme, fena bude bydlet námi. Co dál? Ten se s tím teda srovnal celkem v pohodě, nemyslíte? 

Chtěli bychom vědět, jaká je cena. „Jo, a to jsem ti ještě chtěl říct!” pokračuje Roman. On ten hovawart, když ho naučíš... Jirka čeká na cenu, ale marně. Když se dá Roman do vyprávění o povaze hovawarta, těžko ho někdo přeruší. Děkuju, Romane, to jsou skvělé informace. A kolik to štěně stojí? „Dáte si někdo ještě kávu nebo čaj?” Koukám, že hosté už mají prázdné hrnečky, tak nabízím. Jsem přece hostitel. Otázku o ceně jsme podruhé nějak přeslechli. Já si ještě kafe dám, možná pro děti nějakou limču. Ale chtěl jsem se zeptat na tu cenu! „Mamíííí, mně se chce na záchod!” Prosí chlapeček. Tak pojď se mnou, já ti ukážu... již potřetí jsme zakecali cenu štěněte. 

Vyprovodili jsme návštěvu, sedíme na terase a zvažujeme všechna pro a proti. Nejsou tak špatní, jak jsem se bála, uznávám. Mně se docela líbili, říká Roman. Asi po hodině debaty se shodujeme, že bychom jim zřejmě štěně prodat měli, že budou fajn.  

Ve stejný čas na jiném místě... „Tak co myslíš, Jirko, prodají nám to štěně? Stoprocentně ne. Vždyť nám ani nechtěli říct, kolik stojí!“ 

Zájemci druzí 

Po telefonu působil Honza jako příjemný pán, po hlase daleko starší, než skutečně byl. Hovawarta chtěl pro svou přítelkyni. Zřejmě v pomatení smyslů nebo v důsledku silné dopravní zácpy, během které jsem s ním telefonovala a současně řídila a ještě stihla nadávat, jsem opomněla několik důležitých otázek. Jako například jakou mají s přítelkyní kynologickou minulost, proč si hovawarta vybrali a tak dále. A pozvala jsem je na návštěvu. Velká chyba!  

Před domem zastavil žlutý kabriolet, interiér bílá kůže. Nijak nehodnotím autopark zájemců o štěňata, jen si vždy představím, jak se v tom autě bude vozit pes. V tuto chvíli na mně při takové představě šly trochu mrákoty. Z vozu vystoupil chlapec – kdybych neviděla, že řídil, víc jak sedmnáct bych mu nehádala. Přítelkyně o trochu mladší. Tak vás tady vítám, podávám oběma ruce. Honza byl celkem příjemný mladík, nicméně on i jeho Ivetka měli stisk leklé ryby. Už vidím, jak takový párek bude vychovávat hovawarta, navíc chtěli samce. Opět na mně jdou mdloby, ale neházím flintu do žita, třeba se ještě ukážou! „To bude Ivety pes, všechno budete konzultovat s ní, já jako bych tady nebyl.” Konstatuje Honza a já s Ivetou začínám rozhovor. 

Já: „Proč jste si vybrala hovawarta?“ 
Iveta: „No, já jsem chtěla mopslíka. Ale Honza řek, že to není pes, a že mi koupí leda toho vašeho hovavárda.“ 

Aha, tak slečna nebude asi zrovna kynolog. Vrtá mi hlavou, na co teda bude mít hovawarta, když původně chtěla mopse (pokud teda myslela mopse) a tak pokračuju ve vyptávání. 

Já: „Slečno, proč si vlastně chcete pořídit psa?“ 
Iveta: „Na golf.“ 

Nejsem si jistá, že jsem dobře slyšela. 

Já: „Na golf???“  
Iveta: „Nóóó! Honza totiž chodí každou středu na golf, víte?“ 

Piští Iveta, trochu se u toho kroutí a očekává můj obdiv. Uffff! 

Já: „Já tomu asi špatně rozumím, a co s tím psem na golfu budete dělat?“ 
Iveta: „Když já se tam strašně nudim, víte? Tam jsou samý starý ženský jinak. Tak že bych tam jako měla aspoň toho psa, abych tam nebyla sama!“ 

Nadšeně popisuje Iveta svoji vizi trávení středečního odpoledne a opravdu jí přitom září očička jako malému dítěti při pohledu na vánoční stromek. A teď babo, raď. Mám téhle nevinné osobě říct, že je úplně pitomá, že zvířata se nepořizují pro obveselení ve chvílích nudy a že nejsou na hraní? A že by jí asi ani hovawart neudělal dobrou službu, protože by jí spíš sežral, než obveselil? Cukají mi koutky, ale držím se. Nějaký rozumný důvod, který té slečně nezkazí celý život a nezničí sebevědomí již tak zadupané do země, se jistě najde. 

Já: „Víte, Iveto, to bude trochu problém. Oni totiž psi na green nesmějí, takže vás tam se psem určitě nepustí. To je proti předpisům.“ 
Iveta: „Jéééé, tak to mně ale vůbec nenapadlo! Honzo tak jedem.“ 

S touhle dvojicí jsem se rozloučila ještě před tím, než měla možnosti překročit práh naší zahrady a nějakého hovawarta vůbec vidět. A jsem si téměř stoprocentně jistá, že by to byl úplně první hovawart, se kterým by se kdy setkali. A upřímně doufám, že by byl i poslední. 

Katka Houšková 

Foto: archiv Katky Houškové, Roman Rakovan 

www.katcinasmecka.cz, www.villarivvis.sk