Jak štěňátka přicházejí na svět aneb Z deníčku těhotné Štěkny - úvod

Přemýšlíte o tom, že byste začali také chovat a nevíte ještě, jestli se do toho vůbec pustit? Zajímá vás, co vás čeká, a že třeba nemusí vše běžet úplně hladce? Možná vám tedy bude dobrým rádcem a pomocníkem náš nový seriál, který právě začíná!

Chovatelem se člověk nestává, chovatelem se člověk rodí. Vlastnictví psa s průkazem původu, ani velká zahrada z nikoho ještě dobrého chovatele nedělá. To, co dělá chovatele chovatelem, tedy myslím tím dobrým chovatelem, je cit, talent, empatie, trpělivost, notná dávka sebereflexe a v neposlední řadě odbornost.

Jen láska k plemeni nestačí!

Pro dobrého chovatele není kynologie jen koníčkem, ale stylem života. Se psy žije, podřizuje jim většinu náplně svého volného času, miluje svoje plemeno a má nějaký chovatelský cíl, vizi, kvůli které to dělá. Asi nejhorším modelem je majitel feny, který se jednoho dne ráno vzbudí, usoudí, že má tu nejkrásnější fenečku na světě, a že je třeba na ní odchovat alespoň jeden vrh. Bohužel, takových je většina. Každý někdy začínal a i ti nejlepší chovatelé kdysi měli svůj první vrh a příliš netušili, do čeho vlastně jdou. Důležité ale je, proč se rozhodli se chovu pustit a jaké důsledky bude jejich chovatelská práce mít. Zda v budoucnu přispěje ke zvyšování úrovně chovu plemene, a jakým způsobem, jestli pozitivním či negativním, ovlivní životy rodin, do kterých štěňátka odejdou.

A stojí to vůbec za to?

Než se člověk pustí do chovu, měl by si položit základní otázku – zda mu to vůbec stojí za to. Chov totiž nejsou jen příjemné chvilky, ale spousta rizik, probdělých nocí, strachu, bezmoci, návštěv veterináře, tíhy odpovědnosti a také to není právě levná sranda. V první řadě je třeba říct, že navzdory vašemu přesvědčení, že vaše fenka je ta nejhezčí a nejšikovnější, tomu tak ve většině případů není. Dobrý chovatel by si proto měl umět sáhnout do svědomí a zodpovědně zhodnotit, zda jeho fena bude pro chov skutečným přínosem a že se nejedná jen o naplnění vlastních ambicí. Znám řadu chovatelů, kteří se po zralé úvaze rozhodli vlastní fenu v chovu nevyužít, ačkoliv do něj byla zařazena, a ani jeden z nich toho rozhodnutí nelituje. Nedokázali si totiž představit, že štěně s takovou povahou by někomu s klidným svědomím prodali nebo že štěně s takovými zdravotními riziky bude někomu dělat potěšení. Na chovu je nejhorší a vlastně i nejkrásnější to, že ovlivníte život x rodin na nejméně nějakých deset až dvanáct let. A není větší odměny chovateli, než vědomí, že jejich odchovanec dělá někomu radost a že on i jeho rodina mají krásný a bohatý společný život.

Chov je hlavně zodpovědnost!

Také je třeba si uvědomit, že porod je pro fenu potenciálním rizikem ohrožujícím její zdraví a mnohdy i život. A než se rozhodnete nakrýt, musíte tento fakt bezvýhradně přijmout. Pokud jste s tím v pohodě, posledních pár let jste trávili snahou fenu uchovnit. Absolvovali jste nějaké výstavy, svod mladých, bonitaci, povinná vyšetření a případně i zkoušky. A tím začíná vaše chovatelská kariéra. Nyní berete na svá bedra odpovědnost za vznik nových životů, a do jisté míry rozhodujete o tom, jaký bude vývoj chovu vašeho milovaného plemene. Pokud se na to necítíte, stále ještě je čas říct si ne. Podrbat za uchem svou jedinou a milovanou fenku a užít si s ní bezva život. Anebo se do toho pustit a potom buď svého rozhodnutí hořce litovat, nebo navěky propadnout kouzlu chovatelství. Obětovat svůj klidný spánek, volný čas, nervy, okrasnou zahradu, následně i neokrasnou zahradu, novou podlahu, nábytek a další hmotný i nehmotný majetek.  Naučit se nosit roztrhané a chlupaté oblečení, vzdělávat se v genetice, v gynekologii, smířit se s tím, že doma už nikdy nebude uklizeno a začít třídit návštěvy na „vhodné na socializaci“ a „uvidíme se až za půl roku.“ Protože na nic jiného v následujících čtyřech měsících nebudete mít čas a další dva měsíce navíc počítám na vaši psychickou rekonvalescenci a rekonstrukci domu a zahrady.

Pořád ještě si říkáte: „Ano, ano, já chci mít doma štěňátka?“ Tak pojďme na to! Příběh těhotné hovawartky Štěkny právě začíná! Ale o tom až příště…

Foto: archiv Katky Houškové, Roman Rakovan

www.villarivvis.sk