Jak to bylo doopravdy, aneb Egon děsná psina!

Německý ovčák Egon nás na stránkách eCanis provází již nějaký ten měsíc. Ale o kom toho víme hodně málo, je Egonova panička, a tak na vás tentokrát čeká rozhovor s autorkou knihy, která bude pro jednou mluvit také trochu o sobě a ne jen o svém milovaném Egonovi…

Mohlo by se zdát, že je Petra Baďurová obyčejná žena z Prahy. Ale zdání klame… Petra je člověk postižený tou nejzávažnější chorobou, při které nám tak trochu zakrní mozek jen jedním směrem. A víte, jak se ta zhoubná nemoc jmenuje? No, přece pejskařina!

Petra s Egonem

O radostech a strastech pejskařů ve městě. Tak, jak je zná každý, kdo někdy psa měl, měl ho rád a snažil se o něj správně starat. O všech těch každodenních a někdy protivných povinnostech za všech okolností a povětrnostních podmínek, o obrovských výdajích energie, času i peněz, o zodpovědnosti, trpělivosti a souboji s vlastní leností, o strachu, napětí, bezmoci a smutku, když přijdou choroby a psí konec. Prostě o tom všem, co na sebe majitel psa masochisticky bere, protože mu přeci ta odměna stojí za to! Je to těch několik krásných krátkých společných let, kdy ti ta oddaná bytost navěky prozáří život. Se psem se člověk nikdy nenudí, tvé dny jsou veselejší a smysluplnější, srovná ti to priority. Pes je duší člověku blízkou, prý náš nejlepší přítel, ale stále zůstává zvířetem. Polidšťování psů nemám ráda. Proto jsem se zkusila podívat na soužití psa s jeho lidskou smečkou jeho očima. Jak nás asi vidí a jak se asi cítí v roli opečovávaného domácího mazlíčka? Co by nám asi tak řekl na naši mnohdy přehnanou péči a dobře míněné nápady? S nadsázkou a notnou dávkou ironické sebekritiky jsem v příběhu přijala roli nesnesitelné paničky, která svého psa (i zbytek rodiny) neustále vychovává podle kynologických příruček, ale nakonec většinou sama dostane lekci. Knížka je tedy také o lásce. O krásném bezpodmínečném vztahu, který se nemusí vyjadřovat slovy, ale který je stvrzován v různých situacích.

Egon u Vltavy

Já i nakladatelka-moje sestra bydlíme v pražských Košířích. Máme tu perfektní terén pro psy a jejich doprovod. Je tu spousta klidných ulic v zeleni a volná příroda na dosah, nedaleko jsou i známá kynologická cvičiště. Lidi se tu navzájem dost znají a přes psy vznikají různá přátelství a domluvy na společné akce. Víš přesně, se kterým pejskařem se zastavit, a komu se raději vyhnout. V knize je řada takových momentů, které se skutečně staly a dějí. Košíře se ale v knížce projevují hlavně typickým pražským dialektem, který jsme se sestrou s velkou radostí převedly do psané podoby. Egon měl spousty skutečných psích kamarádů a kamarádek, jejichž jména jsem většinou ponechala, a ti měli svoje paničky a páníčky, od kterých Egon jejich mluvu naposlouchal. Mnoho v knížce zmíněných pejsků existovalo, ale pochopitelně ne všichni. Je to už šest let, co psa Egona nemáme, ale a je v ní zmíněných i pár pejsků, kteří jsou dosud naživu, dnes už v požehnaném věku.

Petra a Egon

Je to humoristická knížka, žádná literatura faktu. Jsou v ní i historky, které se staly jiným psům a jiným páníčkům, anebo možná taky ne... Egon je však opravdu hlavní hvězdou. Asi proto, že jeho pohled si každý zapamatoval. Pejskařině jsem se věnovala skoro půl století. Žádné vrcholy a mistráky, protože do toho vždy něco přišlo, ale o to více zážitků do knížky. Měli jsme během půl století psy různé po různě dlouhou dobu. Egon byl tím posledním.

Petra se stafičí sousedkou Leilou, kterou často venčí a s Nikem - Vendym z Milberku. ovčákem své kamarádky

Psí historky vždycky byly moje. Každý pejskař jich má spousty. Jen jsem je možná vyprávěla tak, že to lidi bavilo. Když mi facebookoví přátelé radili, ať zřídím Egonovi vlastní profil, říkala jsem si: „Kdo by to čet? Psa má přece kdekdo! Kdekdo má takovou stránku.“ Ale nakonec jsem to zkusila. Stránka Egon – z mýho deníčku k mému překvapení vyvolala příval lajků, sdílení a žádostí na vydání knížky. Bylo to fajn, ale nebrala jsem to vážně. Za pár měsíců potom Egon odešel po duhovém mostě do psího nebe. A já plná emocí jeho fanouškům na Facebooku slíbila, že tu knihu na jeho památku vydám. Jednou. Snad... Dalším překvapením bylo, že na to nezapomněli a stále to reklamovali. A nakonec se to tedy stalo. Sliby se mají přece plnit.

Petra při rozhovoru s kávou z okénka v řecké cukrárně v Košířích.

Víc než to! Když jsem se dozvěděla o Hithitu, zkoumala jsem na internetu, co vše to obnáší. Zjistila jsem, že asi polovina projektů je tam neúspěšných a moc se mi do toho nechtělo. Příprava projektu není úplně maličkostí, a navíc knížek o psech vychází mnoho. Ale pak jsem do toho šla. Spíš jen tak ze zvědavosti a pro zábavu, i když s tím bylo opravdu hodně práce. Doporučují udělat také propagační video, a tak mě napadlo trochu drze oslovit souseda pejskaře  herce Národního divadla Ondřeje Pavelku. K mé velké radosti souhlasil, nasadil psí oči a dost si užíval úvodní monolog z budoucí knihy: Jsem pes. Menuju se Egon. Jsem z Prahý. Chtěli jsme, aby se čtenáři připravili na dost neobvyklý fonetický přepis Egonovy mluvy. Projekt na Hithitu mohl odstartovat. Za pár minut po zapnutí odpočítávání času pro podporu projektu, vypadl Facebook v celé Evropě. Zlé znamení!, lekla jsem se. Druhý den se spustil druhý pokus. A začal drnčet telefon a pípaly zprávy s gratulacemi. Po dvou týdnech jsem získala sto procent potřebné částky. A v čase vymezeném na projekt se vybral skoro dvojnásobek. Byl to šok. Ale příjemný. Mohla jsem knížku nechat profesionálně zpracovat a krásně vytisknout. Není kniha jako kniha. A když má být profesionálně zpracovaná, pěkně vypadat a mít dobrou grafiku, je to velmi drahá záležitost. Samozřejmě všem děkuji, všichni, kdo na Hithitu na knihu přispěli a koupili si ji, na ní mají svůj díl.

Když jsem se rozhodla, že Egonův facebookový deníček vydám knižně, zchladila moje nadšení sestra. Ona vydává úctyhodné knihy o architektuře, sama píše a je hodně kritická. O mém nápadu měla pochybnosti, ale když si přečetla pár ukázek, řekla: „No, teda – z toho by mohla být docela dobrá knížka. Ale nepředstavuj si, že ten tvůj blog jen překlopíme na papír!“ dodala. A tak jsem zjistila, že to není jako hodit denně pár větiček na Facebook. Že je to mnohem složitější. Že s redigováním je hodně práce a trvá to. Byla to opravdu cesta dlouhá a trnitá a kráčely jsme po ní hlavně po nocích. Pracovaly jsme na tom víc než rok. Nespočetněkrát jsem s tím chtěla šlehnout, když mi to sestra přepsala nebo vyhodila, nechtěla jsem si dát poradit, z lecčeho jsem nechtěla slevit. Ona se mi smála, ale vedla mě pevnou rukou. Navíc je nepejskař, takže ji nedojímalo to, nad čím pejskař brečí, nerozuměla různým věcem, které jsou pro milovníky psů zcela běžné a pochopitelné. Ale měly jsme společný cíl: aby se z těch původních deníkových zápisků, které se dají číst i na přeskáčku, složil příběh. Aby se čtenář po celou dobu smál, ale knihu na konci zavřel se slzami v očích. Aby to nebyl kýč. Aby knížku mohly číst i starší děti, ale také lidi, kteří psy „nemusejí“. A pak jsem svoji knížku poprvé uviděla v grafické podobě – sen se zhmotnil do úplně nové podoby. A nakonec mě sestra vzala s sebou do tiskárny, potvrdily jsme podpisem náhled a tiskařský stroj se dal do pohybu. A už to nešlo zastavit. Bylo to něco jako porod. A pak skvělý pocit, když mi lidé dosud píší a volají, že se jim knížka líbí, že ji přečetli na ex a i několikrát, že chtějí pokračování. Jejich dík je pro mě pohlazením, že to celé mělo smysl.

Na audioknihu trochu našlápl Český rozhlas Dvojka – dramaturgie si Egona vybrala pro čtení na pokračování. Bylo to na jaře, v době první karantény, kdy se celé Česko zastavilo, a o to možná víc sedělo u rádia. Asi dvacet kapitol bravurně načetl herec Igor Bareš. Byly na to moc dobré ohlasy, tak uvidíme. O další knížce, ač se na to lidé často ptají a materiálu mám hromadu, také skoro nepřemýšlím. Ale nikdy neříkej nikdy.

Egon s kamarádkou Kirou

Pochopitelně jsem si celý život myslela, že bez psa bych nikdy žít nemohla. Byla jsem ale přes dvacet let doma a psům se věnovala intenzivně. Změnit názor mě přinutilo až mé hodně časově náročné zaměstnání. Před revolucí bych se už chystala do penze, teď ale musím ještě dlouho dělat. Moje práce mě naštěstí baví. A dělám všechno vždycky naplno. Psi jsou zvířata krátkověká a smečková. Nějaké nutkání je tu pochopitelně stále, ale nakonec vždycky vyhraje rozum. V současné době totiž nemám tolik času, kolik si pes zaslouží. Sice by proto nemohl mít psa skoro nikdo, protože všichni se musíme nějak živit, já si však nedovedu představit, že bych svoje psy časově zanedbávala. Život bez psů jsem si nikdy nedovedla představit a už je to přes šest let. Nebýt mé důslednosti, asi už zase chlupáče máme. Držím to doma na uzdě.  Je to nudné, ale máš všude čisto, nejsi obalená chlupy a nemáš výčitky, když se někde déle zdržíš. A taky něco našetříš, když neustále neutrácíš při sportu, na veterině a v petcentru. Jsou to ale vlastně promrhané roky a čas letí. Ale pořád mě psi baví. Vlastně nic moc jiného. Někdy si o nich teď čtu a jak mám chvíli, věnuju se alespoň těm cizím. Toho rádi zneužívají moji kamarádi, a tak jim někdy pejsky hlídám. Nebo se pro mne někdo staví, když vyráží na psí promenádu a já je fotím. A Vánoce? Máme řízky, ale už posedmé nemáme stromeček. Zakázal ho vůdce naší dvojnohé smečky, když nechci psa, prý ani strom není třeba…  Ale kdo ví, možná zase jednou ten den „D“ přijde. I když pomalu začínám přemýšlet nad svými silami i nad tím, abych nás snad pes nepřežil.

Peťo moc děkuji za povídání a dobrou kávu. A já nyní pozvu naše čtenáře k přečetní letošní již páté ukázky z knížky a pak už jen honem pro milý vánoční dárek…

Foto: archiv Petry Baďurové