Jak to bylo s belgičáky?

Pamatujete, že téměř každý ráz belgického ovčáka dostal své jméno podle nějakého města? To už víme. Nyní se ale podíváme na úplný začátek vývoje tohoto velmi všestranného plemene. Pokud vás tedy zajímá historie jeho vzniku, pak je tento článek určený právě vám!

Je známo, že ve staré Evropě se vyskytovali ovčáčtí psi již kolem roku 1650. Byli to středně velcí jedinci, odolní a přizpůsobiví drsným podmínkám, nenároční na stravu, dychtiví pracanti. Jejich úkolem bylo přesouvání stád a ochrana dvora. Psi se vyznačovali špičatým čenichem, ušima a krátkou srstí v obličeji. Jejich zbarvení a srst byly proměnlivé.

Podobní psi se vyskytovali i na území Belgie, ovšem nikdo o nich nemluvil jako o belgických ovčácích. Nebyli ještě považováni ani za plemeno. Obrat přinesl až rok 1891, kdy několik přátel ovčáckých psů vytvořilo v Bruselu spolek pro čistokrevný chov tamějších psů pod názvem „Club du chien de berger belge“. Tento klub byl od doby svého založení až po dnes registrován a podporován Societé Royale Saint Hubert.

Velký úspěch ihned na počátku

První akcí klubu bylo shromáždění 117 ovčáků na „výstavě“ v areálu veterinární školy v Cureghemu. Tam profesor Reul vytyčil znaky plemene: tři varianty srsti – dlouhosrstá, hrubosrstá, krátkosrstá a zbarvení černá, tmavošedá, hnědě žíhaná s, anebo bez tmavě žlutých odznaků a také kalně šedobílá; ucho vzpřímené, výška v kohoutku 55 cm. Stanoveným znakům odpovídalo celkem čtyřicet psů, kteří byli vytipováni jako vhodní k dalšímu chovu, mezi nimi bylo sedm černých, dlouhosrstých. Profesor Reul také doporučil mezi sebou spojovat psy se stejným druhem srsti, nehledě k jejich barvě.

V roce 1895 byla povolena už jen černá barva pro dlouhosrsté, červenohnědá pro krátkosrsté a šedá pro hrubosrsté. Z chovu bylo proto v samých počátcích vyloučeno velké množství cenných jedinců, kteří neodpovídali novým normám. Jejich majitelé si založili vlastní klub a poctivě produkovali psy ve všech odstínech hnědé, šedé a černé. Změna standardu způsobila sloučení obou klubů a nadále se belgičáci chovali v následujících variantách:

• Groenendael – černý, dlouhosrstý
• Laekenois – šedý nebo červenohnědý, hrubosrstý
• Malinois – červenohnědý, krátkosrstý
• Tervueren – červenohnědý, dlouhosrstý

Osobnosti v historii chovu belgického ovčáka

ADOLF REUL (1849 – 1907)

Profesor zootechniky v Cureghem (poblíž Bruselu). Přinesl vzácnou podporu své vědy k vývoji prvního standardu belgického ovčáka. Působil asi deset let jako rozhodčí a pomáhal zafixovat typy na odolnost, bojovnost a predispozici k práci.

CHARLES HUGE (1864 – 1948)

Čestný člen Královské společnosti sv. Huberta, předseda delegátů klubů přidružených k Union Cynologique Saint Hubert. Byl mezinárodně známý v chovatelském a loveckém světě jako rozhodčí. Choval pod příponou „SANIOR“. Jako první představil zprávu nazvanou „Výběr podle dědičnosti“.

LOUIS HUYGHEBAERT (1868 – 1952)

Narodil se v Mechelenu, byl průkopníkem výcviku a neúnavného sledování. Tento Reulův žák choval pod příponou „TER HEIDE“. Byl rozhodčím exteriéru a práce, redaktorem časopisů Chasse et Pêche, Cultura a dalších.

Na fotografii vidíme psa Piccard d'Uccle, nar. 1888 a jeho syna Duke nar. 1893. Tito dva psi dali základ pro všechny typy dlouhosrstých psů barev ať už černé, plavé nebo pískové.

GROENENDAEL

Jméno GROENENDAEL vzniklo podle městečka stejného názvu, které bylo zpočátku centrem chovu dlouhosrstých černých belgických ovčáků. I když se později centrum chovu přesunulo do obce Binhe, kde působila chovatelská stanice Mont-Sava, jméno již varietě zůstalo.

Kolem roku 1879 koupil chovatel ovcí Beernaerts Uccle jednoho psa a dal mu jméno Piccard d´ Uccle. Tímto Piccardem nechal zámecký hospodář Rose krýt svou černou dlouhosrstou fenu ovčáka Petite. Ze spojení Piccarda a Petite se narodil DUC DE GROENENDAEL (Sourozenci Duce byli Pitt, Baronne, Margot a Berger.), černý pes s širokým bílým límcem, středně velký, elegantní, pyšný pes, ideální představitel požadovaných znaků v té době.

V roce 1898 byl Duc a Margot vystaveni a posouzeni profesorem Reulem. Fena Baronne byla krytá svým otcem Piccardem, spolu byli také spojeni sourozenci Duc a Margot. Chovatel Smets odchoval dokonce celkem třicet psů po Mirze (sestra Duce z pozdějšího vrhu) a Carlovi (Piccard x Nette).

Jules du Moulin, nar. 1906 je jedním z největších belgických mistrů v práci. Ať už v programu KCB nebo ve francouzských programech. Tento pes vždy dominoval své generaci.

Chovu groenendaelů se dařilo a jejich převaha umožnila mít několik jedinců na vysoké úrovni, například: Jules du Moulin, nar. 1906. Byl šampionem Belgie a světa v Paříži v roce 1908. Toto se mu podařilo zopakovat ještě v letech 1909, 1912, 1913 (KCB) a v roce 1914. Tento vynikající pes své doby patřil panu Charlesovi Tédescovi a vycvičil ho tehdejší skvělý trenér Joseph Couplet. Mezi další velmi zajímavé jedince patřili například: Talion, Ducon, Daxon, Cob de Malakoff a Haut de la Joliette. K historickým momentům vývoje plemene přispěl i fakt, že válku přežilo jen několik Julesových potomků, zachráněna byla pouze Charmante de l'Agriculture (LOB 3995) s Néra du Moulin.

Poets (Voss), nar. 1891. Zakladatel plemene. Zajímavostí však je, že tento pes dal základ hned třem plemenům (holandský ovčák, bouvier des Flandres a laekenois).

LAEKENOIS

Na konci 19. století se tato varieta belgického ovčáka vyskytuje v celém belgickém Campine a hraje hlavní roli při hlídání stád a farem. Jeho přirozená odolnost je v Quiévrain velmi oceňována. Laekenois je jediným psem, jenž své jméno nedostal podle belgického města, nýbrž podle královského zámku Laeken, kde místní ovčácká rodina chovala drsnosrsté ovčáky po mnoho let.

Na fotografii vidíme teprve osmiměsíčního psa jménem Boersus, nar. 1901 (LOSH 6476). Tento pes vykazuje dobrou typičnost a svým potomkům přidá rozmanitost. Jeho rodiče jsou Basoef a Mira.

Zakladatelem chovu laekenoisů byl hrubosrstý pes Vos a jeho potomci, hrubosrstí mahagonoví psi Tom a Voss II. Ze spojení Voss II. a šedé hrubosrsté feny Mira se narodil šedý Bezouf. Ten byl spojován s vlastní matkou a jejich potomkem byl šedý hrubosrstý pes Bover Sus a Rita. Historie laekenoisů není nijak růžová, nikdy nebyl tak atraktivní jako tervueren nebo groenendael a ani nikdy nebyl obdařen pověstí skvělého pracanta jako malinois a tak, i když neprávem, zůstal nejméně početnou a poměrně vzácnou variantou, poslední v řadě belgických ovčáků.

MALINOIS

Jeho název se odvozuje od belgického města Malines. Chovatelé v jeho okolí chtěli zejména dobrého pracovního psa a exteriér je nijak moc nezajímal. Došlo zde proto k mnoha křížení i mezi druhy srsti.

Legendární pes Tjop, nar. 1899 (LOSH 6132) je historicky považován za prvního belgického ovčáka malinois. Všichni současní malinoisové i většina tervuerenů mají tohoto psa ve svém rodokmenu.

Zajímavostí v historii a původu malinois je, že se o svůj původ „dělí“ s laekenois. První krátkosrstá šedá fena jménem Diane byla dcerou Lieske de Laeken a Vosse de Laeken. Diane dala spolu s šedohnědým Samlosem, jehož původ je neznámý, krátkosrstého psa jménem Tomy, který se pak stal základem chovu malinoisů. Dalšími významnými předky byli Dewet, krátkosrstý světlý pes s tmavou maskou a Tjop, krátkosrstý, tmavě hnědý pes bez masky.

Zet, nar. 1903 (LOSH 8210) a Elza, nar. 1904 (LOSH 7819).

Během první světové války (28. července 1914 – 11. listopadu 1918) bylo zabaveno mnoho psů belgického ovčáka, hlavně samců. Díky velkým pracovním kvalitám malinoisů zaplatili ve válce velkou „cenu“. Naštěstí zde bylo mnoho chovatelů, kterým se podařilo skrýt psy před odvody. Je však třeba poznamenat, že během období přítomnosti Němců na belgickém území bylo ukradeno mnoho krátkosrstých psů, kteří byli považováni za válečné.

Pokud v plemeni belgického ovčáka existuje skutečně přirozený typ, pak je to malinois. Systematicky po všech „bolestech“ 20. století byla krátká srst vždy záchranným lanem k udržení typů silně zasažených válkami.

Duc de Groenendael, nar. 1893

TERVUEREN

Majitel zakládajících jedinců, pan F. Corbeel žil v městě Tervueren, od nějž vzešlo jméno této variety. Pan Corbeel měl psa a fenu ve zbarvení tmavý mahagon s černými konečky chlupů (dnes se tyto konečky nazývají charbonáží) a dlouhou srstí. Jmenovali se Tom a Poes. V roce 1985 se narodila z jejich spojení fena Miss. Ta byla kryta černým dlouhosrstým Ducem a z jejich spojení se narodil později hojně využívaný hnědočervený pes Milsart, o kterém odborníci v té době hovořili jako o prototypu plemene. Bohužel druhá světová válka tuto linii totálně zničila. Tervuereni tedy pocházejí ze čtyř psů: Piccarda d´ Uccle a Petite (rodiče Duc de Groenendael) a Tom a Poes (rodiče Miss).

Po doslova genocidě první války bylo nutné začít stavět na jiných jedincích. V roce 1921 o sobě dal vědět pes Minox LOSH 15141 z Malinois. V roce 1928 byl Foch LOSH 15112 z původu Minox belgickým pracovním šampionem. Druhá světová válka, která vypukla v letech 1939 – 1945, zanechala jen asi dvacet psů. Po tomto světovém konfliktu jsme se tedy v intervalech spoléhali na tyto přeživší na Groenendaels a Malinois, kteří dali chovu nový základ.

TJOP de la Brigade, nar. 1945 (LOSH 125198), sestupující ve 2/2 z Ideal a Ivan de l'Ecaillon (malinois).

V této souvislosti se Evropa přizpůsobila belgickým a francouzským snahám znovu vytvořit linii tervuerenů. V roce 1952 se tervueren vrátil na nejvyšší úroveň, aby získal titul belgického šampiona v ringu LOSH: Xavier, který se v inbreedingu stal hlavní osou jisté Xjellaby.

Tento článek vznikl s velkou pomocí chovatelské stanice z Kovárny a paní chovatelky Hanky Pisarčíkové www.zkovarny.com

Jinobarevní belgičtí ovčáci

Problém jinobarevných psů se objevil velmi záhy po vzniku plemene. Boj o barvu (i přes doporučení profesora Reula) vznikl již v roce 1890. V roce 1914 byla na výstavě v Bruselu vystavována dlouhosrstá šedá fenka, která obdržela první cenu. Jmenovala se Creole po rodičích Doka a Demon de L Enfer, byla výborně stavěná a až na barvu odpovídala ideálům plemene, navíc měla vynikající povahu. Její barva byla šedá, na hřívě poněkud tmavší, s černou podsadou. Podle tehdejších regulí měla být fena vyřazena z chovu. Chovatelé se však ptali, proč má být tak krásná fena vyřazena? Creole spustila první vážnou diskusi o barvě.

První světová válka udělala konec všem hádkám, nepřežili totiž skoro žádní belgičtí ovčáci vhodní k chovu. Klub musel udělat ústupek a v rámci zachování plemene uznal v roce 1920 také dlouhosrsté červenohnědé a šedé. Zase se dalo tu a tam vidět psy v šedých tónech, ale zájem se na ně obrátil až v letech 1965 – 1970, kdy uskutečnil své vítězné tažení pes Milko du Parc de l´Hay. Milko byl vyštěpenec z groenendaelů. Jeho vnuk Vici des Hauts de Biévre navázal na jeho velké úspěchy a přidal si k nim ještě držitelství třech titulů Světový vítěz. Vici se narodil v roce 1972 po šedém Quarry van Nekkerberg Ter Leie (syn Milka) a šedé Riane du Donjon de Vincennes. Vici se stal otcem mnoha nádherných štěňat a jeho jméno dnes nalezneme prakticky ve všech rodokmenech kvalitních tervuerenů.

Na konci 20. století se stále vedly diskuse, hádky a boje o barvu. Boj mezi nesmiřitelnými představiteli francouzského a belgického chovu přinesl v devadesátých letech těžkou ránu. Na truc francouzským chovatelům (ve Francii je šedá a stříbrná barva velmi oblíbená) podal belgický klub návrh na změnu standardu a zakázání šedých a stříbrných odstínů. Po vychladnutí vášní a zásahu vyšších kynologických orgánů byl požadavek zmírněn a šedá byla v novém standardu z roku 1989 označena jako nedostatek. Šalamounská formulace ve standardu navíc umožnila některým rozhodčím velkou penalizaci barvy, stejně jako jiným titulování psů s šedou barvou, proto jejich posouzení záleželo spíš na rozhodčím a zvyklostech v tom kterém státě. V roce 2001 došlo konečně ke změně standardu a šedí či stříbrní tervuereni nejsou již tolik diskriminováni, je pouze stanoveno, že přednost se dává fauve (rezavé) barvě a že šedá je nedostatkem.

Autoři článku: Hana Pisarčíková, Iveta Panýrková

http://www.zkovarny.com

Foto: archiv H. Pisarčíková, camidecatheric.org