Jaký skutečně je americký stafordšírský teriér?

Špatná pověst amerického stafordšírského teriéra je na hony vzdálena realitě. Lví podíl na tom mají zejména „moudra” hrnoucí se na nás z masmédií, a také názory v internetových diskuzích od samozvaných odborníků z řad „kynologů z leknutí”. Jak je na tom toto plemeno z pohledu chovatele, rozhodčího nebo výcvikáře? Měli jsme to štěstí zeptat se hned všech tří v jedné osobě…

Patří americký stafordšírský teriér do rukou pouze zkušenému majiteli? Jak se plemeno vyvíjí od počátku chovu v ČR v exteriéru? Má specifické požadavky na pohyb, výcvik či výživu? A jak je na tom po zdravotní či povahové stránce? Nejen na tyto otázky naleznete odpovědi v následujícím rozhovoru s paní Hanou Březinovou.

Americké stafordšírské teriéry chovám od roku 1990, a psy z mé chovatelské stanice TIPIT Z HANKY najdete téměř po celém světě. Od roku 1999 jsem rozhodčím tohoto plemene, a posuzovala jsem mnoho významných výstav v mnoha zemích, včetně světových a evropských výstav psů. Jako rozhodčí nebo vystavovatel jsem absolvovala výstavy v Austrálii, Španělsku, Srbsku, Slovensku, Německu, Belgii, Francii, Rakousku, Dánsku, Švédsku, Polsku, Itálii, Chorvatsku, Rusku, Rumunsku, Finsku, Estonsku a samozřejmě i u nás v České republice. V současné době stále aktivně chovám a vystavuji své psy na výstavách.

Rozdíly samozřejmě jsou jak ve vzhledu, tak i v povaze, protože všechno se vyvíjí. Nicméně stále bychom se měli pohybovat v určitých mantinelech. Zásadní rozdíl vidím především v exteriéru. AST již dávno není „na svoji výšku silně vypadající pes“, ale stal se z něj „velký silný pes“ inklinující spíš k molosům. Jsou velcí, dlouzí, těžcí, kožnatí a bez typického výrazu. Vytrácí se nám typické znaky, jako jsou kulaté oko, široká mozkovna, zvýrazněné žvýkací svaly a zvýrazněný stop (chovatelé stop často zaměňují s vystouplými nadočnicovými oblouky). Dále se vytratil klenutý krk a správný hrudní koš, atd.  Toto jsou hrubé vady, které z něj vytváří jiné plemeno. Hlava amstafa musí být suchá, působit ušlechtile, ale má být výrazná, dostatečně mohutná ve všech partiích a na první pohled musí být zřejmé, zda je to pes či fena. Vůbec si netroufnu odhadnout, jakým směrem půjde další vývoj plemene, protože v současnosti je chov hlavně o honbě za tituly, což je podstatně jednodušší, než produkce korektních jedinců. Sice jsme zaznamenali snahy některých chovatelů vrátit plemeno vzhledem do doby jeho vzniku, ale protože to je další extrém, tak tudy cesta také nevede.

Co se týká povah, tak dříve bývalo na výstavách „veselo“. Hodně psů se chtělo prát s ostatními, ale to určitě neznamená, že měli lepší a vyrovnanější povahy než dnes. Agresivita vůči psům často zakrývala jejich strach z ostatních věcí. Dnešní psi žijí hodně ve městech a tak je nezbytné, aby se tomuto prostředí přizpůsobili. Vyžaduje se od nich, aby byli mírnější a neútočili na vše živé, co potkají. Na jednu stranu je to dobře, protože nezkušený majitel, by si se skutečným teriérem neporadil. Na druhou stranu tito psi přestávají být „teriéry“ v pravém slova smyslu, a co je horší, tak přestávají být samostatní a není výjimkou potkat stále více hloupých psů. Bázliví psi jsou kapitolou samou pro sebe. Existovali již v době, kdy jsem začínala, ale asi se o tom vědělo méně než dnes. Dále je potřeba si uvědomit, že povaha psa je formována u chovatele a dále pak u majitele. Dnešní moderní výchova a socializace je bohužel často kontraproduktivní, a na místo sebevědomých parťáků vytváří psí neurotiky. Ono totiž ne vždy platí čím více, tím lépe.

Módnost AST je především ku prospěchu prodávajícím, než ku prospěchu plemeni. Nadprodukce štěňat a snaha co nejvíce vydělat vede k produkci jedinců, kteří mají s AST pramálo společného. Když jsem začínala a ještě tak patnáct let zpátky byli modří stafordi vlastně nestandardní a neprodejní. Pak se „díky“ marketingu rozšířilo, že modří jsou „raritou“ a všichni se na to vrhli. Bohužel do chovu byli používáni netypičtí, vadní a nemocní psi. Naštěstí se zdá, že tento trend začíná být již na ústupu.

Problém „zavedené značky“ je ten, že každý, kdo štěně kupuje, má velké očekávání. Myslí si, že stačí koupit psa s dobrým rodokmenem a od úspěšného chovatele a pak jen počkat až ze štěněte vyroste ten „šampion“. Bohužel takto to nefunguje a šampiona je potřeba si vychovat. Takže ideální zájemce je ten, který neklade na štěně velké nároky a není přehnaně ambiciózní. To poznáte hned, jestli na štěně kouká s láskou a těší se, nebo jestli už hledá chyby. Člověk, který vám řekne, že to štěně musí být TOP a třikrát to zopakuje, je do budoucna problémový. Nikdy jsem nechtěla mít hodně psů, ale když se narodilo skutečně perspektivní štěně, tak nebylo komu ho prodat. Zájemců bylo dost, ale měla jsem strach, že ho nový majitel zkazí a nebude z něj nic. Tak jsem si ho musela nechat (smích).

Ano, toto chovatelé dělají. Někteří, aby za každou cenu prodali, a někteří z hlouposti, protože mají první fenu, první vrh a vůbec neznají jak to vypadá, když má AST skutečně tu správnou teriéří povahu. Správný chovatel by měl všechny budoucí majitele upozornit na všechna negativa, která z držení amstafa vyplývají. Pokud se AST dostanou do nesprávných rukou, tak se tím poškodí jeho reputace (tedy ještě více než je teď) a zase budeme muset bojovat za to, aby nám je nezakázali. Takže je potřeba na rovinu říci, že mít amstafa je svým způsobem problém, protože jeho držení s sebou nese jistá omezení. Je toho poměrně dost, ale alespoň z těch hlavních:

1) CESTOVÁNÍ  – do některých zemí AST vůbec nesmí, někde musí být stále na vodítku a s náhubkem, některé hotely hosty s AST neubytují, anebo za několikanásobně vyšší cenu, většina leteckých společností je nepřijímá na leteckou přepravu, hotely pro psy často AST na ubytování nepřijímají…

 2) PROCHÁZKY – AST není smečkovým psem, a s většinou psů se dříve či později nesnese. To většinou pak obnáší absolvovat vycházky pouze na vodítku. U amstafa neexistuje stoprocentní přivolání, AST nelze nechat venčit dětmi – neudrží ho, pokud dojde k nějaké nenadálé situaci venku aj.

3) NEŠVARY – hodně okusují věci v bytě i na zahradě, jsou tažní, všechny bouřlivě vítají (nebezpečí zranění)

4) Soužití s dalšími psy. Tato problematika byla již nastíněna, ale ze zkušenosti vím, že z dvouletého beránka, který si se všemi psy hraje, se ve čtyřech letech, kdy dospěje, stane přes noc rváč. Jsou známy případy, kdy bezdůvodně napadnou psího kámoše, se kterým do té doby spali v jednom pelechu. Nechci tímto nikoho strašit a také si všimněte, že nikde není ani zmínka o agresivitě AST proti lidem!!!  K lidem jsou tito psi velmi přátelští a loajální, ale původ nezapřou, takže co se týká ostatních psů, je potřeba se mít stále na pozoru.

5) Nároky na výchovu. Na toto se mi špatně odpovídá, protože psy cvičím celý život a AST se mi nezdá náročnější, a vychovávám je stejně jako jakéhokoliv psa před tím. Možná jsem trochu důslednější a razantnější, ale to je tak vše. AST není vyloženě náročný na pohyb, jak se všeobecně tvrdí. Jen se mu musí jasně nastavit, kdy se odpočívá, a kdy se může blbnout. Je potřeba si uvědomit, že čím více se snažíte psa unavit pohybem, tím více sílí, a tím více to pak vyžaduje. Ale co považuji za zásadní pro dobré soužití s AST je, aby byl členem rodiny. Aby s rodinou bydlel doma a mohl vše pozorovat. Klidně ho dejte do klece do obýváku, ale aby byl s vámi.

6) Výživa: AST není náročný na výživu a často u něj platí, že míň je víc.

Já považuji AST za zdravé plemeno, a pokud s ním majitel zachází správně, tak veterináře téměř nepotřebuje. Zdravotní testy požadované do chovu jsou více než dostatečné. Termín „ nadstandardně testovaný pes“ je velmi zavádějící. Pokud nechám psovi udělat testy na nemoci, kterými naše plemeno netrpí, tak u 99,9 % vše vyjde negativní. Laboratoře ale testování umožňují, a chovatelé to dělají, protože v inzerátech to pak vypadá dobře a kupující na toto velmi slyší. Ale je to nesmysl. Jediné, co má skutečný význam, jsou genetické testy na život ohrožující nemoci ataxie a ALPP, které nám odhalí „jedince postižené“ a tzv. přenašeče „ Díky tomu jsme pak schopni vhodným křížením nemoc z chovu zcela odstranit Jinak v zahraničí se psi nechávají testovat podstatně méně než v ČR a obecně nemají tolik požadavků na zařazení do chovu. Někde stačí jen průkaz původu FCI a jedinec může být použit k chovu. Já osobně nevidím žádné rozdíly v kvalitě odchovů ze zemí, kde je omezení oproti volnému chovu jako např. v USA.

Chov AST máme na poměrně slušné úrovni, ale je třeba zmínit, že neexistuje NIC jako „nejlepší chovatelská stanice”. Ano, můžeme je rozdělit na ty, kteří se o psy dobře starají, mají je v kondici a pracují s nimi. Ale kvalita vrhu závisí na tom konkrétním rodičovském spojení. Takže i v té „nejlepší“ CHS stanici se mohou narodit štěňata vhodnější spíše jako parťáci, než jako reprezentanti plemene. Co se týká zahraničí, tak tam je to podobné. Všude najdete chovatele, kteří mají nějaký cíl, jejich spojení mají nějaký záměr a mají výsledky. Bohužel celosvětově se plemeno velmi roztříštilo, a s nadsázkou řečeno, skoro každá země má „svého staforda“. Dle mého názoru by bylo potřeba upravit standard plemene, který je velmi obecný, a podle kterého si každý AST může představit jinak. Existují sice komentáře ke standardu, které leccos vysvětlují, ale žádný z nich nebyl zatím oficiálně předložen FCI, aby se podle něj mohli rozhodčí řídit. Já osobně považuji za nejdokonalejší komentář z knihy o AST paní Jaquelin Fraser, který je napsaný velmi korektně a pravdivě. Pozdější komentáře napsané některými chovateli již vlastně nahrávají některým skupinám, jsou přizpůsobeny psům, které chovají, a jedná se o jejich propagaci. Nedostatky u svých psů, které nejsou schopni odstranit, prezentují buď jako „kosmetické vady“ nebo dokonce tvrdí, že tak to má být.

Zde bych ráda navázala na článek paní Jatelové, který byl velmi hezky a výstižně napsaný. Upřesním jen některá pravidla, která je potřeba při chovu AST dodržovat a mít na paměti. Ono to obecně platí i pro další plemena.

Amstaff není kvůli médiím popisován zrovna v tom nejlepším světle, a hlavně je jimi prezentován jako „nebezpečné monstrum“ útočící na lidi. Tato informace je nepravdivá, protože tento pes nebyl vyšlechtěn na obrany a kousání do lidí (na to máme jiná plemena). Amstaff byl používán k zápasům se zvířaty a psy, a jakákoliv agresivita vůči člověku byla tvrdě potírána. Ve vztahu k lidem jsou velmi přátelští. Bohužel jejich snášenlivost k ostatním psům je 50/50 (kus od kusu). Není to o výchově, či socializaci, ale je to věcí genetiky. Ve většině případů dochází k pokousání člověka v okamžiku, když majitelé psy od sebe odtrhávají a ruce nebo nohu mezi ně strčí.

Pokud se rozhodnete pořídit amstafa (a není potřeba se toho obávat), tak zde je několik mých postřehů.

 - AST si může klidně pořídit bez obav i úplný začátečník, pokud bude dodržovat pravidla a akceptovat rady zkušených.

- AST není typickým rodinným psem a rozhodně by neměl být označován jako  „dětská chůva“. Prosím nenechávejte děti se psem nikdy o samotě (mělo by se dodržovat u všech plemen) a také jim nedovolte, aby měly psa jako hračku, skákaly  či válely se po něm apod. AST je obecně k dětem velmi tolerantní, ale je to teriér, a to znamená, že někdy provede akci a teprve pak zapojí mozek. A to již bývá pozdě. Majitel proto musí být více ve střehu, a tak trochu předvídat co by mohlo nastat - jak doma, tak ï venku na procházce.

- AST není smečkovým psem, a dříve či později může napadnout druhého psa nebo jiné zvíře v domácnosti, se kterým vyrůstal. Je potřeba počítat i s variantou, že je budete muset od sebe oddělovat. Nelze praktikovat metodu jako u jiných plemen, že si to psi spolu vyříkají, ujasní si hierarchii, a bude klid.

- AST musíte vychovávat od okamžiku, kdy si ho přinesete domů, a jasně mu nastavit mantinely, co se smí a co ne. Teď mám na mysli především usměrnit jeho zálibu v kousání do rukou, nohou, apod. Z osmitýdenního „mouly“ se může do dvou týdnů stát malý „sprateček“, který vás bude terorizovat. Názory, jak ho to samo přejde, až dospěje, jsou zcestné, a metoda domlouvání zde nefunguje.

- AST není psem, který by s vámi bojoval o tzv. vůdcovství ve smečce. Pokud to ale dojde tak daleko, že se s ním musíte poprat v době jeho puberty (jak někteří na FB radí), tak jste již něco udělali ve výchově špatně. Navíc rady jako povalit a zalehnout   mohou situaci ještě více vyhrotit. Za 34 let chovu jen tohoto plemene jsem se nemusela s žádným svým psem poprat o pomyslnou pozici ve smečce.

- AST není až tak náročný na pohyb, jak se někteří domnívají. Nepotřebujete hltat kilometry několikrát denně a vymýšlet mu aktivity, aby se „ zabavil“. AST miluje především přítomnost svých lidí a bude s nimi klidně celý den lenošit, anebo půjde na trek. Já se svými AST chodím každý den ven, ale na 2,5m vodítku. Na volno nepouštím. Po osmi kilometrech na vodítku v rychlém tempu je pes zničený jako po dvaceti na volno. Je to proto, že se musí přizpůsobovat mému tempu a tomu, co chci já. Pokud to budete praktikovat denně, tak po čtrnácti dnech ho již nedostanete z gauče.

- AST je silný pes a proto by s ním měl na procházky chodit dospělý člověk a ne samotné dítě. Dále je potřeba zvážit, kdy a kde si mohu dovolit psa pustit na volno, aby nedošlo ke konfliktu s jiným psem. Pamatujte, že i kdybyste za to vůbec nemohli, tak vina bude vždycky na stafordovi. V zájmu našeho plemene se musíme chovat velmi zodpovědně a nepoutat pozornost médií. Zkrátka když budete jako majitel AST přemýšlet trošku jinak, tak bude vše OK, a budete mít toho nejlepšího parťáka.

Já chovám AST 34 let a nejvíce si cením toho, že mám moje odchovy po celém světě a že jsou lidé s mými psi spokojení. Cením si jejich práce s mými „dětmi“ ať již na výstavách nebo v chovu. Dále si cením toho, že jsem nepodlehla žádným módním trendům (co je zrovna žádáno na výstavách) a že mí psi jsou stále ve stejném typu, jsou zdraví, dlouhověcí a v té výstavní džungli již 34 let konkurenceschopní. Cením si výsledku mého Raptora Tipit z Hanky z letošní světové výstavy v Záhřebu (a nejen z něj). Nejde jen o všechny ty tituly, ale jde o to, že se jedná o standardního psa tak, jak já si AST představuji. Na každém mém psu se vždy vyskytlo něco (chybějící zub, výška... ), co mi vadilo a tak jsem zase hledala dál. Žádný pes není úplně dokonalý. Ani Raptor samozřejmě není, ale má vše, co já od svého psa požaduji. Typ, standardní výšku, plnochrupost, nůžkový skus, skvělou anatomii, pohyb, povahu a zdraví.

Děkuji moc za rozhovor.

Kateřina Smětáková

foto: archiv Hany Březinové