Japan chin je kašpárek s líbezným výrazem!

V hlavní roli opět japan chin! Pokud uvažujete o tomto plemeni, ale v hledáčku máte i některé jiné, možná vás bude zajímat srovnání s šitzu, které se také řadí do IX. skupiny FCI. A věděli jste, že se tento malý skřítek v mnohém podobá kočce? V následujícím rozhovoru pak najdete i pár dobrých rad týkajících se krmení. A nejen to…

Sympatická Sylva Lanková a majitelka chovatelské stanice Sylvadog Bohemia je velmi zkušenou chovatelkou několika dalších plemen, avšak k japan chinům si, jak sama říká, dlouho hledala cestu, přestože v její blízké rodině už poměrně dlouho žili. Ovšem na konci této cesty se nejdřív pomalu a zcela nenápadně zrodila velká „japaní posedlost“ a láska na celý život. Spolu jsme si tedy povídaly nejenom o tom, jak to celé bylo, ale také jak se s nimi žije, co všechno vyžadují, jak jsou na tom se zdravím a na co je dobré myslet při jejich chovu.

Japan chin je součástí naší rodiny od roku 1996, kdy jsem rodičům koupila první fenku Jokynku (Kijuko Hvězda Pamiru), neboť si rodiče přáli malé plemeno. Já jsem v té době měla německou dogu a baseta, trpasličí plemena nepatřila k mým favoritům. V den jejího náhlého úmrtí v důsledku srdečního selhání v roce 2008 jsem měla štěstí, neboť chovatelka, od níž jsme měli první Jokynku, měla štěňátko, droboučkou fenečku, kterou nechtěla prodat nikomu „cizímu“. Moc si vážím toho, že ji naší rodině svěřila. Tehdy jsem ještě ten večer rodičům přivezla Jokynku „druhou“ (Šimako Stříbrný drak). Dosud si pamatuji, jak jsem vešla do kuchyně, kde seděli smutní rodiče a ten výraz v jejich očích, když jsem (pro ně nečekaně) z výstřihu vyndala ten maličký černobílý uzlíček s obrovskými kukadly! Ale oni ji dosti nezdravě rozmazlili a já jsem stále k tomuto plemeni nezískala nikterak výjimečný vztah. Toto se však změnilo po 30. prosinci 2019, kdy jsme s maminkou vezly Jokynku „druhou“ na veterinární kliniku, neboť odmítala jíst a velmi chřadla. Po provedeném RTG vyšetření jsme ji vzhledem k rozsáhlému tumoru v dutině břišní musely nechat odejít „na druhý břeh“. V toto smutné odpoledne však, dá-li se to tak vůbec říci, stálo opět štěstí při mně a po pár telefonátech jsme přímo z kanceláře pohřební služby pro zvířátka PET-PIETA jely s maminkou do Děčína k chovatelce Jitce Kučerové a ještě tentýž večer do naší rodiny vstoupila Jokynka „třetí“, oficiálním jménem Blackie Větrný skřítek. Tentokrát jsem její přítomnost začala vnímat poměrně dost osobně a musím přiznat, že si mne po pár dnech získala... Dodávám tedy: „Ano, koupila jsem ji rodičům, ale jelikož jsem uvnitř cítila, že nechci, aby byla tak extrémně rozmazlená, jako byla předchozí Jokynka, začala jsem se jí věnovat a brát ji k sobě domů. Nejprve na pár minut, později na pár hodin... No, a nemohlo to pochopitelně dopadnout jinak, než že se nakonec stala členkou mé smečky a později i zakladatelkou chovu tohoto plemene v mé chovatelské stanici Sylvadog Bohemia. Samozřejmě jsem musela tuto situaci nějak napravit, a proto jsem v lednu rodičům během jejich pobytu v lázních koupila Jokynky brášku jménem „Byron Lord Větrný skřítek“, kterému po zdlouhavé poradě začali říkat „Jokýšák“ (aby se to nepletlo). Takže rázem byli doma japánci dva.

S Jokynkou jsme zkusily i pár výstav, ale cítila jsem, že si to vyloženě neužívá a vystavovat jsem ji přestala. Mezitím jsem poznala pár lidí věnujících se chovu tohoto plemene, získala jsem velmi příjemný dojem z poradkyně chovu paní Olgy Dolejšové a rovněž z dlouholeté chovatelky Světlany Rosenthalové a spřátelily jsme se. Ona věděla, že bych opět zase ráda začala jezdit na výstavy a spolu s paní Dolejšovou mi v dubnu 2021 přivezly úžasného „šoumena“, japaního chlapečka jménem Murphy Sylvadog z Rosenthalu. Ten mě uchvátil svou excelentní povahou natolik, že se po čtvrt století má „ignorace“ vůči plemeni japan chin změnila přímo v „japaní posedlost“. S Márfíčkem od jeho čtyř měsíců jezdím na výstavy, které ho moc baví, užívá si je a je velice úspěšný. Mezitím jsem v listopadu 2021 odchovala svůj první vrh japánků a nechala si kouzelného chlapečka Leoška (Adorable Leoshek Sylvadog Bohemia). Oběma mým chlapečkům jsem na výstavy a cestování pořídila tu nejkomfortnější výbavičku a užíváme si společně příjemně strávené víkendy ve společnosti moc fajn lidí, kteří se (nejen) tomuto plemeni věnují. Ještě chci podotknout, že se svou povahou výtečně doplňují s mýma šicunkama (chovu tohoto plemene se věnuji dvacet let) a tvoří společně dokonalou smečku.

Obě plemena patří do FCI skupiny IX., tedy mezi společenská plemena, která byla po staletí šlechtěna s cílem dělat lidem společnost. Obě plemena považuji za velmi přizpůsobivá „naturelu“ jejich majitelů. Jak šicunky, tak i japánci si dokáží užívat pohodlí gauče, ale zároveň i procházek a dovádění na louce. Znám zástupce obou plemen, kteří jsou velmi šikovní např. v agility. Jedna chovatelka se věnovala se svýma šicunkama i coursingovým závodům. Když obě plemena porovnám detailně, tak šitzu dokáže být ve smečce mezi sebou více dominantní, zatímco japánci jsou absolutně nekonfliktní. Řekla bych, že japánci jsou na svém majiteli i více citově závislí, ale nemohu to říci zatím s naprostou jistotou, neboť šicunek mám více a mezi nimi mám dva úplné závisláčky a japánky mám zatím pouze tři, tudíž by to bylo nespravedlivé porovnání. Obě plemena milují těsný kontakt s majitelem, spíme společně, tudíž v noci jsem doslova v obležení. U japánků jsem vypozorovala velmi vysokou míru empatie – dokáží rozpoznat i bolest majitele a lehnou si, podobně jako to dělávají kočky, na bolestivé místo. Zároveň jsou neustále vesele naladěni, jsou to takoví kašpárci s líbezným výrazem, který se však, zejména ve výstavním kruhu, velmi rychle dokáže změnit ve výraz absolutní namyšlenosti.

Všechna společenská plemena (a ze svých vlastních zkušeností nejen ta, ale rozhodně např. i německé dogy) vyžadují a doslova touží žít přímo se svým pánem. Já osobně nemám ráda chovatele společenských plemen, kteří mají pejsky trvale v jiné části domu než v té, kde sami bydlí. Já sama si nedovedu představit, že bych spala jinde než má smečka. I když máme štěňátka, jsou vždy v obýváku se mnou a celou smečkou, v té době v obýváku i spím.

Nějaké extrémní nároky na čas? To si nemyslím, zvládají být doma po dobu, kdy je majitel v práci a většinu toho času prospí, ale rozhodně je vždy lepší, když není japánek (stejně tak i šitzu) sám, ale má „parťáka“, ideálně svého plemene. Toto mám potvrzeno, neboť majitel brášky mého Leoška měl do té doby pouze jednoho japánka, který byl dost smutný a zcela určitě nepřeháním, když řeknu, že byl téměř deprimovaný, dokud mu páneček nepřivezl Bertíka. V tu chvíli se z něho stal nesmírně šťastný pes a já jsem moc šťastná, že dal majitel na mé doporučení a pořídil k němu japánka druhého.

Mezi klady rozhodně vyzdvihnu čistotnost japánků, s oblibou o nich hovořím jako o „kočkopsech“. Nejenže už od štěňátka chodí důsledně vykonávat potřebu na podložky, tak i později se již sami domáhají venčení výhradně venku. Zároveň si podobně jako kočky čistí tlapičky, navzájem si čistí bříška i kožíšky.

I hrátky štěňátek japánků připomínají koťátka – milují dětské hrací dečky s hrazdičkou se zavěšenými hračkami a rovněž vokální komunikace často připomíná malé tygříky.

Japan chin je cokoli, jen ne introvert. Jsou to úžasní „kašpárci“. Jsou velmi chytří, a pokud si je majitel na sebe svou láskou „nafixuje“, tak pro něho udělají první poslední. Zbožnují mazlení, někdy mívám pocit, že by se mi nejraději doslova vpili pod kůži.

Čistotnost japánků jsem již zmínila výše, tím mě opravdu velice mile překvapili. Japan chin z mého pohledu rozhodně nepatří mezi hysterická plemena, nepozoruji u nich sebemenší náznaky nervové lability jako u některých jiných trpasličích plemen, což mnohdy nelze přeslechnout ani na výstavách, kde se u mnohých plemen ozývá neustálý štěkot. Samozřejmě mohou existovat i uštěkaní či „protivní“ japánci, ale tam jako příčinu vidím rozhodně vinu na straně majitele, zejména tzv. „opičí lásku“. Je třeba si uvědomit, že i navzdory nesmírně sladkému pohledu mu nelze povolit vše a každý náznak nevhodného chování je nutné již od štěněcího věku krotit (každý majitel má však tuto hranici jinde, ale někteří nemají bohužel žádnou).

Tato otázka je na místě v oblasti kynologie celkově. Jelikož já sama považuji v chovu zdraví jako zásadní prioritu, tak nejen moji chovní japánci, ale samozřejmě i šicunky, mají provedeny vyšetření luxace patelly (kolenních čéšek) a další testy na geneticky podmíněné choroby. Říkám to nerada, ale až na pár výjimek, chovatelé zdraví v rámci chovu příliš neřeší. Stále se nemohu zbavit dojmu, že hlavním kritériem je počet titulů a já zastávám názor, že výstavy jsou zábavou, společenskou událostí, tedy možností strávit den mezi fajn lidmi, ale chov je věcí druhou. Chov založený pouze na mnohdy subjektivním posouzení z výstav je chybou a na to již dávno poukazoval pan profesor Dostál. Já osobně dlouhodobě apeluji na chovatele trpasličích a malých plemen, aby u certifikovaných ortopedů nechávali své jedince testovat na luxaci patelly. Není to vůbec složité invazivní vyšetření, není nutná anestezie, pro pejska to není vůbec bolestivé, celý proces trvá pár vteřin a cena se pohybuje kolem 500 – 600 Kč, což určitě nikoho nezruinuje. Proč apeluji na testování kolenních čéšek? Důvodem je to, že nespadá mezi autosomálně recesivní onemocnění, která lze obvykle důslednou selekcí a výběrem vhodných rodičovských párů poměrně snadno u dalších generací potomků eliminovat, ale zde jde o dědičnost polygenní (stejně jako např. u dysplazie kyčelních či loketních kloubů, testovaných u velkých a nyní již i mnoha středně velkých plemen). Ráda bych ještě vysvětlila, v čem spočívá problém polygenní dědičnosti třeba právě na příkladu luxace patel: zásadní roli hraje skutečnost, že toto onemocnění je ovlivněno velkým počtem genů. Každý z těchto genů má sám o sobě malý účinek, ale pokud se tyto účinky kumulují, tedy „sečtou“, tak nastává problém. A zbavit se v chovu polygenně založených chorob může trvat mnoho generací a není záruka, že se to vůbec podaří.

Existuje i tzv. „traumatická luxace pately“, jak již z názvu vyplývá, tak vzniká následkem úrazu, často při pádu z výšky, prudkém seskoku či při přeskočení plotu, kdy pánevní končetina může zůstat zaklíněna mezi plotovými plaňkami apod. Každopádně frekvence výskytu je podstatně nižší než u luxace vrozené. Na základě zkušeností s japánky, kteří byli a jsou součástí naší rodiny, mohu říci, že jde o plemeno zdravé, naši psi znali veterináře, jen když šlo o vakcinaci. Fenečky mých rodičů se dožily věku dvanácti let. Ještě takové doporučení na závěr – mnoho lidí si dnes nechává pejsky pojistit pro případ plnění v případě finančně náročných operativních zákroků a zde je potřeba si uvědomit, že mezi pojistná krytí často nepatří právě geneticky podmíněné choroby, což pojišťovny uvádějí v pojistných podmínkách. Bude-li však majitel mít v ruce potvrzení od certifikovaného ortopeda, že měl v jednom roce věku patelly zdravé a později by došlo k úrazu, tak samozřejmě nic nebrání pojistnému plnění. Konkrétně toto jsem v jedné z pojišťoven domácích mazlíčků zjišťovala.

Dlouhá léta jsem se věnovala výstavní úpravě plemene šitzu, která patří k těm náročnějším. V porovnání se šicunkama je úprava japánků doslova „procházkou růžovým sadem“. Zatímco třeba příprava dvou šicunek na výstavu mi zabrala několik hodin (nemluvě o mezivýstavní úpravě a každodenním přegumičkování srsti na hlavě), tak oba mé japánky mám i s koupáním a fénováním hotové za cca půl hodiny. Důležité je uvědomit si, že japánek má podsadu a tu je vhodné zejména v období línání vyčesávat, aby se nevytvářely nevzhledné „dredy“, zejména za ušima. Já jsem na úpravu srsti a hygienu dosti důsledná, alespoň jednou týdně pročísnu místa, kde by se dredíky mohly tvořit. V období línání celý proces urychlí a usnadní používání výkonného fukaru, já celoročně podávám tablety s obsahem biotinu. Nelze zapomínat na čištění očního okolí a udržování vrásky pod očima v suchu, aby nedocházelo k infekcím, obvykle způsobenými kvasinkami. Samozřejmě je třeba kontrolovat pravidelně drápky, u pejsků v letních horkých dnech předkožku, kdy je možné pozorovat nazelenalý výtok. Na trhu existují cílené dezinfekční přípravky na výplach. Rozhodně pro mě platí, že pro pejska nesmí být česání bolestivé a celkově musí brát úpravu jako příjemný zážitek, což se mi již dlouhá léta daří a jsem za to moc ráda.

Výživě psů se věnuji již dlouhá léta, i v rámci studia na VŠ jsem bakalářskou i diplomovou práci zpracovávala právě na téma týkající se výživy psů. Já osobně krmím granulovanou stravou, velmi a opravdu důsledně dbám na použité konzervanty v krmivech a snažím se co nejvíce kupovat krmiva, která jsou konzervována přírodní cestou, tedy zejména vitamínem E (tokoferol) či rozmarýnem. Přidávám i kvalitní konzervičky, ale není to pravidlem, moje smečka je zvyklá jíst i samotné granulky.

Z mého pohledu je největším nešvarem ponechávání krmiva psům na zemi  neustále k dispozici. Pokud se navíc jedná o misky, kdy v jedné je krmivo pro juniory, v další pro psí seniory a všichni psíci baští z různých misek, tak to opravdu ráda nemám a nevede to k ničemu dobrému. Samozřejmě štěněti neprospívá ke zdárnému vývoji, když „uzobává“ granule pro seniory a totéž platí opačně. Nejenže jsou psi ochuzení o možnost „těšit se“ na čas krmení, ale zároveň tento systém vede i k častému odmítání zejména granulovaného krmiva a to již i u štěňat, kde je správně vybalancovaná krmná dávka zásadní pro růst a vývoj. Tyto zlozvyky majitele nutí k neustálému experimentování a střídání značek krmiv a ze své praxe znám i případy, kdy majitel prosí svého psa, aby si vzal z ruky šunku. Bohužel stále dost majitelů, ale i chovatelů řeší spíše příchutě (což pro psy není podstatné) místo toho, aby se soustředili na složení a procentuální obsah proteinů, tuků, poměr vápníku a fosforu atd., neboť každé krmivo je přizpůsobeno věku, kondici i zátěži psa. Dalším a poměrně častým nešvarem a pro organismus psů, zejména v pokročilejším věku, velmi nebezpečným zejména pro ledviny, je zkrmování granulí určených pro kočky.

Japan chin nepatří mezi příliš početná plemena, takže s produkcí štěňat bez PP se určitě nesetkáváme tak často, jako u tzv. „módních“ plemen, což je pro nás jedině dobře. Já osobně jsem na žádný inzerát týkající se prodeje štěňátek japánků bez PP ještě nenarazila.

V první řadě je určitě mým cílem zachování zdraví plemene a vyrovnané povahy. I u tak malého psa preferuji silnou kostru, ta je pro mě takovým „základním znakem“ zdraví a vitality, všeobecně nejsem zastáncem extrémní miniaturizace u všech plemen. Mým velkým přáním je rozšířit svou smečku o červenobílé japánky. Toto zbarvení je mým nejoblíbenějším i u plemene šitzu i mnohých dalších, prostě je mou „srdeční záležitostí“.

Když to shrnu, mým cílem je odchovávat zdravé, dlouhověké japánky, s typickou povahou a líbezným výrazem.

Moc děkuji za precizně zpracovaný rozhovor a spoustu zajímavých informací. 

Michaela Weidnerová

Foto: archiv: Ing. Sylvy Lankové, Ph.D.

www.sylvadog.cz