Japan chin je posledním stádiem mezi psem a kočkou!

Toužíte po příjemném, přizpůsobivém a přesto nenáročném psíkovi, který by vám dělal radost a milou společnost? A nemáte doma úplně malé děti? Pak byste se mohli zamilovat do japan china stejně tak vášnivě jako první z chovatelek, se kterou jsme si o tomto plemeni moc hezky popovídaly.

Usměvavou Jitku Kučerovou doprovází plemeno japan chin už od konce devadesátých let minulého století. První fenku si tehdy pořídila „jen“ jako kamarádku a společnici, ale časem přišly i vyšší ambice a cíle, a tak se začala rozhlížet po vhodné zakladatelce svého vlastního chovu. Následně si zaregistrovala i mezinárodně chráněnou chovatelskou stanici Větrný skřítek a nedlouho na to spatřil světlo světa i její první vrh. A od té doby si už svůj život bez japánků ani nedovede představit. A jaký je to život? No, přece báječný!

To je docela dlouhý příběh... Jako malá jsem si vždy přála pejska, bohužel to nevyšlo. V roce 1994 jsme se s manželem dohodli, že omezíme své cestování a pořídíme si malou, světlou, chlupatou kuličku – měla to být holčička šitzu. Sháněli jsme a v únoru 1995 jsme si jeli koupit malé, sladké bílo-černé stvoření. Jenže to nebyla fenka šitzu, ale malá japanečka. O půl roku později jsme pak pořídili i tu malou šiculku, jen nebyla světlá, ale skoro černá. V následujících letech jsme ještě smečku rozšířili o fenečku pekingského palácového psíka a druhou šiculku. Všechna tato plemena miluji, každé má něco do sebe, každé je trošku jiné a všichni jsou úžasní.  Bohužel u této první holčičky jsme měli smůlu a naše japanka byla od malička velmi těžce nemocná. Po celý její život jsem o ni měla hrozný strach, pořád jsme byli s manželem ve střehu. Nakonec, když v roce 2006 zemřela, bylo jí jedenáct let a deset měsíců, což není zas až tak málo, ale bylo to pro nás vyčerpávající. V té době jsme měli doma taktéž již těžce nemocnou první šiculku a stárnoucí pekiňačku s druhou šiculkou. Proto jsme k nim nechtěli pořizovat žádné nové štěně, babky měly již své návyky a tak jsme je chtěli nechat společně v klidu dožít.

Když na podzim 2012 zemřela předposlední členka této naší „bývalé“ smečky, doma zbyla již jen poslední šikulka, která také byla smutná z toho, že je náhle sama a nám se již strašně stýskalo po japaním skotačení, tak jsme si konečně dopřáli nové štěně. Tentokrát s tím, že chceme zkusit výstavy, chov a vše, co k tomu patří. Těsně před Vánocemi 2012 jsme si přivezli domů nádherné zdravé štěně z CHS z Podhájské chaloupky.  A protože se nám postupem času začala japaní smečka trošku více rozrůstat, tak již na pořízení jiného typu chlupaté koule s krátkým nosíkem již nedošlo.

U japánků miluji jak jejich exteriér, tak i jejich povahu. Oni jsou to takoví malí nafoukánci a zároveň radostní a hraví šašíci. Vyloženě milují, když se při hře s nimi člověk začne smát. Ta radost je pak na nich opravdu vyloženě vidět. Na druhou stranu ale pozor, aby nenabyli dojmu, že se jim člověk jim posmívá! To se pak dokáží urazit na celý den! Takže když japánek pouští hrůzu z bytu na někoho venku v dáli (hrdě štěká, vrčí, vyje), avšak z pohledu člověka vydává různé legrační zvuky – tomu se, prosím, nesmějte! Jejich velké ego by bylo příliš dotčeno. Japánci umějí být velmi empatičtí a ohleduplní. Neustále dovedou překvapovat tím, co vymyslí… Někdo je považuje za hloupé, protože nejsou dobří na dril a poslušnost, ale opak je pravdou. Oni jsou chytří až moc, mají své názory a svůj rozum, proto se nebudou hned tak podrobovat nějakým příkazům. Ostatně, ani k tomuto účelu nebyli vyšlechtěni.

Navíc je to celkem neštěkavé plemeno. A když už štěká, nemá ani takové hlasivky, aby vám to trhalo uši jako od jiných psů evropských plemen podobné velikosti. Celkově z nich vyzařuje mír, klid a pohoda, žádné takové to „honem honem“ jako u teriérů. Na druhou stranu vás dokáží zvednout ze židle, vytáhnout ven na vycházku, zvednout náladu, jsou takovým balzámem na duši.

To je těžké, pro mne je výjimečný každý, každý je totiž něčím jiný, unikátní. Každý má svou nezapomenutelnou povahu a osobnost. Z té naší „nové“, čistě japaní smečky nám zatím žijí naštěstí ještě všichni. Takže máme doma sedmičlennou smečku. Z nich jsou již tři staré důchodkyně, jeden stárnoucí kluk, dvě dámy a jedna mladá puberťačka. Tak jedině, že bych to vzala podle toho, v čem byli dotyční první. A úplně prvním naším pejskem byla už výše zmiňovaná „bývalka“ japanka Shaunii.  

První v nové smečce je taktéž výše zmíněná ISHA z Podhájské chaloupky. Ta nám bohužel žádná štěňátka však nedala. 

Takže první, kdo u nás měl štěňata, byla až naše další fenka – ISZI Berinela. Úžasná malá dáma - hrdá, autoritativní, byť je ze smečky nejmenší. Přišla k nám po odchodu naší poslední šiculky ve svých téměř dvou letech. Bydlela u nás jen deset dní a hned jsme ji zkusili vzít na její první výstavu v životě. Tam sice nevyhrála, ale velmi mne potěšila pěkným předvedením v kruhu, a jak krásně poslouchala. Její vítězství přišla později. Se štěňátky to také neměla lehké, měla je jen jedenkrát. Zato nám dala jednoho úžasného a zároveň prvního chlapečka v naší smečce – ARIN Větrný skřítek. Z Arina vyrostl nádherný, úspěšný, leč děsně rozmazlený kluk (Jak jinak, byl to jedináček…). Do zahraničí jsme na výstavy nikdy nevyjeli, takže má jen tuzemské a klubové šampionáty, ale i tak jsme na něj velmi hrdí.  Pochopitelně i na všechny ostatní! Minimálně Českého šampiona mají všichni naši dospěláci.

Japánek by měl být hrdý, klidný a vyrovnaný pejsek, který nevyvolává konflikty, nebojí se, rád se mazlí, ale není dotěrný. Takže když ten jeho člověk nemá čas, tak si v klidu lehne poblíž, svého páníčka pozoruje nebo si najde zábavu sám a hraje si se svými hračkami. Zato když vidí, že člověk by mohl mít chvilku čas, hned přiskočí, vesele provokuje ke hře či mazlení. Zbytečně doma neštěká, je učenlivý, přátelský a vstřícný.

Navíc japánci jsou velice přizpůsobiví, takže mohou žít jak opravdu akčním životem, stejně tak dobře mohou být gaučovými povaleči a chodit jen na krátké vycházky do parku nebo na zahrádku.

Rozhodně u japánků vyloženě platí, že ve dvou se to lépe táhne. Japan, pokud je sám, tak samotu zvládne, ale opravdu šťastný japan je jen tehdy, když má kamaráda. Nejlépe stejného plemene, není-li to ale možné, vezme „zavděk“ nejen jiným plemenem, ale japánci se snadno a velmi rádi přátelí s kočkami. Jen hlavně z počátku je třeba dávat pozor na jejich velké oči proti kočičím drápkům při jejich hrách. Časem se ale i sami japani naučí dávat si na tuto kočičí zbraň pozor.

Ale pokud máte větší počet japanů pohromadě, tak nemají problém spolu vycházet i ve velké smečce. Já jsem té zásady, že se jim do jejich menších půtek a rozbrojů, pokud možno, nemíchám, ať si sami mezi sebou vyřeší, kdo má ve smečce jaké postavení. Sama si pouze dávám pozor, aby mezi nimi nevznikl pocit, že já někoho z nich upřednostňuji, aby to mezi nimi nevyvolalo žárlivost. Jinak je pouze koriguji, když náhodou nějaké jejich dohadování překročí únosné hranice. To se však obvykle stává jen kvůli nějakému kusu žvance, který vlastně jim vůbec nepatřil, někdo něco někde uloupil… Jinak dostávají vše spravedlivě rozdělené.

Jediné, s čím musí člověk počítat, je množství chlupů úměrně rostoucí velikosti domácí smečky. Je to však malá daň za tolik lásky a radosti, jakou vám toto plemeno vrací.

Tak my jsme zrovna příkladem těch méně aktivních lidí, navíc mám časově náročnou práci, ale výhodou je, že pracuji doma. Takže my se věnujeme spíše jen výstavnímu tréninku a poslušnosti na vycházkách, kde chodí celá smečka na volno, proto musí přesto alespoň trochu poslouchat.

Jinak obecně platí, že japan není vhodný pro žádný tvrdý výcvik, žádné drilování, na druhou stranu je bystrý, formou hry se rychle učí různým kouskům, dokonce s ním můžete dělat i agility. 

Japánek je velmi hbitý, veselý a hravý pejsek, dovede se přizpůsobit každému člověku a jeho aktivitě.

Tak pokud po něm nebudete chtít zrovna nějaké rekordy a zdolávat horské masivy, s pejskem budete chodit pravidelně, tak nějakých deset až patnáct kilometrů nebude pro japánka vůbec žádným problémem, ještě si to bude užívat. 

No, s vodou je to trošku těžké… Japan chin je takovým zvláštním plemenem, já o nich říkám, že je to „poslední stádium mezi psem a kočkou“, neboli „kočkopes“. Japánci vodičku mají rádi čerstvou a studenou na pití, ale na koupání ji milují – no, asi jako ty kočky. Zato o svou vlastní hygienu pečují velmi pečlivě – jako kočičky a dokonce si i občas omývají hlavičku kočičím způsobem. Tedy pokud jim tuto službu neudělá kamarád ze smečky.

Samozřejmě, jako všude i zde se najdou výjimky, existují totiž japani, kteří vodu vyloženě milují, rádi skočí do bazénu, do řeky a plavou, ale není to úplně běžné. O to víc jsou pak takoví jedinci nezapomenutelní.

Když jdete na vycházku se smečkou japanů na volno, tak můžete chodit klidně kolem lesa, psi si žádné zvěře okolo všímat nebudou, mnohem raději se honí a hrají si spolu. To spíš je již může zaujmout nějaká ta kočka, za kočkou běžet tedy umí. Jenže oni ji nechtějí zakousnout, oni si chtějí hrát, což ovšem ta cizí kočka neví, takže člověk musí mít určitou autoritu, aby, když zařve „stůj“, jejich japaní veličenstva poslechla.

Japánci mají velice šikovnou, tzv. bezúdržbovou srst, stačí ji jen tak dvakrát týdně pročesat kartáčem a pochopitelně ihned odstranit bodláky, větvičky a jiné nečistoty nasbírané na nějaké takové vycházce. Trošku větší pozornost je třeba věnovat ušním závěsům – tyto chlupy jsou obzvláště jemné a snadno se cupatí. Proto je potřeba ouška při česání zvlášť pečlivě pročesat i přes případné námitky jejich majitele. Někteří lidé pejskům ouška nečešou, protože oni tááák smutně koukají a navíc jsou pak uražení… Zde musí být však člověk neoblomný. Také je potřeba buď vystříhávat chlupy mezi polštářky na tlapkách, nebo je pečlivě vyčesávat, aby tam nebyly slepence, nečistoty a zánětlivá ložiska.   

Jinak pak stačí již jen večer před výstavou vykoupat japana ve vybělovacím šampónu, dát kvalitní kondicionér, pečlivě vyfénovat a máte výstavní „exponát“ jedna báseň. Pokud tedy zrovna jeho veličenstvo neusoudilo, že si „odloží kožešinu do čistírny“ a vy máte najednou téměř naháče.

Japánek je dlouhosrstý psík (Jeho srst se zásadně nestříhá!!!), takže v zimě, pokud třeba i dost mrzne, ale je sucho (suchý sníh), tak při nějakém běžném venčení v řádu 20 – 30 minut, kdy má pes možnost běhat a ne se je šourat městem na vodítku, tak je oblékat není třeba vůbec. Při delší vycházce je pak nějaká zateplená bundička či svetřík na místě, přeci jen je to malé tělíčko, které snáze prostydne, zvlášť pak malé štěně.

Co je horší, to jsou takové ty podzimní plískanice, mokro, déšť, mokrý sníh. V tomto případě, i když jsou teploty nad nulou, japani toto počasí špatně snáší, snadno nastydnou. Zde je na místě nějaká pláštěnka nebo nepromokavá větrovka, pokud musíte být venku déle. Nejlépe je vycházku zkrátit jen na nejnutnější dobu a pak rychle doma vytřít ručníkem, případně vysušit fénem v případě, že byl déšť obzvláště intenzivní. Ostatně – on vám to řekne i jejich pohled. To jejich fůůůj, vždyť tam pršííí! Tam přeci nejdůůů!!! Tomu člověk jen těžko odmlouvá…

Dlouhá srst má svou funkci i v létě, takže když je horko, pejsky chrání před horkem. Její hustotu si japani upraví sami svým línáním, proto vůbec není třeba žádné stříhání a vyholování!

Japánek je velmi křehkým plemenem, které se k dětem příliš moc nehodí. Pochopitelně, že vše je o výchově, čili mohou být rodiče a děti, kteří by péči o japaní štěně zvládli s přehledem, ale to je spíš vzácnost. Ale obecně japánci k malým dětem prostě nepasují. Čím je dítě starší a je-li opravdu rozumné, lze případně o japánkovi uvažovat. To je však otázkou jednotlivých konkrétních případů.

Je jedno, zda bydlíte ve velkém domě se zahradou, či máte jen malý byt, zda žijete v centru velkoměsta nebo na samotě, v tom problém není, japánek se přizpůsobí. Důležité je, abyste nemuseli nechávat pejska pravidelně mnoho hodin samotného. Občas to vydrží, ale pokud bydlíte sami, chodíte na dlouhé směny do práce a nemůže-li tam chodit s vámi, tak vám japánka nedoporučuji. Ovšem pracujete-li třeba v kanceláři, tak se zkuste se zaměstnavatelem domluvit. Stačí, když tam dáte pejskovi pelíšek, mističku a on se rychle naučí, kdy pracujete, a není čas na rušení člověka, a kdy naopak máte přestávku a máte na něj prostor.

Je to vhodný společník pro lidi se spíše klidnější náturou a věkově od puberty do pozdního stáří. Hlavně pro takové lidi, kteří nevyžadují bezchybnou, okamžitou poslušnost a naopak ocení japaní samostatnost.

Pokud se vám japan chin líbí a jste naopak velice aktivním člověkem, i tak je pro vás toto plemeno vhodné, protože se snadno přizpůsobuje. A pokud máte v úmyslu třeba trhat rekordy v dálkových pochodech, tak si prostě sbalíte pejska do batůžku na záda, vždyť je přece tak lehký!

Vzhledem k tomu, že plemeno japan chin se stále řadí k málopočetným psům, moc bych si přála, aby si jich více lidí všimlo, objevilo je a začali se o ně zajímat. Aby se jejich chov více rozšířil a vznikla zde větší chovatelská základna. A odchovaným štěňátkům pak přeji ty nejhodnější páníčky, kteří je budou hýčkat a rozmazlovat tak, jak si to tato něžná, veselá a hravá stvoření zaslouží.

Děkuji za příjemné povídání.

Michaela Weidnerová

Foto:     archiv Jitky Kučerové, Renata Hofmann

www.vetrny-skritek.cz