Japánek je takový malý klaun!

Kdo si počká, ten se dočká! Další rozhovor s chovatelkou japan chinů je tu a my si společně rozebereme třeba to, proč má většina chovatelů doma celkem početnou smečku psů nebo co obnáší kompletní příprava na výstavu. Ale i toto povídání vám zase o kousek víc napoví, jak se s tímto plemenem žije, co má rádo a co příliš nemusí. Tak si to užijte!

Japan chin je malý, příjemný a celkem nenáročný pejsek s okouzlujícím exteriérem a se silnou vazbou na svou rodinu. Kdo ho jednou přijme pod svou střechu, obvykle mu zanedlouho pořizuje kamaráda a život bez jeho společnosti si už nedovede a ani nechce představit. A přesně tak to má i Jana Pechanová, majitelka chovatelské stanice „z Podhájské chaloupky“, která se s námi ochotně podělila o své zkušenosti a pohled na toto málopočetné plemeno.

Původně s námi žili různí pejsci. Většinu to byli „pejsci z ulice“, občas se k nám venku některý přidal a nám ho bylo líto, nebo se na nás jiný smutně díval v útulku. Naposledy to byla fena německého ovčáka, což bylo vysněným plemenem mojí dcery. Pak tato fenečka odešla do „psího nebe“, no a časem si i dcera založila vlastní rodinu a z našeho domu se odstěhovala. Odešel i syn, který po studiích v Praze již zůstal. A mně začalo být smutno. „Hnízdo“ zůstalo prázdné, i když tu s námi zbyla ještě prostřední dcera, která je však invalidní a potřebuje stálou péči. O co více péče ona potřebuje, o to více jsem potřebovala já někde čerpat energii. A tak začalo hledání „něčeho“, co by mi v tom pomohlo. A tak se stalo, že jsem zabrouzdala na net a tam na mne vykoukla dvě obrovská očka a čumáček k zulíbání. Přiznám se, že toto plemeno jsem před tím vůbec neznala. Tak jsem hltala řádky psané o tomto kouzelném psíčkovi a hned přišlo rozhodnutí. A tak se stalo, že jsem jela téměř na druhý konec republiky pro svoji první japaní holčičku.

Naše chovatelské začátky? Na ty vzpomínám jak s respektem, tak i s úsměvem. O malém plemenu jsem nevěděla prakticky nic. Velká plemena, jako byla naše Elza (ovčanda), ta se prakticky obstarávají sama. Porodí sama, miminka si očistí, člověk se prakticky nemusí o nic starat. Ale malé plemeno, to je trochu jiné. Opravdu ráda si občas pročítám oddíl na mých www stránkách „Deníček malých klubíček“, kde je skutečně vidět, jak „nezkušená“ jsem byla. Zároveň je to i dojemné, protože z těch řádek jsou cítit i emoce, které jsem tenkrát prožívala.

To je velmi jednoduché. Člověk začíná s jednou fenečkou. Narodí se první vrh, a pokud zažije takové emoce, jaké jsem prožívala já, tak je jasné, že se se štěňátky nelehce loučí. A tak se stane, že někdy doma zůstane nejedno štěňátko právě z prvního vrhu. Pak zjistíte, že byste potřebovala nějakého pejska do chovu, tak hledáte „cizí krev“ a najednou koukáte, že doma máte třeba šest japánků. A čas plyne. Fenečky „nabírají“ na věku. Občas jim dopřejete nějaký ten vrh. A ten čas běží takovou rychlostí, že než se nadějete, fenečce je třeba šest let a vy chcete, aby vaše „holčička“ měla klidné „stáří“. A samozřejmě chcete, aby dožila u vás doma. A ona může žít ještě třeba dalších osm let. A pokud se chovu chcete věnovat i nadále, tak samozřejmě potřebujete nějakou další mladší generaci. Momentálně u nás žije sice dvanáct japánků, ale nejstarší jde již na třináctý rok, nejmladším dvěma budou dva roky. Ty dvouleté mají svůj první vrh, možná ještě jedna „starší“ bude mít jeden vrh, ale pak již půjde také do psího důchodu. Tak když si to vezmete, dva pejsci („chlapi“ – jeden tříletý, druhý čtyřletý) jsou používáni na krytí, dvě mladé holčičky a možná ještě jedna, která může mít štěňátka – a ostatní jsou tu prostě už jen „pro radost“, nepěkně řečeno na dožití. A oni vám tu prakticky nezabírají tolik místa, jako kdybyste měla „velké plemeno“. Do postele se mi jich vejde většinou sedm, ale ne zřídka jich tam je i devět… a to spím na jednolůžku, nemám ale to svědomí jim spánek vedle mne zakázat.

Speciální režim? (Smích…) Speciální režim mám spíše já. Oni jsou tak nenároční, že jim opravdu stačí, když jste s nimi. Když byste se chtěla „povalovat“, oni se velice rádi budou povalovat s vámi. Půjdete ven, budou vám vděční, když budou moci pobíhat kolem vás. A milují jízdu autem. No prostě, jsou to vaši „ocásci“ každým coulem. Nakrmíte je ráno, pak večer, milují také zeleninu. A jelikož mají samočistící srst, tak prakticky nepotřebují žádnou speciální péči. Občas se mohou zacuchávat za oušky, tak tam je třeba dávat pozor, aby se jim tam za čas neudělaly dredy, ale pokud je vyčešete jedenkrát za týden, je to určitě „tak akorát“.

Japánek je takový malý klaun. A to doslova. Dokáže vás tak rozveselit svou hrou, úžasné je, pokud jsou japánci dva. Je hodně nových majitelů, kteří si odvezou jednoho pejska a „za chvíli“ jsou u vás pro druhého. Jsou velice empatičtí, milí, občas dost „rozjívení“ (to hlavně při hře). Když k vám přijde návštěva, musí ji „uvítat“ – někteří štěkotem, ale pak si polehají poblíž a jen vás tiše pozorují, jsou nevtíraví, i když mám dvě fenečky (matku s dcerou), kterým říkáme „vtěrky“. Sednou si, sepnou přední pacičky a krouživými pohyby prosí a prosí. Když někdo neodolá, tak mu vydrží celou dobu sedět na klíně a kdyby uměly vrnět jako kočky, tak by určitě vrněly.

Jak jsem psala, japánek je nenáročný. Ale co opravdu nemá rád je samota. Člověk, který odejde ráno do práce a vrátí se večer, ten ať si japánka nepořizuje. Japánek je vděčný nejen za společnost „svých lidí“, ale je šťastný, když má ve své blízkosti prostě „něco živého“. Může to být druhý pejsek, nebo alespoň kočička atd. On se totiž tak rád k někomu tiskne, když se ukládá k odpočinku. Prostě, potřebuje fyzický kontakt. Samozřejmě, že doma vydrží sám, když jdete na nákup, k lékaři, nebo prostě někam, ale celý den být sám doma, to by opravdu dost strádal.

Ano. Na stránkách opravdu mám cosi o „chovatelské cti“. A potencionální noví majitelé určitě vycítí, jak moc člověk v chovu poctivý je. Hodně zájemců vždy řekne: „Je mi jedno, zda to bude pejsek, či fenečka, jen chci, aby „to“ bylo zdravé.“ A já na to řeknu. Že pokud by zdraví šlo zajistit, určitě by se to zajistilo nejprve u lidí. A nebyla by pak plná parkoviště před nemocnicemi… Ale určitě dělám vše pro to, aby naše odchovy zdravé byly. Snažím se před zařazením japánka do chovu podstoupit s ním různá vyšetření (srdce, patelly, oči…), no prostě mít sama před sebou svědomí čisté, že pro zdraví štěňátek dělám vše, co se dělat dá. Jsem ráda, když před odběrem štěňátka se lidé přijedou nejprve podívat, jak to u nás „chodí“, aby viděli maminku, tatínka, při tom si hodně povídáme – a oni se pak mohou lépe rozhodnout, zda štěňátko od nás chtějí, či zda se pohlédnou jinde.

Samozřejmě záleží nejen na povaze japánka (i když mají podobné povahové rysy, přesto je každý japánek jedinečnou bytostí), ale hlavně na tom, jak moc je doma „rozmazlován“, zda žije se smečkou, nebo je „jedináčkem“… Ale vcelku vzato si „každý“ nakonec zvykne. Nejednou jsem hlídala nějakého japánka z našeho chovu, kdy majitelé jeli třeba na dovolenou a nechtěli ho dát do psího hotelu. Některý se adaptoval okamžitě, jiný potřeboval víc času, ale nikdy to netrvalo déle, než do druhého dne. Dokonce teď naposledy se pejsek „přilepil“ k mému manželovi, přes den byl „se smečkou“, ale v noci musel spát v posteli s ním. Od doby, kdy máme japánky, já s nimi spím v přízemí a manžel, který potřebuje více spánku, se odstěhoval do patra, kam oni nechodí. Tento pejsek ale mohl. Ale v momentě, kdy se jeho pánečci objevili ve vrátkách, tak pro něho manžel přestal existovat. A upřímně, on to těžce nesl.

Psí výstavy mám ráda. Jelikož se doma starám o svoji invalidní dceru, mám je jako nezbytný relax. Nejenže si užívám čas se svými psími kamarády, ale zároveň se setkávám s lidmi, které mám ráda, a kteří mají stejného koníčka jako já, probíráme prostě „psí“ věci… Před výstavou se japánek musí vykoupat, přestože se zdá, že je čistý, ale přece jen po koupeli je jeho srst daleko jiskřivější, bílá je bělejší a černá černější. O drápy se starám po celý rok, tak to před výstavou řešit nemusím. To samé oči, uši… Takže jen vykoupat, vysušit – a oni dle toho pak přesně ví, že se druhý den jede na výstavu. To byste měla vidět ty tanečky, co předvádějí, jak se těší. Samozřejmě na výstavu beru jen ty, které to baví. Moje první fenečka výstavy nemilovala, tak jsem to zkusila jednou, pak znovu, a když jsem viděla, že jí nedělají dobře, tak jsem prostě její „výstavní karieru“ ukončila. A dělala mi radost už jen jako domácí společnice. Co se předvedení týče, je vždy dobré jet se podívat na nějakou výstavu bez toho, aniž byste pejska přihlásila. A tam vidíte, co všechno je třeba. Aby pejsek uměl výstavní postoj, aby na požádání ukázal panu rozhodčímu nebo paní rozhodčí zoubky, aby vydržel stát na stole, když ho rozhodčí bude „osahávát“, aby zjistil, jak vyvinutý je hrudník, jak pevný je hřbet, zda pes má obě varlátka, jak nasazený je ocas a podobně. Aby pejsek na výstavním vodítku šel v klidu vedle svého pána, aby „netahal“, nebo „se nenechal tahat“.

Je moc dobře, že Česká republika má srovnatelné pejsky se zahraničím. Někdy dokonce i lepší a kvalitnější. Ale posouzení je vždy na rozhodčím. Nikdy s jeho názorem nepolemizujeme. Hodnocení je vždy subjektivní, jednomu rozhodčímu se líbí více to, druhému něco jiného. A také je důležité nehroutit se z toho, pokud se nám rozhodčí nad naším mazlíčkem nerozplývá tak, jako my sami.

Nemohu říci, že něčeho si vážím více nebo méně. Každý koná na základě svých zkušeností.  Důležité je, aby se člověk vždy poučil, pokud dělá něco, co není „správné“.Toto slovo nemám moc ráda, protože se to v daný okamžik těžko pozná, ale je důležité, pokud by to dotyčný dělal znovu, tak se při tom „nachytat“ a věci zkusit dělat jinak. Hlavně si nelhat, nestydět se za své omyly a životem jít pokud možno se vztyčenou hlavou a optimisticky.

Vždycky je co zlepšovat. Tohle je ale na každém chovateli, jak k chovu přistupuje. Nic se nedá nařídit. Je to jako všude. Do budoucna bych japánkům přála, aby se toto plemeno dostalo více do našeho povědomí. Dnes není moc známé, ale věřte, že si zaslouží, aby mu lidé věnovali více pozornosti. Myslím, že lidem toto plemeno přinese do života hodně lásky a úsměvů na rtech. Já osobně si už život bez japánka představit nedovedu. Je to neuvěřitelné a jedinečné plemeno.

Moc děkuji za milý rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Jany Pechanové

https://zpodhajskechaloupky.estranky.cz