Japánek se dokáže naprosto ztotožnit se svým pánem!

Víte, co ještě nevíte o japanech? V tomto rozhovoru se zaměřujeme nejen na jejich výjimečnou povahu, která nejednoho majitele dostane naprosto „do kolen“, že musí mít doma ne jednoho, nýbrž hned několik představitelů tohoto plemene, ale podrobně rozebíráme také barevné variety a vše, co s tím souvisí. Tak si to nenechte ujít!

Jana Jelínková si původně chtěla pořídit úplně jiné plemeno a na japánka se před více než dvaceti lety jela podívat jen ze zvědavosti. Ale nakonec té křehké kráse neodolala a rovnou domů odjížděla už i se svou první fenečkou. A od té doby má smečku těchto úžasných psíků po svém boku a také je ve své chovatelské stanici Manami Chin s láskou chová. A mne velmi těší, že nám vyhověla a ochotně odpověděla na pár otázek.

Můj úplně první japánek byl pořízený vlastně náhodou. Původně jsem chtěla peruánského naháče, ale vybraná chovatelka měla už všechna štěňátka zamluvená. Pročítala jsem tedy inzeráty a zaujal mě jeden, který zněl: „Prodám štěňátko japan china.“ Bylo to v roce 2000 a internet tehdy ještě nebyl zcela dostupný, takže jsem neměla moc možností zjistit, o jakého pejska se vlastně jedná. Bydlela jsem v Děčíně a inzerát byl přímo z místa mého bydliště. Ze zvědavosti jsem se s paní spojila a na mrňouska se jela podívat. Ta malá kouzelná chlupatá kulička mně naprosto učarovala. Ještě ten den jsem si maličkou Pegynku odnesla domů a pomalu začala poznávat, jak úžasné plemeno to je. Dokáže se naprosto ztotožnit se svým pánem. Máte dobrou náladu, japánek ji bude sdílet s vámi a radovat se. Máte náladu „pod psa“, on se vás naopak bude snažit rozveselit. Když vám nebude dobře, tak se k vám přitiskne a vy budete mít pocit, že dýchá za vás. Máte chuť se jen tak doma povalovat, s radostí s vámi bude „zahřívat“ gauč. Pokud ale vyrazíte na výlet do přírody, stane se z něj vytrvalý turista. Jejich úžasné povaze jsem naprosto propadla.

V současné době mám doma deset japánků. Všichni jsou něčím výjimeční. O všech by se dalo dlouho povídat, ale asi tou nej byla právě moje první fenečka Pegynka. Díky ní jsem poznala tyto kouzelné psíky, do kterých jsem se opravdu zamilovala. A také díky ní jsem zvládla ne právě příznivé životní období.

Prioritou pro je mne především zdraví mých psíků a vyrovnaná povaha. Žádní ustrašení pejsci, co se klepou v koutě a mají strach z každé věci a situace. Prostě takoví ti blázni, střelení kašpárci, co nemají strach z ničeho a nikoho.

Všechna štěňátka se dostala do rodin, kde už někdy japánka měli. Někdo bohužel o pejska přišel, jiní chtěli parťáka pro svého stávajícího miláčka, protože japánek je nejraději v partě s jiným japánkem. Ve dvojici totiž teprve poznáte tu pravou japaní povahu. Některé majitele znám, některé na mě nasměrovaly kolegyně chovatelky, které v té době neměly štěňátka. S budoucími majiteli si píši, telefonuji, pokud to jde, sejdeme ještě před předáním štěňátka, prostě se snažím zjistit co nejvíce informací jak o samotné rodině, tak i o prostředí, kde bude pejsek vyrůstat. Není pro mě důležité, aby pejsek chodil na výstavy, nejdůležitější je pro mě to, že bude doma hýčkaný a milovaný.

Barevnost není tak bohatá jako u jiných plemen. Japánci se vyskytují v bílo černé nebo bílo červené varietě. Bílo červení jsou buď zrzounci, nebo blonďáci. Japánci mají mít černou pigmentaci nosu a jen u blonďáků je povolena světlá neboli masová houba. Občas se v chovu vyskytne trikolorní pejsek, který je sice krásný, ale bohužel je u nás braný jako nestandardní. Japonsko jako země původu tuto barevnou varietu také nepovoluje. Ovšem v zemích, které nejsou členy FCI, tyto trikolorní krasavce běžně do chovu zařazují. U japánků je žádoucí rovnoměrné rozložení znaků od okolí očí přes uši a po celém těle. Měl by mít široký bílý znak od tlamičky k vrchu lebky, takže zepředu vypadá, jako by měl přes hlavičku motýla. Bonusem je pak tečka uprostřed hlavičky, o které se říká, že je to otisk palce samotného Budhy. V Japonsku byl japánek posvátným psíkem, uznávaným jako polobůh, kterého mohla vlastnit jen císařská rodina, a jeho krádež se trestala smrtí.

Ve většině případů je na výstavách preferovaná černobílá barva. Psíci v této barvě jsou totiž výraznější. Vynikne u nich kresba v obličeji. Vzácným by se dal nazvat trikolorek, ale jak jsem již říkala, ten je u nás nestandardní, tudíž se nemůže zúčastňovat výstav, což je za mne velká škoda.

U japánků toto pravidlo bohužel neplatí. Příroda si zde rozhoduje sama. Máte oba rodiče černobílé a ve vrhu můžete mít jen černobílá štěňátka nebo i červená. A platí to i naopak, oba rodiče jsou červení a štěňátka se narodí černá. Samozřejmě, když je pejsek červený, nebo červený byl někdo v jeho linii, tuto barvu tak zvaně nese a je velký předpoklad, že by se i tato barva mohla u jeho potomků objevit, ale stoprocentní to nikdy není. Takže by se dalo říci, že barva štěňátek pro nás zůstává tajemstvím a někdy i překvapením až do porodu.

Ano, trikolorní barvu jsem již zmiňovala. Také se může vyskytnout špatně vybarvený jedinec, který nemá požadovanou masku na hlavičce, například má znak jen na jednom oku, má celou hlavičku bílou, nebo naopak černou, chybí mu bílá lysinka, nebo nemá vybarvené uši. Může být celý černý nebo naopak i celý bílý. Černé nebo červené barevné znaky mají být rozložené a ostře ohraničené po celém těle.

No, jéje. Blonďáci a zrzouni jsou, jak to říci slušně, prostě blázni. Jsou to divocí, neposlušní šílenci. Černí jsou poslušnější a klidnější. Co černému řeknete jednou, červenému pětkrát a ještě se po vás podívá, že okamžitě víte, co si myslí. Černý vymyslí nějakou lotrovinu a červený jí dotáhne k takové dokonalosti, že jen vrtíte hlavou a nechápete, jak to ten pejsek dokázal.

Ano, mají spolu úžasný vztah. Kocouři spí se psy v pelíšku. Škádlí se, chvíli honí kocour psa a za chvíli je to naopak. Když jsem měla štěňátka, tak kocouři byli u nich v pelíšku a zahřívali je. Bylo zajímavé, že po určitou dobu fena nikoho ze smečky ke štěňátkům nechtěla pustit, ale kocour mohl přijít kdykoliv. Musím ale přiznat, že jedna věc z jejich partnerství mi vážně vadí.  Nevím, jak se domlouvají, ale když zapomenu na stole něco, co psům chutná, můžu se spolehnout, že jim to některý z kocourů shodí na zem.

Myslím, že určitě. Když jsem měla první japanečku, tak jsme doma měli andulku Emila, se kterým se přátelila. Andulka jí probírala chloupky, s oblibou si jí sedala na kořen ocasu a Pegynka jí „vozila“ po bytě. Emil byl dost upovídaný a bavilo ho na Pegynku volat: „Pegý, Pegynkó!“ A ona pokaždé přiběhla. Bylo krásné sledovat jejich přátelství. Myslím, že japánek je pejsek, který se snese snad s každým zvířetem.

Tak s japánky se nikdy nemůžete nudit. Jsou to opravdu opičky a jejich nápady jsou někdy až nepochopitelné. Každý den pro vás připraví nějaké překvapení, o kterém byste mohla dlouho vyprávět. V práci občas popisuji, co mi zase vyvedli, co vymysleli, a musím přiznat, že mi někdy nevěří a myslí si, že si vymýšlím. Ale asi nezapomenutelné pro mě bylo, že fenečka, kterou jsem do chovu ze zdravotních důvodů nepustila a která tedy sama nikdy neměla vlastní štěňátka, „odchovala“ tři vrhy. Pečovala o ně, dokonce se jí i spustilo mlíčko. Pravá maminka štěňátek byla prostě taková ta moderní matka. Přišla, zkontrolovala, nakojila, očistila a lehla si vedle, ale hlavní péče byla na malé chůvičce. Dokonce byla tak zapálenou pečovatelkou, že když jsme se přestěhovali do domečku, a sousedka měla koťátka, tak tahle malá bláznivka chtěla kojit i je.

Japánci jsou prostě pejsci, které musíte milovat a kteří z celého svého srdce milují vás a celou vaší rodinu. Jsou to prostě malí psíci s ohromným srdíčkem.

Moc vám děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jany Jelínkové, Renata Hofmann

http://manamichin.freepage.cz