Je mnoho cest jak na to! A zde je jedna z nich...

Stopy jsou krásné, když to pes umí. Ale pokud se nám nedaří, pak je to zlé. Trápíme se my a trápí se i náš pes. Přinášíme vám pár rad z pera Pavla Beera, který tuto disciplínu opravdu umí a jeho postřehy jsou cenné a hlavně pochopitelné.

Dovolím si vám sdělit několik myšlenek k našemu přístupu k tréninku a přípravě našich psů na zkoušky a ostatní kynologické akce. Neustále narážím na problémy lidí, kteří poctivě trénují, dodržují postupy, a přesto se jim nedaří dosáhnout na cíl svého tréninkového snažení, tedy složit zkoušky, na které se připravují. Čím to asi je...?

O výcviku toho bylo napsáno mnoho...

Nevím, možná se mýlím, ale pokud čtu různé nácviky čehokoli, tak jsou poměrně detailně popsané, ale nějak mi tam všude schází přechod k realizaci připravovaného tak, aby to pes přirozeně pobral. Pokusím se popsat, kde je podle mého mínění problém. Tyto myšlenky by měly sloužit lidem, kterých se týkají a zejména tedy začínajícím cvičitelům.

Vše je o motivaci…

Nejdříve bych vzal obecně problémy, které se vyskytují při nácviku a jak jim čelit. Pes nesbírá pamlsky a snaží se letět na konec. Vše je o motivaci. Tento problém má dvě roviny, jednou z nich je koncový efekt a tou druhou nebezpečný precedens dlouhodobého šlapání rovných stop. Můj postup je následující. Rovné stopy udělám jen výjimečně zejména na začátku, kdy psa učím sbírat pamlsky. Tento výcvik je u stopování velmi důležitý a později slouží i k úspěšnému složení zkoušky.

Jak začít?

Při prvotním nácviku použiji kupky něčeho dobrého na nášlap. Umístím tedy kupku pamlsků, vydám povel „hledej“ a psa chválím, protože žere, na délku těla položím další a znovu chválím. Toto několik metrů opakuji. Na konec dám natrženou kočičí paštiku, zakryju ji trávou, a jakmile je pes u ní, chválím, vyndám a nechám mu ji sníst. Takto postupuji několik stop po sobě. U toho samozřejmě chválím a mluvím. Je třeba však být opatrný, když pes jí, jsem obezřetný a mluvím bez emocí, klidně a v hlase mám očekávání. Hlavně se nechovám podobně jako na obraně. Ve chvíli, kdy toto zvíře pobere, ubírám množství pamlsků, až se dostanu pouze k jednomu. V té době už začínám dělat stopy třeba ve tvaru hada.

Není had jako had...

Zde ale pozor! Lidé si to špatně vysvětlují. Had je sice vlnovka, nikoliv však rovná, ale do strany a to proto, aby se pes, pokud půjde rovně, nedostal na vlnku před ní nebo mu pach nehodil vítr. Na začátku stopování mám vždy vítr v zádech, nicméně musím počítat s tím, že se může otočit, proto to odbočování musí být jako schody.

Mluvit či nemluvit, toť otázka...

Nyní bych dokončil a zdůvodnil naše verbální chování. Pokud možno chválím psa jen, když jí, jinak tehdy mám-li důvod, třeba pokud napravuji chybu. Cílem mého jednání je, abych později, když začnu dávat pamlsky daleko od sebe, mohl mlčet stejně, jako je tomu na zkoušce a psovi to nevadilo. Mnoho psovodů pořád mluví a psa chválí, opakují povel a pak když dojde k tomu, že mlčí, to pes vnímá jako chybu. Ohlíží se, zůstává stát a podobně, proto chválím pouze v případě, když žere, protože mimo zkoušku vždy najde jídlo a je pochválen. Mým cílem je, aby to poznal a vnímal tak, pak mu moje mlčení nevadí. Při tréninku neustále měním umístění pamlsků, jednou začnu pamlskovat v polovině úseku nebo na poslední části. Jindy zase krok od nášlapu. Prostě se snažím dělat to různě, ale vždy reaguji verbálně.

Oříšek jménem předmět

Dalším problémem jsou velmi často předměty, a to zejména pokud je učíme mimo stopu. Mnozí si totiž neuvědomují, že pes nehledá předměty nosem, ale očima. A i když to dělá perfektně, mnohdy když je dáme na stopu, tak je přechází. Tady je pro jistotu dobré psa naučit to, že jej přivážu, ukážu mu předmět. Pár kroků od něho udělám nášlap a našlapu také kousek stopy. Ukazuji předmět, ohnu se, jako že jej položím. Ale nechám jej tam až třeba po pátém položení. Vezmu psa a ten předmět ho nechám najít. To opakuji do té doby, než to pobere. Dalším problémem u předmětu je fakt, že psovod odměňuje psa po odebrání předmětu. Je to chyba, protože pokud předmět neleží při odměňování na zemi, stává se místem pro lehnutí a nemívá jej mezi nohama. Když předmět pes neoznačí dobře, neopravuji ho, nýbrž posunu případně předmět a nechám znovu označit. Na předmětech odměňuji bonusově, a to kočičí paštikou.

Sto lidí sto chutí...

Je toho mnoho k tématu, ale tímto postupem pracuji a následně skládám zkoušky již mnoho let a s mnoha psy a nikdy jsem neměl problém se stopováním na ostro. Je mnoho metod a každému vyhovuje nějaká ta jeho oblíbená. Ale třeba tato „moje“ někomu pomůže pochopit, kde je problém. Vím, je mnoho cest jak na to a zde je jedna z nich. Samozřejmě je třeba reagovat a tvořit.

Přeji hodně štěstí a vědomí, že náš pes bude stopovat celý život, tak proč se kvůli pár nezdarům hned hroutit.

Foto: archiv redakce