Je to můj strážný anděl!

Že život není občas spravedlivý a už vůbec to není procházka „růžovým“ sadem, to ostatně víme všichni. A v těchto situacích nám krom rodiny bývá velkou oporou i pes. Stejně je tomu i v následujícím rozhovoru...

Devatenáctiletá Anežka Sztwiertniová trpí od narození progresivní svalovou dystrofií, která způsobuje postupné ochabování svalstva celého těla. Nepropadla však v zoufalství nad svým osudem, ale našla svůj smysl života po boku svých psů. Sama si je trénuje a inspiruje druhé. Pojďte se s Anežkou seznámit...

Již od narození trpím progresivní svalovou dystrofií, tedy postupným ochabováním svalstva celého těla. Celý život se nedokáži sama pohybovat a nikdy jsem nemohla dělat to, co moji vrstevníci. Aby mi to rodiče vynahradili, již odmala mi pořizovali drobná zvířata. Morčata, králíka, andulky, želvu, a dokonce i veverku. Bydleli jsme v rodinném domě, který nám hlídala fenka německého ovčáka Bety. Po nástupu do školy mi začala pomáhat fenka zlatého retrívra, asistenční pes Axa. Své fenky jsem nadmíru milovala, ale byla jsem ještě malá a o výcvik psů jsem se nezajímala.

V roce 2011 zemřela Axa a o rok později nás navždy opustila i Bety. Nedokázali jsme si život bez psa představit, a proto jsme si pořídili štěně bernského salašnického psa Bonnie. S ní jsem začala doma zkoušet cviky základní poslušnosti – přivolání, odložení, sedni, lehni. Později jsem se snažila Bonnie naučit i nějaké náročnější triky, ale moje úplná imobilita, způsobená vrozenou nemocí, to bohužel nedovolila. Když rodiče viděli mou snahu trénovat Bonnie, rozhodli se pořídit mi k patnáctým narozeninám fenku malého papillona Nexi. A s ní můj život nabral úplně jiné obrátky.

Po příchodu Nexi jsem se začala plně věnovat psům a to mě pomohlo vyrovnat se s tím, že nemůžu jako moji přátelé chodit na diskotéky. Přestala jsem se trápit nad věcmi, které neovlivním a tím jsem získala i jiný pohled na svět. Všechen svůj volný čas jsem využila k výcviku nebo procházkám a tím utužovala náš vzájemný vztah.

Navíc mi Nexi v noci moc pomáhá. Když začnu kašlat nebo volat rodiče, vzbudí se a běží k jejich posteli a štěká, aby je přivolala. Díky tomu se nemusím bát, že by mě rodiče neslyšeli a oni také můžou klidněji spát. Je to můj strážný anděl.

Bonnie je rodinným psem a žije celoročně venku. Jelikož je velká, z vozíku na ni nedosáhnu, nezvednu ruce, a tak je s ní práce bez jakéhokoli doteku pro mě dost náročná. Trénink ji baví, pro kousek pamlsku by i promluvila. Je zajímavé, že je divoká, po všech skáče, ale ke mně je poměrně jemná a opatrná.

Nexinka je malý miláček, ráda se mazlí na klíně nebo na posteli. Dvoukilový papillon mi k manipulaci vyhovuje, protože mi lehce vyskočí do klína a dostane se k mým rukám. Naladily jsme se na jednu vlnu a navzájem si rozumíme.

S Bonnie jsem vždy cvičila doma a čerpala nějaké informace z internetu, ale většinu postupů, jak ji něco naučit, jsem si vymýšlela sama. Našla jsem si svůj vlastní styl učení a s ním pracuji do dnes.

S Nexi jsem také cvičila ze začátku jen doma. Poté jsme ale navštívili kurz dogdancingu, kde jsem se naučila pracovat s klikrem a Nexi se naučila mě lépe vnímat. Časem jsem už přišla na to, jak trénovat a cvičily jsme zase doma, inspirovaly se na internetu.

S Bonnie netrénuji nějak intenzivně, cvičíme jen pro radost. Umí něco okolo patnácti triků. Momentálně ji učím obcházení kolem vozíku. Je to pro nás výzva, musí mě oběhnout, aniž bych ji navedla rukou.

Nexi umí něco přes sto deset triků a zvládá i ty náročnější. Mezi nejzajímavější dovednosti patří například stojka, oblíznutí na povel, odraz od zdi, otáčení hlavou doleva a doprava, zvedání zadní nohy… Je toho opravdu hodně…

Navzdory tomu, že se Nexi bojí ostatních psů (ve štěněcím věku ji napadl pes a už se to s ní celý život táhne), tak s Bonnie vychází velmi dobře. Během dne se ignorují, ale při tréninku mohou sedět vedle sebe. Dokonce jsem naučila Nexi, aby přeskakovala ležící Bonnie.

Jako odměnu při tréninku používám pamlsky či obyčejné granule. Pro mé psy je ale motivací naše společně strávená chvíle a radost z odvedené práce.

Nejvíce jsem asi bojovala s učením aportu. Nexinka rychle pochopila, že mi má předmět podat, ale dlouho trvalo, než se naučila s předmětem v tlamě vyskočit na vozík, aby mi ho podala přímo do ruky.

Obě fenky učím dogdancingové prvky jen pro radost. S Nexi jsme se zúčastnily pár soutěží v rámci voříškiád, ale nějaké velké závodní ambice nemáme. Na udržení dobré fyzické kondice a oživení tréninku občas vytáhneme agility překážky. Obě fenky to milují.

K pořízení psa jsem již inspirovala tři rodiny s hendikepovanými dětmi. Snaží se své psy vychovat a něco je naučit, a když mají nějaký problém nebo chtějí s něčím poradit, kontaktují mě.

Pes pro mě není jen domácím mazlíčkem, je to člen rodiny a parťák. Díky nim jsem našla svůj koníček a smysl života. A hlavně jsem poznala nové přátele z pejskařské komunity, kteří se na mě nedívají jako na hendikepovaného člověka, ale jako na klasického pejskaře. To je hlavním důvodem, proč všem lidem s hendikepem doporučuji pořízení psího parťáka.

Toto motto mě motivuje a posouvá dál.  Vždy si ho vybavím, když se nedaří a nejraději bych to vzdala. A opravdu se mi to pokaždé osvědčilo, ať už v psím nebo každodenním běžném životě.

Mým největším přáním je, abych se svými psy inspirovala ostatní lidi s hendikepem k pořízení psa a tím jim pomohla více se zapojit do společnosti. Otevře se jim úplně jiný svět.

Foto: Archiv Anežka Sztwiertniová