Je trénování psů snovým povoláním?

Přečetli jste si minulý týden náš rozhovor s Helenou Pozníčkovou Hejzlarovou o její trenérské cestě a vybudování výcvikového centra Hodný pes? Navazujeme na něj rozhovorem s její kolegyní Petrou Šatopletovou, která nám odkryla další zákoutí této profese, nebo spíše, v jejím případě, životního stylu.

Petra Šatopletová se věnuje výcviku tři roky, vzdělávat se začala s pořízením svého prvního psa před dvanácti lety. Měla tři psy z útulku, díky kterým si vyzkoušela řadu kynologických disciplín, nejvíce jí však k srdci přirostl klikrtrénink a hersenwerk. Momentálně se věnuje především výcviku v reálném prostředí a je poradkyní hersenwerku. Založila projekt Street dog a je součástí týmu ISCA, z. s.

Když jsem si v roce 2011 pořídila svého prvního psa, seznámila jsem se s jedním z mých nejlepších kamarádů a díky němu jsem přičuchla ke klikrtréninku. Do trénování jsem se zamilovala, s mojí první fenkou Lolinkou jsem vyzkoušela řadu věcí, ať už sportovní kynologii, záchranářský výcvik nebo agility. Když byla na vrcholu kondice, dělaly jsme všechno možné a zároveň jsem se hodně vzdělávala, vymetala jsem všechny tehdy dostupné semináře. Již v té době se na mě začali obracet přátelé, kteří si pořídili psa. S pořízením Surikaty, která je hodně specifická, se mi otevřela cesta ke studiu behaviorálních záležitostí. Ona totiž na rozdíl od Lolinky vůbec neměla zájem o způsoby tréninku, které jsem znala. Zároveň měla potíže se silnou strachovou agresí vůči dětem, s čímž jsem také potřebovala pracovat. Zkusily jsme trénink u mojí tehdejší trenérky, což však nefungovalo, a nakonec mi řekla, že s tím, co potřebuji já se Surikatou, neumí pracovat. Přišlo mi to od ní férové. Přimělo mě to tak nějak pocitově hledat jinou cestu, až jsem začala zjišťovat, že to funguje. Díky tomu se na mě začali obracet kamarádi již s konkrétními problémy, které se svými psy řešili. Postupně přibyli kamarádi kamarádů, zkrátka jsem radila čím dál tím více lidem. Začalo mi vrtat hlavou, zda bych se mohla stát profesionální trenérkou, a Helča Pozníčková Hejzlarová byla jednou z prvních, kdo mě v tom podpořil. Znala totiž všechny moje tři fenky a věděla, jak se chovaly na začátku a kam se posunuly. Zpočátku jsem si ale v trénování vůbec nevěřila.

Trénovala jsem v rámci projektu Street dog s lidsko-psími týmy v reálném prostředí, na ulici a v parcích. Povědomí o mně se šířilo, stále mi přibývali noví klienti. V té době Tomáš Nushart rozjel Necvičák a zároveň mě oslovila Helča, jestli společně neseženeme prostor na cvičebnu, kde bychom se střídaly. Shodou okolností mě ve stejnou dobu, jen s odstupem několika dní, přizval ke spolupráci právě i Tomáš. V rozhodování, komu na spolupráci kývnout, hrálo roli i to, že jsem Helču znala již více než deset let. Chodila jsem k ní na různé lekce s Lolinkou, Surikatou i Čokynkou a byla jsem si jistá tím, co od ní mohu očekávat. Vlastně jsem k ní docela vzhlížela, tím pádem mi spolupráce s ní připadala jako obrovská příležitost. Současně jsem měla potřebu budovat něco vlastního. Kývla jsem tedy na spolupráci s Helčou. Již po několika dnech jsem jí ale navrhla, jestli místo sdíleného prostoru, kde bychom se střídaly, nechce přímo pracovat společně. Z Helči vypadlo, že měla stejný nápad, ale já jsem ho zkrátka vyřkla nahlas jako první.

Začalo to hledáním prostor a vymýšlením názvu. Myslím, že Hodný pes vycházející z našich iniciál (Helena a Petra) bylo dobrou volbou. Co se týká prostor, moc se nám líbil již zmíněný Necvičák, který založil Tomáš Nushart, zakladatel akademie psího online vzdělávání Psichologie.cz. Chtěly jsme být v širším centru Prahy, aby lidé nemuseli kvůli hodině tréninku strávit další dvě hodiny na cestě k nám. Zničehonic jsme narazily na úplně čerstvou nabídku tohoto prostoru, byly jsme prvními zájemci a pronájem nám vyšel. Helča také začala tvořit organizaci ISCA – Asociaci pro mezidruhovou komunikaci a nabídla mi, abych se zapojila i do ní. Naše aktivity se nabalovaly, začaly jsme plánovat, že zároveň se cvičebnou tady budeme mít vzdělávací místnost na semináře. Měly jsme také společnou klientku Kristýnku Kinkalovou, která je psychoterapeutka. Rozhodly jsme se ji oslovit, jelikož jsme chtěly propojit trénování právě s terapiemi. Tak vznikl celý koncept: kurzy poslušnosti + vzdělávací semináře + psychoterapie, vše pod jednou střechou.

Na jaře 2022 jsme si řekly: „Jo, jdeme společně do toho“. Začaly jsme hledat prostory, což se podařilo začátkem léta. V červenci, tedy půl roku po tom nejdůležitějším momentu rozhodnutí, jsme k nim dostaly klíče. V srpnu jsme začaly brát lidi na individuální lekce a v září jsme otevřely kurzy. Tou dobou ale ještě zdaleka nebylo všechno hotové. Prostor jsme si připravovaly samy, začalo to položením podlahy ve cvičebně. Potom jsme postavily regály, rozestavěly a natřely ostatní nábytek. Nejdříve jsme otevřely dvě cvičebny, které jsou v přízemí. Již za běhu lekcí jsme dodělávaly hořejší prostor, kde máme vzdělávací a terapeutickou místnost a zázemí pro nás. Musím říct, že jsme se snažily co nejvíce šetřit. Například logo nám vytvořil můj přítel, který je grafik. Tím byly vybrány naše barvy, do kterých jsme se pak snažily vše sladit, budovaly jsme ucelený vizuál.

Ještě během procesu příprav jsme přizvaly Markétku Lukavskou, která v té době končila ve své práci v ZOO. Znaly jsme se ze záchranářského výcviku, na nějž jsme kdysi obě chodily právě k Helče. Mám dojem, že ostatní věci už vznikaly samy. Například lekce zaměřená na manipulaci a veterinární ošetření se souhlasem vznikla tak, že se na náš kurz přihlásila veterinářka, která bydlí tady poblíž. Když to shrnu, po roce fungování jsem s naší společnou prací spokojená.

Naším záměrem je, aby se u nás lidé cítili dobře a vznikala tady pejskařská komunita. Nedávno mě dojalo, když mi klient popisoval, že jeho pejsek chodí moc hezky na vodítku, ale k nám do Hodného psa táhne, protože se sem těší. Největší radost mám, když k nám přijde někdo s tím, že má bytového parťáka, kterého by chtěl naučit sedni, lehni a chození na vodítku. Za půl roku tady najednou pejsek jako největší borec zvládá ošetření se souhlasem a podává předměty. Je to stejný příběh jako ten můj, když jsem zpočátku chtěla od svých pejsků minimum, než jsem zjistila, co všechno je možné s nimi dělat. Trénování a aktivity s nimi mi otevřely obzory, zjistila jsem, co všechno je pes schopen se naučit a jak umí komunikovat. Je pravdou, že lidé často neznají všechny možnosti a my jsme tu i od toho, abychom jim je ukázaly. Zrovna ta manipulace a ošetření se souhlasem se hodně rozjíždějí až v posledních letech, dá se říct, že jsme naskočily na lavinu, kterou tady rozjela Radecha.

Pro mě je to především stále hodně těžké, mám pocit, že toho ještě nevím dost a nejsem dostatečně kvalifikovaná. Přepadají mě pocity, že bych tuhle práci neměla dělat, že na to nemám právo. Cítím za svoji práci opravdu velkou odpovědnost.

Možná k tomu přispívá i fakt, že výcvik zvířat lze dělat jako volnou živnost, nejsou stanoveny podmínky, jako jsou vzdělání nebo praxe, které bys musela splňovat. Pro člověka s mým přístupem je pak těžší říct si, že už jsem dostatečně kvalifikovaná. Podle mého názoru by se to mělo změnit, je potřeba tento obor strukturovat a nastavit jednotně. Omezilo by to i excesy v chování některých trenérů vůči psům. Nicméně snahy o změnu tady jsou, vzdělávání trenérů se věnujeme právě v organizaci ISCA, a věřím, že to půjde dobrým směrem.

Každopádně mě trénování opravdu moc baví a převážně čas strávený v Hodném psovi nevnímám jako práci. Přeji každému, aby v životě takové těšení se do práce zažil.

Moje seniorky, kterým je třináct a patnáct let, už toho tolik nepotřebují. Je pro ně formou enrichmentu i to, když jdou se mnou do Hodného psa. Stále je ale udržuji v pohybu a troufám si říct, že mají více pohybu než hodně pejsků v mém okolí. Stejně tak první Lolinka se dožila sedmnácti nebo osmnácti let a s výjimkou posledních měsíců života byla i ve stáří v perfektní kondici, byla hodně vnímavá, měla pouze běžné vrtochy starého psa. Myslím si, že k tomu přispělo právě to, že jsem ji nikdy moc nešetřila, stále jsem ji udržovala v pohybu.

Můj den začíná minimálně hodinovým venčením, kdy nikam nespěcháme, nechávám holky hodně čichat. V průběhu dne jim dávám hlavolámky, dělám s nimi pohybové věci v rámci kurzu Prostě fit. Tam jim ale stačí deset minut, poté jsou již unavené a dají to najevo tím, že odejdou.

Zachovala jsem si z předchozí práce několik dopoledních lekcí španělštiny, které odučím online. S Hodným psem to jde skvěle skloubit, jelikož tam trénujeme odpoledne a večer. V kurzech se s Helčou střídáme a také zachováváme v některých týdnech pauzy, což mi skutečně vyhovuje.

Zvládám dvakrát týdně cvičit a myslím si, že ani můj přítel nijak nestrádá, máme na sebe dostatek času. Jelikož nejsem moc společenská, vyhovuje mi, že většinu svých společenských kontaktů saturuji právě při trénování. Zároveň jelikož to neberu jako práci, tyto kontakty si prostě užívám.

Moc ti děkuji za příjemný a otevřený rozhovor!

Simona Šimíčková

Foto: archiv Petry Šatopletové, archiv Hodného psa

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/

https://www.street-dog.eu/