Jezevčíci mi dali úplně nový životní styl!

Jezevčíci jsou prostě psi, kteří nepřestanou člověka udivovat. Co vše tito malí psíci zvládnou a s jakou hrdostí, to nám bere mnohdy dech. Ostatně přesvědčte se sami v následujícím povídání, které nám prozradí nejen něco o jejich povahách, ale také o zdravotní stránce plemene.

Tentokrát si budeme povídat o jezevčících drsnosrstých. Říká se o nich, že jsou to největší bojovníci z celé „čtyřky“ a také, že mají nejtvrdší povahu. Jestli je to opravdu pravda, s tím nás na následujících řádcích seznámí sympatická chovatelka a poradkyně chovu paní Ing. Michaela Přibáňová. A věřte, že nudit se rozhodně nebudete...

Míšo, já o vás vím, že máte registrovanou CHS sice od roku 2001, ale jezevčíci vás provázejí mnohem déle. Mohla byste nám prozradit něco více o vašem životě s tímto plemenem?

Prvního psa jsem si vyžadonila už v osmi letech. Byl to sice jezevčík jen napůl (po mamince), ale výborný parťák všech dětí z okolí. Když v deseti letech umřel, věděla jsem už,  že chci jedině jezevčíka „papírového“. To se psal rok 1992. Můj první pes – hladkosrstý SAM z Havlínského vrchu mi otevřel dveře světa kynologie i myslivosti. Jen kvůli němu jsem složila zkoušky a získala lovecký lístek i zbrojní průkaz, abych mu v lese nedělala ostudu. Zjistila jsem, že takový lovecký jezevčík se nebude přizpůsobovat životu městského gaučového povaleče, ale že abychom spolu vycházeli co nejlépe, musím se přizpůsobit já jemu.  Tenkrát jsem získala nejen psa, ale s ním i spoustu nových přátel a úplně nový životní styl.

Kolik máte v současné době doma jezevčíků a jakých? Mohla byste nám je maličko představit?

Momentálně se mnou žije šest jezevčíků drsnosrstých standardních. Všechnojsou to fenky. Nejstarší je Éclair – domácky Klérka, té je už čtrnáct a půl roku. První generace mých odchovů. Mám dvě její dcery – devítiletou Haidu, která vyniká hlavně po pracovní stránce a v chovu mi dala několik výjimečných potomků – její vnoučata už dělají radost majitelům v mnoha zemích Evropy (Srbsko, Itálie, Rakousko, Německo, Španělsko), ale i v Americe. A sedmiletou Indianu (Indy), která zůstala doma trochu neplánovaně. Narodila se jako jedináček císařským řezem a s takovým vymazleným štěňátkem se pak člověk nechce loučit. Indy se nevyvedla natolik, aby mohla být chovná, přesto je právoplatným členem smečky a pravidelně pomáhá při lovech. I když mi spousta lidí říkalo, ať ji prodám, že jen „zabírá místo“ nějaké perspektivní fence, já bych ji už nedala.

Další fenka, Lorraine je čtyřletou dcerou Haidy. Ta zůstala doma také neplánovaně, byla zamluvená do Itálie. Aby štěně mohlo odjet za hranice, musí mít dokončené komplet očkování, takže tu Lorraine čekala na svého pánečka skoro čtyři měsíce. A on si to mezitím rozmyslel. Bylo jasné, že tu už také nedám, a nelituji toho. Loretka je asi mým nejúspěšnějším pracantem, pracovní tituly má ze Slovenska i z Maďarska. Bohužel, když byla poprvé březí, přivodila si torzi dělohy, která jí musela být vyoperována i s nenarozenými štěňátky. I takové tragédie jsou bohužel součástí chovatelství. Loretku mi naštěstí zachránil MVDr. Láznička. Smečku ještě doplňuje šestiletá Little Ann z Ratíškovských vinohradů (Annie), tu jsem pořídila kvůli založení druhé, nepříbuzné rodiny a do smečky zapadla výborně. Vlastně momentálně je to jediná chovná fena ve smečce. No, a letos jsem si nechala její dceru Patty, která je (po tatínkovi) zároveň vnučkou Haidy. Takže se rodinný kruh uzavřel.

Proč jste si vybrala zrovna ty drsnosrsté standardní? Dříve to byli hladkosrstí, ne?

Ano, mí první psi i chovná fenka byli hlaďáci. Jenže v době, kdy jsem je měla, byla u nás velmi úzká chovatelská základna, skoro všichni psi (i fenky) byli vzájemně nějak příbuzní. Navíc můj poslední hladkosrstý pes trpěl vrozenou srdeční vadou a jak jsem se postupně dozvídala, nebyl jediný. Když jsem jela na krytí za výborným pracovním psem na Slovensko, místo aby chovatelé byli rádi za oživení krve, o štěňata byl zájem jen do zahraničí. Ale nelituji, jedna z fenek z toho vrhu založila velmi úspěšnou rodinu ve Finsku a druhá v Maďarsku. Další fenku pro chov jsem pak už sháněla mezi drsnosrstými. Tam je přece jen mnohem širší chovná základna a i v zahraničí lze najít psy krásné a zároveň pracovní. Dnes už je situace u hladkosrstých jiná než před těmi dvaceti lety, chovatelé daleko více využívají zahraničních krytí a základna je mnohem pestřejší. Vždycky jsem plánovala, že se jednou k hladkosrstým vrátím, ale zatím nějak pořád přibývají drsňáci a na hlaďáka není čas a prostor. 

Jak moc své psy využíváte v myslivosti? A je pro vás jako pro člověka z Prahy snadné se dostat třeba k norování?

Každý podzim pro nás začíná sezóna naháněk na černou zvěř. Takže zhruba od konce října do konce ledna trávíme na lovech téměř každý víkend. A protože myslivost jako hospodářská činnost měla ze zákona výjimku i v době koronavirové, nepřekazil nám to ani virus. Ale jsem přesvědčená, že pokud se chce věnovat myslivecké kynologii Pražák, dost se nacestuje. Tady v Praze jsem byla na naháňce jen jednou. Poté, co všichni psi několikrát přeběhli za zvěří poměrně dost frekventovanou výpadovku na Kolín, jsem si řekla, že na tohle nemám nervy. Jezevčíka, který štve lovenou zvěř, totiž povelem nezastavíte, v tu chvíli nevidí, ani neslyší. Můžete jen doufat, že silnici překoná bez úhony. Takže teď jezdíme ke kamarádům do hlubokých lesů daleko od silnic – od Rakovnicka po Zlínsko.

Co se týče norování, vybírám pokud možno bezpečné nory, tedy takové, kde se dá pes v případě nouze snadno vykopat. A nenorujeme v době, kdy jsou liščata (jednak mi to nepřipadá etické a jednak je to pro psa nebezpečné, protože máma liška mladé hodně brání), raději obcházíme nory v době kaňkování (tedy páření lišek). To je pro psa většinou poměrně snadné lišku z nory vyhnat. Ale je pravda, že jezevčík na povely k norování nečeká, takže naposledy jsme dolovali ze skalní (tedy kopáním nedostupné) nory nejstarší Klérku. Strávila tam den a půl a nakonec vyšla ven za druhým psem, naštěstí bez zranění. A v období kdy nelovíme, trénujeme uměle založené stopy, jezdíme po zkouškách a soutěžích nebo vyrážíme jen tak na výlety.

Zajímalo by mě, jak hodnotíte jezevčíky obecně a co jejich zdraví?

Jezevčík, i když je malý a roztomilý, je loveckým plemenem. Byl vyšlechtěný pro práci v norách a na dosledy poraněné zvěře – tuto práci vykonával většinou sám, vůdce mu nemohl nijak pomoci, takže se v práci (a chovu)  prosadili jen ti jedinci, kteří si uměli v těžké situaci poradit sami a byli dostatečně stateční a ostří. Proto si jezevčík dodnes většinu záležitostí řeší po svém, i když to třeba není zrovna podle představ jeho majitele. A proto má pověst tvrdohlavého a někdy i kousavého a uštěkaného psa. Pokud ale jezevčíka používáte k tomu, k čemu byl vyšlechtěný a moc mu do práce „nekecáte“, máte toho nejlepšího parťáka na světě. Vlastně vůbec nemám pocit, že by moji jezevčíci byli někdy tvrdohlaví, jen si vždycky rozmýšlejí, zda se jim vyplatí poslechnout. Co se týče zdraví, má jezevčík nevýhodu ve své tělesné stavbě. Dlouhá páteř je hodně namáhaná a hodně psů pak trpí na bolavá záda. Napomáhá tomu i obezita (jezevčíci bývají velcí jedlíci a umí dělat moc smutné oči při žebrání) nebo prochladnutí v norách.

Jaké zdravotní problémy se v populaci vyskytují nejčastěji a jak se jim dá předcházet?

Jak už jsem psala výše, nejčastější jsou onemocnění páteře. Od nepříjemně bolavých zad, kdy se pes hrbí a nechce chodit, až po vyhřeznutí meziobratlové ploténky, po kterém může dojít až k poškození míchy a jezevčík může úplně ochrnout. Dědičné dispozice mají skoro všichni, ale mám vypozorované, že po některých rodičích se objevuje případů více. Každopádně štíhlý jezevčík, který má dostatek pohybu a správně osvalená záda, má větší šanci, že se mu problémy vyhnou. Jezevčíci občas trpí i na vrozené srdeční vady, i když se o tom moc nemluví. Měla jsem psa, kterému zjistil veterinář problém náhodou během jiného vyšetření, a když jsem o tom začala mluvit, potvrdili mi i další chovatelé, že měli stejný problém. Dále se u jezevčíka může vyskytnout dědičná slepota, dědičná lomivost kostí nebo epilepsie. Na tyto choroby dnes již většinou existují genetické testy, takže je lze chovatelsky potlačit.

Někde jsem četla, že OI (osteogenesisimperfecta) je dědičným onemocněním, které se vyskytuje zvláště u drsnosrstých jezevčíků. Je to tak?  Mohla byste nám o této nemoci povědět něco více?

Ano, OI, neboli dědičná lomivost kostí se v ČR potvrdila zatím jen u drsnosrstých standardních jezevčíků. Podobná dědičná nemoc se vyskytuje i u několika dalších plemen (například u bíglů) a dokonce i u lidí. Jedná se o poruchu tvorby kolagenu, který činí kost relativně pružnou. U nemocných jedinců jsou kosti křehké natolik, že se při sebemenším zatížení zlomí. Pokud se narodí postižené štěně, pozná to chovatel většinou po pár týdnech. Zatímco sourozenci pomalu začínají lézt a stavět se na nožky, postižená štěňátka to nedokážou. Pokud se je přece jen podaří odchovat, mívají poškozenou i zubní sklovinu a velmi snadno u nich dochází ke zlomeninám kostí a zubů – ale toho se většina z nich nedožije. Aby se zdravým rodičům narodilo postižené štěně, musí být oba skrytí nositelé „vadného“ genu, nedá se tedy tvrdit, že za to může jen krycí pes nebo jen matka.

V době, kdy o OI v ČR ještě nikdo nic netušil, se narodily (co vím) dva vrhy, kde bylo nutné utrácet podobně postižená štěňátka. V jednom vrhu byla shodou okolností vnoučata mojí první chovné drsňačky Army od Baraního dolu. Chovatelé to tehdy přičítali špatné životaschopnosti části vrhu. Jakmile mi kamarádka z Rakouska poslala informace k nově objevené chorobě u jezevčíků, hned mi to podle popisu projevů bylo povědomé. Dala jsem okamžitě otestovat jak Armu, tak i její dceru Éclair a potvrdilo se, co jsem čekala, Arma byla přenašečkou OI. Další její dvě chovné dcery, které po ní podědily vadný gen, byly z chovu vyřazeny a Éclair, kterou jsem si nechala jako pokračovatelku, naštěstí podědila jen zdravý gen. I u matky druhého vrhu, kde bylo nutné některá štěňata utrácet proto, že se nemohla postavit na nožky, se potvrdilo, že přenáší gen pro OI. Po této zkušenosti dávám všechny své fenky na OI testovat a kryji testovanými psy. Nikomu nepřeji, aby byl nucený utrácet čtyř až pětitýdenní štěňátka, zvláště když je možné tomu v chovu předejít.

Pracujete v imunogenetické laboratoři a podílíte se na výzkumu dědičnosti očních chorob u psů. Našlo by se něco, co se týká také jezevčíků?

Jako většina plemen, i jezevčíci si občas nesou v genech dědičnou slepotu – PRA – progresivní retinální atrofii. Jak už název napovídá, jedná se o postupný rozpad světločivných buněk  (tyčinek a čípků) a pes pomalu ztrácí zrak. Nejprve za šera a potom postupně i za dne. U této choroby je problematické to, že se projevuje klinicky až v pozdějším věku, kdy už mají psi a feny potomky. Klinickým vyšetřením očního pozadí u veterináře-specialisty lze chorobu zachytit mnohem dříve, než začne pes opravdu ztrácet zrak. Ale opět jen genetický test odhalí chovateli i klinicky zdravé přenašeče nemoci. U chorob nazývaných souhrnně PRA mají sice různá plemena velmi podobný klinický průběh, ale různý genetický základ. Znamená to, že test na PRA pro určité plemeno nebo malou skupinu příbuzných plemen nebude fungovat (resp. neprokáže přenašeče nebo nemocného jedince na PRA) u jiného plemene. Dokonce i u jezevčíků už bylo popsáno několik mutací, jinou mají například drsnosrstí standardní nebo dlouhosrstí miniaturní. Jezevčíci mohou také trpět na dědičnou kataraktu (tedy šedý zákal), vzácně i na  luxaci čočky nebo perzistující pupilární membránu. Občas se objeví i nestandardní směr růstu řas, které pak dráždí oko.

V rámci ČMKU jste byla členkou komise pro chov a zdraví. Co přesně tato funkce obnáší?

V komisi už opravdu nějaký ten pátek nepůsobím, ale činnost se od té doby, myslím, nijak nezměnila. V této komisi sedí volení zástupci skupin plemen (lovecká, společenská, pracovní) a lidé různých odborností, protože každý nemůže být zběhlý ve všem. Někdo rozumí genetice, další je veterinář se znalostí ortopedie a dysplazie, a jiný se orientuje výborně v chovatelství na mezinárodním poli nebo v chovatelsky-právních otázkách... Všechny tyto znalosti byly důležité pro řešení jednotlivých případů. Komise se schází několikrát do roka a řeší, jak už název napovídá, chovatelské problémy jak mezi kluby (například podněty na nedodržování smluvních jednotných chovných podmínek mezi kluby zastřešujícími chov stejného plemene), tak i uvnitř klubů (třeba doporučení při řešení možnosti ozdravení chovu plemen, řešení problémů, pokud chovatelé poruší řády, nebo naopak stížnosti na postup klubů od jednotlivých chovatelů). Předseda komise se účastní i jednání mezinárodní Chovatelské komise FCI, která se koná každý rok v jiném hostitelském státě. Tam se chov psů řeší „globálně“, dost častým tématem byl například hromadný vývoz psů do zahraničních výkupů a falšování průkazů původu, problém chovu psů bez PP, zmenšení genetické základny u málopočetných plemen a  možné oživení krve křížením s plemeny příbuznými, různé chovné podmínky mezi státy a podobně.

Vraťme se ale k jezevčíkům. Mohla byste nám povědět něco o povahách těchto skvělých psů. Je vůbec možné, aby ho vychoval také začátečník?

Samozřejmě, že to možné je, i já byla kdysi začátečníkem. Znám spoustu lidí, kteří nemají žádné základy kynologie, nikdy nečetli žádnou knihu o výcviku psů a dokonce ani nejsou při výchově nijak důslední. A přesto je pro ně jezevčík tím nejlepším parťákem. Jezevčík je svůj. Umí se „urážet“, nemá rád tvrdé zacházení a není potřeba ho „lámat“ násilím. Nehodí se k lidem, kteří vyžadují slepou stoprocentní poslušnost. Jezevčíka je třeba vést a usměrňovat a počítat s tím, že si někdy věci řeší po svém a naučit se s tím žít. Je nutné nechat mu prostor, ale odsud – posud a hlavně si ho nenechat přerůst přes hlavu. Počítat s tím, že je potřeba zabezpečit, aby neutekl, protože když běží po stopě, neslyší povely ani ten nejposlušnější. Dokonce i lovecký výcvik není zas tak náročný. Základ, který se po jezevčíkovi chce, má vrozený.

Jezevčíci jsou stále velmi oblíbenými psy. Jestli je to výhra, to si úplně nejsem jistá, protože mnoho lidí si ho pořídí a pak jej neumí správně zabavit. Jak se vůbec takový jezevčík například z paneláku dá zaměstnat?

Mnoho myslivců bydlí v paneláku nebo i v garsonce. O tom to ale není. Nesprávně vedený pes může žít i v domě se zahradou – když se bude nudit, máte z trávníku minové pole, záhony zryté a mladé stromky vytrhané nebo ukousané až u země. Ideální zaměstnání pro jezevčíka je samozřejmě jeho lovecké využití. Ale bude je bavit i výletování, coursing, nosework a podobné psí sporty, kde se dá využít jejich loveckého talentu. Znám i jezevčíky, kteří běhají agility nebo se věnují obedience či dokonce služebnímu výcviku. Důležité je se psovi věnovat a dopřát mu dostatek pohybu, ale to ostatně platí pro většinu plemen. Nudící se jezevčík může být uštěkaný nebo destruktivní – nedáte-li mu zábavu, zabaví se prostě sám.

A také velmi často vidím tyto malé sportovce opravdu vykrmené. Co byste ohledně stravy majitelům doporučila?

Ano, to je dost častý problém. Příliš mnoho potravy (jezevčík je většinu opravdu žravý a jeho loudící pohledy neodolatelné) a málo pohybu. Problémem může být i kastrace – mám některé z fenek kastrované, a i když jsou v sezóně v pracovním zápřahu, je hodně složité udržet jim správnou váhu. Takže pokud je jezevčík tlustý, je potřeba mu ubrat na krmení (pozor třeba na odměňování při výcviku, každý pamlsek je potřeba odečíst z krmné dávky, kterou pes dostane do misky), vyměnit třeba kalorické přílohy čistě za zeleninu nebo granule za kvalitní, ale méně kalorické. Nadváha je u těchto psíků opravdu nebezpečná – hrozí problémy s páteří, ale i třeba cukrovka nebo kardiovaskulární choroby, ostatně podobně jako u lidí.

Vždy mě doslova fascinovala jejich energie a odhodlání. Tento malý pes na krátkých nožičkách toho tolik dokáže. Jsou to hrdí psi, které jen tak něco neporazí. Jak byste charakterizovala vy osobně jejich houževnaté povahy?

Pro myslivost jsou velmi všestranní.  Dokáží neúnavně pracovat na povrchu i pod zemí. Jsou nesmírně stateční, bojují s liškou v noře, troufnou si na velkého kňoura. V podstatě někdy jejich absence pudu sebezáchovy může být i na obtíž. Mají ohromně vyvinutý lovecký pud, který může majiteli – nemyslivci dělat problémy. Neradi se vzdávají a to třeba i na stopě. Takže jsou schopni pronásledovat kořist i několik kilometrů, i když už jim dávno utekla. A samozřejmě jsou při tom neodvolatelní.  Jak jsou venku samostatné jednotky, tak doma jsou to gaučáci, mazlíci a závisláci. Výhodou je, že jsou skladní a v posteli umí krásně zahřívat nohy. Pokud jsou zvyklí na děti, mají je většinou velmi rádi, ale je potřeba hlídat, aby jim dítě neubližovalo. Jezevčík není „splachovací“ a z jeho pohledu otravné dítě umí usměrnit i zuby.

Je něco co byste vzkázala lidem, kteří si chtějí pořídit štěňátko jezevčíka?

Dobře vybírejte chovatele. Zvažte, zda máte na pejska čas, zda mu dokážete zajistit lovecké nebo jiné adekvátní využití. Podle toho co s jezevčíkem hodláte provozovat, volte i typ – drsnosrstý bude s největší pravděpodobností ostřejší a uštěkanější, hladkosrstého nemůžete nechávat bydlet v zimě venku, dlouhosrstý vám na chlupech do bytu bude nosit hromady bláta a srst potřebuje větší péči. Nerozhodujte se jen podle vzhledu, zvažte, zda hrdá a samostatná povaha jezevčíka je tím, co vyhovuje naturelu vašemu.

Na závěr mi prozraďte, co byste přála těmto úžasňákům do budoucna?

Přála bych jim, aby stále měli využití, pro které byli vyšlechtění a které formovalo jejich jedinečnou povahu. A také rozumné pánečky, kteří budou při výchově jejich povahu respektovat, ale nenechají je doma vládnout. Kteří jim poskytnou dostatek pohybu a zábavy i pohodlný pelíšek.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Ing. Michaely Přibáňové

http://www.grand-amity.cz