K čemu slouží bonitace?

Slovo bonitace není pro pejskaře neznámým pojmem. Snad každý, kdo vlastní psa s rodokmenem, už o této ryze chovatelské akci slyšel. Co to však přesně znamená? Jaký účel má plnit a proč je pro nás chovatele tak důležitá? To nám nyní podrobně vysvětlí Ing. Luděk Novák, který za roky své praxe nasbíral opravdu mnoho cenných zkušeností a o ty se s námi rád podělí.

Přípravu na bonitaci není radno podceňovat. Ačkoliv si to mnozí majitelé ani neuvědomují, jde vlastně o nejvýznamnější chovatelskou akci, která nás s naším svěřencem čeká. Tedy samozřejmě v případě, že chceme, aby náš pes zasáhl do chovu. Pojďme se tedy blíže seznámit s tím, jak to celé probíhá. A průvodcem nám nebude nikdo jiný než Ing. Luděk Novák.

O co jde?

Bonitace je nejvýznamnější chovatelskou akcí. Účelem je optimální a výstižné vyhodnocení jedince po stránce exteriérové i povahové převedené do kódu, který je základem pro výběr partnerů. Při hodnocení exteriéru je třeba, aby hodnotící subjekt posoudil proporce naprosto všech jednotlivých částí těla tak, jak jsou popsány ve standardu a u nich uvedl, zda standardu odpovídají, či nikoliv a v tom případě čím se liší. V povaze je pro další využití v chovu třeba znát, zda jde o povahu jedince takovou, jak ji popisuje standard, nebo povahu sice poněkud málo odlišnou, ale ještě v chovu přípustnou (za předpokladu, že právě partner bude mít ryze standardní povahu) anebo jde pro dané plemeno již o povahu nepřípustnou a tudíž je třeba takového jedince z chovu vyřadit.

∼Účelem je optimální a výstižné vyhodnocení jedince po stránce exteriérové i povahové převedené do kódu, který je základem pro výběr partnerů!∼

Bonitace by měla být vyvrcholením a závěrem procesu uchovňování, jehož výsledek je zaznamenáván do PP. To znamená, že jestli je pro uchovnění třeba např. nějakých vyšetření (DKK, PRA atd.) nebo zkoušek z výkonu, nelze připustit jedince k absolvování bonitace, dokud nemá tyto podmínky prokazatelně splněny.

Je na odpovědnosti chovatele, aby k bonitaci přihlásil jedince až tehdy, kdy je přesvědčen o jeho vyzrálosti k tak významnému posouzení. Opakování bonitace je nepřípustné, neboť dva různé kódy by do systému mohly zavést jedině chaos. Výjimkou může být situace, kdy jedinec na bonitaci neuspěje, není mu zapsán bonitační kód do PP, ale je to z důvodů, o kterých se bonitační komise domnívá, že nedostatky se mohou věkem ještě změnit a vylepšit.

Bonitace versus výstavy

Je ještě velká část chovatelů, která moc nerozlišuje významový rozdíl mezi bonitací a výstavou. A to je ohromná chyba. Zatímco bonitace je ryze chovatelská akce se snahou o co nejpreciznějšího posouzení jednotlivých partií těla a povahy, je výstava pouhou „show“ mající spíše propagační význam pro plemeno a jen doplňkový význam pro hodnocení kvalit jedince. Při výstavě je hodnotícím subjektem rozhodčí, při konečném rozhodnutí u bonitace je to komise. Rozhodčí nemá ani možnost, aby při výstavě tak podrobně zhodnotil jedince, neboť je limitován velmi krátkým časem posuzování (mnohdy musí během tří až čtyř hodin posoudit i šedesát až osmdesát jedinců). O možnosti měření ani nemluvě. Také o povaze (i když i to by mělo být součást výstavního posudku) se toho často moc nedovíme. Navíc se na výstavách objevuje trend maximálně zestručnit posudek, popř. ho ani nevypracovávat a jen zadat známku a pořadí.

Na výstavách, i když i zde musí být ctěn plemenný standard, je hodnocení zaměřeno především jen na hlavní přednosti či nedostatky jedince, zadání známky a určení pořadí v konkurenci, která se právě sešla na té které akci. Z uvedeného vyplývá, že vypovídací schopnost výsledku výstavy pro další využití jedince v chovu je velmi problematická, ne-li zavádějící či mizivá.

Bonitační komise

Jak již bylo dříve uvedeno, měli by se všichni oblastní poradci chovu (OPCH) zúčastňovat všech bonitací. A protože OPCH jsou zároveň těmi nejzkušenějšími chovateli, měli by být zároveň automaticky i členy bonitační komise (í). V exteriérové části k tomu přistupuje ještě oficiálně delegovaný rozhodčí pro exteriér psů s aprobací pro dané plemeno. Ten má hlavní a rozhodující slovo při hodnocení exteriéru.

Bonitační komise pro povahu by měla být složena opět z OPCH a protože jde o velmi náročné hodnocení ve velmi krátkém časovém úseku, měl by rozhodovat názor podpořený nadpoloviční většinou (pokud je počet členů sudý, má HPCH hlasy dva). Je naprosto nelogické a tedy špatné (jak to nakonec dokazují zkušenosti mnoha klubů), aby povahu posuzoval (a někde dokonce výlučně) rozhodčí pro výkon, který není a nebyl chovatelem plemene. Ano, zkušený rozhodčí pozná základní projevy povahy napříč plemeny psů, ale přesto jsou nuance, které lépe posoudí zkušený chovatel než rozhodčí. Navíc OPCH vědí, proč a jak hodnotili toho kterého psa a přispěje to ke správnějšímu výběru partnerů. Ideální je, když třeba i jen jako poradce může být u posuzování povahy přítomen rozhodčí pro výkon, který je zároveň chovatelem. O to víc to platí i o rozhodčích pro exteriér.

V těchto souvislostech si neodpustím obecně platnou poznámku. Malověrnost naší české povahy členům klubu sice ještě dovolí uznat, že i rozhodčí z vlastních řad musí něco znát, vědět a mít zkušenosti, což nakonec museli prokázat u oficiálních zkoušek, ale jen probůh mu nedávejme možnost rozhodovat o našich psech, mohl by být zaujatý (i když důkazy většinou naprosto chybí anebo jsou tvořeny jen demagogickými úvahami). To raději s nadšením přivítáme objektivně horší posouzení kvality, ale cizím rozhodčím. Obdobně to platí i pro výběr rozhodčích pro posuzování na výstavách. Důvěra a objektivní pohled na věc nejsou silnou stránkou našich kynologů.

Bonitační karta

Je základním dokladem o využití jedince v chovu. Je na chovatelském klubu, jak si kartu navrhne, ale v zásadě musí obsahovat průkaznost splnění všech kriterií stanovených pro uznání do chovu (nebo důvody vyřazení z chovu) potvrzených bonitační komisí a delegovaným rozhodčím pro exteriér.

Bonitační karta Cavalier King Charles Spaniel Clubu Čech, Moravy a Slezska.

Jak může vypadat?

Karta má v záhlaví veškeré identifikační údaje o jedinci. Dále má uvedené výsledky stanovených vyšetření, popř. zkoušek s eventuálními odkazy na další doklady. Pak zde musí být uvedeny výsledky hodnocení povahy a výsledky hodnocení jednotlivých partií těla, jak uvádí standard, nejlépe i s nejčastěji se vyskytujícími nedostatky označenými číselným indexem u alfabetního znaku partie. V závěru musí být uveden bonitační kód a podpisy členů komise. Kartu je třeba vypracovávat dvakrát, přičemž originál zůstává v klubu.

  
Bonitační karta HOVAWART KLUBU ČR

Postup při bonitaci

Průběh bonitace lze rozdělit do těchto částí:

1. a) posouzení povahy
2. b) měření a vážení
3. c) posouzení exteriéru
4. d) určení bonitačního kódu, zápis do PP psa

Posouzení povahy

Posouzení povahy je jedním z nejsložitějších hodnocení psa a také nejvíce diskutovanou otázkou mezi kynology. Je třeba se smířit s následující neovlivnitelnou realitou – dobrat se absolutně objektivního hodnocení, navíc v limitovaném časovém omezení je nemožné. ALE… Již při sestavování testu se musíme snažit, abychom výslednou informaci co nejvíce přiblížili onomu objektivnímu posouzení. Test musí respektovat dané plemeno.

A nyní si rozeberme, co vlastně od testu očekáváme a proč ho děláme. Mnozí se domnívají, že je to právě ta absolutní objektivnost charakteristiky povahy jedince. Omyl. Děláme to pro další praktické využití – konkrétně tedy pro sestavování vhodných partnerů do další plemenitby. A tomu musíme přizpůsobit test i hodnocení.

Každý poradce přece potřebuje „jen“ otipování jedince, jestli je jeho povaha přesně taková, jak udává standard, anebo vykazuje nějaké nepodstatné odchylky popř. (globálně pojato – jaké). Jedinci vykazující podstatné odchylky, zejména ty, které jsou uvedeny přímo ve standardu jako z chovu vylučující, by se do chovu opravdu dostat neměli.

Test by měl navodit takové situace, aby za stejných podmínek bylo možno posoudit projevy psa, když je sám bez psovoda a když je s psovodem. Ten jedinec, který se projeví standardně i bez přítomnosti psovoda, získá nejlepší hodnocení, ten, co si sice není jistý sám, ale zvládne situaci za přítomnosti psovoda, získá hodnocení poněkud horší, ale v chovu je ještě využitelný, ten který však neuspěje ani bez psovoda, ani s psovodem by měl být z chovu vyloučen.

Naprosto špatně jsou testy, jejichž disciplíny jsou „každý pes, jiná ves“ – něco na vodítku s psovodem, potom absolutně něco jiného se psem na volno atd. atd… Vrcholem hlouposti je třeba, když proti psu postupuje řada lidí, z nichž jeden neustále vystřeluje deštník, druhý má nějakou houkačku, tření zase velikonoční řehtačku apod. Nejenže to je situace, se kterou se s vysokou pravděpodobností pes již v životě podruhé nesetká, ale tato komická disciplína, připomínající spíše nástup komediantů z opery Prodaná nevěsta, nedá absolutně jednotný pohled na povahové projevy, ba naopak. Některý pes otupěle projde kdykoliv a kdekoliv (navíc když to má ještě nacvičené zkušeným výcvikářem), jiný opatrně napřed vyhodnocuje situaci (a to je dokonce charakteristický znak některých plemen, který rozhodčí bez přímé zkušenosti s plemenem může chybně vyhodnotit) a třetí hledá průchod místem „nejmenšího odporu.“ I když mohou tito tři jedinci mít naprosto standardní povahu, bude se jejich hodnocení v této disciplíně s největší pravděpodobností lišit.

∼Naprosto špatně jsou testy, jejichž disciplíny jsou „každý pes, jiná ves“ – něco na vodítku s psovodem, potom absolutně něco jiného se psem na volno atd. atd…∼

Také hodnocení ve svém výsledku by mělo být podřízeno praktickým potřebám poradce chovu. Přemíra informací je špatně stejně tak jako neprovedená závěrečná syntéza.

Hodně je dodnes používána desetistupňová charakteristika povah, která se celkem osvědčila. Od 0 - absolutní flegmatik přes 5 - standardní povaha po 9 - cholerik, melancholik. Z praxe víme, jak je mnohdy nesnadné rozhodnout se mezi dvěma stupni hodnotící škály a o tom, co zlé krve mezi chovateli udělá ten pouhý jeden stupeň ani nemluvě. A v podstatě je to zbytečné. Neboť co potřebuje poradce chovu vědět při sestavování chovného páru, to již bylo uvedeno. Naprosto stačí vědět, jestli je jedinec ryze standardní povahy, pak je z daného pohledu využitelný pro jakéhokoliv partnera anebo je jen standardem „přípustné“ povahy, pak ho zásadně musí využít jen s partnerem ryze standardní povahy. Nic víc, nic méně není od testu povahy třeba očekávat.

Snad možná se dá ještě „přípustná“ povaha rozdělit na inklinací k flegmatičnosti anebo na druhou stranu s inklinací k cholerickým či melancholickým projevům. Ale i to je již nadbytečné, protože při výběru partnerů se musí jedinec s „přípustnou“ povahou zásadně a vždy využít jen s jedincem ryze standardní povahy (nikdy ne flegmatika na cholerika).

Z uvedeného tedy vyplývá, že si můžeme při hodnocení vystačit pouze max. se čtyřmi stupni:

• AA – povaha přesně odpovídající standardu
• BA – povaha s nepodstatnými odchylkami od standardu, inklinující k flegmatičnosti
• BB – povaha s nepodstatnými odchylkami od standardu, inklinující k choleričnosti.
• CC – povaha neodpovídající standardu.

S konkrétním zadáním kódu povahy lze, zejména ve sporných případech, počkat ještě na chování jedince při měření a vážení.     

Účelem posouzení povahy musí být vždy závěrečná syntéza poznatků z testu vyjádřená jednoznačně kódem. Jedině to má praktické využití pro plemenářskou práci. Ponechání jen bodování jednotlivých disciplin, či převádění výsledků na procenta jako u zkoušek je spíše zavádějící a tedy k ničemu (každý poradce může upřednostňovat výsledky jiné disciplíny apod).

Z výše uvedeného logicky vyplývá, že za účelem objektivního posouzení povahy jedince je bezpodmínečné nutný kolektivní pohled a nikoliv pohled individuální (byť rozhodčího pro výkon psů).

Měření a vážení

Měření a vážení jednak dává exaktní podklad pro stanovení typu jedince a jednak by mělo sloužit klubu pro sledování vývoje měřených charakteristik u daného plemene. Jak již bylo uvedeno, chování psa při těchto úkonech může napovědět také něco o jeho povahových vlastnostech.

Hodnocení exteriéru

Hlavní slovo v tomto úseku má delegovaný rozhodčí. Rozhodně však není na škodu v případech, kdy není odchylka od standardu ještě jednoznačná, aby se před konečným rozhodnutím poradil s HPCH, který by měl být v komisi přítomen. Zde může hrát svou roli nejen projev odchylky samotný, ale i četnost odchylky v populaci. Jestli jde o odchylku zvláštního zřetele, zakomponovanou např. i do chovatelského cíle, je vhodné ji do kódu jedince zanést i při sebemenším projevu a naopak.

Není hlavním záměrem najít co nejvíce odchylek na jedinci, neboť to znepřehledňuje výsledný kód, komplikuje práci poradce a v podstatě ani nedává věrný celkový pohled na jedince. V žádném případě však nesmí být přehlédnuty standardem uváděné vady vylučující z chovu.

Zde je třeba zdůraznit, jak moc je důležitá stálost složení bonitační komise a rozhodčích především. Čím delší bude období, kdy na všech bonitacích bude zajištěno posuzování tzv. jedněma očima, tím větší vypovídací schopnost budou mít i bonitační kódy. Standard totiž určuje jakési mantinely, mezi kterými se rozhodčí se svými posudky pohybují, a tudíž se mohou i lišit. Pokud tedy bude u každé bonitace někdo jiný, bude i váha jednotlivých charakteristik různá.

∼Rozhodčí postupuje při hodnocení jednotlivých partií těla podle bonitační karty a nesmí žádné hodnocení vynechat.∼

Obvykle se začíná typem. Zde je používána devíti stupňová charakteristika analogicky jako u povahy: 1 - 3 – slabý typ (rozdělený do tří výškových intervalů), 4 - 6 – typ v požadované síle, mohutnosti a ušlechtilosti (rozdělený do tří výškových intervalů) a příliš těžký, lymfatický typ (rozdělený do tří výškových intervalů). Číslo 5 tedy znamená, že jde o jedince v požadované síle, mohutnost a ušlechtilosti ve střední (optimální) kohoutkové výšce.

Následuje posouzení barvy. Obvykle se uvádí možnosti čísly s písmenkovým indexem. Např.: 1a – černá, 2a – černá se znaky, 4a – bílé znaky.

Posouzení jednotlivých partií těla se obvykle řeší písmenkovým kódem s číselným indexem pro odchylky. Index „S“ znamená, že daná partie těla je standardní (uvádí se v řádku vždy na prvním místě) a do závěrečného bonitačního kódu se neuvádí. Tedy čím kratší kód v této oblasti posuzování, tím kvalitnější jedinec.

Určení bonitačního kódu, zápis do PP psa.

Bonitační kód může mít několik částí oddělených od sebe lomítkem.

Např. může jít o tuto strukturu:

Typ / Barva / Odchylky od standardu v exteriéru / Kód povahy                           

Konkrétní příklad bonitačního kódu jedince s výkladem:

5/2a,4a/D3,M8/AA  

Jde o jedince, který je v požadované síle, mohutnosti a ušlechtilosti se střední kohoutkovou výškou (5), je barvy černé se znaky (2a) s bílými znaky tolerovanými standardem (4a), se světlým okem (D3), s úzkým posunem pánevních končetin (M8) a s vynikající standardně vyrovnanou povahou (AA). Všechny ostatní kvality jedince jsou přesně takové, jak udává plemenný standard.

Tím dostáváme nejen schematický pohled na jedince a jeho kvality, ale především jsme zformulovali velmi důležitý podklad pro další plemenářskou práci.

V rámci bonitace je u nově uchovněných jedinců vhodné provést stěry za účelem kontroly jejich původu. Dnes jde o velmi jednoduché a finančně nenáročné rozbory, které nám ověří postupně vždy v dalších a dalších generacích původ jedince. Je opravdu velmi důležité, abychom ve sto procentech případů měli jistotu, že do chovu jde opravdu jedinec shodný se svým PP.

Foto: autor, archiv redakce, Jitka Metličková