Kavalíři jsou jedním z nejoblíbenějších společenských plemen vůbec!

Rádi byste se dozvěděli něco bližšího o chovu kavalírů a také o tom, jak to chodí v jednom ze dvou zastřešujících klubů v České republice? Fundované odpovědi na spoustu otázek podložené mnohaletou praxí nám nabízí hlavní poradkyně chovu a jednatelka Klubu chovatelů kavalír a King Charles španělů Praha paní Jiřina Severová…

Jiřina Severová se chovu kavalír King Charles španělů věnuje již úctyhodných třicet sedm let, je jednatelkou a hlavní poradkyní chovu Klubu chovatelů kavalír a King Charles španělů Praha a její chovatelská stanice „z Císařského mlýna“ patří k těm nejstarším a nejznámějším u nás. A právě tato sympatická dáma nám velmi ochotně odpověděla na řadu zvídavých otázek týkajících se tohoto báječného plemene.

Chovu kavalírů se věnuji od roku 1983, kdy jsem zakoupila svou první fenku kavalíra v barvě black and tan Arletu Olivín. Poprvé jsem uviděla fotografii kavalíra s popisem jeho povahy v nějakém „atlasu psů“. Posléze jsem objevila inzerát na prodej štěňat a to dokonce přilepený na sloupu elektrického vedení, zavolala jsem na uvedené telefonní číslo a byla jsem „chycena“. Nesmírně milá paní chovatelka mě seznámila nejen s historií plemene, ale i odchovů kavalírů u nás. Tato moje fenka byla dcerou úplně prvního kavalíra, který byl dovezen z UK a jmenoval se Munroe Mcgogans.

Náš chovatelský klub kavalírů a kingů jsme založili 24. 2. 1990, do té doby jsme byli součástí „Klubu pekinézů, japan chinů a neloveckých španělů“. V prvním výboru klubu jsem pracovala jako jednatelka, prvním předsedou byl JUDr. Pavel Klimeš. Kavalíři byli v té době naprosto neznámým plemenem a každý, kdo ho vedl na vodítku, byl zároveň i jakýmsi propagátorem těchto báječných psíků. Postupem doby se stali velice oblíbeným plemenem a dnes jsou jedním z nejoblíbenějších společenských plemen vůbec, a to právě pro své vlastnosti. Kavalír je sportovní pejsek, ale zase ne moc, nevyžaduje hodinové túry. Chce jen společnost svého pána, pěkně se k němu stulit v křesle a koukat s ním na televizi. Je ovšem většinou „nenažraný“, a tak musí majitel hlídat jeho jídelníček, to platí bohužel i na procházkách.

Na začátku chovu kavalírů u nás se významně podílely chovatelské stanice jako např. „Květ sakury“, „z Císařského mlýna“, „z Goyova obrazu“, „z Kamilkové zahrady“ nebo „Ze zámku Lešná“ a z nich některé fungují až dodnes. Doufám, že mi bude odpuštěno, pokud jsem na nějakou chovatelskou stanici zapomněla.

Pod naším klubem je již několik let celkem stabilní počet odchovaných vrhů kavalír King Charles španělů, a to cca sto za rok.

Průměrně se rodí čtyři štěňata ve vrhu, ale je běžné i vyšší počet pět až sedm, ale samozřejmě se může narodit i jen jedno štěňátko. Kavalírky jsou velice dobré matky, dobře rodí a starají se o svá štěňata. Ba je zcela běžné, že se skvěle postarají i o cizí štěňata jako náhradní matky. Obvyklé je to např. u vrhů dvou fen, kdy jedna má jedno štěně a druhá třeba šest. Bez problémů přijme fena cizí štěňata a stará se o ně pečlivě. Mě samotné se stal případ, kdy mi fena matka uhynula druhý den po porodu a o čtyři osiřelá štěňata se postarala jejich téměř devítiletá babička. Je pravda, že jsme to měly spolu rozdělené, já krmila a ona se zcela dobrovolně starala, ležela u nich, hřála je a vychovávala. Fena mi neuhynula na eklampsii, jak by se to ve věku dvou let mohlo předpokládat, ale sraženina krve jí ucpala nějakou cévu. Přišlo se na to až při její pitvě.

Poporodní eklampsie se běžně projevuje od pátého do dvacátého prvního dne po porodu. Fena si tře čumáček o vše, na co přijde, mohou jí vypovídat zadní nohy a nezvládne se postavit. Doporučuji na nic nečekat a uhánět k veterináři, který si s tím hravě poradí.

Pupeční kýla je u štěňat kavalírů bohužel velice běžná a není to žádná tragédie, jak se snaží někteří veterináři namluvit začínajícím chovatelům. Operovat by se měla, až bude štěně poněkud větší, nejsem přívržencem operací před odběrem. Je pro zvíře lepší, když o cenu operace chovatel sníží kupní cenu a štěně absolvuje rekonvalescenci ve svém prostředí a bez sourozenců, kteří mu budou hopsat po bříšku, kousat, strkat, budou si zkrátka chtít jen hrát!

Kavalíři jsou chováni ve čtyřech barevných variantách: BT – black and tan (černý s pálením), BH – blenheim (bílohnědý), RU – ruby (celočervený) a TR – trikolor (tříbarevný). Je samozřejmé, že barevné rázy jsou geneticky dané a proto se s nimi musí počítat už při připravovaném spojení. V krátkosti lze uvést, že:

               BT          je dominantní ke všem barvám,

               TR          je dominantní k BH a RU,

               RU         je dominantní k BH

               BH          je recesivní ke všem barvám!

Takže lze odchovat ve vrhu všechny barevné rázy, anebo jen jednu barvu. Záleží na tom, které geny předají rodiče svým dětičkám. Ale pokud spojíte dva BH jedince, v jejich vrhu budou štěňátka jen barvy BH. Zde je totiž jedno, zda některý z jejich předků byl třeba TR nebo BT.

Samozřejmě se spojují rodiče stejných barev, to je zcela běžné. Při chovu kavalírů se ale používá také tvz. mezibarevné spojení, jak jsem již naznačila výše. Jde o spojení barevných rázů „jednobarevných se strakáči“. V těchto vrzích se mohou vyskytovat barevné vady, bílé znaky u jednobarevných na hrudi, hlavě, nohách a naopak strakáči mohou být plášťoví, může jim chybět lysinka. Tito „barevně nepovedení“ kavalíři nejsou určeni na výstavy, ale v chovu jsou velice prospěšní. Plemeno se takto udržuje v jednotném stylu – tvar a typ hlav, sytý pigment u strakáčů (především u BH a RU), dostatek srsti, dobrá povaha apod. Angličtí chovatelé takové spojení vždy za cca tři generace praktikují a plemeno má tak sice čtyři rozlišné barvy, ale typ hlavy a stavba těla je stejná pro všechny čtyři barevné rázy.

Podle mého názoru není nutné, aby každá fena měla štěňátka, pokud na to nemá majitel vhodný prostor a čas. Jeden zdravotní vrh, jak se s oblibou tvrdí, je nesmysl. Je to jen výmluva, aby se majiteli vrátila investice za koupi feny.

Podmínky pro uchovnění kavalírů jsou snadné a poměrně lehce dostupné. Pořádáme třikrát ročně tzv. bonitace, abychom umožnili majitelům vybrat si vhodný termín. Termíny zveřejňujeme v klubovém Zpravodaji a na webových stránkách klubu. Bonitaci může absolvovat jedinec, který je starší dvanácti měsíců a splnil podmínku absolvovat alespoň jednu výstavu vyššího typu (zadávaný titul na výstavě nejméně CAC) nebo svod dorostu (od 6 – 24 měsíců). Jak se pejsek umístí na výstavě a jakou obdrží známku, je nepodstatné. Aby to měl majitel pejska jednodušší, může tuto podmínku splnit v den bonitace, protože pořádáme dvakrát ročně klubové výstavy a u nich je právě i bonitace. Takže majitel psa v jeden den absolvuje předepsanou výstavu a bonitaci. Jedinec je chovným po přeregistraci PP a zavedením chovné karty na PK ČMKU (plemenná kniha ČMKU). Tuto přeregistraci automaticky zařizuje klub, takže majitel psa se nemusí o nic dalšího starat. Po obdržení přeregistrovaného průkazu původu z PK, je tento PP zaslán majiteli psa, a tím je vlastně tento jedinec chovným a může při dodržení dalších náležitostí produkovat štěňata s PP. Ovšem je nutno podotknout, že zvíře nemusí být do chovu uznáno pro určité vady, nesplnění nebo překročení váhového limitu, chybění zubu či zubů, špatný skus apod.  Ovšem kavalíři většinou nemají problém s plnochrupostí, i když jejich čenichová partie je kratší. Např. v posledním roce jsme nemuseli vyřadit ani jednoho jedince s touto nebo jinou vadou.

V začátcích chovu kavalírů u nás (od roku 1978) se dodržovalo pouze spojení jednobarevní s jednobarevnými a strakáči se strakáči. Během pár let jsme zjistili, že typy kavalírů se poněkud rozdělují. BH byli bez srsti a měli dlouhé nosy, světlé oči, naopak BT ztráceli své zlaté pálení a začalo být mouraté, TR byli vysokonozí a RU „ujížděly“ povahy. Po založení vlastního klubu v roce 1990 začali praktikovat zkušení chovatelé i mezibarevné spojení tak jako angličtí chovatelé. V dnešní době máme kavalíry ve čtyřech barevných variantách, ale jednotného typu, s předepsanou dlouhou splývavou srstí, tmavým okem bez ukazování bělma a s typickou přátelskou povahou kavalírů.

V této době se naši chovatelé prezentují velice úspěšně i v cizině, dokonce získávají ocenění ve své třídě na prestižní výstavě Cruft´s v UK a jejich klubových výstavách. Rozhodně nyní jsou naše odchovy schopny konkurovat bez problémů zahraničním odchovům. Samozřejmě velice prospělo dovezení zahraničních jedinců, krytí se zahraničními psy apod.

Na závěr bych chtěla poděkovat za třicet let trvání našeho klubu všech chovatelům, kteří se podíleli na vylepšení plemene, za jejich obětavost a lásku ke psům.

Paní Severová, srdečně vám děkuji za velice přínosný rozhovor.

Foto: archiv Jiřiny Severové

http://www.zcisarskehomlyna.cz

http://www.kavalir-king-klub.org/

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Rádi byste se dozvěděli něco bližšího o chovu kavalírů a také o tom, jak to chodí v ...

31.1.2020Rozhovory o plemeni