Když se psovod se psem sehrají, je to neuvěřitelná chemie!

Souhlasíte, že australský ovčák je pes všestranný a velmi inteligentní? Zajímá vás, jaké jsou rozdíly v chovu v ČR a v zemi původu nebo jak třeba připravit australského ovčáka na výstavy? Pak si nenechte ujít tento moc pěkný rozhovor, ve kterém však nakousneme i další témata týkající se tohoto úžasného plemene!

Tentokrát vám přinášíme velmi zajímavé povídání s chovatelkou Darinou Victorií Šablij (Mystic Fire), která všemu, co se týká australských ovčáků, doslova propadla. Velmi se zajímá o chov v USA a dokonce se jí podařilo získat i dva importy a tím oživit krev u nás. Kromě toho se věnuje také výcviku a výstavám a velmi pečlivě si vybírá budoucí majitele pro svá štěňátka, kteří u ní vždy najdou mnohdy potřebnou podporu a radu. Věříme, že náš informacemi nabušený rozhovor vás v poznávání těchto krásných psů posune zase o krůček dál.

Je pravdou, že s AUO sdílím domácnost již přes deset let, prvních pět let spíše jen jako majitel zástupce tohoto plemene, který si prohlubuje znalosti, zabývá se základním výcvikem a sem tam výstavami. Naplno jsem se australským ovčákům a všemu, co s nimi souvisí, začala věnovat až s myšlenkou pořízení si feny za účelem chovu v roce 2016. Moje cesta k pořízení AUO začala trochu oklikou v roce 2003, kdy jsem si koupila svého prvního psa. Byl to okouzlující, ale ne natolik aktivní zástupce skupiny molossů, přesněji se jednalo o novofundlandského psa z chovatelské stanice Česorp, se kterým jsem vstoupila do světa kynologie. Časem jsem si uvědomila, že i přes to, že je mi plemeno sympatické, tak bych si přála něco živějšího, připraveného kdykoliv jít do akce, agilnějšího a s chutí do výcviku. Poprvé jsem AUO uviděla na české výstavě v roce 2006, samozřejmě mě zaujal svým vzhledem, a tak jsem si o tomto plemeni začala zjišťovat více informací a dospěla jsem k tomu, že povahově i velikostně odpovídá mé představě o budoucím psovi. Od té doby jsem měla toto plemeno ve svém hledáčku a poté, co mě opustil novofundlanďan, jsem si konečně pořídila vysněného australáka Jacka.

Po těch letech soužití mohu konstatovat, že má očekávání toto plemeno nejen splnilo, ale dokonce předčilo. Největší zásluhu na tom má moje první fena Raina, která je zároveň zakladatelkou chovu v mé chovatelské stanici Mystic Fire. Povahově je Raina popisem vytaženým ze standardu plemene a převedeným do reálného života s pozitivy i „negativy“, které toto plemeno s sebou nese. AUO má být vyrovnaný, aktivní, s chutí pracovat pro svého člověka jen pro radost ze společné práce, Američany označovaného pojmem „will to please“, je často rezervovaný k cizím lidem, má dobře vyvinutý hlídací instinkt a ideálně by v něm měl přetrvávat i instinkt k pasení, což se bohužel postupně vytrácí.

Ano, zajímám se o psy a linie ze země původu, už jen z toho důvodu, že je na nich postavený chov v České republice. Samá mám doma dva zástupce ze země původu, jejichž příchodu předcházely roky prohlížení si psů z různých chovatelských stanic v USA, zkoumání jejich rodokmenů, potomků, zdravotních výsledků a úspěchů, než jsem se rozhodla oslovit chovatele. Co se týče rozdílu, tak pokud porovnám psy, které jsem viděla na výstavách v USA s těmi, které vídám u nás, i když se jedná o malý vzorek k porovnání vzhledem k jejich populaci, jsou psi v USA o něco menší, přišli mi povahově vyrovnanější a mají více „will to please“ než ti v ČR, ale dle mého názoru je to způsobené převážně přístupem k chovu u nás.

Z pohledu začínajícího chovatele nebo přímo nováčka má import svá pro i proti. Velkým plusem může být částečně nová krev a rozšíření genofondu, ale o to složitější pak může být hledání ideálního protějšku do chovu. Rozhodně by měl člověk mít již před samotným importem dostatek informací ohledně zdraví a případných rizik v rodokmenu, které si s importovaným zvířetem přiváží (chybějící zuby v rodině, riziko epilepsie nebo nějakých dalších život ohrožujících nemocí nebo kosmetických vad). K takovým informacím je těžké se dostat a zájemce by měl být s místními chovateli nějakou dobu v kontaktu, aby je získal. Oproti tomu při pořízení psa v ČR má zájemce větší šanci se aspoň k části takových informací dostat ať už samostudiem na např. na www.aussiesworld.cz, nebo přímým kontaktem či návštěvou chovatele, což se u importovaného jedince pravděpodobně nestane, pokud člověk nenavštíví chovatele osobně v zahraničí. Pokud má člověk představu, přesně jakého jedince by chtěl ze zahraničí dovézt, je ochotný se věnovat celému procesu výběru a dovozu třeba i roky, tak se to vyplatí. Sama jsem čekala čtyři roky, než jsem si fenu dovezla.

Ano, cena psa z USA a v ČR se liší. Pokud se budeme bavit o jedinci s předpokladem k chovu, tak v USA se cena pohybuje od 2500 USD nahoru plus náklady na dopravu. U nás je to v rozmezí 15 až 55 tisíc Kč, bohužel ne vždy cena reflektuje kvalitu spojení. Každopádně průměrná cena se v současné době (rok 2023) pohybuje někde kolem 20 až 25 tisíc Kč.  V případě nestandardního jedince či odrostlejšího štěněte se cena posouvá k té nižší hranici, která je bohužel někdy srovnatelná s cenou za jedince bez PP.

Toto je skoro filozofická otázka. Přínosem chovů by mohlo být, kdyby více majitelů a chovatelů zveřejňovalo i negativní zdravotní výsledky, to by přispělo ke zdravější populaci AUO. Dále by mohlo být přínosem, kdyby čeští chovatelé následovali přístupu chovatelů ze země původu a do chovu vybírali pouze ta nejkvalitnější štěňata. Top chovatelé v USA stráví pět i více let pozorováním chovu, studiem rodokmenů a až poté začnou chovat. Najdou si zkušeného mentora, který je zasvětí do chovu a pomáhá jim se posouvat dál, aby se jejich práce dala považovat za přínos pro plemeno a noví chovatelé tak mohli být v budoucnu oporou majitelům svých odchovů. Většina začínajících místních chovatelů je sice schopná odchovat štěňata, ale z hlediska znalosti rodokmenu, zdraví, výcviku a podpory budoucím majitelům svých odchovů vlastně nemá z pohledu znalostí co nabídnout.

Aktuálně s námi sdílí domácnost čtyři australští ovčáci. Nejstarší jedenáctiletý Jumbo patří mé mamce, je to klasický domácí povaleč, ale na svůj věk stále zdravý a aktivní. Druhá je šestiletá fena Raina, která je importovaná z americké CHS BriarRidge. Dalším členem mojí domácnosti, kterého máme ve spolumajitelství s mojí kamarádkou a chovatelkou Bárou, je čtyřletý pes Rover, též importovaný z Ameriky (chovatelská stanice Testimony). Poslední a nejmladší členkou smečky je za pár měsíců dvouletá Rosalee, je to dcera Rainy, ale vzhledově i povahou kopií svého otce.

Ano, ač já osobně nepatřím mezi výstavní matadory, mám díky úžasným majitelům odchovů na kontě několik úspěchů jak v ČR, tak i v zahraničí. Momentálně největší mou chloubou je vrhová sestra Rosalee, fenka jménem Pixel, která je prvním australským ovčákem u nás s titulem C.I.B.-J, čehož si nesmírně vážím a děkuji celému týmu, který se na tomto úspěchu podílel. Co se týče péče o srst, tak obecně platí, že pokud má australský ovčák geneticky danou správnou kvalitu a délku srsti, tak příprava před samotnou výstavou obnáší koupel, vysušení fukarem a zastřihnutí srsti na hlavně, na tlapkách a v okolí uší. Dle standardu má být australský ovčák pes s jednoduchou úpravou srsti, která je samočistící (veškeré bahno či jiné nečistoty po uschnutí opadají), samozřejmě kromě doby línání, tam je potřeba starou podsadu pravidelně vyčesávat, a tak je péče o srst v tomto období náročnější. Jinak, jak se říká, trénink dělá mistra, takže by se mělo štěně, které je určené na výstavy a případně na chov, co nejdříve seznámit s výstavním prostředím, výstavním vodítkem, veškerou úpravou a manipulací. Mělo by umět výstavní postoj a výstavní předvedení v pohybu. Socializace je nedílnou součástí přípravy, na výstavě bychom měli vidět především korektní jedince s výstavními předpoklady, ale samozřejmě velkou roli hraje i výběr psa, který si vystavování v kruhu užívá. Setkala jsem se i s na první pohled krásnými zvířaty, která ale výstavy nebavily a bylo to na nich bohužel v kruhu vidět, takže se i přes svoje prokazatelné kvality nedokázali ve výstavním světě prosadit.

S tím naprosto souhlasím, australský ovčák, který je správně předvedený a upravený, se v kruhu opravdu skoro vznáší a je radost tu souhru mezi handlerem a jeho psím kamarádem pozorovat.

Ocasy jsou jedním z nejvíce kontroverzních témat u australského ovčáka. Standard ze země původu udává jako ideál požadavek na krátký ocas, ať už kupírovaný nebo NBT (natural bob tail – přirozeně krátký). Po dlouhá léta byl australský ovčák takto prezentovaný na výstavách, a takto si ho rozhodčí i pamatují, krátký ocas je jakýmsi specifikem plemene. Postupně některé země zakázaly kupírování i vystavování kupírovaných zvířat (Německo, Rakousko, Dánsko…), některé pouze kupírování, ale stále jedinec bez ocasu může být vystavený (Polsko, s veterinárním potvrzením o zdravotním důvodu kupírování od veterináře Slovinsko, Rumunsko…). Mnoho rozhodčích má správného australáka zafixovaného jako jedince bez ocasu, a když vidí na výstavě psa s dlouhým ocasem, tak to ruší celkový dojem zvířete. Někdy je pro rozhodčí velmi těžké posoudit psa s ocasem, především když pes nese ocas stočený na zádech, nebo nad linií hřbetu. Rozhodčí by měl umět i takového jedince korektně posoudit, přesto tomu tak většinou není a vyhraje většinou pes bez ocasu, a to například i právě v Polsku, kde je kupírovaní jako takové zakázáno. Takže pokud vystavovatel chce, aby jeho zvíře mělo co nejvyšší šanci vyhrát, zvolí variantu bez ocasu.

Kromě vzhledu právě povaha a všestranná šikovnost na různé sporty je tím, co mě na nich baví nejvíc. K pasení jsem přišla úplnou náhodou, chtěla jsem zjistit, zda má moje fena vrozený instinkt a dokázala by dělat práci, ke které bylo toto plemeno šlechtěno. Shodou náhod mám cca 20 km od místa bydliště trenéra a rozhodčího v pasení, kterého jsem kontaktovala s žádostí, zda bych k němu mohla přijet na trénink, a nakonec jsem pasení propadla. Nejvíc mě baví pohled na psa při práci, která byla v minulosti jeho posláním, a je pro něj zcela přirozená. Pro mě osobně je přínosem i pobyt na čerstvém vzduchu po prosezených hodinách v kanceláři a jako největší pozitivům vnímám zlepšení komunikace mezi psem a psovodem, obě strany si musí věřit a spolupracovat, a když se sehrají, tak je to neuvěřitelná chemie.

Dva ze tří mých australáků by to určitě doporučili. Raina pasení miluje, už při parkování u louky je nadšená a chce jít pracovat. Rosalee, její dcera, je v tomto pohledu stejná a taky jí to baví, i když je to zatím trochu střela. Rover pase rád, jen s menším drivem, je to strašný myslitel, takže tam je ta práce opravdu 50/50 pes psovod. Pokud bych měla hodnotit spolupráci při pasení, tak nejlépe se mi pracuje s Rainou, a hlavním důvodem jsou její zkušenosti. Máme toho spolu nachozeného už celkem dost, sama již nyní umí vyhodnotit a zachránit situaci, když udělám chybu, a že ovečky si chybu psovoda umějí náležitě vychutnat. Rosalee ji šlape na paty, je to příjemná fena na práci, zatím je to ještě stále janek a pracujeme na zklidnění při pohybu u oveček, ale věřím, že s nachozenými trialy nabere zkušenosti a třeba jednoho dne svoji matku i překoná.

Nejvyšší kategorii IHT3 jsem zatím úspěšně absolvovala se dvěma psy, s Rainou a Roverem. Nejnáročnější je to s prvním psem, kdy se jak psovod, tak pes stále učí, oba dva dělají hromadu chyb (větší část je většinou na straně psovoda). Psovod si musí osahat různé techniky, aby mohl vyhodnotit, která z nich je pro jeho psa nejvhodnější, někdy povely přeučuje, hledá nejlepší strategii, jak se se psem domluvit, je to asi jako každý jiný začátek ve většině sportů. Jak rychle se dá k pomyslnému vrcholu propracovat? Zkušenější psovod, který již má ovce načtené, má toho dost nachozeno a ví, co a jak má s daným psem trénovat, může psa do trojek dostat i během jedné sezóny. Pokud má ale člověk ambice věnovat se pasení dlouhodobě, tak je dobré jít krok po kroku, odchodit všechny triály, které každá kategorie nabízí, někdy se nebát z triálu odstoupit, když je špatný den a nefunguje to. Je důležité si upevnit každý povel, dát tomu čas, a hlavně na psa zbytečně netlačit a nechat ho dozrát, a to hlavně psychicky.

Svoje ovce nevlastním, takže využívám možnosti trénovat na Podkosti. Na trénink se v sezóně snažím jezdit alespoň jednou týdně. Většinou beru s sebou dva až čtyři psy, trénink zabere cca dvě hodiny a s každým psem si odejdu několik koleček po cca deseti až patnácti minutách. Individuálně trénuji to, co potřebuji zlepšit a kde máme jako tým mezery. Ač je australský ovčák aktivním plemenem, je to pro ně dost náročné na psychiku. Musí u toho sami přemýšlet, což je ve spojení s hromadou pohybu perfektně unaví a zbytek dne o nich nevím, což je občas k nezaplacení.

Ráda bych řekla, že ano, ale není tomu tak. Ne všichni AUO mají vlohy k pasení, je to spíše naopak a jen někteří v sobě mají nejen instinkt, ale také chuť spolupracovat s psovodem, jsou schopní ustát tlak a neodcházejí z pastviny, případně se nepřetáčejí. Někdy je to ovlivněno i chybnou výchovou a neexistujícími mantinely ve vztahu mezi psem a majitelem. Pes si ze začátku často dělá, co chce a majitel to většinou nevidí nebo ignoruje, protože v běžném životě to není mnohdy až tak zřejmé, případně to nezpůsobuje zásadní problémy.  U pasení se bez poslušnosti nikdo neobejde, pes musí psovoda/majitelé respektovat, aby spolu mohli spolupracovat a tvořit sehraný tým. Jedním z mých osobních chovatelských cílů je právě udržení instinktu a „will to please“ v chovu.

V současné době jsem doma odchovala dva vrhy, další dva byly odchovány externě, ale dostávají stejnou péči, a procházejí stejným procesem socializace jako ta, která vyrůstají se mnou. V obou případech jsou štěňata odchovávána v domácím prostředí a sdílí s námi domácnost až do svého odchodu po osmém týdnu věku. Štěňata jsou odchovávána podle programu Puppy Culture (https://shoppuppyculture.com/), provádíme ENS cvičení (Early Neurological Stimulation) a ostatní cviky na psychický rozvoj, posílení nervové soustavy, základy komunikace s člověkem, trénink chůze u nohy a na vodítku. Maximální důraz klademe na to, aby odcházela s co největším množstvím vjemů, nebojácná, zvyklá na běžný chod domácnosti se základními hygienickými návyky a co nejvíce orientovaná na člověka. Štěňata rezervujeme nejdříve na dvou týdnech stáří, nejedná se o rezervaci konkrétního štěněte, protože zhodnocení jak povahy, tak i exteriéru děláme až kolem sedmého týdne věku, kdy se snažíme zájemci nabídnout pro něj nejvhodnější variantu na základě jeho předchozích požadavků a zkušeností. Cílem takového postupu je vybrat štěně, které bude odpovídat životnímu stylu a plánům, které budoucí majitel má, a zároveň najít štěněti domov, kde mu poskytnou to, co potřebuje, ať je to život rodinného mazlíčka nebo budoucího sportovce.

Nemám velké ambice posílat štěňata po celém světě, už proto, že ráda lidi nejdříve poznám osobně. Zatím se odchovy dostaly pouze do sousedních států (Německo a Slovensko), zbytek je v ČR. Ale třeba se můj pohled na to časem změní. Určitě dávám přednost zájemcům, kteří uvedou důvod, proč si chtějí pořídit australského ovčáka, znají jeho povahu a mají rozmyšlené, co od štěněte očekávají.

Ano, jedna fena na základě požadavku majitelky ocas má, ocásek zůstal i pejskovi z aktuálního vrhu. Předpokládám, že časem dorazí zákaz kupírování i do ČR, takže se tomu budu muset přizpůsobit, momentálně stále dávám přednost AUO bez ocasu dle originálního standardu, ale určitě mohu vyjít vstříc, pokud takový požadavek bude.

V dnešní době je internet plný článků s informacemi a radami, jak si vybrat štěně co nejlépe. Z vlastní zkušenosti bych řekla, prostudujte si tyto články a nepodporujte množitele. Štěně s PP bohužel neznamená záruku zdraví, stejně jako to automaticky neznamená, že vás někdo bude nutit chodit po výstavách. Naopak většina chovatelů hledá pohodové domovy pro své odchovy, které jim poskytnou hlavně lásku. Je důležité si uvědomit, že i mezi chovateli s PP se najdou nepoctiví lidé. Vybírejte si chovatele, jako byste si vybírali kamaráda, ke kterému si můžete zajít kdykoliv pro radu, měli byste si sednout hlavně po lidské stránce. Podívejte se, v jakém prostředí štěně vyrůstá, připravte si na chovatele otázky, které vás zajímají. Dobrý chovatel to bude vnímat pozitivně, a pokud se vám cokoliv nezdá, tak hledejte jinde, vybíráte si parťáka na mnoho let, dejte si tedy na výběru opravdu záležet.

Australský ovčák se hodí pro ty, kteří si ho vybírají na základě jeho povahových vlastností a jsou připravení nejen na jeho pozitivní stránky, ale i ty, které se dají vnímat jako negativní, například rezervovanost nebo hlídací instinkt. Majitel AUO by měl být důsledný, trpělivý, neústupný a připravený, že ho bude jeho pes celý život zkoušet, kam až může zajít, nebo co všechno mu projde a že od teď bude mít společnost i na toaletě, pokud si nezavře dveře.  AUO se nehodí pro lidi, kteří si ho chtějí pořídit jen na základě vzhledu, nejsou schopní mu poskytnout dostatečný pohyb a neuvědomují si, že se jedná původně o pracovní plemeno, které má své potřeby z toho vyplývající.

Děkuji Vám za velmi poučný rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve sportu i v chovatelství!

Text: Marie Trauškeová
Foto: Darina Victoria Šablij, Lukáš Komárek, Kristýna Fikarová, Ivan Růžička, Zeljko Novakov, Justany Olichwier, Martina Bobková, Peter Novak, Kristýna Matoušková, Fabian Solereder, Jana Siudová