Když špagetky pomáhají

Dovedete si představit, že i malý drobný jezevčík může dělat radost ostatním lidem a dost dobře se uplatnit v canistarapii? Nebo vám to spíš přijde jako utopie? Následující moc pěkné povídání vás přesvědčí o tom, že samozřejmě existují výjimky, které potvrzují pravidlo. A v tomto případně to všechno náramně šlape…

Nemějte strach, tento článek nebude o kladném vlivu italské kuchyně na vaše zažívání. Na přetřes přijde, pro jezevčíky nepříliš typické, využití „špagetek” v canisterapii. Této formě zooterapie se věnuje v České republice spousta lidsko-psích týmů. Troufám si tvrdit, že Markéta Bílková je však jediná, jejíž jezevčí parta přináší úsměv na tváři mnoha klientům ve Zlínském kraji. Věřím, že jste také zvědaví na to, jak se tato chovatelka trpasličích jezevčíků a krátkosrstých kolií k této záslužné činnosti dostala, a proč padla volba právě na jezevčíka, který je většinou vnímán spíše jako tvrdohlavý a k cizím lidem rezervovaný pes.

Někteří lidé se tak říkajíc rodí s kynologií v krvi. To je i případem Markéty. Ve dvanácti letech se jí splnilo velké přání a k narozeninám dostala svoji první fenku – křížence trpasličího jezevčíka Peggy. S tou se věnovala jak klasické poslušnosti v místním kynologickém klubu, tak i agility nebo tréninku různých triků. K Peggy postupem času přibyla i adoptovaná kříženka dalmatina Francis, která byla jejím prvním canisterapeutem. S touto fenkou, i přes její „strachy” adopťáčka složila i zkoušky ZOP a ZPU1. V roce 2003 si splnila další sen a zakoupila si zakladatelku své CHS Foxden – Valerii St. Eustach. Právě Valerie byla historicky prvním jezevčíkem – canisterapeutem. Úspěšná však byla i na barvě a v noře. Markéta s Valerií a Frances byly rovněž prvními vlaštovkami na poli canisterapie pod zkušeným vedením zakladatelky tohoto odvětví paní PhDr. Jiřiny Lacinové. Základní kámen této záslužné činnosti byl tedy u Markéty a jejích fenek položen, a rozvíjí se už úctyhodných dvacet let. V současnosti žije v CHS Foxden už pět generací hladkosrstých trpasličích jezevčíků – canisterapeutů.

Na to je jednoduchá odpověď – protože Peggynka... Byla první, byla výjimečná, a troufám si tvrdit, že ve své době bořila svou ovladatelností, množstvím triků, které uměla, a celkově milou povahou, mýty o tvrdohlavých, nevychovatelných a zákeřných jezevčících. Díky ní se mou srdeční záležitostí staly „špagetky”. Dalším logickým krokem bylo tedy pořízení první fenky s PP, se kterou jsem se chtěla věnovat především chovu. V té době byly pro uchovnění povinné i pracovní zkoušky. Tudíž jsem zásluhou Valerie St. Eustach přičichla i k myslivecké kynologii. Přestože již pracovní zkouška pro uchovnění povinná není, všechny mé současné fenky jsou i lovecky vedené.

To ano. Mojí první terapeutkou byla Františka (Frances). S tou jsme docházely do místního domova důchodců. Františka byla mezi klienty velmi oblíbená, avšak poněkud neskladná. Její velikost byla výhodou při určitém typu práce – například polohování. Bohužel ji v jiných oblastech terapie značně omezovala. Trpasličí jezevčík je oproti velkému psu naopak velmi skladný. Valerie s Fran se tak v začátcích skvěle doplňovaly. Postupem času a s nabytou praxí jsem zjistila, že pro seniory je drobnější a lehčí jezevčík tím pravým ořechovým. Díky rozrůstajícímu se chovu a dobrému základu v podobě Valinčiny úžasné povahy, kterou předávala na své potomky, jsem časem mohla brát do domova i více jezevčíků. Můžeme tak v jednom dni obejít více pokojů a navštívit více klientů.

Základem je samozřejmě vyrovnaná povaha už u matky a otce štěňátek. Tím, že sama chovám, mám možnost si ze svého odchovu vybrat vhodné štěně. Pro klienty je klubko štěňat vždy vítaným zpestřením, a mně tyto návštěvy velmi pomáhají v další práci. Mladí psi si tak hned zpočátku zvykají na manipulaci, invalidní vozíky, berle, výtahy, různé zvuky a pachy. Jejich raná socializace je tak přímo zaměřena na jejich budoucí povolání. Velkým dílem mi v tomto směru pomáhají i dospělé fenky, které jsou již v navštěvovaných zařízeních jako doma, a svým chováním štěňatům ukazují, že není důvod se bát. Sami klienti i starší feny mi tak pomáhají připravovat další generaci na canisterapeutické zkoušky.

První canisteraputickou zkoušku může mladý psík malého plemene složit už ve dvanácti měsících věku. Zkouška se opakuje vždy po dvou letech. Je to vlastně takové potvrzení, že pejsek stále „umí”. Jako se vyvíjí každý pes fyzicky, tak mohou nastat změny i v povaze. Proto je nutné v určitých časových intervalech zkoušku opakovat po celou dobu jejich aktivní služby. Já se svými fenkami skládám zkoušky pod Canisterapeutickým sdružením Jižní Morava, z. s. Toto sdružení funguje v České republice již od roku 2000. Členem sdružení jsem prakticky už od doby jeho vzniku.

Tak teď jsi mě pobavila. Když se zamyslím, tak je vlastně naše spolupráce delší, než leckteré manželství. Rozhodně mohu říci, že jsem spokojená s přístupem, komunikací, podporou ve vzdělávání, kvalitní přípravou zkoušek a jejich dostupností. Obecně zde mám jako člen opravdu kvalitní zázemí pro svůj růst v tomto odvětví kynologie. V podstatě jsme opravdu jedna velká rodina, která se snaží udělat maximum pro spokojenost klientů. Cením si materiální podpory pro jednotlivé týmy. Po každé zkoušce dostaneme certifikát o jejím úspěšném složení. Jako bonus jsou všichni psí pomocníci vybaveni dečkami s označením a vodítky. Naše polovina týmu může využít možnosti nosit tričko nebo vestu s logem sdružení, aby bylo jasně vidět, kdo nás zastřešuje. Velký dík patří zejména Milanovi Doktorovi a Ing. Renatě Hasilové, bez jejichž usilovné práce ve vedení sdružení by nic z toho nebylo možné.

Primárně se zaměřujeme od začátku na seniory. Také se již několik let aktivně účastníme akce s názvem „Ježíškova vnoučata”. Nevěřila bys, kolik lidí si přeje od Ježíška „jen” pohladit a pomazlit moji jezevčí bandu. A taková přání my plníme rády. Hodně seniorů bylo nuceno před stěhováním do domovů důchodců nebo domů s pečovatelskou službou opustit své domácí mazlíčky, a moje holky jim tak pomáhají tuto ztrátu alespoň trochu překonat. Se smečkou navštěvuji i Alzheimer centra a domovy se zvláštním režimem. Myslíme však i na děti. Docházíme i do mateřských, základních a speciálních škol. V našem okolí jsme už „známá firma” a mnohdy se stane, že jsou holky speciálními hosty na různých obecních akcích, kde si mohou canisterapii v jejich podání užít všichni.

V podstatě už počtem pejsků. Tím, že jsou jezevčíci malí, mohu vzít většinu holek do práce najednou. Naše terapie také nespočívá jen v mazlení. Pro klienty si po domluvě s personálem připravuji také různé hry na procvičení hrubé i jemné motoriky a paměti. S pamětí pomáhá seniorům i originální pojmenování mých fenek a to, že každá má svůj jedinečný barevný outfit. Mé odchovy nesou již tradičně jména sladkostí, potravin nebo nápojů, a každá fenka má jinou barvu obojku s vyšitým jménem. Děti i dospělí se tak mohou těšit na Lentilku, Fidorku, Miňonku, Kofilu, Nugetku, Olivu, Griotku, Chardonnay, Irskou kávu nebo Hašlerku. Pokud mám některou fenku nakrytou, pomáhají mi i vymýšlet další originální jména pro budoucí štěňátka.

Nebudu tvrdit, že je to procházka růžovou zahradou. Samozřejmě pro fenky je to náročnější. I když se do práce velmi těší, musím dbát na to, aby se nevyčerpaly. Proto neberu nikdy všechny, ale při terapiích se střídají. I čas s klientem je nastavený tak, abychom vždy skončily v nejlepším. Jak se říká – po práci legraci. Každá návštěva je tedy zakončena procházkou, kdy mají fenky volno a mohou se společnou hrou uvolnit a duševně si odpočinout. Mám tak jistotu, že se do práce budou vždy těšit. Pro mě osobně je náročnější návštěva dětí. Přece jenom hejno štěbetajících prvňáčků nebo předškoláků dá zabrat víc, než poklidný rozhovor v domě seniorů. Avšak i tam je to občas náročné. Často vzpomínají na své mazlíčky z mládí nebo na ty, které museli opustit kvůli stěhování do domova, a to pak bývá opravdu velmi emočně vyčerpávající. Stejně tak, když je čas odejít s pejsky domů. Pokaždé je však ujistím, že se brzy vrátíme, a budou si moci holky opět pomazlit a pochovat. Navzdory psychické náročnosti kladené na celý náš tým si terapii vždy užívám a vidím v ní velký smysl. Všichni jednou zestárneme a za sebe mohu říci, že bych tuto službu určitě uvítala.

To bychom si jistě přáli, jako milovníci pejsků, všichni. Děkuji za zajímavý rozhovor, a věřím, že i nadále budeš se svou smečkou rozdávat radost nejen mezi seniory.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Markéty Bílkové