Ke canicrossu mě přivedl můj první pes!

Zajímají vás mushingové sporty a třeba byste z toho sami rádi i něco zkusili? A uvítali byste na eCanis více článků s touto tematikou? Věřte tedy, že se v tomto ohledu blýská na lepší časy a díky naší nové dopisovatelce budou průběžně přibývat. Na dalších řádcích se už dozvíte více…

Leontýna Jurigová je sympatická mladá dáma, která, dalo by se říci, naprosto propadla canicrossu. Se svým maďarským ohařem a později i evropským saňovým psem postupně pronikla do tajů této individuální mushingové disciplíny. A protože to bere opravdu zodpovědně, tak na sebe dlouho  nenechaly čekat ani první společné úspěchy na závodních kolbištích. Pojďme se tedy s Leou blíže seznámit, neboť o ní na stránkách našeho kynologického magazínu ještě mockrát uslyšíme.

Na začátku toho všeho byla dědova fena kokršpaněla Tara. Chodila jsem do první třídy, když byla Tara štěňátko, a protože jsem za to, že ji děda má, tak trochu mohla, začala jsem ji učit základní poslušnost. Moc mě to bavilo a samozřejmě, že jsem pak ukecávala rodiče, abychom si pořídili psa. Ti byli striktní, což teď s odstupem času chápu. Místo psa jsme nakonec měli doma dvě kočky.

Když jsem se pak odstěhovala od rodičů, začala jsem zase přemýšlet nad tím, že bych si ráda pořídila svého psa. Vyhrál to maďarský ohař, v té době jsem ještě studovala a zároveň pracovala v bistru, kam velmi často chodil moc milý pár s mladou fenou vizsly. Já si ji tak zamilovala, až jsem si po roce dovezla od chovatele Caspera. Věděla jsem, že vizsla je velmi aktivním plemenem, v mém původním plánu bylo chodit na výlety na hory, ale osud tomu chtěl jinak.

Kvůli práci jsme se společně s přítelem a Caspíkem pak přestěhovali do Prahy. Shodou náhod jsem se na louce seznámila se slečnou, která měla stejně staré štěně ESP. Já začala hledat na internetu, co to ten canicross je, našla jsem si společný trénink a vyrazila s Caspíkem na první společný výběh. Možná se tady ještě hodí říct, že sice umím lyžovat a chodila jsem do plaveckého kroužku, ale nikdy jsem aktivně žádný sport netrénovala. Takže si asi dokážete představit, jak zničená jsem po prvním výběhu canicrossu byla. Caspík prakticky okamžitě věděl, co má dělat, byl strašně moc nadšený, samozřejmě se hned od ostatních naučil pořádně štěkat a já nechápala, kde se to v něm bere. Viděla jsem, jak moc ho to baví, a tak jsme párkrát do měsíce vyráželi na tréninky. V té době jsme neměli ještě auto, logistika tak byla o trochu složitější. Na konci srpna jsme se přihlásili na Sadskou, do kategorie příchozích – trať měla okolo 2,5 km. Skončili jsme druzí a pamatuju si, že jsme měli tempo na téhle trati okolo 3:40 na kilometr. Tam jsem si řekla, že bych asi sama měla začít něco dělat, že to nemůžu nechat jenom na Caspíkovi, který to celé odmaká. Našla jsem si trenéra, začala pravidelně běhat s ním a letos to už bude pět let, co mě Caspík přivedl ke canicrossu.

Říká se, že nás každý pes přichází do života něco naučit. Casper mě naučil mít radost z běhání, dal mi řád (sama o sobě jsem dost chaotická) a vlastně mi změnil celkový pohled na život a to, jak a s kým ho chci prožít.

Canicross je individuální mushingovou disciplínou. Celé kouzlo canicrossu spočívá v tom, že si na speciální sedák na canicross zacvaknete pružné amortizační vodítko, které je na druhém konci napojené na odpovídající psí postroj na běhání. Při canicrossu by vás pes měl táhnout – měl by běžet před vámi a vy byste měli využívat jeho sílu tahu k tomu, abyste běželi rychleji.

Čím větší pes a čím větší chuť psa do tahu je, tím rychleji teoreticky můžete běžet – samozřejmě za předpokladu, že jste zdatným běžcem. To je to, co mě na canicrossu tak baví, nestačí mít jen dobře připraveného psa, ale i vy sami musíte trénovat a běhat, abyste zvládli ten nápor na lidské tělo – pokud běháte s velkým psem, kterého tah opravdu baví, je to opravdu náročné. Proto je třeba nejenom běhat, ale také posilovat tělo.

Baví mě trávit čas se psy v pohybu. Často se přistihnu, že už jsem tak trochu závislá na endorfinech, které se nám po sportovní aktivitě vyplavují do těla. Člověk je šťastnější, zdravější a je celkově odolnější. A také mě baví to, že vidím, že se ta práce vložená do tréninku vyplácí. Kdyby mi někdo řekl před pěti lety, že zvládnu uběhnout sama pět kilometrů pod dvacet minut, tak mu neuvěřím.

Caspík je čistokrevný maďarský ohař, letos bude mít šest let. Minulý rok byl ale vážně nemocný, zjistili jsme, že má autoimunitní onemocnění jater. Jeho stav je momentálně stabilizovaný, nemusí brát žádné prášky, ale snažíme se ho už „šetřit“. Canicross a tréninky v tahu s ním děláme už jen pro zábavu – snažíme se mu dopřát mnohem víc odpočinku než Plutovi. Letos ho zkusíme připravit na pár kratších canicrossových závodů s přítelem Tomem.

Pluto je evropský saňový pes, není to uznané plemeno, proto si děláme dost často srandu, že je to předražený kříženec. ESP se nejčastěji skládá z kříženců německých ohařů, greyhoundů, pointerů a alaskánů – každá linie, každý vrh, ale dokonce i každý pes může vypadat a chovat se úplně jinak. Neexistuje žádný plemenný standard. Co mají ale společné, je právě vrozená chuť tahat a závodit. Pluto má v sobě hodně chrtí krve – poznáte to na stavbě těla, tak i v chování.

Řekla bych, že když jsme poprvé přinesli Pluta domů, tak na nás Caspík byl lehce naštvaný, přece jenom byl zvyklý na to, že veškerá pozornost šla na něho. Snažíme se ale nedělat rozdíly a věnovat se oběma stejně. Pluto by nejraději s Casperem spal v jednom pelechu – to mu ale Casper dovolí, jen když chce zrovna on. Dost mě ale překvapuje Pluto – už jsem se párkrát dostala do situace, kdy cizí pes otravoval Caspera a Pluto se do situace vložil a „bránil“ svého staršího parťáka.

Je to hodně jiné. Caspík běhá canicross, protože ho to baví – nejraději trénuje ve skupině psů, tam se všichni vyhecují a on je šťastný. Ale třeba samotného ho to tolik nebaví. V závodě jsem také musela hodně myslet na to, abych jej udržela koncentrovaného – pomocí povzbuzování. A také na něm poznáte, kdy ho trasa opravdu baví – musí být zábavná se spoustou zatáček. Nejvíce ho baví hromadné starty, kdy se vyhecuje.

Pluto běhá, protože se proto narodil – letos bude mít dva roky, je to ještě „štěně“. Asi nejsem úplně schopna to popsat, ale ten rozdíl v práci v tahu je opravdu velký. Plutovi je prakticky jedno, jestli jdeme na trénink sami nebo ve skupině. Jestli běžíme po rovině nebo do kopce. On se pro tah narodil, a kdyby mohl, nedělal by nic jiného, než běhal v postroji. Dokáže být hodně frustrovaný, když nám trvá příprava, nebo když má pocit, že je přestávka mezi intervaly moc dlouhá.

V běžném životě je ale Casper mnohem pohodovější pes. Má opravdu skvělou povahu a všichni ho milují. Naopak Pluto je občas svérázný. Je to náš slon v porcelánu – vyjádří vám lásku tím, že vám šlápne na nohy, skočí na vás na gauči – jenže si neuvědomuje, že má víc jak třicet kilo. Oba jsou úplně jiní, ale oba jsou naši a nikdy bychom je nevyměnili. Každý nás naučil něco jiného.

Byť je Casper lovecký pes a oba rodiče stále aktivně doprovází páníčky na honech, tak se mi nikdy nestalo, že by vyběhl za srnou, nebo zajícem. Pluto má naopak lovecký pud silný a tam si musím dávat pozor, naučila jsem se díky němu předvídat. U něj jsem se i dostala k trenérce, která nás naučila pracovat s elektronickým obojkem. Chápu, že má tato tréninková pomůcka spoustu odpůrců, ale my ji umíme používat a hlavně ji nezneužíváme.

A jak je to při canicrossu? Caspík se ohlédne, trochu zpomalí, ale běží dál – věnuje zvěři pozornost, ale ví, že se běží dál. U Pluta mi minulý rok párkrát zajíc přeběhl přímo před kolem – hlasem jsem ho musela korigovat, že jedeme dál. Jsou to zkušenosti, které si potřebuje nasbírat, díky nim pak ví, že při práci v tahu nic neřešíme a jedeme (běžíme) dál. Všechno to je prostě o zkušenostech, dá se to naučit.

Canicrossová sezona startuje někdy v březnu a trvá zhruba do května. Pak následuje menší letní pauza a podzim je takovým velkým vyvrcholením „hlavní“ sezony – koná se mistrovství ČR a mistrovství Evropy / světa. Od toho se také odvíjí příprava nejen kluků, ale i mě.

V zimě a v létě dáváme pauzu od postroje a běháme na volno. My canicrossaři máme docela výhodu v tom, že psi mohou většinu tréninků odběhat spolu s námi – díky tomu tak získají velký objemový základ. Je to stejné jako se stavbou domu – musíte mít pevné základy, na kterých pak můžete dál stavět. Pokud to situace dovolí, chodíme v létě plavat a pravidelně navštěvujeme také Aqua-Dog (fyzio pro psy).

V sezoně pak Pluta trénujeme zhruba třikrát až čtyřikrát týdně na kole v tahu (Caspík má tréninky jen dva). Čím více se blíží canicrossové závody, tím častěji pak do psího tréninku zařazujeme canicross – primárně, aby si zvyklo moje tělo. Častěji ale než jedenkrát týdně canicross neběhám. Můj trénink se pak skládá z běhání a cvičení. Za měsíc naběhám okolo 200 km – to sice není tak moc, ale jsem zastáncem efektivního tréninku – nemyslím si, že je potřeba se drtit. Pořád musíme myslet na to, že nás sport neživí, že musíme chodit do práce a nemáme tolik prostoru (ani na to nejsou finance) pro regeneraci jako profesionální sportovec.

Velmi důležitá je pro mě výživa psů. Krmím převážně masem, BARF mi osobně dává větší smysl než průmyslově zpracovaná krmiva. Samozřejmě, že dávat granule je jednodušší, pohodlnější a rychlejší – zvlášť, když máte smečku pěti psů. Párkrát jsem zkoušela krmit granulemi, ale vždycky jsem se pak vrátila zpátky k BARFu.

Minulý rok jsme navázali spolupráci s firmou CBDPharma, která vyrábí skvělé doplňky ke stravě. Líbí se mi složením, ale i přístupem majitele – balí produkty do ekologičtějších variant obalů a o výživě sportovních psů toho ví opravdu hodně. Často nám pak posílá novinky, které by rád otestoval.

Zároveň se snažím, aby psi znali i něco jiného než jen postroj a práci v tahu. Snažím se využívat nejrůznější hlavolamy, lízací podložky nebo třeba plnící hračky. V oblasti enrichmentu psa jsem stále nováčkem a tak zkouším, co vyhovuje zrovna našim klukům.

Abyste mohli začít běhat canicross, tak potřebujete:

• Canicrossový sedák pro sebe
• Odpružené amortizační vodítko
• Psí postroj

U psího postroje je opravdu důležité, aby pejskovi sedl. V ideálním případě doporučuji najít obchod, který prodává více značek postrojů. Jen tak si můžete být jisti, že společně vyberete opravdu dobře padnoucí postroj.

Na sobě také nešetřete. Dopřejte si běžecké boty, které vám sedí – při canicrossu může vaše (nejen) ploska nohy dost trpět vlivem velkých otřesů, proto se nevyplatí na běžeckých botách šetřit. Já osobně běhám už pár let v botách značky Saucony. Jsou pohodlné, ale zároveň drží hezky v terénu.

Výkony v canicrossu šly strašně nahoru za těch pět let, co se mu věnujeme. To, co by vám před třemi roky stačilo na bednu na mistrovství světa, vám už pomalu nestačí na bednu na dobře zastoupeném závodě v ČR. Canicross už běhají atleti, anebo jiní sportovci, kteří se třeba i sportem částečně živí.

S Caspíkem si proto asi nejvíce cením třetího místa na mistrovství ČR v roce 2019, na kterém nám hrálo do karet i štěstí, protože se zrovna nesešla tak velká konkurence, ale já tam měla radost z krásného času, který jsme společně zaběhli. Pluto má za sebou první sezonu a troufám si říci, že už na ní dokázal, že z něho roste velký závoďák. Snažila jsem se, aby měl celou sezonu jen pozitivní zkušenosti. Asi největší radost mi udělal druhý běh na mistrovství Evropy, kde jsme se díky skvělému času dokázali posunout v žebříčku snad o pět příček, celkově jsme tak skončili, myslím, na dvanáctém místě.

Listopad byl pro mě celkově velmi úspěšný, týden po mistrovství Evropy v canicrossu jsme prakticky na pohodu zaběhli na 6 km trati v čase 17:42. A já si pak týden na to ještě na lidském závodě sama doběhla na 5 km trati pro čas 19:34. Jsem za všechno tohle moc vděčná, pořád je dobré brát v potaz to, že ještě pět let zpátky jsem pomalu ani nevěděla, co to běhání je.

Čím víc se poznávám a čím více zkušeností ve sportu, ale i se psy mám, tím více mi dává smysl si žádné cíle v podobě medailí a umístění nedávat. Zbytečně si tím zatěžuju hlavu, na psa pak také působí můj stres a není to dobře. Proto je mou metou momentálně spíše zapracovat na svém vlastním nastavení mysli – už minulý rok se nám podařilo s Plutem zaběhnout časy, o kterých se mi ani nezdálo. A bylo to způsobené jenom tím, že jsem svou věčně pochybující hlavu nechala na startu.

Těch historek je mnoho, jak jsem už říkala, jsem docela chaotický člověk, a tak se mi „průsery“ stávají docela často. Mám ale jednu čerstvou vzpomínku, která je teď s odstupem času opravdu komická a přesně vystihuje to, jak těžký život někdy se mnou přítel Tom má.

Na podzim 2022 jsme se s Plutem vydali na mistrovství Evropy v německé Leipě. Doma jsem všechno sbalila a ještě jsem si kontrolovala, jestli máme vše. V den prvního startu jsem se šla rozklusat, Tom si vzal na starost rozcvičku Pluta. Měli jsme zhruba 20 minut do startu – byli jsme domluvení, že Tom vezme Pluta rovnou na start a já z auta vezmu sedák, postroj a startovní číslo. U auta jsem ale zjistila, že sice mám postroj, který zkontroloval veterinář, ale je to postroj od Caspíka, který je Plutovi samozřejmě malý (mají stejné postroje jedné značky i typu, jen velikosti se od sebe liší malým barevným proužkem). Takže jsem zběsile volala Tomovi a začala po celém areálu nahánět kamarády, zda nemají postroj, který by sedl Plutovi. Řekla bych, že v tu chvíli měl Tom tep tak dvě stě, já byla kupodivu podivně klidná. Kamarád, který zrovna doběhl, viděl, že je Tomáš těsně před výbuchem nervů a tak ho vzal stranou, aby mě nezabil. Naštěstí mi pak kamarádky donesly vypůjčený stejný postroj a my se mohli vydat na trasu.

Češi jsou jedni z nejlepších v mushingu na světě. Každý rok přivezou spoustu medailí z velkých mistrovství a tady o tom prakticky nikdo neví. Ráda bych proto čtenářům ukázala svět individuálního mushingu a to nejen canicross, ale také bikejöring nebo třeba scootering. Mám v plánu vyzpovídat pár velmi úspěšných týmů a také bych přinesla reportáže z mezinárodních závodů. A rovněž bych se ráda ve spolupráci právě s fyzio centrem pro psy Aqua-Dog podívala na přípravu psího sportovce.

Pokud by vám nestačily pak mé články na portále, pravidelně ještě píšu o canicrossu na svém blogu, případně na Instagramu.

Moc děkuji za prima povídání a už se všichni těšíme na další.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Leontýny Jurigové, Tereza Šolcová

(https://www.facebook.com/friendoflightphotography, https://www.instagram.com/spadla_z_visne/) 

https://canicrosssoharem.cz/

https://www.instagram.com/lea_casperthevizsla/