Lapinka je prostě pejsek tak akorát!

Věděli jste, že lapinkoiry se výborně hodí i na canisterapii? Pohled na to, jak dokáže toto plemeno pomáhat a také malou návštěvu do zákulisí této záslužné činnosti, nám nabízí právě tento rozhovor. Tak si ho nenechte ujít!

Paní Renata Šimandlíková je opravdu zlatý člověk, který by se pro druhé rozdal. Velkou část svého života zasvětila nejenom své početné smečce psů, ale také ostatním potřebným lidem v nejrůznějších zařízeních, kterým v rámci canisterapie řadu let pomáhá, nyní dokonce už pod nově vzniklým spolkem Canisterapie Šimíček, jehož je spoluzakladatelkou. A jejími čtyřnohými canisterapeuty a pomocníky jsou i čtyři lapinkoiry.

Já vlastně ani nevím. Mám CHS mopsíků a bílých ovčáků. Hledala jsem něco mezi nimi, aby to bylo skladnější, nenáročné na prostředí, prostě pejsek tak akorát. A abych s ním mohla cokoliv dělat. Měli jsme malamuta a chlupáči se mi vždy hrozně líbili. Ovčák je na zvedání a  manipulaci už v mém věku horší. S lapinkou to naprosto zvládám a barevně jsou rozkošní. Vždy mne lákal i tanec se psem, agility a různé hry a lapinky jsou již od přírody dost všestranné.

A  můj Bastík? To je  komik. No, jak se říká, kdo hledá, najde. Mé hledání, které trvalo dva roky, se vyplatilo. Moje první lapinka pochází z Čech a byla to velká náhoda. To je takový hezký příběh. Někdo mi řekl, že budou štěňátka. Zavolala jsem tedy chovatelce, jestli je náhodou nemá a ona mi řekla, že ano, ale že bude mít volného jen kluka, a bude ráda, pokud by zůstal v ČR. Volala jsem pak ještě později a její manžel mi říkal, že praskla voda. Politovala jsem ho, a až později jsem zjistila, že nejde o potrubní u nich doma, ale o fenečku, a že štěňátka přišla na svět. Jupí, mezi nimi byl i můj Bastík.

Když se jim člověk věnuje, jsou boží, ale dokážou na sebe výrazně hlasitě upozornit, když si jich páníček nevšímá. Jsou trpělivé,  ochotné a pro každou lumpárnu. Vždy však je potřeba je správně  vychovat, podobně jako malé  dítě.  Zároveň vás však pes učí a učí vás celý život. Není to jen o tom, že někdo něco musí, on ukazuje stále nový svět a obzory, on nám a my jemu a  dokážou nás někdy velmi překvapit. Několikrát se mi stalo, že aniž bych já věděla, že budu nemocná, pes mi to dal vědět dopředu. Jakýkoliv. Pes dokáže být jako otevřená kniha, jenom se ho člověk musí naučit vnímat. Pes se chová stejně tak, jak se chová jeho majitel a jak víme, je zrcadlem svého pana.

Obecně mi lapiny přijdou hodně senzibilní, vnímavé a jako kdyby měly šestý smysl. Černý Bastík se ode mě nehne. Černá Aminka je třeba úplně jiná, je to velmi akční lovec. Jako třetí jsem dovezla od chovatelky z Ruska štěně od její úžasné fenky. To je hnědá Lanuška. A čtvrtý je hnědý Azi, můj vlastní odchov, je synem naší Amči. 

Pro Bastíka jsem si jela v zimě. Zprvu se mnou vůbec nekomunikoval, jen seděl a pozoroval mě necelé tři dny. Byla jsem dost smutná a nechápala to, protože jsem to nikdy nezažila. Dnes vím, že je tou nejúžasnější lapinou, kterou v mám a báječně se mnou souzní. Až po letech jsem zjistila, proč byl náš společný začátek takový „nestandardní“. On si mě jednoduše načítal a zjišťoval, co jsem vlastně za člověka. Četl si mě jak knihu stránku po stránce. On to tak dělá i s pacientem při canisterapii, které se aktivně věnujeme. Je to pes, který vyhodnocuje. Je to milovník všech a všeho. Jenom se nesmí člověk dotknout jeho ega.

Amča je jako slavný lovec Pampalini. Lanuška je zase neuvěřitelný mazel. Ta je hodně senzibilní podobně jako Bastík. Azi se hodí spíše do zápřahu, do práce, co se týče běhání a plavání. Pokud lapinky nejsou dobře vedené, umí mít navrch nad pánem a dokážou být poměrně svéhlavé. Bastík a Lanuška si nebudou nikoho všímat, ale Amča a Azi jsou ostražití. Mezi sebou jsou v mé přítomnosti v pohodě. Je to smečka, ale tím, že mě považují za pána, tak si opravdu nic nedovolí. Stačí jen zavolat: „Hej, to nedělej!“

Jak která lapinka. Pořád je to o výchově, a také jak který z nich. Bastík a Lana  nemají  žádný problém oproti  Amče, která se nechá odvolat, ale až poté co se proběhne. Konflikty nevyvolávají, ale nedají se. Amča a Azi  jsou lovci, a když se včas neukočírují, půjdou lovit. Rádi se proběhnou. Jupí za ptáčkem, to je pro ně velkou zábavou. Třeba Bastík za srnou nepoběží, ale běžce jde zachraňovat. Potkali jsme člověka, který tak nějak divně běžel, a on ho šel zachraňovat, protože si myslel, že je asi postižený. Nebo když se děti ze školy fotily, paní učitelka s nimi byla u kostela a začala nepřirozeně poskakovat. Bastík k ní běžel a začal ji ocicmávat. Tak jsem se omlouvala, že je to canisterapeutický pes a vyhodnotil ji jako osobu s handicapem. Přijde mi, že ti psi dokáží někdy vycítit něco, co je třeba na první pohled skryté. I velmi chytří lidé totiž mohou být postižení.

Mezi lapinama je to o jedincích. Když ten pes k tomu bude odmala vedený a dá se mu hodně péče, tak si myslim, že kterákoliv lapina to bude dělat. Ale s opravdu velkou intenzivní péčí. U Bastíka jsem se tomu dost věnovala a je to hodně znát. Amča  třeba opravdu svou hyperaktivností je do určité části vhodná, ovšem ne do všech situací a ke všem odvětvím canisterapie. Bastík opravdu může všude a ke všem a je v tom báječný. Lana je mimořádná svou klidnou a mazlivou povahou. Je to vždy o tom konkrétním jedinci, ale to je pouze moje zkušenost canisterapeuta. Zvíře  může lehce a rychle vyhořet, stejně tak jako člověk. Znám i jednu super lapinu, která má složenou zkoušku, ale nyní po letech je bojácná. Je to i  o daném člověku, jak s pejskem pracuje a jak ho rozvíjí. On to dělá z velké části pro majitele, když vidí jeho radost, natož když jsou potom pozitivní i klienti.

Lapina se nedá srovnávat s jinými plemeny. Mám sama dost různých plemen, protože jsem si je pořizovala k určitým pacientům. Papillonka ke starým lidem na chování, ovčák se totiž pochovat nedá. Každý umí něco. A pořád je to jen a jen o canisterapeutovi, jestli chce něco psy naučit, aby něco ukázali, vychovával je k něčemu a netlačil je, aby to dělali na sílu. Vždy si určité zvíře vybírám srdcem. Netroufám si porovnávat plemena.

U jakéhokoliv plemene, které doma mám, je vždy na prvním místě zdraví obou jedinců, a aby k sobě povahově ladili, a také aby to byli vyrovnaní a klidní psi. Zároveň je potřeba, aby byli i akční pro majitele, tedy žádní psi bez jiskry a zájmu. Možnost využití ke canisterapii se pak časem teprve uvidí. Mně třeba moc nezajímají výstavy. Tituly chovných jedinců nerozhodují a nejsou u mne kritériem pro sestavení daného páru. Ty mi rozhodně nezaručí zdraví, i když  je samozřejmě krásné, když vyhrajete. Psi se musí k sobě hodit a musí se mi líbit. A kolikrát se stane, že i ta takzvaná jiskra mezi pejsky musí být.

Určitě. Je to velmi důležité. Podněcovat hraní se psem. Upevňovat vztah mezi sebou, psem a majitelem, což by mělo být vždy. Co nejvíce si se štěnětem hrát a prohlubovat oční kontakt. Učit ho chodit do postele, přivykat na různé situace a pochopitelně i vychovávat. Udělat si rituály. Vždy se začíná formou hry. A tím se i připravuje. Formou hry se dá pes i položit, tím už se učí. Přeskakování nohou a další hry. Je důležitá souhra mezi majitelem a psem. Je šikovné brát ho všude s sebou, do ulic, mezi lidi, mezi pejsky. Učit ho přilehávat k jiným lidem, posazovat na klín, a to už jako štěňátko. My jako spolek pořádáme také kurzy, kde i malá štěňátka připravujeme na různé momenty a třeba právě budoucí canisterapeutickou práci. S figuranty nacvičujeme různé situace. Ale je potřeba to dělat i doma, brát ho na návštěvu, na pivo, vše prostě dělat s pejskem. 

Už od štěněte. Já jsem si třeba sedla u Tesca nebo u Lidlu a nechávala jsem ji hladit od lidí.  Lapinu jsem nechala osahávat a ji samotnou pozorovat okolí. Většinou byl okolo mě hlouček lidí a nikdy jsem tam nebyla sama, štěndo  je moc líbivé, taková kulička chlupatá. Pak jsem ho vzala i na nádraží a pozorovali jsme vlaky. Házela jsem sáčky na zem, jakože mi to spadlo, vařečku apod. Vzhledem ke své nemoci dost často padám, takže využívám i své pády. Nejprve jsem z toho byla hodně špatná, ale nakonec jsem to vše využila právě pro přípravu na canisterapii. Člověk využije všechny dostupné aspekty denního života.

Ano, dokáže být svéhlavé i urážlivé. Snažím se správně a dobře motivovat, aby se to  velmi rychle změnilo  v příjemné naladění psa. A lapina se nechá dobře namotivovat. Majitel by měl  určitě dobře znát hlavně svého psa a měl by přijít na to, co ho namotivuje. Každý má jiný motivační spouštěč, jinou motivaci. U lapin a u mých ostatních psů mi skvěle funguje jídlo a hračka. Přinejhorším zdrhám a oni za mnou pak běží.

S první lapinkou jsem začínala v jiném spolku, ale přínos a naplnění nebylo úplně to, co jsem čekala.  Bylo to velmi náročné na dojezd a smluvené podmínky v zařízeních pro mě ne takové, jaké bych si přála.  Začala jsem se tomu věnovat intenzivněji, jinak, asi tak, jako když koukáte přes duhovou kouli, šla jsem zkrátka jiným směrem, a následně založila společně s podobně smýšlejícími přáteli nový spolek.

Nejde mi jen o hlazení, což  si mnoho lidí myslí, že je canisterapie je. Ano, je tam spousta mazlení a hlazení a to především u pacientů, kteří mají spastické končetiny, ale dá se pracovat intenzivněji. Pro mě má větší smysl, když vidím, že má canisterapie přínos, když  klient začne hýbat prsty, nemluvící člověk při sezení promluví. Je to však o čase, který je třeba jim věnovat.

Náš nový spolek vznikl v roce 2022, jedná se o Canisterapii Šimíček a  jsem moc ráda, že  právě já ho mohu rozvíjet jiným směrem. Začali jsme intenzivněji komunikovat s kontaktními lidmi ze zařízení. Bylo pro mě důležité domlouvat se se zařízením na tom, abychom se pacientovi mohli věnovat, aby to bylo znát a mělo to význam.  Dělají se přednášky,  akce, soutěže, povídání a hraní s pejsky. Pro mě osobně má největší přínos práce s mentálně postiženými a tělesně handicapovanými dětmi i dospělými.

Je to velmi individuální. Záleží také na tom, jaké je to zařízeni, a s jakým klientem pracuji. Po hodině ve školce, kde probíhá jen hra, zvládne pes klidně nadále ještě pracovat. Já chodím na canisterapii čtyři až pětkrát do týdne, ale mám více hafánků. Mám na canisterapii více plemen a některá z nich využívám jenom k určitým pacientům. Po canisterapii je hodně důležité, aby se pejskovi  věnoval dostatečný odpočinek a forma jiné hry vedoucí k uvolnění (výlet, hra). Psa je nutné nechat také žít jeho běžný život.

Začíná to vše den před samotnou canisterapií. Je potřeba, aby pes byl odpočinutý a natěšený. Třeba Bastíkovi vykládám, že jde zítra do zařízení, připravím mu jeho obojek, u kterého ví, že ho má přesně pro tuto činnost. Musím psa vykoupat, udělat manikúru, vyčistit mu zuby a načechrat. A jde se spát. Ráno vstávám na vyvenčení a obstarání zbytku smečky. Pak s pejskem vyrážíme do zařízení, např. k seniorům. Tam, kde to pejsek zná jako třeba Bastík, se hrozně těší a je to tam pro něj takové vymazlené. Potěší mimo jiné i sestřičky a každého, koho potká. Po vykonané práci odcházíme s novými zážitky a naplněni vším – emocemi, radostí a spoustou lásky v srdci. A také s nacpaným pupíkem. Protože v zařízení vědí, že má Bastík  například rád banány, tak jsou tam pro něj připravené. Po návratu domů ho nechám proběhnout a dám ho odpočívat.

Ano. Já vždy koupu, kontroluji psa, drápky, uši, zuby, meziprstí a důkladně pročesávám. Z hygienického hlediska a pro můj dobrý pocit není možné, by za někým přijel smradlavý pes. Opravdu to nějaký čas zabere. Vzhledem k bohatému osrstění to minimálně dvě hodiny skutečně trvá. I já se přeci  myji. Není nad to, když k nim přijde navoněná lapina. Mám pro ně dokonce i speciální vodítka, která mají na sobě barevné korálky a k tomu hezké obojky třeba s kytičkami. Je potřeba, aby byli pejsci krásní a připravení.  Když jdeme dělat čerta a Mikuláše, také jim dávám svítící rohy a já sama mám převlek. Moje královská pudlice Aliska měla dokonce andělská křídla.

Ano, s tím souhlasím a konkrétně třeba mé lapinky to dokážou. Hodně je sleduju. Bastík se mi třeba zarazí. Já se na začátku dozvím o pacientovi jen základní informace. Např. jeden pán po mozkové mrtvici, který se nehýbal a říkal jen jedno slovo, tak jsem mu Bastíka posadila do postele k té postižené straně. Bastík jen koukal a nic nedělal. Zarazilo mě, že tak dlouho nic nedělal a po  minimálně třech minutách mu však najednou olíznul ruku, začal mu ji pak intenzivně lízat a pán na něj  očima kouknul. Když to Bastík vycítil, vrhnul se mu na krk, kde ho hodně olizoval a pán se začal usmívat. Začal i tou hlavou víc hýbat. Sestřičky byly dojaté, prý víc jak tři měsíce nekomunikoval a neprojevoval se. Ve finále řekl i dvě jiná slova (pes a přijď). Bylo to tak moc krásné.

Další zvláštní situaci jsem zažila s Lanuškou, která je velmi senzibilní. U pacienta, kterého zbožňovala z dřívější doby, a smál se, vždy se moc těšil, že přijdeme. Jednoho dne tam právě skočila, olízla ho, zarazila se a lehla si do nohou a já měla zvláštní pocit, i na Lanušce byl vidět smutek. Vypadala jako psí tělíčko bez duše. Nemohla jsem ji z té postele dostat, ležela tam tak dlouho. Bylo to divné, i mně bylo nepříjemně, a díky ní jsem to o to více cítila. Bohužel pán za týden umřel. Na další akci jsem třeba do toho pokoje nemohla vůbec jít. Obě s Lanou jsme to vše spolu opět prožily.

V jiném zařízení Lana přišla k paní, lehla si k ní, pomazlila se a pak si odešla lehnout k nohám. Následně se dozvídám, že takoví lidé jsou vážně nemocní, mají třeba rakovinu. Ten pes to pozná. U Lany to hodně vidím, ona je v tomhle výjimečná. Někdy je to až tajemné, ale i u své maminky jsem věděla, že ji vidím naposled. Pamatuji si výraz jejích očí i  každý okamžik, kdy jsem od ní odcházela. Bolest zůstává navždy a to i v případě, když někam chodíte pravidelně a určitého človíčka již nenajdete. Zkrátka lidé odcházejí a děti se rodí a stejně je to i v psím životě.

Mě dojímá vždy každé obejmutí, a to nejen klientů. Plakala jsem dojetím, když jsem na Vánoce roznášela dárky a klienti mi napsali básničky.  V tomto ročním období jsem se snažila udělat všem radost, šila jsem balónky na rehabilitaci, každou noc jsem na tom pracovala, přišívala i poutka. Když jsem pak chodila i se šátkem na hlavě díky svým zdravotním potížím, měli v daném zařízení připravené básničky. Tohle pro mě bylo hodně emotivní a z očí mi stékala jedna slza za druhou a hrdlo jsem měla sevřené. Díky vánočnímu času, jezdila jsem těsně před Štědrým dnem, to bylo náročné, ale o to to bylo více intenzivní, protože to nebylo jen o mně. Přišla i pomoc od lidí, které znám z práce a byli rádi, že mohou přispět dárkem a zapojit se také skautský oddíl z Odolené Vody . Vše se to sešlo dohromady a mě to dojalo i zahřálo.

Také je pro mě hodně těžké a plné emocí, když nedokážu mluvit s pacienty či klienty, kteří třeba skončí v nějakém zařízení ze sobeckých důvodů jejich blízkých. Tady nenacházím slov a snažím se využít hlavně pejska. Někteří lidé jsou zatrpklí a nutí své blízké odejít do těchto zařízení a nechají je tam bez návštěv, bez povšimnutí. Z toho je mi smutno. I ten nejvíc zahořklý člověk má srdce. Zatrpklost či zahořklost, kdy hořkost zůstává na jazyku a v srdci smutno. Ale i to bolavé srdíčko dokáže ten pejsek potěšit a alespoň na chvíli ho zacelit.

Těch příběhů je spousta. Některé jsem již zmínila. Každá návštěva zařízení je silným zážitkem. Vždy je to o spoustě emocí, hlavně s velmi postiženými lidmi. Pro mě nejsilnější zážitky jsou ty s hodně postiženými lidmi (mentální postižení, Downůw syndrom apod.). Pro mě jsou to okamžiky, kdy ti daní pacienti jsou maximálně upřímní, a nenajdou se upřímnější lidé. Je to dětská upřímnost ve velkém človíčkovi. Pro mě jsou toto hodně silné momenty a moc mi to dává. Já z každé canisterapie odcházím naplněná. Ale lhala bych, jelikož je zařízení, kam jezdím už dlouho, odjíždím se smutkem v duši a velkou tíží. Tam pacienti pouze ubývají, ale nepřibývají další, jelikož se zařízení bude rušit. A já tam budu chodit až do konce.

Ty lidi tam znám a upřímně smekám přede všemi (nejen v tomto zařízení) pracovnicemi/pracovníky v těchto zařízeních. To vše, co oni těm klientům dávají a co vše musejí zvládnout, je neuvěřitelné. Patří jim velké díky a mají můj velký obdiv. Děkuji, že mohu navštěvovat tato zařízení a doufám, že budu moci, co nejdéle to půjde.

Moc děkuji za zajímavé povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Renaty Šimandlíkové

https://www.canisterapiesimicek.cz

https://www.facebook.com/canisterapiesimicek