Lapinporokoira by se pro svého člověka rozkrájela!

Už jste někdy slyšeli o lapinporokoiře? Toto finské plemeno bylo a v zemi původu stále je používáno k přehánění a ochraně stád sobů. Od známější lapinkoiry se liší nejen povahou, ale i vzhledem. A málokdo ví, že i lapinporokoira může být i dlouhosrstá. Pojďme se s ní tedy blíže seznámit…

O tomto u nás málo známém plemeni jsem si popovídala s Monikou Frankovou z chovatelské stanice TALVIILOA. Možná i vás překvapí, jak může být lapinporokoira šikovným a zajímavým společníkem, od kterého se toho její majitel může ještě hodně co učit.

Copyright Ivana Růžičková

Lapinporokoiru jsem znala už jako dítě z nějaké starší encyklopedie, ale nijak dál jsem se o toto plemeno nezajímala. Od mých třinácti let jsem měla kavalíra, k němu přibyl další kavalír a poté kříženci. Ale stále jsem hledala plemeno, které bude ke mně prostě sedět stylem života, povahou i energií. Zhruba kolem roku 2010 jsem si „vzpomněla“ na toto plemeno a začala pátrat ohledně jeho historie, povaze, využití, možnosti pořízení, a tak dále. Poté se chtíč po něm jen posiloval a po dlouhém čekání, v roce 2015, vstoupila do mého života první lapina.

Copyright Ivana Růžičková

K úvodu bych rovnou zmínila, že lapinporokoiry mají společnou historii s podobným a o dost známějším plemenem lapinkoirou. Lapinporokoira je jedním z plemen z Finska, které laponští kočovníci, zvaní Sámové, po staletí využívali k hlídání a pasení stád sobů. Odtud jejich název lapinporokoira = „laponský sobí pes“. Prapůvodní předci nejsou známí, ale první zmínky o plemeni sahají do 16. a 17. století a první zmínky o jejich chovu byly zahrnuty do knihy Lapponia, (r. 1674). Druhá světová válka s následnou Laponskou válkou (1944 – 1945) zavinila smrt většiny majitelů i chovatelů tohoto plemene.

Zbylo jen několik jedinců těchto sobích psů, a proto se po válce sešla skupina nadšenců, aby obnovili jejich chov. Ve snaze o navýšení počtu byli původní psi kříženi s karelskými medvědími psy (důvod, proč se někteří jedinci porokoir tak moc podobají karelákům) a dalšími psy. Poslední hrozbou jejich chovu bylo rozšíření sněžných skútrů při přesouvání sobích stád. Snaha o revitalizaci populace sobích psů začala až v roce 1959. Dnes se laponští pastevci sobů naučili kombinovat nejlepší aspekty sněžného skútru a laponských psů. Laponský ovčák byl vydělen jako samostatné plemeno 10. 12. 1966, protože bylo uznáno, že se s lapinkoirou jedná o dvě rozdílná ovčácká plemena.

Toho je hodně, ale aby nebyl článek na hodinové čtení, tak mě zaujali nejvíce asi svou typickou severskou povahou. Pro svého člověka by se rozkrájeli, ale jak já říkám „vocamcaď pocamcaď“.  Je to plemeno, které bylo šlechtěné pro samostatnou práci, samostatné uvažování, takže mají jednoduše svou hlavu, svoje „názory“ a fungují na základě spolupráce se svým člověkem. Když se ale rozhodnou, že je to lepší jinak, než vy chcete, prostě si to tak udělají a toho si na nich hrozně vážím – je to samostatně uvažující, a hlavně všestranný pes. K tomu samozřejmě patří ještě jejich typická hrdost, nekonečné sebevědomí a fakt, že vám málokteré chyby ve výchově i výcviku jen tak odpustí.

Copyright Ivana Růžičková

Jako první, a celkově i první do ČR, ke mně v roce 2015 přišel Dolgi, má vysněná „fena“ lapiny (doma jsem měla jiného statného psího samce, takže jsem k němu nechtěla pořizovat druhou zásobu testosteronu), ale příroda to zařídila jinak, když se v očekávaném vrhu narodili samí psi – samci. Každopádně volba byla jasná, řekla jsem ANO dalšímu samci a kluci si nakonec padli do noty jak dva bratři na život a na smrt. Ke svému štěstí jsem zjistila, že ve švédské chovatelské stanici Raiikas, po které jsem pokukovala už předtím, plánují vrh ze spojení opravdu krásných psů, takže jsem zkusila další rezervaci fenky a ta se mi také narodila – v roce 2019 přibyla fena, která dostala od malé dcery chovatelky domácí jméno Pinkie Pie – a to jí také zůstalo (jak jí říkám bez ostychu i na veřejnosti, je to moje malá Pinda). Posledním zástupcem naší smečky je moje roční puberťačka Isabel, jejíž matkou je Pinkie.

Copyright Ivana Růžičková

Jelikož ve Finsku je přístup k chovu lehce odlišný než v ČR, kde trend chovu tolik neurčují výstavní úspěchy, nebudu tolik zmiňovat rozdíly dle oficiálních standardů. Jako první bod bych určitě vypíchla vzhled – lapinkoira je psem typu špice, kdežto porokoira má více připomínat ovčáka. Dalším rozdílem je účel chovu, respektive tak trochu i důvod oddělení těchto dvou plemen. Lapinkoira se chová více na exteriér, zatímco lapinporokoira se stále (zejména v zemi původu) udržuje jako pracovní pes, kde je na prvním místě povaha, zdraví a genofond, poté až exteriér čili si můžete vedle sebe „postavit“ deset zástupců porokoir a každý bude jiný. Jedinci se liší jak v samotné stavbě těla (atletické, mohutné, ...), tak délkou srsti, kvalitou srsti, postavením uší a ocasu, barvě, výrazem, a přitom jsou všichni stále standardní.

Copyright Ivana Růžičková

Jelikož lapinkoiru nevlastním, ani vlastnit nebudu, nerada bych psala zavádějící informace, ale jedno vím jistě, a to je vztah k úplně cizím lidem. Oproti lapinkoirám většina porokoir nestojí o velké pomazlení s cizími lidmi, mají svoji rodinu, svého pána, svou smečku a je jen pár jedinců, které jsem poznala, co se s radostí vrhají do náruče cizím lidem – a to je opět to, co na nich miluji. Nemají ani problém ukázat či i použít své zuby, když se cítí být v ohrožení nebo pokud brání svůj domov a rodinu. Ráda bych vyvrátila mýtus o tomto plemeni, který se šíří v České republice – lapinporokoira může být i dlouhosrstá! A důkazem toho jsou dvě dlouhosrstá štěňata z mého odchovu (po krátkosrstých rodičích). Jejich srst by měla střední (délka prstu) nebo dlouhá. Dnes člověk může vidět spíše kratší srst, ale vždy rozhoduje její kvalita.Jedno musí mít vždy společné, a to je hustá a jemná podsada hnědé, černé a nebo šedé barvy. Stejně tak jako ocas – bohužel zde v ČR je toto kamenem úrazu pro chov versus výstavy psů

Zejména takto málo známé plemeno se posuzuje jen na základě exteriéru, a ne povahy či instinktů. V jejich zemi původu se může chovat i na jedincích s poloklopenýma (ojediněle i s klopenýma) ušima, zatočeným ocasem (který mívá snad každý jedinec při jakémkoliv vzrušení) nebo i jedincích lehce nad hranicí dané výšky. Toto jsou nedostatky, které se dají dobrým chovem napravit.  Prioritou je jednoduše zmiňovaná povaha, instinkty a zajímavý původ (rodokmen, geny). Na závěr zmíním zajímavost, že lapinporokoira má ve Finsku takzvaný otevřený registr, kdy do chovu může zasáhnout i neregistrovaný jedinec bez rodokmenu, který po absolvování jakési „kontroly“ dostane své zápisové číslo plemene.

Pokud to vezmu po stránce závodů, tak momentálně je to jen pasení (ovce) a s Dolgim coursing. S Dolgim jsem vyzkoušela mnoho sportů – od záchranařiny, agility, frisbee, obedience, noseworku, až po samotné pasení, na které prostě nebyl ideální pes ve spojení se mnou, jakožto člověkem, co teprve svět pasení objevuje. Ve volném čase se všemi cvičím poslušnost (jak základní, tak i obedience na hobby úrovni), jakékoliv triky pomocí shapingu a klikru (třeba například Pinkie umí jezdit na skateboardu), nosework a další pachové práce (na které jsou opravdu profíci, například v Itálii se pomocí lapiny vyhledávají lanýže), bikejöring a jelikož mám doma laponské „vydry“, tak většinu času trávíme u vody.

Mně dobře. Každé pasení s nimi je pro mě další novou výzvou. Ale jak jsem psala, po třech letech intenzivnějších tréninků se stále považuji za začátečníka, který se má pořád co učit. Mám k pasení velkou pokoru. Neberu to jako sport, kde máme zadané nějaké úkoly, které plníme, ale je to pro mě společně strávený čas se psem, po kterém já něco požaduji v rámci jeho instinktů a očekávám, že to splní – vše na bázi spolupráce vzhledem k jeho povaze, kterou jsem zmiňovala výše. Pinkie, se kterou jsem se zatím dostala nejdále, je opravdu sebevědomá a svéhlavá fena, takže se mi s ní už i stalo, že mi od práce odešla se „zvednutým prostředníčkem“, protože jsem po ní požadovala něco, co ona vyhodnotila prostě jinak a jelikož jsem si trvala na svém, odmítla pokračovat (v takové chvíli se i jednou stalo, že uražená málem bezhlavě vběhla na pastvině pod jedoucí auto).

Celkově pasení je pro mě hlavně další ze způsobů upevňování vztahu a důvěry mezi mnou a mými psy. Každopádně FCI pasení je absolutně odlišné od pasení, pro které byli šlechtěni (a stále jsou!), jelikož jejich hlavním úkolem bylo, nyní i ve spolupráci s lidmi na sněžných skútrech, hnaní sobích stád, kdy na konci korigovali směr, udržovali stádo pohromadě a „pošťouchli“ hlavně tvrdohlavé či pomalejší jedince. Člověk alespoň trochu znalý pasení si samozřejmě odvodí, že lapiny nepracují jako například borderky, takže člověk u nich nemůže čekat takovou rychlost a tak silné zapálení do práce. Je to krásně vidět ve chvíli, kdy se stádem jdeme z bodu A do bodu B.

Lapiny mají ukázkový systém práce ON-OFF – ve chvíli, kdy ovečky jdou spořádaně a klidně se mnou, psi se „vypnou“, po cestě si čuchají, seberou pár bobků, konejší ovce, klidně se i vyvenčí nebo jen jdou klidně za stádem, ale pokud se nějaká ovce rozhodne jít jiným směrem nebo se i postaví proti psovi, tak se jejich pasecí mozkové buňky opět zapnou a „udělají“ si svou práci, většinou i bez mého povelování. Ještě bych dodala, že lapiny při práci bez váhaní štěkají, což může bohužel některým rozhodčím v pasení vadit, ale holt je to jeden z jejich plemenných znaků.

Copyright Ivana Růžičková

Jelikož je to pastevecké plemeno, tak lovecký pud samozřejmě mají. Poté už jen záleží na samotném jedinci a na tom, co v nich bude majitel dále rozvíjet. U Dolgiho jsem bohužel začala rozvíjet obojí, věnovala jsem se jak pasení, tak i coursingu zároveň, ale bohužel se jeho úžasný lovecký pud začal projevovat i na trénincích pasení, coursingová „kariéra“ byla tedy jasnou volbou. Lovecký pud všech mých lapin se uplatňuje hlavně v chytání myší (silná konkurence našich koček), a to jak na vlastní zahradě, tak i kdekoliv na louce, na poli, v lese. Výjimkou není ani krtek či ptáci, ale ti jsou naštěstí rychlejší. Ve Finsku se k lovu zvěře (losi, lišky, holubi, srny, zajíci, jezevci i psíci mývalovití) úspěšně používají jak lapinporokoiry, tak i lapinkoiry.

Copyright Ivana Růžičková

Opravdu jen několik. Mám psy hlavně pro život, ale třeba časem přijdou ještě ambice na skládání zkoušek. U Dolgiho je to sice úsměvné, ale nejvíce si vážím základní zkoušky z obedience (OB-Z), jelikož je to přes jeho povahu opravdu vydřená zkouška. Myslím, že jemu by více vyhovovalo svižnější Rally-obedience, ale to v ČR, bohužel, za jeho mládí nefrčelo. U Pinkie si samozřejmě vážím úspěšné absolvování trialu IHT1 a dokonce umístění na 5. místě, které jsem vážně nečekala a už teď si říkám, že dále ani jít nemusíme, protože tohle je pro mě prostě něco, čemu bych se před rokem zasmála (před rokem jsem tvrdila, že budu ráda, když složíme HWT, tak uvidíme, co budu říkat zase za rok).

Copyright Ivana Růžičková

Tohle by bylo opravdu na dlouho, takže to shrnu. Mám sice za sebou jen jeden vrh tohoto plemene, ale priority mám jasné - ZDRAVÍ, POVAHA, RODOKMEN (genofond pro budoucí chov).  Nejsem a ani nebudu jeden z těch chovatelů, co chová pro exteriér nebo dokonce kvantitu. Všeobecně řečeno, moje feny budou odchovávat za život maximálně tři vrhy (optimum je pro mě jeden až dva kvalitní vrhy za život) a pokud nějací v budoucnu budou, tak krycí psi budou krýt též maximálně dvě až tři feny za život. Myslím, že není potřeba, aby u plemene, kterého si sami Sámové tak moc váží, bylo, zejména ve střední Evropě, nespočet jedinců a k tomu všemu ještě příbuzných. Pokud vše půjde tak, jak má a plné zdraví bude přát jak Pinkie, tak i jejím štěňatům (genetické a rentgenologické vyšetření), tak příští rok plánuji po ní druhý a pravděpodobně i poslední vrh.

Zájem! A to jak po stránce zájmu o nastávající matku i otce, jejich zdraví i zdraví budoucích štěňat, tak i samotný zájem o původ a povahu plemene. Nejsem chovatelem, kterému by vadila otázka ohledně pořizovací ceny, ale nesmí to být středobodem zájmu. Vždy raději upřednostním aktivního zájemce, který žije v bytě ve městě a který mě kontaktoval například ještě před krytím feny, nejednou mě navštívil, aby plemeno vůbec poznal a věděl, co ho čeká než člověka, co vlastní barák s velkou zahradou, ale sám má problém ujít pár metrů a vynést smetí do popelnice a lapinu chce vlastně proto, protože se mu jen líbí a bude mít k dispozici nonstop jen velkou zahradu a nic víc. Pro zájemce mám jednu krásnou a jednoduchou otázku, která mi u prvního vrhu ihned vyselektovala opravdové zájemce od těch, co chtěli lapinu jen pro vzhled, jako raritu nebo i pro zajímavost (i to se stalo). Rovnou bych ráda ještě zmínila, že jsem opravdu pyšná na to, jaké majitele jsem pro svá štěňata „našla“, respektive si oni našli mě. Ať už se jedná o poctu v podobě prodeje štěňat do země původu, prodeje kryptorchida do toho nejlepšího domova, jaký může mít, tak i to, že se našli i zájemci, nyní už majitelé, jedné z dalších fen v ČR.

Ceny jsou samozřejmě variabilní, a to v závislosti na lokalitě. Cenu si vždy určuje sám chovatel a buď ji zájemce akceptuje nebo ne a bude shánět jinde. V zemi původu, ve Finsku, lze pořídit štěňata v rozmezí 1 000 – 1 500 euro, ve Švédsku zhruba 1 300 – 1 500 euro a například v Norsku je obvyklá cena také kolem 1 500 euro. Avšak ceny v zemích kolem České republiky jsou diametrálně odlišné. Nejčastější cena je také kolem 1 300 euro, ale štěňata se v posledních třech letech prodávala i kolem 2 000 - 2200 euro, což mně osobně již přijde nepřijatelné, zejména z chovatelských stanic, o kterých dlouhé měsíce ani nevíte, rodiče mají jen základní zdravotní vyšetření a majitelé se s nimi prakticky ničemu nevěnují, čili ani pořádně nevíte o jejich povaze, instinktu či vztahu s majiteli.

Bohužel po mém ověření se nejednalo o „covidové“ ceny (což ani to pro mě není důvodem navyšování cen za štěně). Já osobně u tohoto plemene nevidím důvod navyšovat cenu už jen z důvodu desítky titulů z výstav, protože, jak jsem zmiňovala, v mých očích se nejedná o exteriérové plemeno.  Občas se samozřejmě stává, že se ve vrhu narodí štěně, které není vhodné pro další budoucí chov (kryptorchismus, silně převládající bílá barva, zálomek na ocase...), avšak toto je opět na uvážení chovatele, zda takového jedince prodá za nižší cenu či na uvážení kupujícího, zda takového jedince za plnou cenu koupí. Abych vše shrnula, myslím, že zrovna toto plemeno není typické pro „boom“, který zde zažívají jiná plemena, takže pevně věřím, že i z důvodu jejich složitější povahy a drtivé většiny jejich zodpovědných chovatelů ve světě, se nikdy nestanou terčem československých množitelů.

Copyright Ivana Růžičková

Záleží hlavně na tom, co od budoucí lapiny očekáváte či čemu se s ní chcete věnovat. Pokud chce někdo lapinu „na zahradu“, prakticky mu může být jedno, odkud štěně koupí, pokud mu jí chovatel vůbec bude chtít prodat. Pokud bude mít ale někdo určité požadavky, jako je například koupě psa do rodiny k malému dítěti, myšlenky na sporty jako jsou záchranařina, pasení či nosework, pak je třeba se mrknout po chovatelských stanicích, kde se tomuto sami věnují, ale není to podmínkou. Já sama jsem při výběru štěněte hodně náročná, takže budu mluvit ze svého pohledu.

Určitě požaduji, aby minimálně rodiče byli vyšetřeni po stránce dysplazie kyčelních a loketních kloubů a měli genetické vyšetření na nemoci typické pro toto plemeno (PRA-PRCD, IFT122-PRA, CMR3, GSD II), další nadstandardní vyšetření jsou pro mě fajn bonusy, které čím dál tím víc dnešních chovatelů provádí. Určitě mě zajímá i zdraví již existujících potomků jak po matce štěňat, tak i po otci. Dále chci vědět, kde fena (i ostatní členové smečky) žije, v jakém prostředí budou vyrůstat štěňata a jak se jim chovatel bude věnovat. Jako většina zájemců jsem ráda, když mi chovatel posílá fotky či videa štěňat a informuje mě, jak probíhá nejen samotný vývoj vrhu. Úplně tím největším bonusem je pro mě, pokud se rodiče úspěšně věnují nějakému sportu, ale není to prioritou. Tou je vždy povaha, a pokud mám možnost, ráda předem poznám alespoň nastávající matku vrhu, nejlépe osobně, ale člověk toho dokáže hodně vyčíst i z videí. Například bych nechtěla koupit štěně z velkochovu, kde jsou desítky psů zavřených v prostorných kotcích s výběhy bez dostatečného kontaktu s majitelem, bez zaměstnání jejich hlavy i těla, ale sama tento způsob chovu přímo neodsuzuji.

Copyright Ivana Růžičková

Myslím, že každý zájemce si vybere to „své“. Od chovatele také čekám určitý chovatelský servis, kdy je schopný mi poradit, pokud bude třeba, ale naopak nestojím o to, aby se uměl radovat jen z našich veřejných úspěchů a odvracel se zády, pokud pes nebude zrovna „na bedně“ (bohužel vlastní zkušenost). Každopádně pokud by se v ČR našel nějaký zainteresovaný člověk o toto plemeno, ráda poradím, popřípadě odkážu na chovatelské stanice v zahraničí a poradím s importem. 

Copyright Ivana Růžičková

Platí na ni hlavně pozitivní přístup, a to v celém životě, v tom soukromém i v „pracovním“. Jak jsem už říkala, pracují na základě spolupráce a kompromisů mezi jejich potřebami a potřebami člověka. Co na ně určitě neplatí a psychicky opravdu neunesou, je takový ten tvrdší „cvičákovský dril“ (opravdu nemyšleno nijak zle, ale například obvyklý způsob výcviku BOM, RTW či NO opravdu není pro toto plemeno vhodné). Je na ně potřeba vyvinout jemný tlak, ale jakmile to člověk přežene, pes přestane spolupracovat. Věřím, že toto plemeno v nesprávných rukách snadno ztratí veškerou důvěru ke svému člověku. Se svými psy pracuji pomocí klikru, luringu, shapingu a jejich kombinací. Při pasení jde o kombinaci jejich instinktů s mojí korekcí, kdy je od počátku výcviku učím hranice, kam až mohou zajít a kam už ne, co je žádoucí a co nepřípustné, to vše v takových mezích, aby měli stále chuť do práce. Samozřejmě se člověk s takovýmto plemenem učí celý život a každý jedinec je jiný, tak ani já nemohu říci, že jsem s mými psy vždy v naprosté harmonii.

Copyright Ivana Růžičková

Jak bylo řečeno – mají lovecký pud, takže vždy budou mít tendenci lovit či nahánět divoká zvířata, ať už jde o ptáky, myši, zajíce či srny, naopak zvířata, která patří do jejich rodiny, budou spíše hlídat a opečovávat. Moji psi žijí dohromady se dvěma kočkami, sdílejí spolu i psí pelechy. Řekla bych, že kočky si kolikrát svými ostrými výpady říkají o pořádné pocuchání, ale psi prostě vědí, že jsou to členové smečky a nikdy jsem nemusela řešit sebemenší konflikt. Kdykoliv jsem domů přivedla cizího psa, ať na hlídání či do dočasky, moji psi nikdy neměli potřebu vyvolávat konflikty a něco si „dokazovat“. Lapiny jsou dobře čitelnými psy, co se jejich komunikace týče, takže člověk ví, co od nich kdy čekat a včas tak zareagovat.

Copyright Ivana Růžičková

Co se týče psů venku, nemůžu tvrdit, že jsou agresivní nebo naopak přátelští. Tam záleží jak na samotném jedinci, na výchově majitele, tak i na chování druhého cizího psa. Dolgi je takový blázen, že se radostně vítá s každým psem, ale poté přijde například zjištění, že si třeba nepadnou do noty, tak přichází na řadu faktor výchovy, kdy on prostě ví, že v takové chvíli má odejít a nic neřešit, zbytek si ošéfuji já jakožto majitel a vůdce smečky. Pinkie to má trochu jinak – říkám, že je to moje královna. Ne vždy stojí o přímý kontakt s cizím psem, zvláště s nevychovaným či zbrklým. Pinkie k nim není agresivní, ale chová se lehce nepřátelsky s dikobrazem na zádech. Vůči cizím psům je jednoduše nedůvěřivá a potřebuje čas na seznámení, aby usoudila, zda se s ním chce „vůbec zahazovat“. U té nejmladší je to stále s otazníkem, jelikož má bohužel za sebou špatnou zkušenost s cizím nevychovaným psem, když byla půlročním štěnětem.

Copyright Ivana Růžičková

Jsou to hlavně psi pro aktivní lidi. Jsou velice přizpůsobiví, potřebují lidskou společnost, velice často zaměstnávat tělo i hlavu. Můžeš bydlet v bytě, ale ve volném čase se věnovat psovi nebo můžeš bydlet v baráku se zahradou a psa si několik dní ani nevšimnout. Co je lepší? Myslím, že si každý odpoví sám.

Copyright Ivana Růžičková

Určitě bych je doporučila lidem, co již mají nějaké zkušenosti s výchovou a výcvikem psa, zejména pozitivními metodami, nebo aktivním lidem, kteří třeba žádné zkušenosti nemají, ale plemeno je nějakým způsobem oslovilo a chovatel je schopen se jim věnovat, poradit a sdílet s nimi svoje zkušenosti. Lapina se dá jednoduše zkazit výchovou i výcvikem a poté bude nešťastný jak pes, tak hlavně i samotný majitel, popřípadě celá rodina. Jako většina psů, když lapina strádá, vymyslí si svoji vlastní činnost a většinou to bývá taková, která se majiteli moc líbit nebude. A komu bych nedoporučila toto plemeno?

Jako první mě hned napadá lidem, co si zakládají na krásné zahradě. Jednou tam lapinu pustíte a můžete jít hrát kuličky. Moje zahrada a psi – zasypávání děr jsem už vzdala. Opravdu rádi hrabou, vždy a všude. Poté bych je určitě nedoporučila „pohodlným lidem“. Také se mi stane, že jsem nemocná nebo nemám na psy zrovna moc času, náladu nebo energii, je to opět o výchově a jejich přizpůsobení, poté nemají problém se mnou prolenošit i tři dny v posteli, avšak potom jim to musím pořádně vynahradit pohybem nebo i nějakou tou prací pro jejich hlavičky. V poslední řadě mě ještě napadá říct ne lidem, co si řeknou, že si „zkusí“ pořídit lapinu na pasení, agility, záchranařinu nebo výstavy – je to pes pro život, je to životní styl, je potřeba mít podobnou mentalitu, jako mají oni a ve výše zmíněných aktivitách budou málokdy přeborníky, kteří by stále sklízeli ocenění za první místa.

Těch je. Ale to největší ze všech je asi několikadenní návštěva finské sobí farmy, kde používají toto plemeno k práci, ke které je šlechtěné. Ráda bych farmu navštívila i se svými psy, abych je viděla při jejich typické práci a zjistila, co vše v nich doopravdy je. Případně si zkusit větší přesun sobího stáda jak za pomoci psů, tak i sněžného skútru. Samozřejmě je to otázka času a peněz, ale já si za svými sny chci jít, i kdyby to mělo být za pět deset let.

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a držím palce, aby se tvé sny staly skutečností!

Text: Marie Trauškeová
Foto: Monika Franková, Ivana Růžičková