Láska na celý život!

Flandeský bouvier není psem, který by se dokázal celý den válet na gauči bez práce. Je to především pracovní pes a právě nyní se ve třetím bouvieřím rozhovoru podíváme na všestrannost tohoto nedoceněného plemene. Povídat si budeme s chovatelkou a majitelkou pracovních bouvierů, kteří dokáží být velmi tvrdými obranáři a zároveň domácími mazlíčky. Pokud vás zajímají psi, kteří opravdu umí a hledáte něco jiného, než jsou malináci či nemečtí ovčáci, pak věřte, že tento rozhovor vás určitě zaujme a možná začnete o plemeni i více uvažovat…

Po tom měsíčním povídání o flanderských bouvieréch určině nejednoho z nás toto plemeno opravdu zaujalo. Možná to bude tím krásným a impozantním vzhledem, ale možná také tím, jak skvělý pracovní pes to je. A protože mám ráda tvrdé a pracovité psy, tak mě povídání s chovatelkou Ditou Putníkovu opravdu bavilo a měla jsem jen problém ho vůbec ukončit. Smutným faktem je, že chovatesltví není procházkou růžovým sadem, zvláště  u nemódního plemene a ne vždy se podaří najít pro štěnata ty správné majitele. Ovšem ta jejich všestrannost a dlouhověkost, to je báječné…

Dito, už je to asi ohrané, ale i u vás musím položit stejnou otázku. Proč právě flanderské bouviery?

Rozhodlo o tom mé první setkání s bouviery, které bylo krásné. Šla jsem po Brně a zahlédla psa s velkým „P“. Proti mně kráčelo naprosto impozantní velké zvíře, ale s notnou dávkou elegance. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči a hned jsem se musela zeptat, co je to za plemeno. Název jsem si málem nezapamatovala, ale srdce mě plesalo. Ano, byla to láska na první pohled a vzápětí jsem zjistila, že právě tahle fenka bude mít štěňata a bylo rozhodnuto. A tak do mého života přišla má první bouvierka Ch. Aimee Fla rot. Pořád si pamatuji, jak jsem si ji nesla domů a vůbec netušila, jak se může změnit můj život. Že se díky ní naučím, co je pravá láska a od této chvíle už nikdy nebudu sama a že mě přivede do mého života tolik skvělých lidí a jako bonus i životního partnera. A také, že se naučím ohodnotit, co je opravdu důležité.

 Má první bouvierka Ch. Aimee Fla rot vedle Amálka mojí mámy, Tukyn a na klíně Beltine.

Takže to byla opravdová partnerka pro život?

Ano. Loni tomu bylo už dvacet let a já si to pořád pamatuji, jako by to bylo včera. Byla to ta nejlepší společnice do života. Byla navíc výstavně úspěšná, měla několik titulů jako třeba Šampion ČR, Klubová vítězka ČR a SR., Vítězka speciální výstavy. Zvládly jsme spolu pět zkoušek z výkonu, byla prvním bouvierem v ČR se složenou zkoušku ZVOP, kterou si na své konto připsala až ve svých devíti letech. Z všestranných zkoušek měla ZVV1 a závodila i ve dvojkách (ZVV2). Myslím, že se na ní odrazilo, že byla první a tak jsem se z nezkušenosti dopouštěla i chyb a ty si bohužel bouvier velmi dobře pamatuje.

Chovala jste na této fence? A jak to u vás pokračovalo dál?

V roce 2001 jsem odchovala svůj první vrh. Nakryla jsem lehčím, velmi temperamentním a pohyblivým psem Torro vant Megadam z Německa. To byl můj další osudný krok, přišel do mého života pes Arthur Daimee Moravia, skvělý parťák, který miloval všechna mláďata a zároveň byl neskutečně tvrdý obranář. Složili jsme spolu docela dost zkoušek a obstáli v závodech pro obranáře, jako jsou třeba O pohár Kristýny, Statečné psí srdce, nebo Memoriál Pplk. Ryby. Zároveň on a jeho sestra Ch. Amanda Daimee Moravia se stali jako první sourozenci v historii klubu Klubovými vítězi v kategorii pes a fena na jedné klubové výstavě. Amanda bydlela v rodině, která má obrovské zásluhy na poli výcviku bouvierů, a to u manželů Borkovcových a tak není divu, že měla i složené zkoušky IPO3 a ZVV2. Amandu zmiňuji také proto, že jejího syna si domů odvezl můj současný partner. Bouviera si zamiloval kvůli vousům a ani on netušil, jak moc se mu změní život. Nakryla jsem pak ještě jednou v osmi letech se psem Oscar du Clos d Ebene.

Arthur Daimee Moravia na svém posledním závodu ve dvanácti letech

Když jsme si spolu psaly, tak jste se zmínila o velmi pěkném zážitku s bouviery. Toto plemeno vás seznámilo s životním partnerem, i když za trochu dramatických událostí. Povyprávějte nám o tom.

Ano, my jsme se poznali opravdu netradičně, na výcvikovém táboře na Spáleništi, kam jsme jezdili s bouviery, briardy a českým horským psem. Protože můj Arthur (Tukyn) byl hodně dominantní, kamkoli přijel, dobře se rozhlédl a vybral si soka, stejně dominantního a silného psa, takového stále monitoroval a čekal na příležitost mu ukázat, kdo je vládcem světa. Na tomto táboře si také vybral, byl to můj psí vnuk Akim Kostelečák s mým budoucím partnerem Pavlem Čížkem. Já tam přijela samozřejmě cvičit a ne koukat po opačném pohlaví, jenže můj Tukyn koukal. A to tak, že jsem hned na prvních společných stopách majitele varovala, že můj pes si vyhlédl jeho psa a pokud možno, ať nechodí do jeho dosahu.

To se ale asi nepovedlo, že? 

No, moc ne. On sice učinil, oč jsem ho žádala, jenže to nestačilo, můj bouřlivák vybuchnul, jen co Akim procházel v bezpečné vzdálenosti kolem. Vybuchnul tak moc, že to nevydržela karabina vodítka, na kterém byl uvázaný. V ten moment byli kluci v sobě. Náš první trochu bližší kontakt se odehrával při oddělování těchto dvou silných a dominantních psů, strejdy a synovce. Naštěstí si nic neudělali. Za další dva roky obývali společný dům, kde měl každý své území, které si dovedli navzájem respektovat. Tukyn se do společné domácnosti přistěhoval ještě se svojí polosestrou Betline Daimee Moravia, mojí nejstarší dcerou Kateřinou z prvního manželství, stádem koz a kunou, kterou jsme kdysi zachránili. Tak začal náš společný život. Psí kluci měli vlastní vztah, respektovali si svoje území v domě, rozhodně se nesměli potkat ve dveřích, to by byl oheň na střeše, zároveň se ale dokázali v rozhodných okamžicích spojit a spolupracovat. Navíc se navzájem naučili různé libůstky, jako urgovat večerní krmení štěkotem, to vymyslel Kimík a Tukyn ho rád následoval.

Dalším členem naší rodiny byla bouvieří láska mojí mámy – Amálka Daimee Moravia. Sestra Arthura, která se bez pár dnů dožila téměř třinácti let. Byla to mámina společnice, která milovala také obrany, a přestože máma není typ na skládání zkoušek, složila s ní alespoň ZZO a ZOP. Takže žádný bouvier nebyl bez zkoušek a také Amálka byla součástí naší rodiny.

Krásný příběh jen co je pravda. A tak tedy společně žijete s kolika bouviery?

Na tuto otázku, bych začala s dovolením o těch, kteří s námi byli, ale už nejsou. O první bouvierce zakladatelce našeho „klanu“, jsem se rozpovídala už v úvodu, bude to rok, co nás opustila Betline Daimee Moravia, matka našich současných bouvierů. Byla to velmi inteligentní fenka, která si šla za svým, něžná, milující a zároveň velmi tvrdá, když přišlo na věc. Složily jsme spolu ZM, ZVV1, ZMT, T1, FPr1 , FPr2, SPt1, BH. Závodila také na obranářských závodech i podle OPT3, kde se vypořádala s přepadem za plný počet bodů. V závodě dle ZVV2 se umístila na třetím místě, na MR bouvierů a francouzských ovčáků se umístila na třetím místě dle IPO3, ale to už s mojí drahou polovičkou. Kvůli poruše našeho velkého auta jsem zůstala doma a předala Tinu s tím, že se zúčastní alespoň ona. Naštěstí nám zanechala potomstvo, tak zůstává pořád s námi. V roce 2010 se nám v květnu narodil vrh C a zároveň v červenci naše první společná dcera Eliška. Tím začala naše patřičná prověrka. Nakryli jsme v Holandsku velmi temperamentním a kvalitním tsar ar de la Saulaie Maraiche, který loni oslavil patnáct let a stále žije. V naší republice se však v tu dobu narodily dva vrhy bez PP, tím se vyskytl menší problém. O náš kvalitní odchov nebyl až takový zájem, některým lidem nešlo štěně přenechat, tím nám doma ke třem dospělým bouvierům a miminu přibyly ještě tři sestry z jednoho vrhu. Celestyna, Cecilie a Cazy Daimee Moravia. Tak nastala výchova tří temperamentních puberťaček.

Tak to před vámi upřímně smekám. Protože mít doma tři štěňata z jednoho vrhu a k tomu malé dítě to není jen tak.

Není, ale to nebylo vše. Osud se zřejmě rozhodl naši lásku k plemeni pořádně prověřit, a tak se nám v září domů vrátila ještě fenka Cynthia. I přes veškerou naši pomoc novým majitelům při výchově se její majitelka nenaučila čelit její nepředvídatelnosti, umění lovit, a když jí fenka ukázala, jak samostatný bouvier dokáže být, rozhodla se Cynthii prodat. Podle smlouvy ji musela nejdřív nabídnout nám a my ji takto získali zpět. Pravda, první rok nebyl lehký, měla snahu vše prohánět, sestry ji mezi sebe už moc nebraly, Cynthia je navíc velmi prohnaná a má ráda vše po svém, taková dáma. Na druhou stranu je velmi vstřícná ke štěňatům a příjemná společnice. Když si vše sedlo a vypadalo to, že už bude klid, ani nevím kde, najednou se u ní objevila reakce na střelbu. A tak jsem další dva roky čekala, než jsme se dočkaly své první zkoušky ZMT, tam jsem si ověřila, že tato nepříjemnost je už za námi a my můžeme pokračovat dál.

U nás na zahradě z leva Arthur, Cynthia, Cazy, Calanthe, Celestýna, Beltine, Ceilie všichni Daimee Moravia a úplně v pravo Akim Kostelečák, potomek Amandy Daimee Moravia, naše smečka v plné parádě

                                                                      Vrh „C"

Máte ohromnou trpělivost. To pomalu vypadá, jako by byl vrh C prokletý…

Možná na tom něco bude. Po roce a čtvrt přišla další rána v podobě naší Calanthe, měla jsem jisté podezření a tak jsem ji jela zkontrolovat. Přišel šok. Calanthe byla zavřená ve tmě, špíně, ve výkalech, byla i bez vody a její tělo bylo tak zničené, že jsme přijeli za pět minut dvanáct. Vážila pouhých čtrnáct kilo, neměla téměř žádnou srst, jen ty její žhnoucí oči, ty jí zůstaly. Bylo mi do breku… Skončila u nás v autě a doma. Napořád. Byla výjimečná už jako malý prcek, ten temperament a inteligence, to je to, co ji činí výjimečnou. Je to taková má práva ruka, naprosto je jí cizí lovit zvěř, takže sestry, které ty choutky měly, můžou chodit i po lese na volno, neboť s jejím dozorem, mají naprosto po chuti cokoli lovit, pořád ji mají za zády, je to přísný dozorce. Miluje aporty a obrany, tyhle dvě činnosti by dělala do roztrhání těla a jen na dvou nohách. Bohužel se na ní podepsaly zážitky z mládí, má hrůzu zůstat doma bez nás a to i na hodinu. Takže všichni jezdí pořád s námi. Další problém vznikl u vyštěkání, zřejmě hrubým zacházením v revírech napadá, už jen slovo „Štěkej“, ji dost dráždilo, pracovali jsme s ní od začátku, ale stejně napadá. Naštěstí ve zkušebním řadu TART je dovoleno a u některých typů zkoušek nařízeno použít náhubek, tímto je její dráha jasná, má složeno ZMT, T1 a v současnosti ladíme detaily pro splnění T2, ono při jejím temperamentu je to na delší dobu. Doufám, že se nám to letos podaří. Jinak jsme se zúčastnily závodu O pohár Kristýny a prověřila jsem si ji i v nočním závodě Statečné psí srdce. I přes razantní obrany, je to spíš lidumil, a tak zkouška OPT1 a cvik neúplatnost by byly proti její dobrosrdečnosti a tu já na ní miluji.

Co ostatní štěňata z vrhu „C,“? Pokud se nepletu, tak tam byla i nějaká účast na MR?

Další sestrou, která je od začátku s námi, je Celestýna. S tou občas cvičila i moje nejstarší dcera Kateřina, zúčastnila se i jednoho sranda závodu, kde obstály obě, až jsem se divila. Celestýna je také velmi temperamentní, potřebuje hodně chválit, to ji velmi motivuje. Je to ve cvicích obrany a poslušnosti velmi nadaná fenka. Vyštěkání, pouštění, doprovody apod. chápe velmi snadno, je to jako by měla přepínač – koušu, pouštím. Jen na stopě máme trochu co dohánět, i když máme sestry, každá potřebuje jiný počet stop, u Celestýny jsem teprve nedávno odhalila, že je vlastně ideální chodit denně a nechat ji pracovat víc samostatně, ostatně učíme se všichni a pořád. Nevím, proč jsem si toho nevšimla dříve. Proto má složenou zkoušku BH, závodí v IPO1, včetně účasti na MR bouvierů a francouzských ovčáků. V loňském roce se i přes ne zrovna povedenou stopu stala nejúspěšnějším bouvierem tohoto závodu. V roce 2017 byla na čtvrtém místě na MS bouvierů v kategorii IPO1. Dále jsme se v závodě dle ZVV1 umístily na druhém místě. Celestýna je hrozný mazel, ale miluje výhradně svoji smečku a rodinu, ostatní svět moc nepotřebuje. Je hrozně umanutá. Hlídá kočárek a to už od štěněcího věku. Naštěstí jsme jí hlídání kočárku umožnili celkem třikrát, ostatně, co by pro ně člověk neudělal.

                                              Celestýna Daimee Moravia

Další fenka se jmenuje Cecilie. S tou cvičí Pavel, je to poměrně ostražitá a citlivá duše. Miluje také svoji rodinu a smečku, a když se její milovaný jen pohne v posteli, radostně si přípraví jeho botu jako aport a běží k posteli a čeká. Je to takový její ranní rituál. Cecilie má na svém kontě BH, IPO1 a IPO2, dále ZMT a SPT 1, kterou složila bez speciální přípravy, dokonce to byla její druhá cizí stopa v životě. Pořádali jsme zkoušky dle SKS TART, posuzovat měl přijet Honza Dubový a když nám ve čtvrtek vypadl jeden člověk z pěti, bylo jasné, že musíme buď já nastoupit se dvěma psy na zkoušku, nebo Pavel na stopařinu. Tolik jsme se na Honzu Dubového těšili. Nakonec padla volba na Cecilku. V rychlosti jí byly ukázány speciální cviky. Naštěstí jsme nácvik znali od Kima a Tiny, takže jsme věděli, jak aport ztraceného předmětu a rozlišení správně podat, aby nás Cecilka pochopila. Stopu dokončila a zvládla i jeden ze speciálních cviků a dostala se do bodů pro zapsání zkoušky. Cecilka má i jednu účast na Kristýně. Největším jejím úspěchem bylo zatím první místo na MR bouvierů a francouzských ovčáků v Bochovicích, kde v kategorii IPO1 vyhrála a druhé místo na MS bouvierů, kde v zahraniční konkurenci v kategorii IPO1 obsadila těsně druhé místo. Doufám se na těchto soutěžích prosadí ještě v kategorii IPO3, ale teď ji v půlce března snad čekají sladké rodičovské povinnosti a my po delší a pochopitelné pauze odchováme vrh D a zachováme tak náš rod.

                                                Cecilie Daimee Moravia

Musím se přiznat, že se však stále nemohu dopočítat kolik těch bouvierů doma máte.

V současné době máme doma čtyři bouvieří sestry, ale ještě předloni jsme jich měli celkem osm. Cazy nás bohužel velmi nečekaně opustila na akutní sepsi loni v říjnu. Do teď nemůžu pochopit, že jsme nic nepoznali, dokonce normálně pracovala a ráno jí bylo najednou zle, a i přes okamžitou péči na klinice, odpoledne už se vítala s maminkou a psími kluky za Duhovým mostem.

Cazy byla povahově dost zvláštní bouvier s velkou touhou lovit, takže když jsem ji jednou vzala na coursing, nebylo třeba nic vysvětlovat, koukla na střapec, já ji pustila a pro jistotu, zavelela „Drž!“, v půlce trati už střapec opravdu držela. Milovala kolo a já milovala jízdy s ní, jen jsem se občas vrátila trochu dobitá a zkrvavená. Stejně to ale byla jízda a já měla pocit, že máme křídla, nikdy na to nezapomenu. Díky trochu zvláštní a komplikované povaze jsem několik let budovala a upevňovala některé cviky, například aport, který ji zajímal, ale nějak se se mnou nechtěla dělit a já jej vydržela několik let dělat na flexi vodítku a hledat tu správnou motivaci. Až jsem se dočkala, složily jsme spolu ZMT a měla jasno, budeme pokračovat obranářskými zkouškami. Jen osud rozhodl jinak. Měla více prvenství, jediná se mnou u kola praštila opakovaně, dokázala ulovit kočku i na krátkém vodítku a dala mě pocit, jaké to je skončit obrany s plným počtem bodů. Zároveň byla každodenní milující uspávač dětí. Athur Daimee Moravia a Akim Kostelečák byli tak jedineční, že by bylo dobré o nich napsat zvlášť.

Čtenáři to ještě neví, ale já již ano. Vy jste takoví univerzální „bouvieráři“. To znamená, že se psy opravdu aktivně pracujete a máte spousty zkoušek z různých zkušebních řádů. Od těch malých až třeba po vrcholovou zkoužku ZVV3 a účast na MČR TART obranářů. Jak se tedy dá s bouvierem pracovat a zvládat tolik práce?

S touto otázku bych začala od druhého konce. Bouvier je velmi inteligentní pes a při správně fungujícím vztahu se psovodem dokáže být hodně univerzální. Podstatné je jej přijmout jako svého parťáka a součást sebe. Musíte pouze vyjasnit pravidla, že to absolutně hlavní slovo budete mít vy. Vztah musí dobře fungovat a potom člověk zjistí, jak skvělý dokáže bouvier být. V každém odvětví je nutné zapojit hodně hlavu a vymyslet to tak, že to vlastně pes sám chce, to je základ úspěchu. Jasně, důslednost, jako u každé výchovy a odměna a pochvala ve správný okamžik. Spoustu věcí se dokážou naučit snadno, jen najít ten správný postup. Pokud vše dobře pochopí, uloží si to trvale v hlavě, takže i po roce si rychle vzpomenou, jak se co provádí. To je obrovskou výhodou pro více aktivit, má to ale i obrácenou stranu mince, zapamatují si i každou vaši chybu, případně z jejich pohledu křivdu. Proto je dobré si vše předem promyslet a dělat to s chladnou hlavou. Správně položit základ a potom je jedno, jestli pracuje v lese, v domě nebo na golfovém hřišti. Takže díky univerzálně použitelnému plemeni jsme univerzální my. A hlavně proto, že nás to vzájemně baví.

Je mi známo, že se věnujete i těžkým obranářským závodům. Sama jsem jich celkem dost projela a tak vím, že nejvíce se zde ukazují maliňáci, což jsou doslova letci a za nimi němečtí ovčáci. Jak obstojí bouvier v takové konkurenci? Přeci jen to velké těžké tělo, dá se vůbec nějak adekvátně zhodnotit výkon. Co rozhodčí na ně vůbec říkají? 

Ohledně účasti na velkých obranářských závodech bych na začátek uvedla, že bouvier má být robustní, ale také pracovně použitelný. Na to je třeba myslet. Naši jsou výškově spíš nižší, jsou hodně osvalení, takže to trochu klame. Jsou velmi obratní a z místa skočí i nad mou hlavu. Někdy se rozhodčím zdá, že mají u kousání nervóznější projev. Tady se trochu ukazuje rozdíl mezi prací ovčáka (NO, BOM), který se vyznačuje tichým a soustředěným výkonem. Bouvier na rozdíl od toho pracuje prostě hlasitě, Tukyn klidně i temně zavrčel před zákusem na hladkém zadržení. Ale přesně takto se choval, když vyžadoval, aby naše kozí stádo zrychlilo a tam byl jasně šéfem, nebyla to nejistota, jen styl práce. Což okamžitě při zákusu bylo jasné a při neúspěšném pouštění ještě jasnější. Tukyn třeba nechtěl pouštět ani po nejdelším možném kontrolním výkonu právě na Kristýně, kde se pes pouštěl kousat na čtyři sta metrů daleko. A nejenže to zvládl přes devadesát bodů ze sta, ale ta doba, než k němu člověk přiběhl, přesto nechtěl pustit. Hlavně pro některé to bylo překvapení, když si mysleli, že přijela kulturní vložka a ono tomu tak nebylo a můj „gaučák“ za sebou nechal i služební psy. Bouvier má již v tomto směru cestu prošlápnutou.

                                         Calanthe závod O pohár Kristýny

Teď bude asi otázka spíše na přítele, protože já vím, že je figurant a tak bych se chtěla zeptat, jak se s bouviery pracuje v tomto ohledu?

Každý pes v plemeni je jiný, každý potřebuje individuální přístup a je důležité najít tu správnou cestu. V tomto rozdíl není. Bouvier tělesně i duševně vyzrává později. To je důležité zohlednit, ale práce se vyplatí a zase déle využije. Takže nespěchat a nesrovnávat s ostatními. Každý je jiný a to dokonce i naše sestry z jednoho vrhu. Stereotyp mu také úplně nesvědčí, a když přijde změna, jen jim to prospěje. Ukáže pak svoje kvality, samozřejmě pokud je správně položený základ. Jak již zde bylo zmíněno, mají velmi dobrou paměť a pamatují si i chyby, tak se jim snažit co možná nejvíce vyvarovat.

Velmi mě zaujal Akim, který je jediným psem v historii chovu u nás se složenou zkouškou ZVV3.

Akim Kostelečák byl opravdovou výraznou psí osobností. S Pavlem složili velké množství zkoušek, ZVV1, ZVV2, ZVV3, a tu nejvyšší i opakovaně. Akim  se třikrát nominoval ve výběrových soutěžích a třikrát se dostal na mistrovství republiky. V roce 2010 se umístil ve výběrovém závodě na druhém místě a to nastoupil původně do počtu. Ti, co si na postup brousili zuby, tak se na MR nedostali a náš Kimík díky tomu je prvním a jediným bouvierem, který se pyšní zkouškou ZVV3. Někteří si dělali legraci, že je porazila „ohořelá ovce“. Ve stejném roce Kimík také složil IPO3 a to na MR bouvierů a francouzských ovčáků. Jeho další sérií zkoušek bylo FPr1, 2, 3, dále měl složené ZPS1, ZMT, T1, SPT1 a ve Francii úspěšně složený povahový test. Právě ve Francii poprvé úspěšně hájil barvy naší republiky a v kategorii IPO1 vyhráli na šampionátu francouzských plemen. Na MS bouvierů Kimík hájil české barvy celkem třikrát, v kategorii  IPO2 v Belgii skončil na třetím místě. Na dalším MS byl na pátém místě, ale už v kategorii IPO3. Kimík byl ale i krásný a stal se Klubovým vítězem ČR a z této výstavy si odvezl i titul BOB. Na MR ČR bouvierů a francouzských ovčáků se kategorii IPO3 stal třikrát vicemistrem ČR. Ale hlavně to byl skvělý kamarád a ochránce, parťák do nepohody. Smějící se rošťák, který jak už byl zkušený, věděl, kdy si co může dovolit a také si dovolil, hlavně před rozhodčím třeba v revíru. Klidně naznačoval, jak budou probíhat kontroláky a ještě dokázal nakouknout, jak daleko se psovod nachází, a když byla vzdálenost dostatečná, stihl ještě jednu akci. Jakmile se Pavel přiblížil, předváděl, jak krásně umí vyštěkávat. Byla to osobnost každým coulem.

Akim (Kimík) byl tedy panem Psem vašeho partnera a co vy? Také jste měla svého tzv. Pana psa?

Ano a byl jím pes z mého prvního vrhu - Arthur Daimee Moravia, domácky zvaný Tukyn, byl ztělesněním něžnosti, milovníkem všech mláďat a kdyby nás chtělo vykradnout dítě, s láskou by ho provedl. Přesně opačný vztah měl ke všemu, co bylo potencionální hrozbou, tady se ve vteřině dokázal změnit v hurikán. Jako puberťák mě až přehnaně hlídal, energie z něj jen sršela. Naštěstí jsem v té době chodila na cvičák ve Slavičíně, kde mě s přípravou takto živelného kamaráda pomohl František Ševčík, bývalý kolega a vůbec skvělá parta lidí, která tam v tu dobu byla.

                       Arthur Daimee Moravia - obrany ve třinácti letech

Ze Slavičína jel na svoji první Kristýnu, byl dobře připravený a obstál. Navíc jsme oba našli závod, který se nám moc líbil. Složili jsme ZVV1 a byl druhým bouvierem v ČR se zkouškou ZVOP. Zúčastnili jsme se dvakrát závodu o pohár MP Zlín, opět s pěkným výsledkem a s profesionály za sebou. Jeden z těchto závodů byl i s mezinárodní účastí polské pohraniční stráže, ty také nechal za sebou a ti jen obdivně koukali na tu chlupatou razanci. Následně jsme složili i ZVV2, FPr1 a dále ZMT, OPT1, OPT2 to by trochu zádrhel, je tam dvakrát práce na dva figuranty, jenže jak se mu moc nechtělo pouštět, tak vždy trval na tom, že až skončí s tím jedním, druhý už neuteče. Byl tvrdohlavý, nám se asi dva roky nedařilo najít cestu, jak docílit ochotného pouštění a práce na dva figuranty. Až jednou osud pomohl, my se potkali s Vaškem Svobodou a ten přesně věděl, jak v klidu docílit přepouštění, povedlo se nakonec v klidu za deset minut a napořád. My konečně složili OPT2 a cesta na MR obranářů byla otevřená. Tam jsme nastoupili v roce 2011, to už měl deset let, ostudu si rozhodně neudělal, byl v půlce startovního pole. Zkoušku nejvyšší už jsme neudělali, začínal si myslet své o poslušnosti a ta nám o dva body unikla. Ale stejně to byl zážitek a oba jsme si tento závod užili. Nejvíc mě potěšilo, když pouze dvě dvojice splnili noční avizace na plný počet bodů a jednou z nich jsme byli my dva. Tolik jsem mu mohla věřit. Naposledy jsme spolu závodili v roce, kdy mu už bylo dvanáct let. Pořád byl stejně nadšený, pořád do toho šel naplno, jen po závodě už byl unavený a to byl signál, že je třeba přestat. Obrany se účastnil dále, na cvičák jezdil také, jen si sám řídil, na co má náladu, do posledních dnů nás miloval a chránil a my jeho. Rozloučili jsme se spolu v roce 2016, téměř v patnácti letech a bylo mi ctí mít takového kamaráda vedle sebe.

Také on byl hodnocený na výstavách skvěle. Tituly Klubový vítěz, Vítěz speciální výstavy, BOB, CACIB a třetí místo Big na MVP v Brně mluví za vše. Další aktivity, které miloval, byly agility a absolvovali jsme i dogtrekking, kde mě celý závod udával pořádné tempo, a já zjistila, že nejsem rychlý chodec, ale běžec, ale to bylo dané tím hnacím motorem přede mnou.

Loučení s takovými psy jsou vždy těžké, to chápu. Nicméně nyní máte své další a velmi aktivní psy -  co s nimi plánujete? 

Naše současné plány jsou cvičit a dělat to, co nás všechny baví, samozřejmě pokud se dostaví nějaký ten úspěch, je to příjemné, ale ne podstatné. Budeme je mít rádi a vážit si jejich kamarádství i bez pohárů. Nejbližší cíl je zachovat náš psí rod, to poznáme už v půlce března, snad doletí psí čáp a vrána. Cecilka je totiž nakryta.

Už to zde také padlo nesčetněkrát – jsou to prostě majestátní obři, kteří budí respekt už jen svým vzhledem a velikostí. Vy jste ale první, s kým dělám rozhovor a má plný barák nejen psů, ale také dětí. A teď mi prozraďte, jak to jde skloubit a jak vaši psi zvládají děti, hluk a chaos, který k malým dětem prostě patří?

Jinak ano, k nám také létal čáp, tedy spíš pouze vrána, máme spolu tři dcery a jednu mám z předchozího vztahu, takže máme doma čtyři holčičky. Věkové rozmezí je opravdu velké, nejstarší má čtrnáct let, další sedm a naše dvě nejmenší mají necelé tři a necelé dva roky. K tomu čtyři bouvierky a my dva. Bouvier velice miluje svoji rodinu, potřebuje být s ní a být její součástí a udělá pro ni vše.

Naši bouvieři jsou s námi doma, takže hluk a létající hračky jim nepřijdou zvláštní. Když chtějí klid, lehnou si na nějaké odlehlejší místo v domě, ale většinou jsou nám poblíž. Bouvier má k dětem pěkný vztah a to i k cizím, samozřejmě, můžou být výjimky, ale na druhou stranu, pes není dětskou hračkou, a naše děti odmalinka vědí, že je potřeba se k živým tvorům chovat hezky. A to pochopí i velmi malé dítě. A i to malé dítě ví, že v nich má skvělého kamaráda a ochránce.

                                     Cynthia na klíně a máma Beltine dole

To je skvělé, že vám děti i psi tak pěkne pasují dohromady. Další velmi ošemetnou záležitostí a to dost možná i klíčovou, proč lidé toto plemeno zrovna moc nechtějí, je srst a péče o ni. Jak to řešíte vy? Češou i dětičky?

Myslím, že v době tolika salonů péče o srst není až zas takovým strašákem. Hlavně já své odchovy, někdy i vnoučata stříhám a majitele se to snažím také naučit, tak jako já jsem měla to štěstí, že mne vyškolila majitelka babičky mé první bouvierky. Tak jak Božena Šimková učila stříhat mě, tak to i já předávám dál. Není to tak hrozné, ale minimálně jednou za tři měsíce se prostě nůžky vytáhnout musí. Zároveň je důležitá i kvalita v česání, kvantita je až na druhém místě, pokud nevyčešete pořádně, nepomůže vám česat často. U nás se pročesává důkladně a to nemusí být zase tak moc často. Důležitý je dobrý střih, pokud srst přerůstá, tak se do ní začne ledacos zamotávat, například smrkové větvičky, když je začnou na sobě nosit z lesa, je to signál vzít do ruky nůžky. Také když se doma objeví chlupy, protože správně udržovaná srst bouviera vlastně nelíná. Dětičky by rády česaly, hlavně když stříhám a ty nejmenší se motají kolem stolu. Vždycky jim říkám, že musí opatrně, chvíli se nabažit, potom si ještě zatrénují na ustřihnutých chlupech a když mám štěstí, jdou si chvíli hrát někam kousek dál. Mě už to ale nepřijde, vařím a nejmenší stojí na židličce a přihlížejí. A psí holky zabírají zbytek místa v kuchyni, tak mám pořád takový slalom pod nohama.

                                                 Anežka a Cazy

Musíte budit obrovský repsekt, když vás lidé vidí kráčet se čtyřmi psy a dětmi pohromadě. Jak vás vnímá okolí?

Tak když někam přijedeme, děti vystupují z auta, je to trochu jako zájezd a potom když vytáhneme psí holky, je to už jen zlatý hřeb. Ono ani naše auto nelze přehlédnout, je jasné, že máme prodlouženou a šesti místnou dodávku.

Kolikrát týdně se psy cvičíte nebo kolik jim věnujete času? Protože já sama mám několik psů i dětí a vím, jak náročné to je. 

Starší dcery vozím do školy, takže hned ráno se u nás venčí. Někdy i po ránu zajedu na chvíli na cvičák, mám to skoro po cestě, ale klidně si udělám jen aporty. Komplet poslušnost tak jednou, ale maximálně dvakrát do týdne a obrany většinou jednou, případně dvakrát týdně, některé věci si dělám i na sebe, třeba vyštěkání. Stopy jsou na tom podobně, v průměru jednou, maximálně dvakrát týdně, většině to stačí, jen Celestýna musí častěji, aby si věřila. Tyto aktivity se snažím skloubit se svojí funkcí řidiče starších dětí navštěvujících kroužky, škola a cvičák jsou na trase. Ale také jen tak prostě v klidu jdeme do lesa, v létě si zaplavat k vodě. Nevyhledáváme však přeplněná místa, naopak pro nás je vhodnější klidná a zastrčenější lokalita, bouvier miluje vodu a ne každý by pro to měl pochopení.

                                                        Beltine

A teď na téma výchova. Co radíte lidem, kteří mají o bouviery zájem?

Pokud někdo plánuje pořídit si bouviera, měl by vědět, jak moc inteligentní a samostatný někdy tento pes je, že bude mít po svém boku toho nejlepšího přítele, ale musí se tak k němu také tak chovat. Zároveň je třeba připravit se na důslednost a občas nějakou tu lumpárnu, proto i být předvídavý. Nejlépe už při nápadu pořídit si bouviera je vhodné navštívit některého zkušeného chovatele a poptat se. Tam by se mu mělo dostat dost informací, zda je schopen výchovu, případně i výcvik zvládnout.

Ač se mi s vámi povídá báječně a jistě bych ještě dlouho vydržela, musím náš rozhovor ukončit. A tak mi dovolte na závěr otázečku. Co byste popřála chovu těchto psů?

Chovu bouvierů přeji, aby se nikdy toto úžasné plemeno nestalo módním. Aby si bouviera pořizovali jen lidé, kteří mu dokážou dát stejně lásky, jako on jim. Také aby chovatelé nikdy nezapomínali na jeho původní pracovní poslání a snažili se o zachování impozantní vzhledu, ale také schopnosti pracovat. A aby i nadále toto plemeno patřilo k těm, která jen málo potřebují veterinárního lékaře.

Foto: archiv Dity Putíkové, Kateřina Hasoňová, Helena Bendová, Radek Anděl, Hana Čápová a archiv SKS TART Liberec