Mám ráda psy a lidi okolo nich!

Čtete rádi naši rubriku Legendy československé kynologie? Pak se máte tentokrát opravdu na co těšit. Do naší virtuální síně slávy totiž moc rádi uvedeme nejen současnou první dámu české kynologie a zároveň dnešní jubilantku, ale hlavně báječného člověka s řadou odborných znalostí a také ochotou se o ně nezištně podělit s ostatními. A to v současné době jistě není zcela běžné…

Bc. Vladimíra Tichá k české kynologii jistě neodmyslitelně patří a mezi námi se najde asi jen málokdo, kdo by ji alespoň trochu neznal. Potkat se s ní můžeme například na akcích, či v kanceláři ČMKU, ve výstavních kruzích, v pražském LABVETu nebo kdekoliv tam, kde spokojeně zaštěká nějaký teriér. A zapomenout nesmíme ani na webináře a online přednášky všeho druhu. Ale to je jen krátký výčet z toho, co pro nás s grácií sobě vlastní dělá, neboť její záběr je stále obrovský. Velmi si považujeme toho, že si na nás ve svém nabitém programu udělala čas a souhlasila s rozhovorem.

Bc. Vladimíra Tichá  ⃰ 20. března 1948

Rok 1962 - prázdninový lesní závod Lužná

Babička mně často povídala o psech, které naše rodina měla, o hladkosrstém foxteriérovi Erikovi a erdelteriérovi Péťovi. Bavily mě historky o tom, jací byli kamarádi, co prováděli a jak byli postrachem koček v okolí. Jako malé se mně psi moc líbili, a když jsem nějakého potkala, hned jsem ho chtěla hladit. Byly mi asi čtyři roky, když to jednoho kokříka naštvalo a kousl mě. Ranka na prstu byla malá, spíš jsem se lekla, než že by to bolelo. Dnes by asi rozlícený dospělý šel vynadat majiteli psa, že nechává agresivní zvíře před krámem. Babička to viděla jinak. Trochu se na mě zlobila, ale hlavně mně vysvětlila, že se na cizí psy nesahá. Se psy jsem se potkávala i prostřednictvím svého otce. Byl lesním inženýrem a měl řadu známých, kteří dělali myslivost a ta se, jak známo, bez psů neobejde.

Arco od Slapské přehrady

Bylo mně osm let, když se u nás začalo mluvit o psovi. Díky rodinným zkušenostem i otcovu povolání byl vybrán drsnosrstý foxteriér. Jmenoval se Arco od Slapské přehrady a vypadal jak plyšová hračka.  Ze štěněte jsme se radovali krátkou dobu. Ve třech měsících uhynul na nervovou psinku. Psal se rok 1956 a očkování nebylo v Československu  běžně k dispozici. Další pejsek k nám přicestoval za rok ze Šumavy v bedýnce a byl to zase foxlíček. Jmenoval se Fargo z Mevro a my mu říkali Argoušek. Byl úžasným kamarádem, doprovázel mě dětstvím a na něm jsem se učila, co to je pes. On to byl „pan pes“. Měl svoji hlavu, dost se pral a byl vášnivým aportérem. Argo se dožil šestnácti let. Jako starý pán mně ještě pomáhal vychovávat naši první lakeland teriérku.

S NO Erosem - zkouška ZV1

Tenkrát moc aktivit se psy pro děti nebylo. Moc jsem chtěla psa něco učit. Stavěla jsem na zahrádce překážkovou dráhu a chtěla jsem s Argem chodit na cvičák.  Ve štěněčím věku mu parta kluků  u ucha vystřelila z poplašňáku a pes se začal bát rány. To moc na cvičák nebylo. Nedaleko nás ale bydlela paní Zuzana Ledererová, která chovala kerry blue teriéry. Vítala můj zájem o psy, brala mě s sebou na výstavy a nechala mě svoje fenky vystavovat. S jednou, jmenovala se Solveig, mě nechala chodit na cvičák  na Císařský (Trojský) ostrov.  Tenkrát se zvedly v Praze poplatky ze psů, ze kterých byli osvobozeni psi se zkouškou. Celá řada lidí chtěla, aby jim někdo se psem zkoušky udělal a my, jako mladí, jsme se o to rádi postarali. Moje kynologické začátky tedy byly ve Svazarmu. Hodně mě tam naučili a moc ráda na čas tam strávený vzpomínám.

V LABVETu, rok 1993

Základní školu jsem končila v roce 1963. Už to nebyla tak strašná doba jako v předchozích létech, ale o přijetí na střední školu stále hodně v Praze rozhodovaly tak zvané „uliční výbory KSČ“. Naše rodina nebyla zrovna z pohledu doby ideální a rodiče měli strach, že mě na žádnou školu nepustí. Já ale měla jasno. Chtěla jsem dělat něco okolo zvířat a to znamenalo zemědělskou školu. V té době byla snaha dostat co nejvíce lidí do zemědělství a základní školy musely splnit kvóty dětí, které tam pošlou. Známý veterinář z Rakovníka si všímal mého zájmu o zvířata obecně a psy zvlášť a doporučil rodičům veterinární školu. Tenkrát to byla Střední zemědělská technická škola – obor veterinární. Měla jsem prostě kliku. Sešly se všechny možné důvody pro to, abych zrovna na tuhle školu šla. Jen to znamenalo, že budu studovat v Českých Budějovicích. Po maturitě jsem nastoupila do Veterinární ošetřovny v Praze 5- Košířích, po mateřské jsem dělala ve Státním veterinárním ústavu (SVU) v Praze a od roku 1980 se živím v laboratoři klinické diagnostiky, kterou možná někdo zná pod současným názvem LABVET.

Hodně vděčná jsem panu Štálovi za vše, co mě naučil, byl instruktorem na Trojském cvičáku. Měla jsem velké štěstí na šéfy. Naprosto úžasný byl můj první šéf MVDr. Jan Koller. On byl nejen veterinářem, ale i člověkem, který dával po druhé světové válce naši kynologii dohromady. V kynologických aktivitách mě podporoval. Napsal vynikající Kynologickou příručku a z toho, co mě naučil, jsem čerpala a čerpám celý život. Byl to ale šéf přísný. Na SVÚ mě šéfoval MVDr. Jiří Bischof. On byl velkým myslivcem a vynikajícím odborníkem. Zapomenout nemohu ani na MVDr. Petra Vokouna. Ten vedl dlouhou dobu laboratoř, ve které dělám. I on byl přísným šéfem a vynikajícím odborníkem. Hodně stavěl na tom, aby jeho podřízení rozuměli tomu, co a proč dělají a byli schopní pracovat samostatně. Všichni jsme museli ovládat vše, co se v laboratoři dělalo, od parazitologických vyšetření přes bakteriologii, mykologii, hematologii až po biochemii Právě on pro mě otevíral taje psí reprodukce. U něj jsem se učila vaginální cytologii a i stanovení hladiny progesteronu. Zabýval se takovými věcmi jako jeden z prvních u nás a jezdili za ním chovatelé z celé Evropy.  Pokud se týká kynologie, tak mě hodně naučila paní Růžena Votavová, po které jsem převzala funkce v Klubu chovatelů teriérů, paní Vlasta Baitlerová, asi naše největší odbornice v oblasti teriérů. Úžasný byl pan Jaroslav Vaněček, který pro mě byl vzorem v moderování výstav. Možná si ještě někdo vzpomene, jak s nadhledem a smyslem pro humor uváděl Mezinárodní výstavy v Brně. Asi nejvíc mě ovlivnil pan Josef Němec. Určitě si na něj řada lidí pamatuje. Byl vynikajícím rozhodčím pro exteriér i výkon a byl nějakou dobu předsedou ČMKU. On ze mě udělal tiskovou mluvčí ČMKU a posílal mě na jednání do parlamentu.

Fargo z Mevro alias Argo

Teriéři, jak už jsem říkala, byli v naší rodině dřív než já. Když jsem se v roce 1968 vdala, jeli jsme se s mužem podívat na Mezinárodní výstavu do Brna. Tenkrát museli být psi mezi vystavováním umístěni v klecích, aby si je diváci mohli prohlédnout. Zaujal nás malý teriér, kterého jsem do té doby znala jen z obrázků. Za pár měsíců jsme si s mužem jeli pro naši první fenku lakeland teriéra, Majku z Vaňovského údolí. Se sebevědomím vlastním začátečníkům jsem měla jasnou představu, jak si to štěně budeme odborně vybírat. Ono si ale vybralo nás. Chodilo za námi, tahalo nás za tkaničky u bot a bylo rozhodnuto. Přesto nebo možná právě proto se Monika, jak jsme jí říkali, velmi povedla. Byl to náš první CACIB, ale daleko důležitější bylo, jak se chovala k našim dětem a jak výborná to byla matka. Teriéři mně vyhovují temperamentem, jiskrou a radostí, kterou v sobě mají.

vrh D Satyr

Fenku jsme si přivezli v roce 1968 a to byla doba, kdy se trochu otevřely hranice a lakelandů tady sice nebylo moc, ale byli dost nepříbuzní. Slušné chovy také byly v NDR. Nemuseli jsme tedy sahat po příbuzenské plemenitbě. Měla jsem jasnou představu, jak má lakeland vypadat. Vyhýbala jsem se psům, kteří exteriérově připomínali velšteriéra. Pro svoje fenky jsem hledala hlavně partnery s výbornou povahou. Lakeland byl a je řazen mezi lovecká plemena. Hodně se s nimi norovalo a já byla pyšná na to, že psi a feny z našeho chovu jsou vyhaněči. To v praxi znamenalo pomalejší práci, ale také práci, při které nedocházelo k poranění lišek ani psů.

Klubová výstava roku 1970 - Klubový vítěz Majka z Vaňovského údolí

To je složitá otázka. Trochu se mně zdá, že plemeno utíká ze správného plemenného typu. Lakeland by měl být menší a kompaktní pes. Bohužel, kohoutková výška je často nad standardem a o kompaktnosti se moc mluvit nedá. Lakeland doplácí na to, že je plemenem málopočetným a že leckterý rozhodčí si říká: „Je tady sám, tak mu vše dám.“ Pak chudáci majitelé otitulovaných psů potkají na výstavě mě a diví se, jak dopadli. Není to ale vše úplně špatné. V poslední době jsou tady moc pěkné importy, tak se snad situace trochu změní.

Ecu Satyr

Myslím si, že se to obtížně srovnává. On se celkový přístup k chovu hodně změnil. V době, kdy jsem začínala, byl záměrem chovatele slušný vrh povahově vyrovnaných štěňat schopných na výstavě obdržet známu výbornou nebo velmi dobrou a bez vylučujících vad. Dnes je snaha odchovat šampiona a jeho sourozenci jsou ze strany některých chovatelů nezajímaví. A to je špatně. Stejně špatné je, že se z většiny výstavních posudků ztratila informace o pohlavním výrazu a že reprodukce schopnost je pro leckoho méně zajímavá než tituly. Trochu se obávám, že z výstav, které byly považovány za přehlídku psů a fen a měly být podkladem pro směrování chovu, se stala honba za tituly. Na druhou stranu má současný chov velké možnosti importů a zahraničního krytí. Důležitá je dostupnost informací o jednotlivých plemenech z jiných států a velmi oceňuji snahu řady chovatelů o vzdělání ze všech oblastí, které se chovu týkají. Myslím si, že přes výše uvedené výtky máme řadu vynikajících chovatelů, vynikajících výcvikářů a samozřejmě i vynikajících psů. Českou republiku považuji za kynologickou velmoc. Vadí mně zlobná rivalita v některých klubech a to, co do kynologie vnášejí špatné mezilidské vztahy.

S předsedou ČMKU MVDr. Lubomírem Širokým

Obávám se, že v době mých začátků, si pořizoval psa ten, kdo jej potřeboval k výkonu nějaké činnosti a jen minimum lidí hledalo psa jako kamaráda pro sebe a svoji rodinu. Doba byla jiná, občas se o některých plemenech, hlavně plemenech společenských, mluvilo jako o „buržoazním přežitku“. Dnes hraje pes významnou roli v mezilidských vztazích. Je důležitý pro rodiny s jedním dítětem, staré lidi, sportovně založené lidi a tím určitě výčet nekončí.  Bohužel existují i lidé, kteří si řeknou: „Mám vilu, mám super auto, jezdím na dovolenou na Maledivy. Co mému image ještě chybí? Co kdybych si pořídil psa módního plemene?“. Můj první šéf, MVDr.Koller dělil lidi do několika kategorií.

1) Lidé, co mohou mít jakéhokoliv psa a budou spokojeni oni i pes.

2) Lidé, kterým je plemeno třeba pečlivě vybírat, aby je zvládli.

3) Lidé, kterým by doporučil psa dřevěného a na kolečkách a pokud budou hodní, mohl by být potažen plyšem, aby měli co česat.

4) Lidé, kterým by doporučil psa betonového jako ozdobu zahrady.

Bohužel potkáváme majitele psů spadající do posledních dvou kategorií. Většina lidí se ale o své psy stará výborně a pes určitě do dnešní společnosti patří a má v ní své nezastupitelné místo.

Učila jsem v té době v rekvalifikačních kurzech SVOPAP a občas jsem měla i nějaké povinnosti na CZU. Přišlo mi, že je čas si doplnit vzdělání a nelituji toho. Potakala jsem úžasné profesory v čele s docentem Majzlíkem a profesorem Rozínkem a hodně jsem se toho naučila.

Přeháníte. V současné době sice jen dva dny v týdnu ale stále pracuji v LABVETu a moc mě to těší. Jsem hlavní poradkyní chovu Klubu chovatelů teriérů a dělám poradce pro řadu plemen. Za připomenutí možná stojí, že náš klub staví na chovateli a práce poradce chovu je z velké části administrativní. Jsem rozhodčí pro FCI sk.III a některá další plemena. Byla jsem členkou Komise rozhodčích ČMKU, kde mě asi nejvíce těšilo přednášet na seminářích pro čekatele, a byla jsem tiskovou mluvčí ČMKU. V sobotu 18. března 2023 proběhla Valná hromada ČMKU. Nevím, zda mě bude nové předsednictvo potřebovat. Pokud ano, ráda budu dělat to, co mně určí. Jsem také členem UKOZ (Ústřední komise na ochranu zvířat) při Ministerstvu zemědělství a snažím se tam hájit zájmy kynologů. Někdy je to ale složité. Poslední slovo mívají politici a jejich představy o kynologii jsou velmi často zkreslené.

Volno samozřejmě mám a zájmy jako každý jiný. Moc ráda čtu, ráda se podívám na pěkný film a ráda jezdím na dovolenou po vlastech českých.

Měla jsem to štěstí, že můj kynologický koníček lehce zasáhl i mého muže. Je výborným fotografem a to moji publikační činnost hodně usnadňuje. Napsali jsme spolu Atlas loveckých plemen psů, Kynologickou příručku pro chovatele a rozhodčí a řadu článků do různých časopisů. S LABVETem děláme webináře a LABVET s kynologickým magazínem eCanis  připravuje pravidelné podcasty. Občas mě pozvou na přednášku chovatelské kluby a potěšilo mě, když jsem povídala o psech v Gymnáziu Jana Keplera nebo v Základní škole na Palmovce.

Myslím si, že to je jednoduché. Baví mě to a mám ráda psy a lidi okolo nich.

Argo a Monika

Když k nám do ordinace přijdou lidé a s problémem, který by se mohl zdát být hloupý, vzpomenu si, jak jsme se s mámou předvedli u MVDr. Kollera. Tenkrát ještě jako zákazníci s pacientem. Náš Argo ještě neuměl udržovat čistotu. Na koberci jsme našli trus a v něm  ohavného cizopasníka. Dali jsme ho do skleničky a jeli k veterináři. Pan doktor si pro sebe typickým gestem nadzvedl brýle a řekl, že to byla velká smůla, protože to není cizopasník, ale stonožka, která byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

Mně se líbí motto, které říká že: „Pes má v lidském životě mnoho úkolů. Tím nejdůležitějším je dělat svému člověku radost.“ Sama k tomu dodávám, že pokud budeme psa polidšťovat a nedáme mu odpovídající péči, nebude moci ten svůj důležitý úkol splňovat.

Moc vám děkuji za překrásný rozhovor a za celou redakci ze srdce přeji, ať vám chuť, elán i radost ze všeho, čím se zabýváte, vydrží i nadále.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv redakce, Jan Bendl, Ladislav Hájek (https://hajekphotography.cz)